Kang

V pátek 1.6.2007 ráno jsem vstal sice poměrně brzy, ale s o to větší chutí. Čekal mne totiž celodenní výlet do hor za Mašad, kde ukryta mezi kopci, leží vesnice jménem Kang. Všichni turisté, kteří touží spatřit tzv. stupňovité vesnice, ve velkých zástupech navštěvují Mašule, která leží nedaleko Raštu, poblíž Kaspického moře.

Cesta do Kangu vede přes několikero údolí. Teréní džíp, kterým jsem jel do Kangu. Terasovitá vesnice Kang Terasovitá vesnice Kang Domy ve vesnici Kang stojí jeden na druhém. Vesnice Kang - bída ukrytá v horách. Kang - vstup do jednoho z domů. Děti v Kangu. Cizinec je pod neustálým dohledem. Ženy v Kangu spěchající domů.

V této galerii je 20 obrázků. Zobraz celou galerii

Téměř nikdo ale neví, že stejně působivá je i malá osada uprostřed krásných hor nedaleko Mašadu. Vali mi nabídl možnost tohoto výletu s tím, že jeho kamarád má terénní džíp. Až v průběhu cesty v horách jsem si uvědomil nezbytnost takového automobilu. Ráno jsme čekali na ulici před domem a sledovali provoz. Byl sice pátek a tím den klidu, ale na dopravní kalamitu to v íránských městech nemá moc velký vliv. Každá rodina, či zamilovaný pár nasednou do auta nebo na motorku a vyrazí někam do přírody za město strávit v klidu a pohodě pár hodin příjemného pikniku. Íránci dokáží využít každou volnou chvilku k tomu, aby se natáhli někde pod stromem v jeho chladivém stínu, něco dobrého pojedli, popovídali, trochu se prospali a nabrali tak sil do dalších dnů.

Základem íránského domu, ať už je to doma, nebo někde pod stromem, je vždy koberec. Na něm se spí, povídá, jí, studuje. A věřte mi, je to velmi příjemné. Nevěřili byste, co vše se vejde na jeden motocykl. Tatínek, před ním držíc se za řidítka první dítě, většinou to nejmenší, za ním druhé dítě a nakonec maminka, která jednou rukou drží dítě před sebou a v druhé ruce má piknikovou tašku plnou jídla. A za maminku se ještě bohatě naskládá jeden, či dva koberce. A to vše, společně s auty se prolíná na ulicích íránských měst, troubí, předjíždí se navzájem, prostě míří z města ven.

Klidně jsem čekal v ruchu ranní mašadské dopravní kalamity zarámované do všudypřiítomného kázání imáma znějícího z každého reproduktoru, kterých jsou po městě tisíce. Na rohu ulice, kde jsem stál byla malá mešita. Byla zvláštně vyzdobená. Celý vchod byl potažen černo zelenými prapory a kaligrafickým písmem popsaným suknem. Několik mužů nosilo dovnitř květiny a po chvíli jsem se dozvěděl, že za okamžik zde začne pohřeb. Každý muslim musí být pohřben nejpozději druhého dne a tak než si zde pozůstalí stačí zvyknout na myšlenku odchodu jejich blízkého, je tu poslední rozloučení. V takovou chvíli člověk velmi ocení naději na nedefinitivnost smrti a víru v pokračování života.

A najednou, jak jsem tak stál zamyšlen se ozval zvuk, který do toho všeho nějak nepatřil. Jako když se sype plech. Otočil jsem hlavu ve směru přicházejícího zvuku a to už u mé nohy brzdil červený džíp, který snad vozil ještě Montgomeryho. Na první pohled to byla rozsypávající se rachotina, ale už brzy jsem měl možnost se přesvědčit, že toto auto vydrží víc, než na kolik vypadá.

Nasedli jsme a vyrazili. Chvíli jsme se proplétali dopravním chaosem, ale nakonec jsme se z něho vymotali a ocitli se v relativním klidu. Už nedaleko za městem nás oblopilo společenství kopečků, které svojí ladnou krásou dokázalo bleskurychle zahladit drásavé stopy velkoměsta. Nikde sice ani jeden strom, ale ta malebnost a příjemná zaoblenost byly jako pohlazení po duši. Občas nás předjela nějaká rodina hledající místo k pikniku, nebo jsme míjeli skupinky cyklistů. Se stoupající nadmořskou výškou se vedro změnilo v příjemné klima. Dávno jsme za sebou nechali poslední vesnice ležící v údolí a všude kolem nás byly jen hory. Sice pusté, sem tam s trsy trávy, či bodláků nádherné fialové barvy, ale i drsná krása zůstává krásou. Občas se nám naskytl nádherný pohled do údolí, které bylo na svém dně pokryto shlukem stromů, uprostřed nichž vykukovaly ploché střechy domů.

Až najednou, bez jakéhokoliv varování se před námi otevřelo panorama hodné starověkého objevitele. Skryto před zraky obyčejných turistů, zahaleno vysokými horami, jsme spatřili malinkaté městečko, snad větší vesnici, která byla jako vosí hnízdo přilepena k úbočí jednoho z kopců. V mnoha řadách nad sebou se vršily domky jako plástve. Z dálky působila vesnice Kang velmi uspořádaným dojmem, zblízka to byla chudoba a bída. Ale vstřícnost a pohostinnost byla zbožím, které se podávalo zdarma u dveří každého domu.

