Kandovan

Jestliže jsem řekl, že Tabríz příliš neoplývá tím, pro co jste do Íránu přijeli, pak toto tvrzení rozhodně neplatí o malé, horské vesnici Kandovan. Stojí za to ji spatřit a projít se jejími ulicemi. Na tento výlet jsem se vydal se Siou a jeho dvěma přáteli. Domluvili jsme se, že se sejdeme druhý den v pravé poledne u mého hotelu. Sám jsem byl zvědav, nakolik je v Íránu možné věřit slovu muže.

Kandovan Kandovan Kandovan Kandovan Kandovan - příprava pikniku. Restaurace v Kandovanu. Je libo čaj? Zvědavost dětí... Obchod v Kandovanu Kandovan - domy skromné, ale s terasou.

V této galerii je 11 obrázků. Zobraz celou galerii

Druhý den po povodni, která spláchla prach ze všech ulic Tabrízu a poté, co jsem byl nucen se brodit kalnými vodami, jsem se probudil s lehkým škrábáním v krku. Ještě jsem tehdy netušil, že mne to poznamená na další dva týdny. Ale dnes bylo ještě snesitelně. Začal jsem brát léky, které jsem měl pro tento případ s sebou a po krátké dopolední procházce městem a zakoupení autobusového lístku do Hamadánu (kam jsem měl namířeno dál), jsem se vrátil do hotelu a se sbaleným batohem jsem čekal u jeho zdobených vrat. Pravé poledne se blížilo a pár minut před vypršením termínu, jsem si povzdychl a přemýšlel, čím zaplním pravděpodobně volné odpoledne. Ale protože jsem měl dost času, mohl jsem si dovolit dát chlapcům nějakou tu rezervu.

Dvacet minut po dvanácté na mne z protější strany ulice mával Sia a volal mne k sobě. No jo, zase ten problém dostat se na druhou stranu. Jakjsem řekl, přejít v Íránu ulici je problém, ale v pravé poledne, to je skoro neproveditelné. Ale napnul jsem všechny, zejména psychické síly a vydal se na cestu. Se Siou jsme se na druhé straně vřele přivítali a pokračovali dál v chůzi k zaparkovanému taxíku. Tam už čekal Reza a Ahmed s kamarádem taxíkářem. Rychle jsme nasedli a téměř s lehkostí vpluli do dopravní vřavy. Vystrčit ruku z auta ven se rovnalo v podstatě její amputaci. Každý taxík je zevnitř vystužen železnými tyčemi, které chrání jeho pasažéry pro případ kolize. A o ty tu tedy rozhodně není nouze. O malých škrábnutích ani nemluvím. U nás se řidiči zlobí kvůli sebemenšímu poškození laku a v Íránu jsem auto bez těchto defektů vlastně snad ani neviděl. Jezdí se rychle, předjíždí se zprava i zleva, stále se troubí a od každého vozu se line neskutečný smogový oblak. Ne nadarmo jsou tací, kteří na ulici nevyjdou bez roušky přes nos a ústa. I to je ale součást snu, který si touto cestou plním.

Cestou z města jsme se zastavili u benzínové pumpy a načerpali benzín. V přepočtu na koruny vyjde asi na tři koruny za litr. A je levnější než voda. To se tak někdo má, když žije v zemi, kde se těží ropa. Ale místní řidiči to tak snadné nemají. Na pohoné hmoty jsou zde limity. Pokud někdo denní limit přečerpá, vztahují se na něho mnohem vyšší ceny. Taxíkáři sice tento limit mají pochopitelně vyšší, ale i tak není snadné se do něho vejít. Nikomu to ale nebrání v tom jezdit stále a všude autem.

Konečně jsme se vydali na cestu. Ulice Tabrízu rychle ubíhaly kolem nás a my se za chvíli ocitli mimo město. Pomalu jsme stoupali do hor, kde se měla ukrývat turisty vyhledávaná vesnice. V autě bylo docela veselo. Kluci zavřeli všechna okna a vyndali z kapes kazety. Jak mi bylo řečeno, jsou pašované z Turecka a nazpíval je jeden íránský zpěvák. Hlavními motivy jsou svoboda, láska a změna režimu v jeho rodné zemi. Sia i jeho spolužáci znali snad všechny písně zpaměti. A tak celou cestu do Kandovanu se do řevu motoru ozýval několikahlasý zpěv. Skoro by se dalo říci, že to byl jakýsi druh protestu. Alespoň takový, který si mohli dovolit. Neustále se mi snažili vyprávět vtipy o Mohamedovi a já zjistil, že úplně ty samé jsou i u nás, ale o křesťanech a Kristu. Tak nevím, jak se tam k nim dostaly, když jsou v takové izolaci.

Projížděli jsme několika opuštěnými vesnicemi. Po prašných ulicích se toulali oslíci a kozy, ve stínu stromů posedávali staří muži a ženy uskakovaly před naším řítícím se vozem. A pak, za jednou zatáčkou se před námi otevřel výhled na velmi zvláštní útvar. Z dálky to vypadalo jako homolky cukru, ale čím blíž jsme byli, tím víc jsem rozpoznával, že to nejsou jen skály, ale že tyto kopečky, či kužely mají okna a dveře. Byli jsme zde. Kandovan nás přivítal teplem a modrou oblohou.

