Karakoram Highway

Jsou na světě národy, které se navzájem nenávidí. Turci a Řekové, Arméni a Ázerbájdžánci, Srbové a Chorvati, Arabové a Židé. A také Indové a Pákistánci. Po druhé světové válce spolu vedli tři velké války a řadu menších konfliktů, z nichž většina se týkala sporného území Kašmíru. Toto území je dodnes rozděleno mezi Indii a Pákistán a obě strany odděluje linie příměří. Občas probíhají v této oblasti boje mezi oběma armádami. No armádami - spíš se jedná o přestřelky horolezeckých družstev, protože často se bojuje v nadmořské výšce přes 6000 metrů na ledovci.

Momentka z Rávalpindí. Billboard - pozvánka do kina. Ta hora vzadu je prý Nanga Parbat, bohužel průjezd blíže k ní jsme v autobuse zaspali. Údolí řeky Hunza v pákistánském Kašmíru. Cesta k Rakaposhi (7788 m.n.m.) v pohoří Karakoram. To, do čeho se Maďar Feri zakusuje, není droga, nýbrž neškodné plané konopí. Marihuana a hašiš je však jinak v Pákistánu hodně rozšířena. Cestou k Rakaposhi. Cestou k Rakaposhi. Malí pastevci v Karakoramu. Základní tábor pod Rakaposhi (asi 3500 m.n.m.). Kolem se idylicky pase dobytek.

V této galerii je 20 obrázků. Zobraz celou galerii

Jedna z válek o toto území proběhla v roce 1965. A shodou okolností tři roky předtím došlo i k pohraniční válce mezi Čínou a Indií. A ta se stalo, že dva státy, které spolu v podstatě nemají vůbec nic společného, Pákistán a Čína, se spojily proti Indii. Podle osvědčeného hesla, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Nevadilo, že Pákistán je ortodoxní islámská země a věrný spojenec USA, zatímco Čína je komunistická země a její vztahy k USA byly v 60. letech více než špatné. Společný nepřítel je spojil dohromady. Dokonce Pákistán dobrovolně odstoupil Číně kousek Kašmíru, který byl původně v jeho zóně.

Ale Čína a Pákistán spolu mají poměrně krátkou hranici, a ta probíhá po hřebeni osmitisícového pohoří Karakoram. Společná nenávist proti Indii však byla silnější než přírodní překážky. A tak se obě země dohodly, že postaví z Pákistánu do Číny vojenskou silnici, po které by v případě potřeby mohly přesouvat spojenecké jednotky mezi oběma státy. Tak se zrodil jeden z nejodvážnějších inženýrských projektů všech dob - Karakoram Highway.

Karakoram Highway (KKH) se začala stavět v roce 1966 a její stavba se protáhla na dlouhých 20 let. Vede ze severopákistánského Havelianu do Kašgaru v čínské autonomní oblasti Xinjiang. V Kašgaru se napojuje na legendární trasu Hedvábné stezky, která od středověku spojovala Evropu s Čínou. Název „Highway“ je silně zavádějící, o dálnici se v žádném případě nejedná. Možná je tu ale spíše slovo highway míněno doslova jako „vysoká cesta“, protože KKH je nejvyšší silnice se zpevněným povrchem na světě.

Cestou protíná dvě nejvyšší pohoří světa - Himálaj a Karakoram. Obě pohoří odděluje řeka Indus, která zde vytváří jedno z nejhlubších údolí na světě. V městečku Gilgit KKH opouští tok Indu, proti jehož proudu byste se teoreticky mohli dostat až do Indie (kdyby tam tedy místo vojensky přísně střežené zóny byl hraniční přechod) a pokračuje proti proudu směle vzhůru přes hřeben osmitisícového Karakoramu. V nejvyšším bodě, průsmyku Khunjerab, je čínsko-pákistánská hranice s hraničním přechodem v nadmořské výšce asi 4700 m.n.m. (některé jiné prameny udávají až 4900 m.n.m.). Pravda, jsou i vyšší průsmyky - například v Indii, Tibetu i v Pákistánu, ale tam už se můžete vydat jen s terénním autem s pohonem na všechny čtyři kola, nebo musíte být šílenec typu Víťa Dostál a vyjet tam třeba na kole. Přes Khunjerab Pass však jezdí i náklaďáky a pravidelná autobusová doprava.

