Káhira a pyramidy

V hotelu jsem objednal taxi na letiště. Pro taxi nebylo třeba chodit daleko, hotelový taxikář žil ve svém autě přímo před hotelem. Sbalili jsme věci a vydali se na autobusové nádraží Ramses station. Během cesty jsme trochu bourali jelikož jsme to neubrzdili včas, posléze srazili chlapíka, který sice přežil s pochroumanou nohou, ale oba incidenty se řešily pouhým mávnutím ruky. Bylo to prosté: auto před námi nemělo tolik brzdit, a chlap neměl na cestě taky co dělat.

Již dlouho jsem přemýšlel o návštěvě země faraónů, ale když jsem se domákl k Internetu a WWW stránkách o Egyptu a Rudém moři, věděl jsem že tohle bude ono. Ale nebylo… Vlastně bylo, ale tak nějak na půl.

Jsem milovník vody a veškerého života v ní, a to zvláště ve slané a od malička bylo mým přáním pozorovat korálové útesy na vlastní oči. Taktéž má žena Pavlína a syn Tomáš mají rádi moře, ale v tomto případě měla Pavlína jakousi předtuchu, že jet do Egypta bez cestovky je přece jen riskantní. Nedal jsem si říct, a stál si tvrdohlavě na svém. Nechtěl jsem totiž jet do Hurghady, kde je dle mého názoru většina reefů zdevastovaná ale někam jinam, buď na Sinaj, nebo do Safagy. Safaga vyhrála, jelikož jsem tam našel lacinější ubytování v hotelu Safaga and Marina. (19 USD za člověka/noc s polopenzí, dítě do 12 let polovic).

Letenky z Budapešti do Káhiry jsem objednal v košickém Torytouru. Pro nás tři to přišlo na necelých 23000 SK. Stačilo už jen domluvit ubytování v Káhiře na 1-2 noci, jelikož jsme chtěli navštívit Gízu, abychom viděli alespoň kousek Egyptské historie. Objednal jsem pokoj v hotelu Pharaoh´s, telefonicky jsem s nimi domluvil, že až přijedeme, seženou mi lístky na autobus (Super-jet) do Safagy. Dle návodu na některých webových stránkách o Egyptě jsem v práci nafasoval úplatky ve formě reklamních propisek, ještě přibral pár malých baterek (říkal jsem si, že je použiju tam kde bude třeba úplatku vyššího), a po poměrně rychlém sbalení zavazadel jsme dne 16.11.1999 v 16 hod. vyrazili z domu směrem Budapešť, kde jsem měl u známých domluvené parkování, abych nemusel platit předražené parkoviště na letišti.

17. listopad: Perný den.

Po nočním letu s MALEVem jsme ve 2 hodiny ráno vystupovali na letištní plochu v Káhiře, kde nás místo našeho listopadově-sychravého počasí přivítalo zvláštní dusno s 20°C. Po výměně něco mála peněz a celní kontrole teprve začal náš groteskně-absurdní výlet, který připomínal spíše téměř neustálý útok na naše nervy a peněženky.

Hned první blbost co jsem udělal, bylo to že jsem chlápkovi postávajícímu u celní přepážky řekl, že jsme přicestovali individuálně, hned začal být nápadně pozorný: ukázal kde je třeba přihlásit kameru a foťák (dostal jsem zdarma razítko do pasu, které mi bylo asi k ničemu), sliboval že, zajistí taxi, hotel, výlet a hory a doly….. Po 15 minutách nabídek výletů a mého tvrdošíjného NE jsme se ho konečně střásli. Taxi však zajistil, a taxikář už na nás čekal. Jakýsi jeho poskok nám chtěl mermomocí pomoci s nakládáním zavazadel. I přes mé několikeré odmítnutí se mu přece jen podařilo nám něco málo pomoci, tak jsem mu dal půl egyptské libry bakšišného, s čímž projevil značnou nespokojenost a to co arabsky zahulákal určitě nebylo poděkování.

Tvářil jsem se jakoby nic a vyrazili jsme. Předem jsem domluvil cenu - 15 LE (1LE = asi 10 Kč) až na druhou stranu Káhiry. Byl to, co se týká vzdálenosti nejlevnější a nejčistější taxi, jakým jsme během našeho pobytu v Egyptě jeli. Po 30 minutách jízdy téměř nulovým provozem v ranní Káhiře nás vyklopil před hotelem Pharaoh´s. Už zvenčí a za tmy jsem shledal, že hotel neodpovídá ceně 35 USD za noc, ale bohužel, jelikož jsme pomalu 24 hodin nespali neměli jsme náladu hledat něco jiného.