Auto jsme zaparkovali na malém náměstí přímo u malého obchůdku, který kromě jiného nabízel nepřeberné množství sušeného ovoce. Některé druhy jsem ani neznal a jak jsem se na ně překvapeně díval, prodavač vyšel z obchodu a nabídl mi pár kousků k ochutnání. Za ním si to vykračovala jeho žena a o ní měl zájem především můj fotoaparát. Jenže jestliže je Írán konzervativní, o vesnicích to platí dvojnásob. Slušně jsem jejího manžela požádal, zda si smím jeho paní vyfotit, ale ještě dříve, než stačil odpovědět, dostalo se mi od ní zamítavé odpovědi. Tvář si zahalila květinovými vzory pokrytým závojem a v mžiku se ztratila v obchodě. Nevadí, jejich malý synek byl mnohem vstřícnější. Ještě jsem měl spadeno na dvě malé slečny, ale jedna z nich se otočila zády a druhá svoji zvědavost vůči neznámému cizinci přeci jen skrýt nedokázala a i když se zamračeným obličejem, přesto nedokázala odejít.

Po chvíli rozkoukání jsme se vydali vzhůru do spleti křivolakých uliček, které ukrývaly bizarní domky, vytesané a vyhloubené v měkké skále. Zdálky vše vypadalo podobně jako v turecké Kappadocii. Jen s tím rozdílem, že zde v těchto homolích lidé skutečně stále bydlí. Je to k nevíře, ale život je zde pro své obyvatele příjemný. V zimě tyto skalní domovy poskytují tepelnou izolaci a lze je snadno vytopit a v létě, kdy horko všude kolem spaluje k čemu se dostane, udržují hobití příbytky krásný a osvěžující chládek. Člověku uvyklému městskému životu a všem jeho vymoženostem je téměř nemyslitelné, že by byl spokojen s touto úrovní. Nemít pračku, mikrovlnku, myčku a další věci by se ještě na chvíli dalo zvládnout. Ale žít v životním prostoru společně s oslíky, slepicemi, chodit uličkami, které jsou zaplaveny nejen puchem jejich trusu, ale přímo jím samotným, mít okna vsazená do obyčejných skalních děr a ještě všelijak nakřivo, nevím, jak by se s tímto vyrovnávala naše evropská duše.

Dlouhou dobu jsem se všemu mazlavému na ulicích vyhýbal, ale po chvíli jsem zjistil, že bych musel mít chůdy a tak jsem už nesledoval po čem šlapu, protože to za chvíli stejně oschlo a nakonec opadalo. Spíš jsem se věnoval hodnotnějším věcem, které neopadají a zůstanou v srdci. Tiše jsme se pohybovali mezi jednotlivými homolemi a já vdechoval atmosféru života, který se tu nemění snad po staletí. Ale je jen otázkou času, kdy i taková zvláštnost jakou Kandovan beze sporu je, vám zevšední a je čas sejít zpět do údolí. Ještě že tu pro takové účely mají příjemný parčík, ve kterém si piknikující íránci staví nejrůznější stany, pod kterými rozprostřou koberec a jídlo. Celé rodiny se pak sesednou dohromady a jí, povídají si, prostě jsou spolu. My jsme stan neměli, ale zato jsme nepohrdli pohodlným paravanem, který byl jako jeden z mnoha součástí improvizované restaurace pod igelitovou střechou. Bez obtíží se nás na něj vešlo pět chlapů. Boty samozřejmě zůstávají na zemi. Posezení je to více než pohodlné. Můžete sedět, ležet, prostě jak je libo. Po chvíli jsme byli zahrnuti velkým výběrem tradiční íránské kuchyně. Je to především rýže, arabský chléb, pečená rajčata, cibule, grilované kebaby a samozřejmě oblíbené dizi.

Co je dizi? Dizi je když...vám přinesou nádobu s omáčkou, ve které je spousta kousků masa, brambor, luštěnin a zeleniny. Omáčku slijete do další misky a nalámete do ní chleba, který pak sníte. Zbytek, který zůstal ve větší míse, tedy maso, brambory a další ingredience rozetřete tloukem a vzniklou pastu vyjídáte zbylými kousky chleba. Tak to je dizi a stojí rozhodně za to. Jinou chutnou alternativou, kterou jsme zde vysoko v horách ochutnali, je studený bílý jogurt, který se prokládá právě rýží a kebabem. No, chutě bývají různé a věřte mi, že ačkoliv se to tak nemusí zdát, jsou opravdu úžasné.

Kandovan jsme opouštěli po dobrém jídle i kvalitním odpočinku a Tabríz nás okolo šesté hodiny večer přivítal lehkým deštěm. Kluci mne vysadili na autobusovém nádraží, ze kterého mi asi za hodinu měl odjet noční autobus do Hamadánu. Rozloučili jsme se náležitě emotivně a můj notýsek se začal plnit prvními e-mailovými adresami poznaných přátel. A právě tam jsem potkal Ištvána. Mladý maďarský lékař, který jel tím samým směrem jako já. Domluvili jsme se, že pro nás bude mnohem jednodušší schánět ubytování společně. To je na cestování docela příjemné. Potkáváte i jiné cestovatele z nejrůznějších zemí a s některými pár dní strávíte a pak se rozejdete každý svým směrem. Jsou to setkání, která vás obohatí. A je dobré se jim nebránit. Hamadán byl pro mne zlomový, ale o tom opět příště.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-kandovan.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-kandovan.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Íránské putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017