Karratha - Broome

Broome nás už z dálky vítá kouřem. Není to však kouř z továren, ale kouř ze stepních požárů. Nikdo je však nehasí a ani nehlídá. Od Staši se dozvídáme, že většinu požárů zakládají požárníci úmyslně, většinou po období dešťů, kdy ještě není zem úplně vyschlá...

Cestou do Karrathy brzdíme u cesty a sledujeme, jak si nás přichází prohlídnout rodinka Emu. Chybělo málo a mohli jsme si povídat z oka do oka, ale Stášův příjezd je vyplašil. Za to nám slibuje krásné nocování u městečka Dampier s večerníčkem pod širým nebem. Má to být romantické místo u pláže s letním kinem. Místo toho ale přijíždíme k vrátnici fabriky na těžbu plynu. Ptáme se Stáši, kdy tu bylo ono zmiňované romantické místo. Asi před deseti lety. Ten čas ale letí! Přespíme na parkovišti, přes které vede stezka městských klokanů. Ráno si vychutnáváme teplou sprchu, objevenou v městském parku. Načepuji zásoby pitné vody, nesu je do auta a najednou se mi zatmí před očima a mám na hlavě bouli jako bramboru. To je teda ráno.

Karratha se nám jako město moc líbí svojí čistotou a uspořádáním. Celý den prodáváme pajduláky a večer jedeme za město na pláž, kde chceme nocovat. Najednou majáky za autem, uhýbám ke straně, ale majáky pořád za mnou. Zastavím, přemýšlím co jsem udělala za přestupek, a vzápětí mám vedle sebe policajta s otázkou jestli jsem pila alkohol. “Jo alkohol, ne“ říkám česky a policajt mi kupodivu rozumí. To dokazuje, že čeština je světovým jazykem. Viditelně zklamán chce vidět aspoň řidičák a pas. Na rozloučenou mi s kolegou oba s úsměvem zamávají. Cirda prohlašuje, že od této chvíle bude řídit jenom on, dokud ho nezastaví australská policistka.

Druhý den se jen na skok zastavujeme v Roebourne, kde mají informační centrum umístěné v historickém vězení, a prohlašujeme ho za mrtvé město plné Aboriginálů. Sedí všude kam oko dohlédne a dělají to co dělají každý den. Nic. Kousek odtud ve Wickhamu objevujeme nejdříve krásný výhled do krajiny, pak samoobslužnou myčku na auta, u které je fronta a nakonec obrovské důlní auto.

K večeru přijíždíme k hranici Millstream National Parku. Při večerní debatě uprostřed buše se k nám přidává stepní pták, který si bezstarostně chodí kolem nás a hledá si svou potravu. Tady v Millstream parku připomínají hory zmrzlinové kopečky polité čokoládou. Podnikáme asi desetiminutový výstup na Mt. Herbert. V klokánii je totiž zkratkou Mt. označován každý kopec mající více jak 300 metrů nad mořem. Proto pokládáme na nejvyšší místo kámen, aby byla hora ještě o něco vyšší. Osvěžení v jezírku je fajn. Sice nám chvíli trvá, než se osmělíme, ale je to lepší než na Exmouth. Ryby k nám nemají žádný respekt a klidně nám okusují palce u nohou. Po koupačce nasedáme do auta a vyrážíme dál.

Zastavujeme na odpočívadle se stolem a lavicemi u Yule River. Večer jdeme pokoušet místní krokodýly koupáním se v řece. Mají z nás asi strach. Ani jeden se neukázal. Za sousedy máme turisty s dokonale promyšleným cestovatelským plánem. Jedou malým autobusem, za kterým mají ještě káru s malým 4WD. Kam se nedostanou s autobusem, tam si zajedou džípem.