Když jsme přistoupili k recepci, řekl jsem, že máme objednaný pokoj, čekal jsem, že dostanu klíč, maximálně zaplatím předem a půjdeme spát. Ale všechno bylo v režii recepčních. Snad proto, abychom ještě „vykvasili“, nám nabídli, ať si sedneme a přinesli nám jakýsi přeslazený džus (chutnalo to jako z datlí). Po té přišlo na smlouvání ceny. Recepční licitoval 70 USD. Já však vyndal fax s předem dohodnutými 35 USD, což se mu zjevně nezamlouvalo. Už ani nevím jak, podařilo se mi ho za půl hodiny ukecat na 47 USD. Byl bych šel i níž, ale Pavlína a Tom už byli tak vyčerpaní a usmolení, že jsem neměl to srdce debatu ještě prodlužovat. Platbu požadovali předem. Vyndal jsem německé marky, ale ouha!, berou jen dolary nebo egyptské libry. Snažím se smluvit, že platbu provedu až se vyspím a vyměním v bance. Nelze. Není však problém poslat poslíčka proměnit marky do nějakého hotelu kde je berou. Souhlasím, ale přidávám 20 LE za „rychlé nohy“. Čekáme dalších 15 minut, poté platím pokoj a domlouvám zajištění lístků na autobus do Safagy příštího dne ráno.

Předal jsem jim dalších 210 + 30 (bakšiš) LE na lístky, ale nevím zda peníze nebo jízdenky ještě někdy uvidím. Dlužno dodat, že v těchto věcech se Egypťanům dá věřit i když jsem jim předal i větší obnosy bez jakékoliv záruky.

Výtahem, který se s námi málem nerozjel jsme se dopravili na „pokoj“. Tento chlév měl dokonce klimatizaci, zazděnou však místo okna do dvora, ze kterého zůstala škvíra 15x50 cm. Větší okno však bylo v koupelně (taktéž do dvora), které však, jako ostatně všechno v tomto chlívku, bylo špinavé tak, že jsme se ho báli otevřít, abychom nechytli nějaký exotický bacil. Četné pěkně viditelné daktyloskopické stopy rukou byly vidět všude, kam se člověk podíval. Zvláště pak ze stop v okolí dveří a vypínačů by měl i nezkušený detektiv radost. Zkrátka, špína a prach až po kolena. Manželka zaprotestovala a již jsem drnkal do recepce změnit termín odjezdu autobusu do Safagy na večerní spoj téhož dne. Ulehli jsme záhy a špinaví, abychom se při pohybu místností ještě více neumazali.

Po probuzení v poledne byl svět již veselejší. Z mini okna na dvorek, který tvořil nějaký strom, palma a hromada sutě se ozývalo nepřetržité troubení automobilů z Káhirských ulic. Dorazili jsem řízky z domova, zapili hanáckou kyselkou, dokonce se i osprchovali, abychom nevynášeli špínu s pokoje a vydali se do káhirských ulic.

Cestou jsem v recepci s radostí převzal lístky na večerní autobus Super-jet do Safagy. Když jsem se ptal, co to ten Super-jet znamená, bylo mi sděleno, že jde o luxusní 5ti hvězdičkový autobus s WC a klimatizací. Fajn, řekl jsem si, vyspíme se a budeme na místě. Poděkoval jsem za lístky a vyhrnuli jsme se na ulici zdravíc oslizlého poldu, „hlídajícího“ hotel před útoky teroristů. Teprve teď jsme uviděli orient v jeho pravé kráse. Čtvrt Dokki asi nepatří mezi místa často navštěvovaných turisty, ale bylo zajímavé pozorovat zdejší život, zedníky pracující jen na fošně zavěšené na lanech v desetimetrové výšce a prodavače prodávající snad vše na světě. Zamířili jsme do banky vyměnit další marky.

V bance bylo opět špinavo, vydýchaný vzduch a plno poněkud nechutných bankovních úředníků. Putovali jsme od přepážky k přepážce v nesmyslném pořadí dle nálady úředníků a podle toho jak zrovna fungoval který počítač (nedivím se že Windows má s arabským písmem problémy). Nakonec jsme proměnili a vyrazily taxíkem směr Gíza.