Postavit silnici bylo mimořádně obtížné. Dělníky sužovala zima, laviny, sesuvy půdy, a tak není divu, že při stavbě tu zahynulo téměř 900 dělníků, hlavně z pákistánské strany. I když KKH byla dokončena už v roce 1986, dá se říct, že je ve stavbě prakticky pořád. Sesuvy půdy, eroze a kamenné i sněhové laviny jsou tak časté, že silnice se prakticky permanentně opravuje. Samotný průsmyk je pak každoročně otevřen pouze od 1. května do 15. října.

V červnu 2006, po 20 letech existence KKH, podepsala Čína a Pákistán dohodu, že KKH bude podstatně rozšířena, a to rovnou trojnásobně - z dnešních deseti na neuvěřitelných 30 metrů šířky! Po důkladné přestavbě už by se tedy dalo skutečně mluvit o dálnici. Upřímně řečeno, nedokážu si dost dobře představit, jak chtějí do stovky metrů vysokých skalních stěn vystřílet dalších 20 metrů šířky silnice, ale v dnešní komunisticko-kapitalistické Číně zdá se nic není nemožné, tak se nechme překvapit…

Naše cesta po KKH

Z Rávalpindí do Gilgitu

S kamarádem Zdeňkem jsme se vydali na KKH v roce 1996. Už jsme měli docela procestovanou Evropu (jako chudí studenti z bývalého východního bloku převážně autostopem), a tak jsme se chtěli podívat někam dál na východ. Moc se nám zamlouval Írán. Jenže tam dávali v té době jen týdenní tranzitní vízum. Když tranzit, tak tranzit, řekli jsme si a rozhodli se, že tedy pojedeme přes Írán do sousední země a tou je Pákistán.

Po pravdě řečeno, dneska už je pozemní cesta do Indie přes Írán a Pákistán dost profláklá, ale my jsme si tehdy připadali jako pionýři. Po přibližně čtrnáctidenním putování po trase Praha - Istanbul - Teherán - Kvéta - Láhaur jsme dorazili konečně do města se sympatickým názvem Rávalpindí. Zní to dost exoticky, zvláště když Pákistánci pro ně dlouhý název zkracují na ˝Pindí“, ale má několik milionů obyvatel a dříve to bylo dokonce dočasné hlavní město Pákistánu, než byl dostavěn Islámábád.

Islámábád je vlastně takové moderní předměstí Rávalpindí. My jsme ale do Islámábádu nejeli a ani v Rávalpindí jsme se nezdrželi jinde než na autobusovém nádraží. Jeli jsme ještě spolu s dvěma Maďary Ferim a Zolim, které jsme potkali před několika dny ještě na pákistánsko-íránské hranici, zatímco další dva naši dosavadní souputníci z Polska to vzdali a odpojili se od nás. Pákistán není nejbohatší zemí a čistotou okolí nádraží zrovna nezáří, ale samotné autobusy jsou poměrně ucházející. Do hor se dá dostat hned několika soukromými společnostmi. Autobusy jsou nádherně pomalované, nechybí samozřejmě arabské nápisy vzývající Alláha.

Jízda pákistánským autobusem je zážitek sám o sobě. Především vůbec nepočítejte s tím, že si odpočinete. V autobuse neustále duní muzika v pákistánském podání. Většinou zpívá mladá žena a muž v páru nějakou odrhovačku, která je v podstatě na místní poměry moderní populární hudbou, ovšem pro nás jsou to výrazně exotické rytmy. Naší "˝klasickou“ popovou či rockovou moderní hudbu Pákistánci neposlouchají. Jelikož jsme jeli autobusem po trase Rávalpindí - Gilgit mnoho hodin, museli jsme dlouho trpět. Hudba se mi v zásadě líbila, ale pouštěli ji hrozně nahlas, a to i v noci. Řidič točil pořád jednu kazetu, takže když už ji pouštěl asi počtvrté, točil i mě a dokázal jsem odhadnout, jaký hit bude právě následovat.

Jeli jsme v zadní části autobusy s Maďary a skupinkou Rakušanů. Jeden mladý Rakušan se vždy zezadu prodral zaplněnou uličkou až k řidiči a posunky mu naznačil, aby vypnul kazeťák. Řidič zřejmě jakžtakž porozuměl, ale tak po deseti minutách si to rozmyslel a otočil volume opět doprava.

