Kašgar - město v srdci Asie

Kašgar se pyšní mnoha „nej“. Stojí zde největší mešita v celé Číně i největší socha Maocetunga na světě. Nejzápadnější město Říše Středu je považováno za kulturním centrum největší čínské menšiny - Ujgurů. A každou neděli se zde koná patrně největší a nejpestřejší trh v celé Asii.

Hrobka z 11. století, kde odpočívá uctívaný sufijský kazatel Jusuf Hazi Hadžip, je dodnes poutním místem čínských muslimů. Kašgarský nedělní trh je úžasným kaleidoskopem zboží a národů. Mešita Id Kah (Aitagar) byla založena v roce 1442 a je největší muslimskou svatyní v dnešní Číně. Pod její střechu a na přilehlé nádvoří se vejde až 20000 věřících. Ujgury je možné od čínských přistěhovalců rozeznat na první pohled podle tradičních čepiček, které nosí na vyholené hlavě. Staré jádro Kašgaru je jedním s posledních míst v celém Sin-ťiangu, kde se ještě téměř v nezměněné podobě zachovala kultura muslimských Ujgurů. Oslí spřežeření patří zcela neodmyslitelně k jeho koloritu. Číňané obývají v Kašgaru moderní sídliště, která se stále rychle zvětšují. Propaganda je silnou stránkou každého totalitního režimu.
Jedním z mnoha poutních míst v okolí Kašgaru je muslimská hrobka v oáze Artuš. V Kašgaru se kdysi obchodní karavany  zásobily vodou a  trvanlivým  ujgurským chlebem před cestou do pouště Taklamakan.

V této galerii je 8 obrázků. Zobraz celou galerii

„Kašgar byl prý kdysi nezávislým královstvím, dnes je však podřízen velkému chánovi. Lidé zde uctívají Muhammada… Dovážejí se sem nejrozličnější oděvy a zboží. Lidé se tu živí řemesly, obchodem a především zpracováním bavlny. Jsou zde velice pěkné okrasné zahrady, vinice i ovocné sady. Zdejší podnebí je mírné a úrodná půda plodí vše, čeho je k životu zapotřebí. Dobře se tu daří bavlně, ale i lnu, konopí a mnoha dalším plodinám. Odtud vyjíždějí četní obchodníci do celého světa.“ Tak popsal Kašgar kupec Benátčan Marco Polo ve své knize Milion. Dnes už město není podřízeno velkému chánovi, ale komunistické Číně. Jinak se v této oáze díky její odlehlosti a izolovanosti od návštěvy slavného Benátčana mnoho nezměnilo. Díky sílícímu přílivu čínských přistěhovalců však hrozí, že toto muslimské město brzy ztratí svou původní tvář.

Křižovatka v poušti

Legendární Kašgar leží na okraji Tarimské pánve v nejzápadnějším cípu čínské provincie Sin-ťiang (Xinjiang), jež je známa také jako Ujghurská autonomní oblast. Kdysi byla tato oáza snad nejdůležitější křižovatkou na Hedvábné stezce. Starodávná tepna spojující Východ se Západem se tu dělila hned na několik větví. Zboží přicházející ze západu přes Bucharu a Samarkand se zde překládalo z koní a oslů na velbloudy. Směrem na východ se cesta dělila na severní a jižní, aby se tak vyhnula nepřekonatelné poušti Taklamakan. Spodní větev pak odtud vedla přes pamírské a kašmírské průsmyky do Indie. Téměř dva tisíce let byl Kašgar vzkvétajícím obchodním centrem. Vládli mu Hunové, Arabové, Mongolové, Tibeťané a samozřejmě i několik čínských dynastií. Ve 13. století tudy prošel Marco Polo na své dobrodružné cestě k čínskému dvoru. V minulém století byl Kašgar díky své poloze na rusko-čínsko-indickém pomezí místem tzv. Velké hry – zákulisních tahanic britských a ruských diplomatů o politický vliv nad touto strategickou oblastí. Nakonec se však Kašgaru zmocnila Čína a svět s ním na mnoho desetiletí naprosto ztratil spojení. Až do konce 80. let byl totiž součástí cizincům nepřístupných ú­zemí.