Doprava v Káhiře a vůbec v Egyptě je skutečně bomba. Jakýkoliv předpis neplatí, semafory se nikdo neřídí ale policajt stojí na každé křižovatce. Později jsme zjistili, že policajti stojí, nebo leží úplně všude, včetně pouště. V poušti se jejich hustota na 1m2 boudy ještě zvětšovala. Viděli jsme i 4 poldy v boudě 2x1m. Hlavním nástrojem v autě je klakson. Troubí se vždy když je řidič naštvaný, když je spokojený, když dává i nedává přednost, zkrátka stále, i kdyby to mělo být jen tak pro radost. Co se týká nočního ježdění, zásadně žádné auto nesvítí. Maximálně může svítit jedna přední obrysovka a vzadu nějaké jasně fialové světýlko. Později, při cestě po poušti jsem si všimnul, že auta nesvítí vůbec, ale když se míjejí, naperou si na poslední chvíli do očí dálkovými světly.

Po cestě jsme již nad domy viděli špičku Cheopsovy pyramidy, která se stále zvětšovala, až nás taxikář vyklopil poblíž dřevěné boudy nad kterou se pyramida tyčila. U chatrče stálo asi 15 egyptských povalečů, kteří, jakmile nás zmerčili, začali sborově řvát: „Tickets, tickets!!!!“ Měl jsem v plánu, dle návodu z webových stránek, tuto chatrč obejít a uplácet hlídače propiskami, ale vyšli nám vstříc a doslova nás k boudě vtáhli. Zaplatil jsem a jak jsem později zjistil, dobře jsem udělal. Už si nepamatuju kolik ale nebylo to nějak drahé (myslím že 15 LE na osobu).

Vystoupali jsme prachem a velbloudím trusem skrze kontrolu lístků k Cheopsově hrobu. Je zajímavé, že člověk touží pyramidy vidět na vlastní oči a dotknout se jí , ale když jsme pod nimi stáli, říkal jsem si: „Nic moc, už jsem to viděl 1000 krát v televizi a bylo to pěknější“. Měli jsme bohužel smůlu, že v době naší návštěvy bylo u pyramid všeho všudy asi 30 bělochů-turistů a zbytek počtu do zhruba 400 lidí tvořili rádoby-průvodci, velbloudáři, koňaři a policajti, kteří nás neustále otravovali a kontrolovali lístky na každém kroku. Nechápal jsem, jak mohl slovenský turista, který na webu uvádí jak obešel onu budku s lístky, vystačit s úplatkama propiskou a nějakým bakšišným. Pokud bychom nezaplatili my, stálo by nás to kromě asi 20 propisek dalších minimálně 100 LE.

Dovnitř Cheopsovy pyramidy se 17 listopadu nesmělo. Obešli jsme ji za stálého odhánění rádoby-průvodců, prošli jsme kolem muzea pro faraónovu sluneční loď k satelitním pyramidám, kam jsme se chtěli podívat dovnitř. Vstup byl v ceně lístku, ale bohužel nás odpudil další samozvaný průvodce, který nám chtěl podzemí ukázat a nedal se odbýt a stál nám stále v cestě do chodby. Řekl jsem mu, že nemám zájem, že jsem tam už byl, s tím že jak vypadne hledat další oběť, vejdeme tam bez něj. Pokračovali jsme tedy dál mezi mastaby. Tam nás během brodění se odpadky a velbloudím trusem vyčuchal velbloudář, a i přes mé zdvořilé odmítnutí nás neustále otravoval a hnal až k bariéře u asfaltky směrem ke sfinze. Tady nás sice chtěly také provádět, ale byly to Egypťanky, které ustoupily po chvilce naší ledové nevšímavosti. Opět kontrola lístků a ještě kontrola, a již jsme stáli na ochozu u Velké Sfinx. Úplně k ní se chodit nesmí.

Pár fotek, chvilka videa a chtěli jsme jít nahoru k Chafrevově pyramidě. Vzali jsme to přes písek, kde se nás kromě další kontroly lístků snažili zastavit další velbloudář s koňařem. Změnili jsme směr k muslimskému hřbitovu jižně od Sfingy, ale velbloudi a koně byli rychlejší a dohnali nás u díry do hřbitovní zdi. Chtěli jsme se tam schovat a vyčkat až odejdou hledat jinou oběť, ale i podívat, jak takový arabský hřbitov vypadá. Dragoman na nás ale zavolal, že tohle místo znesvěcovat svými šlépějemi nesmíme a zdali bychom se nesvezli. Opět jsem poděkoval a odmítl s tím, že jsme dnes již na velbloudech i koních jezdili, ale opět oba byli vytrvalí. Už jsem to nevydržel a poslal jsem je česky „do prdele“. Potomek faraónů zřejmě rozuměl, neboť jsem za zády uslyšel anglicky: „Á, pán je ale šprýmař!“. Po 200 metrech jsme odbočili mezi hrobky. Tam nás odchytl další polda, zkontroloval lístky a předal nás „průvodci“, který nám chtěl, coby nejlepším přátelům, ukázat nějaké hrobky, reliéfy, sochy a sarkofágy. Za 10 LE jsme svolili.

