Kašan

Dostat se z Qomu do Kašanu není nijak složité. Ostatně stejné je to v celém Íránu. Hustá síť autobusových linek propojuje snad všechna místa, která stojí za to navštívit. A pokud se snad někde vyskytne problém nedostupnosti, vždycky zde existuje možnost tzv. „share taxi“. Co to je? S několika dalšími cestujícími si pronajmete taxík a vydáte se do místa určení. Je to levné a rychlé.

Kašan - historické hradby. Kašan - v pozadí historických hladeb je tzv. Ledový dům. Historické lázně v Kašanu. Historické lázně v Kašanu. Historické lázně v Kašanu. Historické lázně v Kašanu. Kašan - domy obchodníků. Kašan - domy obchodníků. Kašan - domy obchodníků. Kašan - domy obchodníků.

V této galerii je 29 obrázků. Zobraz celou galerii

Samozřejmě se tím nedají překonávat velké vzdálenosti, ale dvouhodinová cesta se tak dá snadno vyřešit. A právě tuto možnost jsme s Ištvánem využili i my. Samozřejmě mezi těmito dvěma městy existuje i spojení minibusem, ale je dražší a pomalejší. V hotelu, kde jsme v Qom bydleli nás jeho majitel upozornil právě na share taxi a podrobně popsal, jak se dostaneme k místu, odkud vyjíždějí. Nemusíte si dělat starosti, zda se do nějakého dostanete. Jakmile se na místě objevíte, unaveně posedávající taxikáři se k vám rozeběhnou a začnou se o vás přetahovat. A bude-li ve voze méně místa, určitě to nějak vyřeší. Cenu je nutné domluvit předem a v případě, že se vám zdá být vysoká, zkuste se hlasitě zeptat na cenu jiného taxikáře. Uvidíte, co to s tím prvním udělá. Cena půjde dolů. Ale i to má své hranice a ty je nutné respektovat. Share taxi má jednu nevýhodu. Pokud jste přišli jako první, musíte počkat, až se zbytek míst zaplní. Ale většinou to netrvá déle, než dvacet minut. Pak už zbývá jediné, vydat se na cestu.

Náš taxikář měl sice starou rachotinu, ale jakou rychlost z ní dokázal vykouzlit, bylo skutečně hodno obdivu. Však si toho také asi po hodině jízdy všimla dopravní policie a udělila mu pokutu. I když to pro něho nebylo nic příjemného, přesto se mu to stále vyplatilo. Do Kašanu jsme přijeli v neděli 20.5.2007 okolo desáté dopoledne. Je to město ležící v poušti a osídlené je již šest tisíc let. Největší rozmach zažilo v 11. a 12. století v období Seldžuků a šáh Abbás si toto místo oblíbil natolik, že chtěl být pohřben nikoliv ve svém sídelním městě Esfahánu, ale zde. Kašan leží asi pět hodin jízdy na jih od Teheránu a dvě hodiny na jih od Qom. Okolní krajina připomíná severoamerické pouště. Občas zde roste nějaké to křovisko, ale jinak je to vyprahlá země s mohutnými a skalnatými horami.

Nalézt ubytování nebylo obtížné. Pochopitelně jsme byli připraveni na prvopočáteční obvyklý neúspěch a ten se samozřejmě dostavil. Cenu, kterou nám majitel hotelu melodickou perštinou sdělil byla nepřijatelná a tak jsme nepohrdli nevelkou mosáferchůne zhruba čtvrté cenové kategorie. Kdybych cestoval s přítelkyní, asi by mě nejspíš táhla někam jinam, ale Ištván jen něco pronesl v té své srandovní maďarštině a shodil batoh na postel. Prvním úkolem po příchodu na pokoj, stejně jako kdekoliv jinde, bylo vybít přítomné komáry. Daří se jim zde dobře a tak se množí jako, no prostě jako komáři. Toaleta a sprcha byla společná a podle toho to také vypadalo. Ještě že si není třeba na nic sedat. Ale jednu noc nějak přežijeme a v Esfahánu to snad bude lepší. Kdo ví.