Slavné časy Hedvábné stezky jsou už dnes dávno pryč. Svět se změnil. V Kašgaru však jako by zůstalo téměř vše při starém. Pravda, na původním vzhledu města se značně podepsala čínská nadvláda. Ohromné hliněné hradby, které po pět století obepínaly celou oázu, byly zbourány, centrum proťalo několik uniformních bulvárů a vznešený sloh starých karavanserájů mnohde nahradila nevzhledná architektura socialistického realismu. Nicméně tyto necitlivé zásahy, řízené z dalekého Pekingu, příliš neovlivnily život místních obyvatel a značná část města vypadá dodnes stejně jako na zažloutlých fotografiích v sto let starých cestopisech

Poslední bašta Ujgurů

Kašgar je doménou muslimských Ujgurů a jeho staré jádro je nejspíš jedním z posledních míst v celém Sin-ťiagu, kde se ještě v nezměněné podobě zachovala kultura tohoto národa. Život zde běží zcela jiným tempem než na hlavních třídách. Tady mají drobní živnostníci své krámky, smlouvá se tu, důstojní stařešinové debatují v zakouřených čajovnách, bezzubé babky věší prádlo a malí caparti s kalhotami rozstřiženými v rozkroku si hrají na zápražích domů. Nahlížím do dílniček kovářů, hrnčířů, sedlářů, tesařů a jiných řemeslníků vyrábějících vše ručně za pomoci těch nejjednodušších nástrojů. Doslova na každém kroku objevuji něco zajímavého.

Vyhýbám se otevřeným kanálům, oslím spřežením a pomalu se stále více zaplétám v nepřehledné změti křivolakých uliček. Domky, které míjím, jsou velmi prosté a většina je jen jednoduše uplácána z nepálených cihel a dřeva. Některé stavby mají barevný nátěr, nejčastěji modrý nebo zelený. Ulice jsou na asijské poměry docela čisté. Všude je však spousta dosti neesteticky vyhlížejících plivanců.

Ujguři jsou zřejmě náruživými jedlíky, neboť snad na každých sto metrech tu stojí nějaká do ulice otevřená vývařovna. Všechny vypadají stejně. Na místě vývěsních štítů visí řady kuřat stažených z kůže a beraní hlavy. Pod nimi se kouří z obrovských hrnců a pánví – čím větší podnik, tím větší nádobí.

Jsem zvědav na ujgurskou kuchyni, a tak vstupuji do jedné z jídelen. Ukoptěný hostinský mě vítá a ukazuje na poslední prázdnou židličku. Usedám mezi překvapené domorodce a na jejich doporučení si objednávám laghman, směs masa a zeleniny, trochu připomínající náš guláš, která se podává s nudlemi. K pití dostávám automaticky zelený čaj. Ten se tu pije z misek a neslazený.

Dva světy

Ujguři jsou hrdý národ se slavnou a pohnutou historií. Mluví jedním z mnoha tureckých (turkických) dialektů a s Číňany nemají etnicky vůbec nic společného. V písemných pramenech jsou poprvé zmiňováni ve 3. stol. n. l., kdy hráli významnou úlohu v kmenovém svazu Hunů. Původně vyznávali buddhismus. Ve 12. století přijali islám a spolu s ním i arabské písmo. Jejich počet se dnes odhaduje asi na 8 miliónů a jsou tedy největší z více jak padesáti čínských menšin. (Tibeťanů je asi o 2 mil. méně.)

Domovem Ujgurů je Tarimská pánev, poušť Taklamakan a její nejbližší okolí. Na starých mapách byla tato oblast nazývána Východním Turkestánem, nyní se jedná o nejzápadnější čínskou provincii Sin-ťiang.