Lepší variantou autobusové zábavy byly filmy. Téměř vždy byly indické, někdy i arabské. Indii sice Pákistánci nesnáší, ale produkci indické ˝továrny na sny˝, Bollywoodu, hltají stejně jako Indové. Jelikož úřední jazyk v Pákistánu, urdština, je hindštině velice podobná, (pouze urdština se píše arabským písmem a hindština hindským) a Pákistánci filmům rozumí. To my se Zdeňkem samozřejmě nejsme moc sběhlí ani v urdštině, ani v hindštině, takže jsme nerozuměli vůbec ničemu. Ale to vůbec nevadilo.

Děj filmu, který byl většinou žánrově něco mezi béčkovým akčním filmem a uřvaným muzikálem, probíhal obvykle nějak takhle: nádherný mladý muž se zamiluje do nádherné mladé dívky. Mají se hrozně rádi a všichni jsou na ně moc milí, dokud se na scéně neobjeví zlý zloduch. Začne mela v podobě přestřelek, honiček a podobně. Objeví se nový akční hrdina, něco jako Arnold, ale větší a svalnatější. Zpočátku mu chvíli trvá, než se zorientuje v situaci, hraje si na neutrála, ale nakonec se přidá na stranu dobra, dobro zvítězí a zloduch je zničen. Následuje samozřejmě happyend - svatba obou hlavních zamilovaných mladých lidí.

Děj většinou probíhá jako akční nářez, ovšem tak naivně natočený, že i nepovedené americké béčkové thrillery jsou proti nim hotová umělecká díla. Asi tak třikrát za film následuje nenadálý střih, všichni hrdinové - kladní i zloduši - přestanou na chvíli střílet a začnou bez výstrahy tančit a zpívat. Po muzikálové vložce následuje opět akční podívaná. Celkově jsme shlédli v pákistánských autobusech několik filmů a všechny si byly velmi, velmi podobné.

Na KKH je také každou chvíli silniční kontrola v podobě vojenské hlídky. Všichni cizinci (Pákistánců se to netýká) musí vylézt z busu, ukázat pas a zapsat do knihy údaje o sobě. Nejdřív jsem si říkal proč nás jako cizince pořád buzerují, ale vojáci k nám byli vždy milí a zdvořilí a vysvětlili nám, že je to pro naše dobro - když se občas stane, že nějaký turista v Pákistánu zmizí, dá se podle kontrolních knih vysledovat, kde a kdy byl naposledy spatřen. Tak to nás samozřejmě uklidnilo a už jsme neprotestovali…

Na cestě do Gilgitu protíná KKH západní Himálaj. Nejdřív je to takové podhůří, kopce tak do 3000 metrů nad mořem, okolo kvetou rododendrony. V autobuse bylo přes den dost dusno a když jsme viděli, že někteří Pákistánci jezdí na korbách nákladní aut a střechách autobusů, ukecali jsme řidiče a taky se svezli pár desítek kilometrů na střeše. Moc pěkný zážitek, ale autobus je dost vysoký, obzvlášť když se na střeše veze většina zavazadel, takže občas jsme se raději sehnuli, aby nás nesmetla nějaká větev. Oficiálně se ovšem i podle pákistánských silničních pravidel na střeše jet nesmí, takže řidič nám tuto projížďku povolil jen mezi dvěmi kontrolními stanovišti a pak jsme museli zase slézt.

V noci, když i náš řidič uznal, že by na pár hodin mohl vypnout video i hudbu, jsme se dokonce i pár hodinek prospali. Kdesi dole pod námi burácel Indus, zde mohutná horská řeka. Někteří odvážlivci dokonce sjíždí Indus i na raftu, ne vždy to ovšem dobře dopadne a nějaký vodák se utopí - jako například jeden z členů expedice „Tatra kolem světa“ v roce 1989. Jedná se o životu nebezpečný sjezd i pro mimořádně zkušené raftaře.

Ráno se mi ježily vlasy hrůzou na hlavě, když jsem se díval z okénka. Asi tak kilometr pod námi, na dně bezedné rokliny, burácela řeka. Občas jsme zahlédli i vrak nějakého autobusu, který spadl do propasti. My jsme ale nakonec do Gilgitu dorazili v pořádku.

Gilgit je Mekkou všech horolezců a cestovatelů, kteří míří dál do Karakoramu a Číny. Významem je to takový pákistánský Zermatt. Lze tu potkat dost baťůžkářů z Evropy a Ameriky, všude je plno obchodů s potravinami a horolezeckými potřebami a dokonce tu prodávají i takové zápaďácké vymoženosti, jako jsou vložky nebo toaletní papír - věc to jinde v Pákistánu nevídaná.

