Kdesi v Západních Karolínách

Při pohledu z letadla jsou Palauské ostrovy nejhezčí z celé Mikronésie. Jsou to stovky ostrovů a ostrůvků, často jen několik desítek metrů v průměru, hustě pokryté tropickou vegetací. Republic of Palau je podivuhodný státní útvar, kde rozdělení Československa na dva kusy vypadá jen jako amatérská záležitost. Oni dělili lépe. Palau je dnes rozděleno na 16 států, z nichž některé mají jen 80, slovy osmdesát, lidí. Každý z těchto států má svou vládu a mají společné jen to, že celý státní rozpočet, který jde prakticky jen na platy vlády a státních zaměstnanců, je hrazen ze zahraniční pomoci USA. Takže Američané zde neplatí pouze jednu vládu, jako je obvyklé na ostatních tichomořských ostrovech, ale hned vlád 16.

Při pohledu z letadla jsou Palauské ostrovy nejhezčí z celé Mikronésie. Jsou to stovky ostrovů a ostrůvků, často jen několik desítek metrů v průměru, hustě pokryté tropickou vegetací.

Republic of Palau je podivuhodný státní útvar, kde rozdělení Československa na dva kusy vypadá jen jako amatérská záležitost. Oni dělili lépe. Palau je dnes rozděleno na 16 států, z nichž některé mají jen 80, slovy osmdesát, lidí. Každý z těchto států má svou vládu a mají společné jen to, že celý státní rozpočet, který jde prakticky jen na platy vlády a státních zaměstnanců, je hrazen ze zahraniční pomoci USA. Takže Američané zde neplatí pouze jednu vládu, jako je obvyklé na ostatních tichomořských ostrovech, ale hned vlád 16.

V hlavním městě Kororu je překvapivě mnoho škol a obyvatelé Palauských ostrovů jsou považováni za nejvzdělanější z celé Mikronésie. Tomu bych věřil, protože jen geniální koumák mohl přijít na to, jak vyždímat z USA platy tolika spoluobyvatelům, kteří se náhle změnili z rybářů na vládní úředníky.

Hotel, v kterém trčíme, je jeden z nej lepších, s luxusním vybavením a perfektními službami. Na konci uzavřené pláže je přístaviště s potápěčským střediskem "SPLASH", tedy něco jako "ŠPLOUCH", odkud každé ráno vyplouvají lodě naložené potápěči. Palau nabízí hlavně ponory na kolmých stěnách nebo korálových zahradách. Ale je to jen slabý odvar skutečných korálových zahrad. Co však je zde zaručené, jsou žraloci při každém ponoru. Někteří v délce tří metrů. Někdy se na nás přijeli zvědavě podívat, ale pak v bezpečné vzdálenosti vzali roha. Jiní nás minuli zcela bez zájmu. Při ponoru na místě zvaném New Drop Off byl tak silný proud, že jsme se řítili nade dnem asi desetikilometrovou rychlostí. Měli jsme se zastavit na hraně útesu a sledovat davy ryb. Než se nám podařilo zastavit, tj. rukama se zachytit dna, byli jsme třicet metrů za hranou. Proti proudu nejenže se nedalo plavat, ale jen silněj ším jedincům se podařilo doručkovat po dně tři až čtyři metry od hrany útesu. Tam byli proudem urváni a vrženi zpět do míst, odkud se předtím plížili.

Jednou ráno nám šéf SPLASHE hrdě oznámil, že je konec drkotání se na potápění v malých člunech. Dnes budeme mít tu čest jet jako první potápěči na jejich nové a pravděpodobně nejlepší potápěčské lodi, co vůbec existuje. Byla to nová, skutečně impozantní loď se dvěma palubami pro třicet potápěčů. Kolem hlavní paluby byly na širokých lavicích pevněny naplněné láhve. Vždy dvě pro každého potápěče a k tomu označené jeho jménem. Toalety a občerstvení jen zvyšovaly dobrý dojem.

Dva silné dieselové motory nás vyrvaly z přístaviště a počaly nás unášet na ponor do Blue Hole. Poněkud nafoukaný šéf SPLASHE nám přednášel, kde už se všude potápěl, když jeho trylkování bylo přerušeno temným zaduněním. Ze strojovny se ve vteřině vyvalil hustý černý dým a loď se naklonila v prudké zatáčce doleva. Na osazenstvo padla trochu panika a všichni jsme se vrhli na tu stranu lodě, kde byl dým trochu řidší. Byl jsem si jist, že jsme byli zasaženi torpédem. Loď opsala asi tři kruhy, než se podařilo vypnout motory a použít ve strojovně hasicí přístroje. No nebylo to to torpédo, pouze jeden z dieselových motorů se zadřel a zablokoval jeden z lodních šroubů. Jirka se netaktně zeptal šéfa, zda nám dá osvědčení, že jsme wreck divers, neboli vrakoví potápěči, nebo musíme počkat, až loď dosedne na dno. Já si také trochu přisolil a od té doby nás šéf neměl rád. Po dvou hodinách k nám dorazily rádiem přivolané staré dobré malé čluny, které nás pak bezpečně dopravily k Blue Hole.