Nebude patrně dlouho trvat a Ujguři se stanou ve své vlasti minoritou. Podle některých odhadů už dokonce mají Číňané v Sin-ťiangu většinu dnes. V minulosti tady byli komunistickou vládou usazováni systematicky, teď se sem stěhují sami za svými příbuznými. Většina měst v této oblasti proto v posledních letech zcela ztratila svůj původní ráz. Ujguři se ocitli na chudé periferii a Číňané obývají moderní sídliště, která se stále rychleji rozrůstají. V odlehlém Kašgaru tvoří Číňané na rozdíl od většiny ostatních měst v Sin-ťiangu zatím jen asi třetinu obyvatelstva.

Ujgury je možné od čínských přistěhovalců rozeznat na první pohled. Ujguři jsou turkického původu a mají tedy zcela odlišné rysy tváře. Také mají mnohem mohutnější postavy než čínští Chanové. Číňané chodí oblečeni podle západního vzoru, Ujguři se stále drží svých tradic. Nepotkáte Ujgura, který by na vyholené hlavě neměl typickou středoasijskou hranatou čepičku nebo baret. Většina mužů nosí také stále sako. Někteří staří vousatí dědové však ani v létě nesundávají tlustý ovčí kožich čapan.

Ještě výraznější je rozdíl v oblékání mezi ženami obou národů. Zatímco mladé Číňanky chodí po městě běžně v minisukních, Ujgurky mají na hlavách šátky a některé vycházejí na ulici dodnes jen s tradičním hnědým závojem přes obličej. Tomu se říká paranža a na rozdíl od tenounkých lehkých závojů, které nosí ženy v jiných muslimských zemích, je to neuvěřitelně siný a těžký závěs, jenž navíc nemá ani žádnou skulinu či mřížku na oči, takže přes něj prakticky není vůbec nic vidět. Ženy si proto paranžu při nakupování na trhu nebo přecházení silnice hází z obličeje dozadu přes hlavu a její nošení tak vlastně do jisté míry ztrácí smysl.

O tom, že jsou Ujguři v Číně jako národ utlačováni, nemůže být pochyb. Nelze se však nezmínit o zajímavé výhodě, kterou požívají spolu s některými dalšími menšinami. Zatímco většinoví Hanové (etničtí Číňané) smí mít pouze jedno dítě, Ujguři žijící ve městě mohou zplodit děti dvě a na venkově dokonce tři.

O svatých hrobech

Název Kašgar byl převzat ze slova Kašgaria, jak se v minulosti říkalo západnímu okraji Tarimské pánve. Význam tohoto slova je vykládán různě. Snad pochází z ujgurského kaša – váza na květiny, nebo kašgha – koňská lysina. Někteří badatelé jej také odvozují ze slova kaš, které označuje člověka zaujatého proti islámu. Tato třetí možnost se však jeví jako nejméně pravděpodobná. Kašgar byl totiž vždy významným centrem stoupenců této víry, působilo tu mnoho muslimských učenců a náboženská horlivost jeho obyvatel byla pověstná. Nacházelo se zde dokonce tak nevídané množství posvátných hrobek a poutních míst, až se to stalo předmětem lidového humoru. Jedna z anekdot na toto téma zní například zhruba takto:

U svatého hrobu před Kašgarem vyučoval své žáky koránu jistý šejk. Jednoho dne požádal ho jeden z žáků: „Chci jít do světa za štěstím, dej mi prosím peníze a jídlo na cestu.“ Šejk odpověděl: „Nemám ničeho kromě tohoto osla. Vezmi si jej a Alláh žehnej tvojí cestě.“ Chlapec putoval dnem i nocí velkou pouští. Nakonec osel onemocněl a zemřel. Mladík jej pochoval v písku, usedl na jeho hrob a plakal. Tu se u něj zastavila karavana bohatých kupců z otázkou proč pláče. Odpověděl: „Ztratil jsem svého nejlepšího přítele a věrného druha.“ Kupci, dojati touto láskou, postavili nad hrobem nádhernou mešitu. Její sláva šla celým krajem a zblízka i z dáli putovali sem poutníci, aby se pomodlili u svatého hrobu. Po mnoha letech tam dorazil také onen šejk z Kašgaru. Byl udiven, když zjistil, že jeho bývalý žák je správcem tak vznešeného hrobu a ptal se jej: „ Řekni mi důvěrně, kdo je ten svatý, jenž zde odpočívá?“ Žák mu šeptem odpověděl, že je to osel, kterého mu kdysi daroval a zeptal se: „A kdo byl onen svatý, v jehož mešitě jsi mne učil?“ Starý šejk odpověděl: „To byl otec tvého osla.“

Dnes je v Kašgaru asi třicet mešit, medres a mauzoleí. Některé tyto stavby jsou opravdovými klenoty středoasijské muslimské architektury.