Hned jak jsme vylezli z autobusu, vrhli se na nás nadhaněči z okolních hotýlků. My jsme už měli dopředu vybráno podle Lonely Planet, vybrali jsme si z nadháněčů toho pravého a nechali se jím dovést do hotelu Medina Guesthouse. Spolu s námi tu trávilo noc spoustu jiných ˝backpackers˝. Především tu výborně vařili. Večeře stála tenkrát (před 11 lety) asi 50 Kč a mohli jste toho sníst tolik, dokud jste nepraskli. Vyvářelo se po evropsku, což potěšilo a večeře byly společné. Jako na pionýrském táboře, všichni si nabírali z jednoho kotle. Potkali jsme tady dokonce tři Čechy! Jedna mladá holka a dva kluci byli na cestě kolem světa, po Asii chtěli pokračovat přes Austrálii a Jižní Ameriku. My se Zdeňkem a s Maďary jsme tu však strávili pouze jednu noc a druhý den jsme vyrazili dál do hor.

Rakaposhi

Když jsem se včera v autobusu ještě pře Gilgitem probral, zahlédl jsem v dálce Nanga Pabat (8126 m.n.m.), jedinou osmitisícovku na naší trase. Dodnes mě mrzí, že jsme k ní tenkrát nejeli. Jenže byli jsme studenti a neměli jsme peněz nazbyt. A k Nanga Parbat je nutné si najmout jeep i s řidičem. Ale Češi, které jsme včera potkali v Gilgitu, tento výlet jeepem absolvovali a nešetřili chválou.

Nanga Parbat je ještě v Himalájích. Za Gilgitem však začíná KKH šplhat proti proudu řeky Hunza přes pohoří Karakoram. V Karakoramu jsou tři osmitisícovky z celkového počtu 14, zbytek je v Himálaji. Nejvyšší horou Karakoramu je slavná K2, měřící 8611 m.n.m., druhá nejvyšší hora světa a údajně nejobtížněji slezitelná osmitisícovka. Patrně i nejkrásnější, soudě podle fotografií, protože je opravdu mimořádně špičatá. Bohužel leží od KKH dost stranou a je hůře přístupná, musí se k ní jít dost dlouho po ledovci A tak jsme si zvolili pro trekking v horách náhradní cíl - horu Rakaposhi (7788 m.n.m.), která je hned vedle KKH. A vyrazili jsme ve čtyřech - i s Maďary, s cílem dobýt základní tábor.

˝A jak se dostaneme k Rakaposhi?˝, ptali jsme se místních. ˝Vemte si suzuki“, zněla odpověď. Vedle autobusů zde jezdí hromadné dodávky, kterým se říká suzuki. Mnoho z nich je skutečně značky Suzuki, ale místní říkají suzuki všem místním dodávkám. Fungují úplně stejně jako dolmuše v Turecku, bema v Indonésii či maršrutky v zemích bývalého SSSR. Zastaví v podstatě tam, kde si na ně mávnete a vystoupit můžete také kdekoliv.

Samotná jízda po KKH, a to v suzuki zejména, byla pro mě jedním z nejsilněších životních zážitků. A také jedním z nejděsivějších, málem jsem zešedivěl hrůzou. KKH je zde už spíše prašná široká cesta než silnice. V zásadě by se v Pákistánu mělo jezdit vlevo, ale řidiči jedou většinou prostředkem a někdy klidně i vpravo. To bych jim nevyčítal, silnice je děravá a tak se dírám na silnici prostě vyhnout musí. Ale řidiči jezdí neuvěřitelně vysokou rychlostí, a to i náklaďáky. Rozhodně tedy v našem smyslu neplatí, že "přizpůsobují rychlost stavu vozovky“. Vždy když míjejí protijedoucí vozidlo, zatroubí. A troubí se hodně a rozhodně ne s citem.

Klasická hororová scéna pak vypadá nějak takhle: Naše suzuki se řítí prostředkem prašné a rozbité silnice asi tak osmdesátikilometrovou rychlostí. Sedím na sedadle smrti vedle řidiče, překrásný výhled. Po rovince proti nám to smaží plně naložený náklaďák, prostředkem silnice - jak jinak. Vlevo pod námi je asi tak 500 metrů vysoký kolmý sráz, kdesi na dně burácí řeka Hunza.