Je to díra ve dně v hloubce asi čtyři metry. Vstup má průměr asi deset metrů a je to vlastně probořený strop podvodní jeskyně. Její dno leží ve třiceti metrech hloubky. A tak se šnášíme křištálovou vodou, podél kolmých stěn, které jsou ale téměř bez života. Jeskyně má nepravidelný tvar a u dna je kolem padesáti metrů široká. Ve stěnách jsou otvory vedoucí ven do korálového moře. Je to zážitek jako z modrého snu.

Při dalším ponoru se dostáváme do mléčně zbarvené vody a není nám jasné, proč jsme tu byli vrženi pod hladinu. Pak náhle jako bychom dostali upřímnou facku. Mléčná voda s teplotou kolem 30 °C končí ostrým rozhraním, pod kterým je ledová voda o teplotě snad jen 18 °C, ale zato s viditelností kolem čtyřiceti metrů. Je to jako bychom se vynořili z mraků a je to opravdu legrační ponor. Když se začínáme třást zimou, stačí vystoupit o dva metry výše do mraků, kde nás polije téměř nesnesitelně horká voda. Pocity tedy podobné jako v sauně. Pouze s tím rozdílém, že v sauně nebývají tak velké manty. Zde se náhle vynořily z mraků a začaly předvádět dokonale sehranou leteckou akrobacii. Pak se otočily a zamířily přímo na nás. Začal jsem naprázdno polykat, věda, že tímto tady má pozemská pouť končí. Obrovské manty se ve svém plavném letu ale nadzvedly právě jen o ten kousek, že míjely naše hlavy snad jen o dvacet centimetrů. Jasně se usmívaly a na pozdrav nám srolovaly jednu ze svých paciček. Byl to zvláštní ocit, když tyto kolosy o váze nejméně půl tuny graciózně míjely nás, malé červíky z jiného světa. Jak mně ryby můžou být ukradený, tak tento blízký kontakt ve mně trochu změnil můj názor, že ryby jsou jen slizký a studený pitomci.

Po čtyřech dnech potápění na útesech a stěnách máme s Jirkou více než dost, a tak jdeme požádat "šéfa", že bychom se příští den chtěli jít ponořit na vraky. Zásadně to odmítl, že pro nás dva tam nebude vypravovat zvláštní loď, a že na vraky jsme měli jet na Truk Lagoon. Řekl jsem mu tedy, aby zrušil naše ponory na příští den (a samozřejmě vrátil peníze), že to zkusíme u konkurenční společnosti. Jirka ještě dodal, že stejně od toho požáru na nejlepší potápěčské lodi se mu dělá nevolno už jen když ji z dálky vidí. Šéf se díval na nás tak nevěřícně, jako kdyby dostal do hlavy palicí od šedovlasé stařenky. Byl velice vzteklý a za skřípání zubů nám řekl, že to bude velice těžké, ale že to tedy ještě nějak zkusí. Jeden z přítomných domorodých dive-masterů ho ještě podrazil tím, že řekl, že nás tam klidně zítra vezme, že stejně není dost zákazníků. Kdybychom tam nestáli, jistě by ho šéf umlátil žehličkou. A tak ráno v 9 hodin vyrážíme s naším přátelským dive-masterem na první vrak.

Byl objeven teprve nedávno a pravé jméno té lodi nikdo nezná. Nazývají jej Helmet Wreck, podle japonských přileb, které jsou na lodi narovnány v rozpadávajících se bednách. Leží v hloubce 12 až 28 metrů, a protože jsme blízko břehu, je zde mizerná viditelnost s bídou patnáct metrů. Loď je naložena nákladem hlubinných bomb proti ponorkám. Všude se válí munice, plynové masky a rozbité nádobí. Na palubě jsme nalezli šest lehkých kulometů, neklamnou to známku, že zde moc potápěčů ještě nebylo. Ve skladišti jsou letecké hvězdicové motory, bedny s konzervami a další kulomety. Ve vrstvě usazenin leží mnoho dalších beden s dosud neznámým obsahem.

Po dekompresním odpočinku a obědě se noříme na vrak lodi Santa Maru. Leží v neobyčejně špinavé vodě s viditelností kolem deseti metrů a v hloubce 18 až 28 metrů. Nejprve vplouváme do lodní koupelny, která se zdá zcela neporušená. Na palubě poblíže velkého kanónu je velké množství olověných baterií a něco, co vypadá jako stará potápěčská ruční pumpa. Mosazná matice, na které jsou viditelné japonské znaky a která kdysi držela hadici, jde kupodivu snadno odšroubovat. Byl bych nerad, kdyby se někam sama zakutálela, ale žádný vhodný regál není v dohlednu. Nu nevadí, třeba se najde něco později. Zdá se to neuvěřitelné, ale první vhodný regál jsme pro ni našli až v Sydney. Náš podvodní průvodce se nám posunky omlouvá za špinavou vodu a pak nám ukazuje hromadu japonských hrnečků, se kterými nás nechává pietně o samotě. Vidím, že i Jirka se rozhlíží po nějakém regálu a je to opravdu smutné, žádný tam nebyl.

Po návratu do hotelu chtěl Jirka zaskočit za šéfem a zeptat se ho, jestli předtím nevlastnil jinou vynikající potápěčskou loď, co se jmenovala Santa Maru. Jenom jestli si jako nepamatuje, na co mohly být ty olověné baterie. No nakonec to vzdal a šel studovat mapu ostrova Peleliu, kam jsme měli namířeno příští den.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-kdesi-v-zapadnich-karolinach.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-kdesi-v-zapadnich-karolinach.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Potápění v Pacifiku. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017