Největší mešita v Číně

V malé zahradě na okraji starého města se mezi topoly a morušovníky tyčí dva zářivě žluté minarety mešity Id Kah (Aitagar). Ta je nejen největší mešitou v Kašgaru, ale i v celé Číně. Pod více než sty sloupy podepřenou střechu její honosné modlitebny se vejde najednou 8000 věřících. Přilehlé nádvoří jich pak může pojmout ještě dalších 12000. Mešita byla založena roku 1442 a později několikrát přestavována a rozšiřována. Konečnou podobu dostala až v roce 1838. Během neblaze proslulé Kulturní revoluce ji Maovi stoupenci značně poničili a podle pamětníků mnoho nechybělo a mohla být úplně zlikvidována. Dnes však vypadá nádherně. Nedávno prošla totiž na státní náklady rozsáhlou rekonstrukcí. Čínská politika vůči menšinám se v poslední době přeci jen pomalu zlepšuje.

Mešita Id Kah je stále živým centrem muslimského života ve městě a před zahájením modliteb to na přilehlém náměstí vypadá, jako by se tu konali nějaké běžecké závody. Stovky věřících spěchají, aby nepromeškali imámův proslov a čtení z koránu a někteří opozdilci, často i úctyhodného stáří, neváhají nasadit ostrý sprint.

Mimo dobu modliteb se už dnes ovšem i tato svatyně mění z místa hodného respektu na turistickou atrakci, kde se od nemuslimů za vstup vybírá vstupné. Drtivou většinu platících návštěvníků tvoří bohatí čínští výletníci, jejichž klimatizované autobusy čím dál častěji zastavují před jejími branami. Zajímavé je, že narozdíl od muslimek, které mohou dovnitř jen v předepsaném oblečení s dlouhými rukávy a šátkem na hlavě, si zakoupením vstupenky může každá turistka dovolit ignorovat všechny tradice a po mešitě se producírovat třeba jen v tričku a šortkách. S něčím podobným jsem se zatím nikde v muslimském světě nesetkal.

Kašgarské mazáry

V Kašgaru neexistuje prakticky žádná veřejná doprava. Abych stihl za jediný den navštívit všechny po městě roztroušené památky, půjčuji si v hotelové půjčovně kolo. Kašgar leží v naprosté rovině a tento dopravní prostředek tu používá hodně lidí stejně jako ve většině jiných čínských měst. Na některých silnicích jsou dokonce pro cyklisty vyhrazeny zvláštní pruhy. Přesto není jízda městem zrovna žádný med. Zdejší řidiči nejsou totiž příliš ohleduplní a s pravidly silničního provozu si vůbec nelámou hlavu. Co chvíli někdo ohrožuje mou jednostopou stabilitu.

Nejdříve jedu k mauzoleu z 11. století, kde odpočívá uctívaný sufijský kazatel Jusuf Hazi Hadžip. Dělá mi dost velké potíže stavbu najít, neboť se skrývá v nepřehledném labyrintu postraních uliček a navíc je obehnána vysokou zdí, takže na ni není odnikud vidět. Ze stejného důvodu ji v podstatě nelze ani celou vyfotografovat, což je škoda. Jedná se totiž o opravdu působivý monument s mnoha věžemi a stěnami obloženými zářivě fialovými dlaždicemi.