Druhý den pokračujeme do největšího přístavu na západním pobřeží Port Hedlandu. Tady na vlastní oči vidíme, jak se města mění. Jak Stáša tvrdí, před deseti lety tu bylo jen jedno město. Teď je tu upadající Port Hedland a nově rozrůstající se South Hedland. Ani se tomu nedivíme. Celý Port Hedland je strašně špinavý díky místní ocelárně. Protože v neděli nemůžeme prodávat, vyrážíme do nejžhavějšího místa v Austrálii - Marble Bar. Tady se nejdříve jdeme podívat na skály z jasperu. Je to červenomodrobílý mramor a strašně moc se nám líbí. I přes zákaz místní cedule si kousek zařazujeme do sbírky suvenýrů. Potom si prohlížíme zavřený zlatý důl a zbytky zlatokopeckého městečka. Zlatá horečka ale napadla Cirdu, který zvedá každý kámen a zkoumá ho. Ani on, ani já a ani Stáša jsme nic nenašli a tak se vracíme s prázdnou do Port Hedlandu.

Druhý den šmejdíme po městě a snažíme se něco prodat. Vidíme místní Austrálce čekající ve frontě u bankomatu na podporu. Odpoledne si nakoupíme trochu zásob v supermarketu a jedeme naproti Stášovi. Stáša ale nikde. Tak jedeme na poslední možný místo, kde se můžeme potkat, u roadhousu. Ale ani tam není. Sedneme si a čekáme. Cirda mezitím prochází vedlejší caravan park. Po cestě ho přepadává Bicycle lizard. Černobílý ještěr s dlouhatánským ocasem, který při běhu roztočí zadní nohy jako kolo. Po hodince si vedle nás sedá rodinka Austrálců se svačinou. Posloucháme jejich rozhovor a jasně jim rozumíme. Ač rychle, přesto zřetelně vyslovují: “Karel-ma-lagunu...jo,... jo, jo...“ Čeština prostě pronikla i do nejvzdálenějších míst v Austrálii.

Až za dvě hodiny přijíždí Stáša a prý kde jsme, že na nás čeká dvě hodiny u supermarketu. Jak jsme se minuli, na to jsme nepřišli. Aspoň, že jsme se našli. U roadhousu doplníme benzín (vyplatí se objet ve městě většinu benzínek, protože každá má jinou cenu) a vyrážíme dál. Čeká nás nejdelší cesta mezi dvěmi místy, kde lze natankovat. Cesta do Broome.

Cesta do Broome je dlouhá a vede kousek od pobřeží přes okraj Velké písečné pouště (Great Sandy Desert. Sluníčko začíná připalovat. Na parkovištích kolem cesty se snažíme najít alespoň trochu stínu. Většinou marně. Na jednom odpočívadle si s námi pohrává motýl. Vůbec se nebojí, přímo si z nás dělá legraci. Cestu nelemují jenom patníky, ale i mrtví klokani a krávy. Na nich si často pochutnává australský mršinožrout, austrálci pojmenovaný Wagga, což česky znamená vrána. A taky tak vypadá. Stáša nás trochu zasvětí do aboriginského jazyka. Aboriginsky Wagga znamená jedna vrána. Dvě a více vran je v řeči aboriginců Wagga Wagga.

Broome nás už z dálky vítá kouřem. Není to však kouř z továren, ale kouř ze stepních požárů. Nikdo je však nehasí a ani nehlídá. Od Staši se dozvídáme, že většinu požárů zakládají požárníci úmyslně, většinou po období dešťů, kdy ještě není zem úplně vyschlá. Těsně před Broome se chytáme Roadtrainu, jednoho ze zdejších náklaďáků dosahujících až 53 metrů délky, a necháme se táhnout ve vzdušném pytli za ním. Do Broome přijíždíme za šera a míříme rovnou k 30 km dlouhé sněhově bílé pláži Cable Beach, jedné z nejkrásnějších v Austrálii. Je tu ale přeplněno a tak nám nezbývá než si najít jiné místo. Ráno vyrážíme do turistického centra získat co nejvíce informací. Hned odtud spěcháme do muzea potápění. Pořádají tu hodinové exkurse s výkladem. Protože zas tak dobře nerozumíme, zkoušíme umluvit průvodce, aby nás jenom na chvilku propašoval mezi věci z počátku potápění. Daří se.