Součástí naší mosáferchůne byla i restaurace stejné cenové skupiny, ale najíst se zde dalo celkem slušně a levně. O jídlo jsme ale v tuto chvíli zájem neměli. Co nejdřív jsme chtěli vyrazit do města. A stálo za to. Nejkrásnějšími místy v Kašanu jsou komplex starých kupeckých domů a starověké hradby s tzv. Ledovým domem. Hradby jsou hliněné, z hliněných cihel vypalovaných na slunci. Stojí za to je navštívit. Působí mohutným dojmem a nechtěl bych je dobývat. Dávejte si pozor na hady, kterými se to v okolních křovinách jen hemží. Ale nebojte se až tak moc, jsou plaší a spatříte z nich maximálně rozechvělý keř díky jejich úprku před vámi. Jsou rychlí jako střela a budou se vás bát víc, než vy jich. Ledový dům, neboli Ice house je kuželovitá stavba, která je velice hluboká a v dávných dobách zde její obyvatelé uchovávali nejen potraviny, ale také led. Dnes pro ní však obyvatelé Kašanu nalezli úplně jiné uplatnění. Slouží jako smetiště.

Komplex kupeckých domů rozhodně navštivte. Nejprve jsou zde lázně, kde si peršané dokázali kvalitně odpočinout. I dnes toto místo působí velmi uklidňujícím dojmem a množství paravánů vysloveně láká k odpočinku po osvěžující koupeli a uvolňující masáži unaveného těla. V těsné blízkosti lázní (hamam) se nachází několik kupeckých domů. Zde můžete spatřit ukázku typické íránské architektury. Jakmile vejdete ze sálajícího horka do domu, ocitnete se v úplně jiném světě. Středem každého takového domu bylo vždy nádvoří v podobě zahrady. Jsou zde vodotrysky, jezírka, množství barevných květin a stromů, v jejichž stínu naleznete chvíli klidu a odpočinku. Ale ani srdce, které se dokáže nadchnout architekturou nezůstane ochuzeno. Všude je množství nádherných zákoutí, malých dvorků, fasády jsou vyzdobeny překrásnými malbami a ornamenty. Není nic krásnějšího, než vstoupit z horkého města a jeho ulic do míst, kde vás osvěží nejen kousek přírody, ale i stavby samotné.

Je to také místo, kde lze navázat rozhovory s íránskými návštěvníky. Velmi často přijíždějí z Teheránu a jsou mnohem otevřenější a liberálnější, než z jiných, konzervativnějších míst. Dokonce jsem zažil něco, co je jinak neslýchané. Chvíli jsem se bavil s mladou dívkou, studentkou a její matkou a babičkou. Příjemné dámy na výletě. Poté, co jsme si vyměnili adresy a mailové kontakty, jsem jako obvykle na rozloučenou napřáhl pravou ruku, abych se rozloučil. Matka i maminka ji odmítly, ale dcera bez nejmenšího problému se se mnou tímto způsobem rozloučila a s úsměvem jsme se vydali každý svým směrem. Natolik mě to překvapilo, že jsem si musel na chvíli sednout a vstřebat to. O kousek dál jsem potkal mladou rodinu s malým chlapečkem, který mamince právě usnul v náručí. Malá rada pro cestovatele. Pokud projevíte nefalšovaný zájem o děti íránských maminek a tatínků, získáte si jejich srdce. A cesta k bližšímu seznámení je tak otevřena. A tím i k lepšímu poznání místních obyvatel. Což je myslím vždy to nejcennější na každé cestě.

Dlouhé hodiny jsme se procházeli jednotlivými domy a když jsme cítili únavu, na chvíli jsme si sedli do stínu a relaxovali. Ištván neustále pobíhal a fotil, já dával přednost vnímání atmosféry a pozorování lidí kolem sebe. Později odpoledne jsme pocítili hlad a rozhodli se navštívit krásy nějaké restaurace a trochu se najíst. Jenže v blízkém okolí žádná nebyla a tak jsme museli vzít zavděk s malým obchůdkem s potravinami. I tak zde měli stolky a židle pro hosty. Majitelem byl mladý kluk se synkem v náručí. Spolu se svým otcem nás uvítali a hned se s námi dali do řeči.