Další zastávkou je malá hrobka Sajida Aliho Asla Chána, významného panovníka z dynastie Karachánovců, jež v letech 927–1212 ovládala velkou část střední Asie. Nachází se v lesíku až úplně na jižním okraji města. Cesta sem vede už téměř vesnickou krajinou, kde malá políčka střídají domky z vepřovic a výběhy pro ovce a kozy. Samotná hrobka stojí v těsném sousedství velkého muslimského hřbitova s pro teto kraj typickými hliněnými náhrobky ve tvaru malých kupolí. Na jejím nádvoří potkávám skupinu vrásčitých staříků v turbanech. Usedají na rohože, které si přinesli, rytmicky pohybují horní částí těla a úpěnlivě mumlají modlitby. Zjevně se jedná o stále živé poutní místo.

Nedělní trh

Z cyklovýletu se vracím až pozdě večer. Hotel téměř nepoznávám. V předchozích několika dnech tichá, poloprázdná budova nyní hučí jako úl a doslova praská ve švech. Rychle mi dochází, proč je tomu tak. Zítra bude neděle a to se v Kašgaru pravidelně koná velký a slavný jekšenba bazár (nedělní trh). Mnohokrát už jsem o této velkolepé události slyšel, teprve teď si ale plně uvědomuji, jak moc znamená pro toto město.

Bez obchodu by Kašgar byl jen skomírající ospalou dírou, jakých leží v nesmírných prostorách pouště Taklamakan spousta. Co ale způsobilo jeho dominantní postavení v oblasti? Nepochybně příhodná poloha na úpatí Pamíru a Ťian Šanu. Při bližším pohledu do mapy je dobře patrné, jak ideálním místem musel vždy Kašgar být pro obchodní výměnu mezi zemědělci a řemeslníky z pouštních oáz a pastevci či lovci z hor. Karavanní obchod s dalekým světem, díky němuž Kašgar ve středověku nesmírně zbohatl, jen pomohl upevnit jeho pozici. A pozdější úpadek Hedvábné stezky, způsobený rozvojem námořní dopravy, pochopitelně sotva mohl ochromit oázu, kterou mnozí cestovatelé a učenci ještě koncem 19. století mylně považovali za od moře nejvzdálenější město na světě.

Kašgarský nedělní trh je známý po celé Střední Asii a pravděpodobně největší svého druhu na celém kontinentu. Koná se údajně nepřetržitě už několik set let a nabízí úžasný kaleidoskop zboží i národů. Během léta kvůli němu občas do Kašgaru přijíždí až neuvěřitelných sto tisíc lidí, kteří chtějí něco nakoupit nebo prodat. Celá čtvrtina města se zaplní obchodníky, z nichž někteří vážili stovky kilometrů dlouhou cestu.

Jako za časů Čingischána

Konečně je tu nedělní ráno – ani jsem nemohl dospat, jak jsem se na dnešní den těšil. Hned za rozbřesku vyrážím do města. Ulicemi se valí nekonečná šňůra chodců, cyklistů, oslích povozů, trakařů, koní a stád skotu. Nechávám se unášet davem na východ města, kde se u břehů říčky Tuman rozkládá hlavní tržiště. Všude vládne fantastická středověká atmosféra. Někteří venkované přijeli do města oblečení do svátečních národních krojů a vypadají jako dokonalý kompars k velkofilmu o Čingischánovi. Nejvíce je samozřejmě Ujgurů v čtverhranných čepičkách tubětějkách, ale co chvíli vidím také snědé Kyrgyzy a Kazachy ve vysokých jezdeckých botách, vousaté Tádžiky v kožešinových beranicích či uzbecké dívky s dlouhými černými copy ve vyšívaných vestách.

Trh je rozdělený podle druhů zboží. Pro Evropana je asi nejexotičtější ta část, kde se obchoduje s domácím zvířectvem. Na ploše přibližně dvou fotbalových hřišť se zde tísní bezpočet bečících ovcí a koz mnoha druhů, mezi nimi postávají ke kůlům přivázaní koně a krávy. V dálce rozeznávám skrz zvířený prach i skupinu huňatých dvouhrbých velbloudů. Kupující se svému budoucímu majetku dívají na zuby, prohlížejí kopyta a srst. Některé kusy jsou ale nabízeny na maso a hned na místě se zabíjejí a porcují. Pohled na kaluže zpěněné krve a nechutný zápach potu a moči mi nadzvedává žaludek. Přisedávám si na dvoukolou arbu taženou oslem k jednomu sympatickému staříkovi a nechávám se převézt na zeleninový trh. Tam ochutnávám po celém Turkestánu proslulé gigantické fíky, jež se pěstují v nedaleké vesnici Artuš a dosahují téměř velikosti pěsti.