Mám zájem o originální historickou helmu potápěče. Ale z ceny 4000 AUD se mi protočily panenky. Průvodce chce svůj dobrý skutek dotáhnout až do konce a tak sleví pětistovku. Říkám mu, že kdyby částka byla v korunách, tak bych to brala. Tak snad někde jinde. Jako náplast na moje zklamání si helmu můžu vyzkoušet. Na vlastní hlavě cítím, jaká dřina bylo potápění v začátcích. Vracím se zpátky do přítomnosti a přesouváme se do druhého muzea. Tady je snad úplně všechno, co se historie města Broome týká. Cirdu uchvacují mušle, Stášu ponorka a mě dekompresní komora používaná už v roce 1915. Přes zákaz fotografování, kterého si Stáša u vchodu nevšiml, tu pořizujeme exluzivní záběry. A to také především proto, že paní u kasy je příliš zabrána do obrázkového časopisu.

K večeru se přesouváme na druhý konec města a za nejnižšího odlivu objevujeme stopy dinosaurů, kteří tu běhali před 120 milióny lety. Mám nohu stejně velkou jako jedna z nich, takže nemohli být větší než já?! Ještě než zapadne slunce se vracíme na opačnou stanu města a pozorujeme východ měsíce za úplňku. Jeho odrazu na loužích po odlivu říkají “schody na měsíc“. Už za tmy se jdeme proběhnout na Cable Beach, abychom trochu rozpohybovali naše těla přesezená z auta.

Druhý den objevujeme vedle nákupního střediska samoobslužnou prádelnu a tak si jdeme vyprat. Společnost nám dělají místní austrálské domorodky. Zaznamenáváme rekord v prodeji panďuláků. V den odjezdu z Broome se Stášovi rozbíjí řízení u auta. Smůla s autem se mu nějak lepí na paty. Po třech hodinách práce se auto opět rozjíždí a Stáša zjišťuje, že řízení je daleko lepší než bylo před tím. Opouštíme Broome, které na nás zanechalo dojem města pohody, plné palem. Za městem si ještě prohlížíme banánové plantáže a divíme se, proč tu mají v obchodech tak drahé banány. Míříme do Derby kam přijíždíme až za tmy.

Hned ráno si jdeme prohlédnout vězeňský baobab - prison tree. Baobab vypadá jako kdyby kmen rostl přímo ze země a místo větví měl kořeny. Zdejší baobab je tak velký, že se puklinou dá vlézt až dovnitř. Asi před padesáti lety ho využívali jako transportní vězení pro Austrálce. V Derby opět padá rekord v panďulácích a tak si zajdeme poprvé po měsíci v klokánii na oběd. Mořští živočichové chutnají báječně. Na noc se opět uchylujeme k baobabu. Ráno nás budí svým povykem Wagga. Stáša napodobuje její hlas a překvapená Wagga utichá. Vůbec nechápe, jak se v jejím teritoriu vyskytla Wagga Stáša s tak silným hlasem.

Hned po snídani přijíždí k baobabu tříčlenná rodinka, čítající jednoho syna. Po chvilce vyndávají učebnici a vyučování začíná. Dnes je na řadě matematika. V Austrálii mohou rodiče učit své děti sami a děti přitom nemusí chodit do školy. A děti, kteřé školu navštěvují, však nemusí na přání rodičů dostávat úkoly. A to jenom proto, aby se rodiče nemuseli s nimi doma učit. Nechceme moc rušit a tak vyrážíme dál. Podél cesty se začíná vyskytovat strom nazývaný beefwood. Z něho se vyrábí bumerang a popel z něj se přidává do šňupacího tabáku. Po pár kilometrech odbočujeme z asfaltové silnice na prašnou a začíná se měnit i tvář krajiny.

Vjíždíme do outbacku, jak nazývají krajinu mimo města Australané. Blíží se pohoří Kimberley. Velmi se sem těšíme, protože tu možná uvidíme domorodé kresby astronautů, krokodýly a mnoho dalších zajímavých věcí.

Tento článek je součástí seriálu 20000 km po Klokánii. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017