S Valim jsme vystoupali na jeden protější vrchol, abychom se pokochali touto krásou. Vali se ve městě chová velmi civilizovaně. Ale jakmile se ocitne v nějaké vesnici (sám z jedné podobné pochází), začínají se mu vracet místní zvyky. Chodit po ulicích, či uličkách vesničky, znamená být ochoten snášet místní způsoby. Krká se naprosto veřejně a nahlas, kapesník je neznámý pojem, smrká se všude a do všeho, nejčastěji do prstů, které se pak jen tak oklepou. Taky mne upozornil, abych šel raději před ním, protože si bude ulevovat střevním plynům. A tak se Vali valil uličkami, krkal, prděl a smrkal a byl šťastný jak jen mohl. Je to zvláštní, ale v tomto prostředí to nepůsobí nijak nemístně. Po určitém čase si zvyknete. A kdo ví, bydlet tu možná déle, chodil bych uličkami Kangu zvesela jako Vali, za ohlušujícího rachotu včerejších fazolí, krkáni po limonádě Zam Zam a obě kapsy bych měl volné pro cokoliv, jen ne pro kapesník.

Z jednoho domu stojícího v úzké uličce na mne hledělo pozorné oko místní špionky, které neunikne ani myš. Cizinec je zde vítán, ale natolik vzácný, že stojí za pozornost. Malé děti zde nevypadají jako ze škatulky, značkové oblečení je tu neznámým pojmem, ale jsou stejně krásné a bezprostřední jako kdekoliv na světě. Na chvíli jsme se zastavili v improvizované čajovně pod širým nebem, kde pro nás místní žena bleskurychle přichystala konev teplého a silného čaje, abychom se trochu zahřáli v chladném počasí, občas přerušeného slabým deštěm.

V maličké hospůdce jsme si dali oběd, řádově za dvacet korun jsme se nacpali k prasknutí a protože měl za rohem, tedy vysoko do kopce terasovitě rozložené vesnice jednu známou, tak jsme k ní zašli na siestu. Tato žena má šest dětí a protože manžel jí před několika lety zemřel a ona zůstala na vše sama, celá vesnice jí pomáhá jak může. Vešli jsme do stavení, které svým vzhledem připomínalo spíš JZD po 40 letech komunistického vedení. Ale na krásu tu nikdo nehledí a ani ji nepotřebuje. Není s kým se srovnávat. Vše je podřízeno účelu, kterému má sloužit. Navíc, íránci velmi neradi kupují nové věci. Například boty nosí až do naprostého rozpadnutí. Jsou to velcí šetřílkové a peníze mají tuze rádi.

Nuže vstoupili jsme na malý dvorek, kde u otevřeného ohně seděly dvě ženy a připravovaly něco k jídlu. Jedna starší, Valiho známá a mladší, její dcera. Před rokem měla zásnuby a letos se bude vdávat. Možná začne jiný, pro ni neznámý, modernější život. Toaleta, kterou jsem byl nucen použít byla samozřejmě na dvorku. Dcera mi ukázala cestu. I pod téměř popelčím vzezřením se přesto skrývala nebývalá krása mladé ženy.

Vali ale neměl oči pro nic jiného než pro koberec uvnitř domu. Než jsem se stačil vrátit z toalety, otočen k neomítnuté stěně se již oddával svým snům. Trochu jsem se porozhlédl a než odplul za Valim, vtiskl si do paměti vzhled domu. Prostá místnost s velmi hrubou, poškrábanou omítkou bez malby, uprostřed dřevěný sloup držící strop, který byl tvořen z nalakovaných klád. Kromě asi dvou skříní žádný nábytek. A proč také? Koberce bohatě stačí. A po namáhavém stoupání v kopcích i tvrdá zem pokrytá velmi opotřebovaným peršanem je téměř jako prachové peřiny. A věřte mi, místní lidé mají ve svém životě tolik dřiny, že po celodenním pobytu venku na čerstvém vzduchu nesní o damašcích a péřových duchnách.

Asi hodinu jsme se prospali a pak nás přišla navštívit paní domu s konvicí čaje. Doprovázela ji vnučka, malá asi čtyřletá holčička. Babička jí pobízela, aby si šla sednout ke mě, ale nic nebylo schopno ji přesvědčit, že záhadný cizinec jí neublíží. Důvěrně známá náruč babičky byla v tu chvíli přeci jen větší jistotou a zázemím, ze kterého mne mohla bez obav pozorovat. I když s uzarděním, nakonec mladá slečna svolila k tomu, že jsem ji vyfotografoval.

Cestou k autu jsme s Valim procházeli sadem ovocných stromů, které tu rostou po tisících. Ovoce je ve tvaru housenky a i tak vypadá, ale je nesmírně sladké, šťavnaté a dobré. Plnými hrstmi jsem si plody jejich země házel do úst a nemohl se nabažit té úžasné chuti.

Pomalu byl čas na návrat. Jen s těžkým srdcem jsem nasedal do auta a ještě dlouho jsem se ohlížel zpět k vesnici jménem Kang. Je skryta před světem a je to dobře. Bojím se o tento kousek neposkvrněné země, který by se změnil k nepoznání přílivem tisíců turistů Snad jsem ani neměl napsat její jméno. Nevím. Ale mám naději, že většina z vás dá přednost známějším místům, než je toto a tak zůstane ještě dlouho takovým, jaký dosud je. Netrvalo dlouho a hory skryly Kang i před mým zrakem. Ale v srdci zůstal. Celý večer jsem vzpomínal co asi její obyvatelé právě dělají. A myslím, že takhle vzpomínat budu ještě dlouho.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-kang-iran.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-kang-iran.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Íránské putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017