Původně se nedělní trh odehrával celý pod širým nebem. Dnes už však je jeho součástí také velká zastřešená hala, místními nazývaná jenga bazár (nový trh). Uvnitř se nacházejí především krámky s dražším zbožím. Každý cech má svou uličku. Pestrou nabídku čepičářů, ševců, nožířů a prodejců kožešin doplňuje několik stánků s tradiční čínskou medicínou. Jejich sortiment tvoří kromě i na Západě populárních výrobků z kořenu ženšen také bizarní svazky sušených žab a gekonů, medvědí žluč, v lihu naložení hadi a další podivné preparáty.

Nevšední podívanou nabízejí na kašgarském bazaru pouliční výrobci čínských nudlí. Budete překvapeni kolik obratnosti je k přípravě tohoto tradičního pokrmu zapotřebí. Bochník těsta se nejprve rozválí a pak se jím tluče o stůl, dokud není měkké a vláčné. Potom z něho kuchař uhněte dlouhou šišku a zvedne ji oběma rukama. Další postup připomíná vystoupení artisty. Těsto se míhá vzduchem a sotva lze postřehnout, jak ho hbité ruce výrobce rozdělují do tenkých pruhů. Svazek nudlí je stále hustší a delší. Nakonec je obratně smotán do koule a vhozen do vroucí vody. Ujguři se kdysi naučili vyrábět nudle od Číňanů a dnes toto umění ovládají s naprostou dokonalostí.

Boj za svobodný Turkestán

Koncem čtyřicátých let se Ujguři pokusili vytvořit samostatný stát Východní Turkestán. Avšak poté, co se v Pekingu chopili moci komunisté, byla jejich země, stejně jako Tibet, násilně připojena k Číně – odtud dnešní název provincie Sin-ťiang (Nová území).

Zatímco případ Tibetu je ve světě dobře znám o svobodě Východního Turkestánu se nikde nemluví. Avšak touha Ujgurů po vlastním nezávislém státu ani po padesátileté okupaci nepolevuje. Naopak. Skutečnost, že ostatní středoasijské národy získali po rozpadu SSSR svobodu, rostoucí počet čínských přistěhovalců a určitá renesance islámu, to vše zde vede k stále většímu napětí. Bombové útoky, atentáty na vládní činitele a násilnosti v době muslimských a národních svátků patří od devadesátých let k zdejšímu folklóru. K nejvážnějšímu incidentu došlo 5. dubna roku 1990, kdy vypuklo nedaleko Kašgaru velké ozbrojené povstání, při němž bylo zabito asi tisíc civilistů a šest set vládních vojáků. Několik dní trvající nepokoje se nakonec podařilo potlačit až za pomoci tanků a letadel. V letech 1997 – 98 se situace téměř opakovala, ale ztráty na životech byly tentokrát mnohem nižší.

Stejně jako Tibeťané, tak i Ujguři se pokusili náležitě využít ke zviditelnění nedávných Olympijských her. Kvůli výhrůžkám musely nejprve úřady uzavřít město Kašgar před během s pochodní. I přes zvýšená bezpečnostní opatření došlo však o pár týdnů později k několika krvavým incidentům. Šestnáct čínských celníků zahynulo 1. 8. 2008 při granátovém útoku ujgurských separatistů poblíž Kašgaru. O deset dní později ve městě Kuka napadla skupina ozbrojenců podomácku vyrobenými výbušninami policejní stanici. Při útoku a následné přestřelce zahynul jeden Číňan a sedm Ujgurů.