Vzdálenost protijedoucích aut je ještě velká, ale zvolna se zmenšuje. Náš řidič šlape na plyn a zrychluje. Protijedoucí náklaďák rovněž akceleruje. Dvě auta se řítí obrovskou rychlostí proti sobě prostředkem silnice. To nemůže dopadnout jinak než srážkou. Auta už jsou pár metrů od sebe! Hladina adrenalinu stoupá, srdce buší, nedýchám, zavírám oči a modlím se. V poslední vteřině náš řidič strhne řízení ostře vlevo, to samé pravděpodobně (měl jsem oči stále zavřené) naštěstí před několika milisekundami udělal i řidič náklaďáku, protože obě auta se jako zázrakem těsně minula. Přitom ještě stačili oba šílenci za volanty na sebe mohutně přátelsky zatroubit. Naše suzuki lehce zalaškovalo u krajnice nad bezednou propastí. Řidič se pak zařadil zpět doprostřed silnice.

Hladina adrenalinu lehce klesá, srdce, plíce a ostatní životně důležité orgány obnovují svoje základní funkce. Uff, to bylo o fous, říkám si. Řidič se tváří neutrálně. Teprve teď si povšiml, že barva mého obličeje asi není zcela standardní a rozesmál se na celé kolo. „I am excellent driver!“, tak se asi tváří náš řidič po celou cestu. Tuhle větu z Rainmana sice nevyslovil, ale jeho sebejistota byla nezpochybnitelná.

Náš řidič se tedy opět řítí středem prašné „highway“. Proti nám se vynořuje tentokrát "pouze“ další suzuki. Řidič šlape na plyn, řidič protijedoucího auta šlape také na plyn… a co Vám budu povídat, tímhle stylem jsme jeli několik desítek kilometrů.

Ze Suzuki jsem se vypotáceli starší a šedivější asi o 60 let a zahájili po cestičce výstup do základního tábora hory Rakaposhi. Rakaposhi není osmitisícovka a tak není tak známá jako třeba Nanga Parbat, která je přitom jen o 350 metrů vyšší. Ale výhoda je hlavně v její dostupnosti od hlavní silnice. Navíc výstup do základního tábora ve výšce cca 3500 m.n.m. je technicky velmi nenáročný - přirovnal bych ho ke klasické středně obtížné túře ve Vysokých Tatrách. Ovšem krosna na zádech se samozřejmě pronese.

Vyrazili jsme z vesničky Gulmit. Okolní krajina je poměrně suchá. Všude v okolí rostou meruňkové sady a před domky se na rozložených celtách meruňky suší. Za vesnicí jsme zahájili poměrně strmý výstup, při kterém jsme s krosnou na zádech málem vypustili duši. Dále však už cesta stoupala jen velmi pozvolna přes krásné borové lesy. Po cestě jsme potkali i místní malé pastevce a odpočinuli si u vodopádu. Navečer jsme dorazili do základního tábora hory Rakapoši. Tábor nese poetický název „Green Garden“.Byli jsme tu úplně sami, jen my s Maďary a jaci, kteří se pásli kousek vedle nás. Maďaři postavili stan. My se Zdeňkem jsme stan neměli a odvážně jsme spali pod širákem, v případě nouze by nás Maďaři pustili pod střechu.

Ale to okolí! Mimořádně nádherné místo a navíc bylo hezké počasí. Vylezli jsme na malý val kousek od tábora a asi hodinu jen zírali a zírali. Pod námi velikánský ledovec, spadající svým splazem hluboko do údolí. A nad námi zaledněný masiv Rakaposhi a okolních téměř osmitisícových velikánů. Nádhera! Na druhé straně se pak krčilo naše ležení na hezké malé zelené loučce vedle potůčku, s jaky v pozadí. Rakaposhi vypadá jako snadná hora, asi kvůli bezproblémovému přístupu do základního tábora. Ale i zde zahynuly spousty horolezců. Celou jednu výpravu tu například smetla lavina.

Po klidné bezesné noci (ještě nikdy jsem předtím nespal tak vysoko - 3500 m.n.m.) jsme ještě jednou vylezli na protilehlou morénu a zírali na tu krásu. A pak přišla smutná chvíle - loučení s Maďary. Cestovali jsme s nimi minimálně týden a byli fajn. Obzvláštní legrace s nimi byla, když jsme se spolu bavili rusky - to když jsme nechtěli mluvit anglicky, aby nám místní nerozuměli. Byli odvážnější než my a ráno se rozhodli, že překročí ledovec a vyrazí ještě výše. My jsme se se Zdeňkem na ledovec neodvážili. A tak jsme Maďary viděli naposledy, rozloučili jsme se a sešli zpět do údolí.