Jakmile se dozvěděli, že máme namířeno do Kermánu, hlasitě nás začali varovat. „Mister, Kermán no, Kermán terorist.“ A na podporu svého tvrzení vytáhl otec z jakési kapsy dlouhý nůž a jakoby v legraci ho symbolicky zabodl do mého břicha. Asi tím chtěl naznačit, co se nám stane, pokud neuposlechneme jeho dobře míněných rad. Trochu jsme pravda zbledli, ale nakonec jsme se tomu všichni zasmáli. Rozhodně jsme se nehodlali vzdát svých plánů a cílů. Kermán navštívíme. Ale jak se později ukázalo, až tak úplně mylné jejich varování nebylo. To je ale zase jiný příběh. V obchodě byl na návštěvě i jejich známý, mladý architekt z Iráku. Vzájemně se dobírali a častovali označením terorista, takže jsme jejich předchozí varování nebrali až tak vážně. Asi po hodině jsme se vydali zpět do centra města, protože jsme oba potřebovali zajít do internetové kavárny.

Cestou jsem potkal onoho mladého Belgičana, se kterým jsem se seznámil v Tabrízu a oba jsme se ze setkání radovali. Věčně usměvavý Janik s kudrnatými vlasy, batohem na zádech a kytarou přes rameno právě dorazil do Kašanu. Samozřejmě cestuje stopem a nijak nespěchá. Však v Indii, kde má nastoupit na devítiměsíční kurz jógy, ho očekávají až za měsíc. Na cestě je od počátku března, kdy stopem vyrazil z Belgie. Znovu jsem v srdci pocítil touhu nebýt vázaný časem a toulat se zeměmi. Potkal jsem v Íránu několik takových cestovatelů a dokonce párů. Prostě cítili, že potřebují opustit své zaběhané stereotypy a odjet. Někteří byli na cestě již půl roku, jiní rok. Domů se vrátí až poznají, že nastal čas. S Janikem jsme zjistili, že několik dalších měst máme naplánovaných stejně, takže se budeme potkávat i nadále.

Internetová kavárna byla příjemná, ale klimatizace mi nedělá dobře. Zima jako v Ice house a tak je třeba psát rychle a co nejdříve se jít ohřát na slunce. U východu jsme s Ištvánem narazili na jednu íránku, která nás oslovila jako první. Dost netradiční, ale proč ne. Jmenovala se Sepid a v Jazdu studuje psychologii. V Kašanu je na prázdninách u rodičů a tak nám nabídla, že nám ukáže další krásné místo v Kašanu - Fin Garden. Je to zahradní komplex, který zde nechal postavit v 17. století šáh Abbás. A rozhodně stojí za návštěvu.

Sepid byla veselá, neustále se něčemu smějící mladá dáma. Vyzařovala z ní taková správná čtveráckost a my jsme si s ní užili opravdu hodně legrace. Ptali jsme se jí, proč studuje psychologii, když my jsme v Íránu zatím viděli jen samé rozesmáté a veselé lidi, kteří neustále někde piknikují a užívají života. Everyday is holiday. Tomu se smála ještě dlouho poté, co jsme to vyslovili. Děvčata zde studují na univerzitách ve velkém počtu, nemají žádné potíže v získávání vzdělání a následném shánění zaměstnání. V tomto ohledu zde žádná diskriminace není.

Fin garden je opravdu úchvatný kousek země, přímo vyrvaný ze žáru pouště. Jakmile projdete obrovskou branou do jejího nitra, okamžitě vás pohltí zástupy zelenajících se stromů a pestrobarevných květin, které se vkusně prolínají s jezírky a potůčky a průzračnou vodou. Obyvatelé Kašanu i návštěvníci z daleka zde korzují, posedávají na lavičkách, či si ochlazují nohy v osvěžující tekoucí vodě. Škoda, že se nedá přespat přímo zde.