V den zahájení her se před čínskou ambasádou v Ankaře pokusil upálit 35 letý Ujgur Mehmet Dursun, ale byl uhašen ostatními demonstranty. Mezinárodní ujgurský kongres vzápětí na události reagoval prohlášením, že akce jsou odvetou (reakcí) na potlačování lidských práv Ujgurů. Západní média však po 11. září 2001 ztratila sympatie pro jakékoli muslimské rebelanty a pokud se v nich o Ujgurech mluví, tak jen ve spojitosti s Al Kajdou, což je pochopitelně komunistickým aparáčníkům v Pekingu náramně vhod. Z podporou zvenčí tedy Ujguři rozhodně počítat nemohou a Čína se určitě jen tak nevzdá obrovských zásob ropy, které se v Sin-ťangu nacházejí. Snad jen zázrak by mohl změnit osud tohoto utlačovaného národa.

Srdce asie

V samém srdci Asie ztracený Kašgar byl dlouho považován za jedno z nejnepřístup­nějších měst na světě, a kdo se sem chtěl dostat, musel podstoupit dlouhou a náročnou karavanní pouť. Teprve v poslední čtvrtině 20. století bylo do Kašgaru s velkým úsilím vybudováno několik jednoduchých silnic zhruba po trasách někdejší Hedvábné cesty. Ta asi nejznámější vede z pákistánského Rawalpindi přes čtyři nejvyšší pohoří světa: Himáj, Karákoram, Hindukúš a Pamír. Je to slavná Karákoram Highway. Na tuto obchodní tepnu před několika lety navázala dlouho budovaná železnice, která město spojuje s 1 200 kilometrů vzdáleným Urumči a potažmo tak i celou Čínou. Vznikla tak vlastně jakási novodobá replika Hedvábné cesty a Kašgar se opět stal důležitou křižovatkou střední Asie.

***

Stručná historie Kašgaru

V nejstarších dobách byla Kašgarská oáza příliš vzdálena čínskému vlivu a vyvíjela se jako nezávislý městský stát či hlavní město větších územních celků ve Východním Turkéstánu. Vojevůdce Čang Čchien, který se v Kašgaru zastavil asi v roce 126 př. n. l., informovAl o Kašgaru jako o jednom z mnoha opevněných měst na okraji Tarimské pánve.

V roce 73 n. l. se oblast poprvé dostala pod formální čínskou kontrolu. V polovině 3. př. n. l. byla součástí oddělené části Ašókovy maurjské říše jménem Kustana. V prvních třech stoletích našeho letopočtu sem patrně jistou dobu zasahoval i vliv kušánské říše.

Během následujících staletích byl Kašgar pod různými pány, včetně západoturkického kaganátu. V 7. a 8. byl obsazen Tchangy. Roku 747 odtud tito čínští vládcové vypravili velkou vojenskou expedici, která přes Pamírské průsmyky táhla do údolí Jasinu a Gilgitu v dnešním Pákistánu, tehdy okupovaných Tibeťany. Toto málo známé tažení bylo úžasným výkonem, který zdaleka předčí alpskou cestu Hanibalovu, Napoleonovu i Suvorovovu.

V roce 752 byli Čínané z Kašgaru vyhnáni. Město bylo poté v rukou dynastie Karachánovců, Ujgurů (10. a 11. století), Karakitanů (12. století) a roku 1219 bylo dobyto Mongoly. Ve 14. století vstoupila do Kašgaru Timurova armáda. Číňané se opět města zmocnily v roce 1755, kdy se stal součástí čchingské říše. Ovšem již v následujícím století se tato oáza stala centrem velkých muslimských povstání. Jedním z nejslavnějších vzbouřenců byl kokandský generál Jákúb Beg (1820–1877), který v letech 1867–1877 vyhlásil nezávislost Kašgarska. K napětí v oblasti v druhé polovině 19. století přispělo vměšování Ruska a Velké Británie.

Od založení Čínské republiky v roce 1911 otřásala Kašgarem nová povstání, jež vyvrcholila v letech 1933–34, kdy došlo k pokusům vytvořit samostatnou republiku Ujguristán. Nepřehledné situace využil anglický dobrodruh James Sheldrake, roku 1936 vyhlásil v Kašgaru nezávislý Islamistán a sám sebe nazýval sultánem Ben Allachem

Pod čínskou ústřední vládu byl Kašgar navrácen prakticky až roku 1943 a díky své strategické poloze se stal přísně střeženou oblastí, kam byl do poloviny 80. let minulého století cizincům vstup přísně zapovězen. Světové veřejnosti se město po dlouhých desetiletích připomnělo až roku 1992, kdy tudy vedla trasa rallye Paříž-Moskva-Peking.