Pár věcí jsme sice viděli, vyfotili se v sarkofágu, o kterém tvrdil, že tam nedávno objevili mumii neznámé královny. O tom pochybuji, jelikož vnitřek a umístění hrobky odpovídal hrobce možná nějakého faraónova úředníka. Za 100 kč to ale nestálo, zvláště pak, když Tomovi sebral baterku, o které později nevěděl. Při placení jsem chtěl slevit pomocí propisky a zapalovače ale chtěl pouze peníze (vzal si obojí) a ještě si řekl o 10 LE pro poldu-dohazovače. Neměl jsem sílu se vzepřít. Zaplatil jsem a pokračovali jsme dál přes hrobky k Chafrevově pyramidě. Po cestě jsem si všimnul zachovalého 1.stupně satelitní pyramidy u níž nikdo nebyl a tak jsme tam zamířili.

Vchod do útrob byl však zasypán odpadky, velbloudími a člověčími lejny. Začali jsme pochybovat o tom, zda egyptské úřady vůbec vědí (kromě zisku ze vstupného), jaké památky se na jeho území nacházejí. Srdce archeologa by nad pustošením nejznámějšího pohřebiště na světě zcela určitě zaplakalo.

Pokračovali jsme dál k opuštěnému šutru pod Chafrevovou pyramidou, kde jsme si odpočinuli. Tady byly sice také nějaké odpadky a smrad, ale nikdo nás tam nevyčmuchal. Pozorovali jsme dragomany štvoucí své velbloudy k dalším nahodilým turistům. Měli jsme však již po chuti kamkoli ještě chodit, tak jsme to vzali přes pár otravů a kontrol lístků zpět na taxi a do hotelu. Taxikář nemohl cestu k hotelu najít, tak jakmile jsme po půl hodině jízdy uličkami uviděli naši známou banku vzdálenou asi 700 m od hotelu, nechali jsme se raději vysadit.

V hotelu jsem objednal taxi na letiště. Pro taxi nebylo třeba chodit daleko, hotelový taxikář žil ve svém autě přímo před hotelem. Sbalili jsme věci a vydali se na autobusové nádraží Ramses station. Během cesty jsme trochu bourali jelikož jsme to neubrzdili včas, posléze srazili chlapíka, který sice přežil s pochroumanou nohou, ale oba incidenty se řešily pouhým mávnutím ruky. Bylo to prosté: auto před námi nemělo tolik brzdit, a chlap neměl na cestě taky co dělat.

Autobusák Ramses station nás překvapil svou útulností: bylo „to“ asi jako točna někde na „Vyhnálově“ ale možná 3x větší. (to abych jim nekřivdil). Ve 3 plechových boudách se prodávaly lístky. Jdu se zeptat, ze kterého ze tří nástupišť, rozmístěných mezi zbytky asfaltu a děrami, odjíždí autobus do Safagy. Ale pán, který mě měl informovat klečí na zemi a modlí se, jelikož ho muezzin z mešity zrovna vyzval. Po modlitbě se dovídám, že to druhé nástupiště, autobus firmy THREE HORSES (Tři koně). Jdeme tam. Pavlíně se chce na záchod. Jelikož nejsou záchody v dohledu, vydává se hledat vhodné místo za zaparkovanými autobusy. Po chvíli se vrací, že všude polehávají po zemi lidé. Ptám se tedy po záchodě, který jak nám bylo ukázáno tvoří maringotka na druhé straně autobusáku. Já hlídám zavazadla, a manželka sama vyráží ke kýžené kadibudce. Uvnitř zjišťuje absolutní absenci světla, ale nějaký mladík, kterého jsem později odměnil zapalovačem jí nabídl pomocnou ruku v podobě zápalek. Podle jejích slov, jak si v mihotavém světle zápalky všimla, byl záchod arabského typu - díra v podlaze, a u toho hadice. Ta díra ovšem sloužila za terč pouze symbolicky, jelikož dle jejích slov, bylo „naděláno“ i na stěnách, a to do výše ramen urostlého muže. Já to radši vydržel ještě dalších 8 hodin.

Tento článek je součástí seriálu Zemí faraonů. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017