Khunjerab Pass

Ještě však byl před námi hlavní cíl, a to byl Khunjerab Pass, nejvyšší bod KKH. Tam jsme chtěli za každou cenu dorazit. Dojeli jsme do vesnice Sust, kde jsme přespali v hotýlku. No v hotýlku, byla to špinavá hnusná díra, a to nejsme se Zdeňkem nijak nároční ani přecitlivělí. Sust je ve výšce 3500 metrů nad mořem, takže jsme strávili již druhou noc v tak vysoké nadmořské výšce.

Přes Khunjerab Pass se dá do Číny dostat i autobusem. Problém byl ale v tom, že autobusy nesměly zastavovat na hranici a hlavně bychom se nedostali zpátky. Takže jsme si najali jeepa. Výlet stál tisíc rupií na auto (jedna pákistánská rupie byla tenkrát o něco málo méně než jedna česká koruna) a cesta do průsmyku trvala asi 2 hodiny (85 kilometrů jízdy). Tahle poslední fáze cesty byla hodně strmá, samé serpentiny. Po cestě jsme potkali i několik šílenců, co jeli nahoru do průsmyku na kole! Po cestě jsme viděli i pár svišťů a jaka.

Nahoře v průsmyku nás řidič vyhodil a dal nám hodinku pauzu. Ocitli jsme se přímo na čínsko-pákistánské hranici. Na silnicích jsou pěkné patníky s čínským a pákistánským znakem a letopočtem 1986, kdy byla KKH dokončena. My i další turisté z pákistánské strany jsme se vyfotili s vyšňořenými čínskými pohraničníky. Číňané se tvářili ochotně a přátelsky, ale když se s nimi fotil už asi dvacátý turista, už je to evidentně moc nebavilo. Z druhé strany zase přijížděli čínští turisté a fotili se s pákistánskými vojáky.

Průsmyk leží v nadmořské výšce 4700 - 4900 metrů nad mořem (v každé mapě je to uvedeno jinak). Musím se přiznat, že nadmořská výška mi dělala docela problémy, chodili jsme po rovince a i tak jsem se zadýchával. Dokonce jsme nakoukli i asi 50 metrů na čínské území, dál už ale na nás začal čínský pohraničník mávat, abychom se vrátili. Okolní kopečky mají přes 6000 metrů nad mořem.

Cesta zpátky

Čínské vízum jsme bohužel v pase neměli, a tak jsme se museli vrátit zpět. Jeepem jsme sjeli do Sustu a místní dopravou do Gilgitu, kde jsme opět přespali v Medině Guesthousu. Večer začaly v Gilgitu na okolních kopcích plápolat ohně. Začalo se rozsvěcovat stále více a více malých ohníčků, až se slily v různé obrazce a jednotlivá arabská písmena. Na kopcích pak svítily celé súry z Koránu! Byl totiž zrovna významný muslimský svátek - narozeniny proroka Mohameda. Oslavy se občas zvrhnou v krvavé srážky mezi sunnity a šíity, tentokrát byl ale klid a mír a taková poklidná atmosféra, asi jako o Vánocích u nás. Z Gilgitu jsme se pak vrátili zpět do Láhauru, odkud jsme se chystali překročit hranici do Indie. Ale to už je jiná kapitola.

Z odstupem 11 let stále na tuhle cestu vzpomínám jako na životní zážitek. KKH prochází jednou z nejkrásnějších oblastí na světě, okolní příroda je drsná, ale neskutečně nádherná. Účastníci již zmínění expedice „Tatra kolem světa“ vjeli do Pákistánu jako do své jubilejní padesáté země na trase a v knize, kterou vydali, napsali, že nikde jinde na cestě neviděli tak nádhernou krajinu (a že těch krajin viděli na cestě kolem světa opravdu hodně).

Karakoram Highway je prostě cestovatelská klasika s neopakovatelným koloritem a atmosférou. Ale v souvislosti s plánovaným rozšířením se vnucuje otázka: Jak dlouho ještě?

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-karakoram-highway.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-karakoram-highway.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář
Cestovní pojištění rychle online:
www.srovnejto.cz/cestovni-pojisteni-online/

Diashow Oregon