Informace na cestu

Doprava: Kašgar má dobré autobusové i vlakové spojení se západočínskými velkoměsty (např. Urumči). Většina turistů se sem však vydává z nedalekého Pákistánu po vysokohorské silnice známé jako KKH (Karakoram Highway). Ta začíná kousek za Islamabadem, překonává pohoří Karakoram, Hindukúš a Pamír a končí právě v Kašgaru. Cesta zabere několik dní, ale je opravdu nezapomenutelným zážitkem. Pokud se chcete z Kašgaru vrátit zpět do Pákistánu, pak pamatujte, že musíte mít v pase vízum pro více vstupů (duble entry).

Ubytování: Nejlevnější ubytovny v Kašgaru nepřijímají cizince a jsou navíc označeny pouze čínsky. Většina turistů zůstává v hotelu Chini Bag (ujgursky: Čínská zahrada) nebo Seman. Jedná se o nevzhledné mohutné budovy, kde pokoj pořídíte od 25 Eur. Několik místností slouží jako společná noclehárna, kde si můžete zaplatit pouze postel, tzv. dorm bed (okolo 10 EUR.) Je to celkem dobrá alternativa, většinu vašich spolunocležníků budou tvořit mladí Japonci a další západní turisté. Přijatelné ceny nabízí také podnik Kashgar Guesthouse. Ve městě je i několik luxusních hotelů.

Bezpečnost: V 90. letech došlo v Kašgaru k několika ujgurským povstáním a místní nacionalisté vedou stále skrytou válku proti čínské armádě. Turistů se tyto problémy obvykle nijak nedotýkají. Drobná kriminalita je celkem běžná. Riziko okradení není však větší než-li ve městech východní Evropy.

Vhodná doba: Kromě zimních měsíců se k návštěvě města hodí všechna období. Naplánujte si pobyt tak, aby jste nepropásli slavný nedělní bazar, který je údajně největším a nejpestřejším jarmarkem v celé střední Asii.

Tip na výlet: Asi hodinu cesty od Kašgaru leží nevelká oáza Artuš (čínsky Atu-shih). Většinu obyvatel tohoto centra autonomního okresu Kyzylsu tvoří Kyrgyzové, Ujguři a další čínské menšiny turkického původu. Městečko ztracené v poušti obklopují uměle zavlažované sady, kde se pěstují svou velikostí a lahodností široko daleko proslulé fíky a další ovoce. Turisté však navštěvují Artuš především kvůli monumentálnímu mazáru (muslimské hrobce), který leží na jeho jižním okraji. V půvabném mauzoleu z 11 stol. je pohřben Sadiq Bughra Chán z dynastie Karachánovců, první místní vládce, který přijal islám. Zvenku je celá stavba obložena zářivě modrými kachli. Uvnitř je prostě bílá. Samotný náhrobek je ozdoben citáty z koránu a přikryt barevnými látkami. Do areálu hrobky se vchází branou lemovanou dvěma vysokými věžemi ve tvaru minaretu. Obvykle bývá zamčená. Poloslepý správce památky, jenž bydlí v jejím těsném sousedství, vám ji ale na požádání ochotně otevře a za malý bakšiš rád poskytne i své průvodcovské služby.

Pozor na dva časy: V Sinťiangu se užívajíí dva časy. Neoficiální ujgurský je o dvě hodiny pozadu za pekingským. Domorodci užívají oba, jak je právě napadne. Úřady a státní podniky se řídí pekingským časem, který je však pro tuto oblast naprosto nevhodný – slunce podle něho vychází až v devět hodin a zapadá teprve o půlnoci! Při nákupu jízdenek je třeba se raději i několikrát ujistit, podle jakého času spoj odjíždí!

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-kasgar.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-kasgar.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017