Sepid se nás při zpáteční cestě zeptala, jestli jsme byli v Abyaneh a Aranu. Nikdy jsme o těchto místech neslyšeli a tak nám navrhla, že pokud budeme chtít, zítra ráno můžeme s ní a jejím přítelem tato dvě místa navštívit. Rádi jsme souhlasili. Domluvili jsme se na osmou hodinu ranní a s tím se pro dnešek rozloučili. Ještě jsme hodlali navštívit bazar a vyměnit peníze. Během několika minut jsem se stal opět milionářem, což způsobilo opravdu libé pocity.

Když jsme se pak procházeli uličkami bazaru, najednou nás oslovil takový docela malý kluk. Prý, jestli se chceme jít podívat na střechu a porozhlédnout se po celém městě. To byla nabídka, která se neodmítá. A tak jsme vystoupali po polorozpadlých schodech nad bazar a dostali se tak do jiného světa. Střecha bazaru je tvořena hliněnými kupolemi, které mají ve svém vrcholu otvory zajišťující proudění vzduchu. Už se stmívalo a hra světel začala být skutečně famózní. Asi po hodině obdivování jsme se vydali zpět, ale mladý klučina, jak jsem očekával, začal vyžadovat peníze. Jenže víc, než jsem očekával. Stanovil jsem pevnou cenu jeden dolar a níž nebyl ochoten jít. Neustále trval na ceně pět dolarů, ale když viděl, že odcházím a on by přišel i o to, co jsem byl ochoten zaplatit, spokojil se s tím, co se nabízelo.

Na ubytovnu jsme se dostali pozdě večer. Snad to tak bylo lepší. Alespoň bylo snazší přehlédnout její estetické nedostatky. Celkem unavení jsme se svalili do postele a odpočívali. Já se odhodlal vyzkoušet sprchu. Byl to sice odvážný pokus, ale jinak to nešlo. Když člověk zavřel oči a moc si nevšímal prostředí v jakém se nachází, tak je v podstatě jedno kde na vás ta voda teče. Hlavně že je. Ačkoliv jsme se domnívali, že s komáry jsme svedli dopoledne vítěznou bitvu, jakmile jsme v pokoji rozsvítili, celé hejno nám jich přiletělo v ústrety. Pak jsme si všimli, že jsme zapomněli zavřít malé okénko vedoucí na chodbu. Krvavý zápas tedy začal znovu, ale v noci jsem zjistil, že jsme je nevyhladili beze zbytku. Není nic horšího, než se slastně propadat do spánku, když v tu chvíli uslyšíte nejprve jakoby z dálky podivný zvuk. Nejprve ho pokládáte za součást snu, ale jakmile ucítíte kousnutí, je vám jasno. Ištván mě ještě uklidňoval slovy, že místní komáři prý přenášejí malárii, což způsobilo, že jsem propadl nelítostnému vraždění neviňátek. No, malárii jsme nedostali, ale ono bohatě stačí se neustále probouzet vlivem pisklavého zvuku těchto malých potvůrek.

Než jsme šli definitivně spát, ještě jsem si chvíli povídal s recepčním. No, to je příliš nadnesené označení a hodí se spíš do hotelu, než do této špeluňky. Ale byl to milý pán a neustále se zajímal jak se žije v Evropě. Byl zatím svobodný a nedokázal skrýt frustraci z nemožnosti žít sexuálně volněji, než jak je v Íránu dovoleno. Jako vrchol spokojenosti každý vidí získání toho, co nemá, nebo nemůže mít. Pro něho to byla právě dostupnost sexu. Jinak než přes svatbu se k němu nejspíš nedostane, ale na tu zase nemá dost peněz a výnosné zaměstnání, aby manželku uživil. Je to tak trochu začarovaný kruh. Snažil jsem se mu vysvětlit, že u nás jsou zase jiné problémy, ale nijak viditelně to nepomáhalo. Člověk asi nedokáže vystoupit ze zajetí svých nenaplněných tužeb a snažit se vidět to, co má a z toho se radovat. I když nepopírám, že hezký vztah je základem štěstí kdekoliv na světě. Než jsem usnul, alespoň jsem mu v duchu popřál, aby nalezl cestu k ženě, se kterou by byl šťastný.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-kashan.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-kashan.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Íránské putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017