Když na cestě potkáte sama sebe

Na ten den si vzpomínám velmi přesně. Jako by to bylo včera a přesto od té chvíle uplynuly již dva roky. Seděl jsem tehdy v zahradní pergole a usilovně přemýšlel, kam se letošní léto rozeběhnou mé toulavé boty. Víte, se mnou je to někdy těžké. Abych se s opravdovým nadšením vydal do některé země, musím v srdci cítít, že jsem k ní přitahován. Je to podobné, jako s láskou. A věřte nebo ne, funguje to stoprocentně.

Hudebníci na ulicích Sofie Chrám Alexandra Něvského Chrám sv. Nedelji interiér chrámu sv. Nedelji Mešita Banja Baši interiér mešity Banja Baši

V této galerii je 6 obrázků. Zobraz celou galerii

V mapách, na internetu a mnoha knihách hledám sebemenší záchytný bod, který by ve mně rozechvěl tu jemnou strunku vztahu. Vztahu, který se postupně mění ve skutečnou zamilovanost. V takový okamžik již není cesty zpět. Se srdcem zažehlým touhou se vydávám za svou láskou.

Tehdy se mé srdce otevřelo zemi, jejíž hranice jsou nedaleko. Ale to není rozhodující. Bulharsko je totiž zemí uchvacující historie, nádherné přírody a v neposlední řadě i nostalgických vzpomínek. Sedím a vzpomínám. Na léto před třiceti lety, kdy jsem po dvou nekonečných dnech ve vlaku poprvé spatřil moře. Dovedete si představit, jakou rychlostí se rozbuší srdce malého chlapce, před kterým se otevře modravé nekonečno? Mé oči se vpíjely do zpěněných vln, sledovaly jejich kolébavou ladnost a plnými doušky vdechovaly jeho slanou vůni až k omámení. Tehdy se zrodila moje celoživotní láska k moři. Pokud to jde, každý rok ho alespoň na pár okamžiků pozdravím.

Důvody proč se vydat na cestu mohou být různé. Kromě touhy poznat nové kraje, to v určitých životních etapách může být i snaha zapomenout a začít znovu. A to jsem potřeboval velmi silně. Přiblížil se den odjezdu. Batoh byl plný a těžký, lístek na autobus společnosti Katev v kapse a podrobný plán co spatřit v hlavě i v srdci. Už jsem jakoby zdálky slyšel zpěv pravoslavných mnichů za ranního rozbřesku v horských klášterech. A toužil jsem být tam s nimi.

Pokud se někdy vydáte do Bulharska, jeďtě jakkoliv a s kýmkoliv. Jen nedoporučuji společnost Katev. Každý má jiné požadavky a očekávání, ale mě prostě pět minut na toaletu a nemožnost najíst se v autobuse prostě nevyhovovalo. A to byl záchod přímo v autobuse. Jenže by nesměl být až po strop zaplněn vším možným zbožím, které si řidiči a stewardka vezli s sebou domů. Cesta nakonec ale proběhla dobře a utekla jako voda. Konečně jsme po 24 hodinách jízdy 5.8.2006 zastavili na autobusovém nádraží v Sofii. Po nudném Maďarsku, které bylo svými rovinami téměř nekonečné to byla úžasná změna.

Nedočkavě jsem vyběhl z autobusu a ačkoliv bylo teprve kolem šesté ranní, vládl zde čilý ruch. Jako první úkol jsem si musel najít toaletu. Na vlakovém nádraží, které s autobusovým sousedí byl záchod příjemný, leč turecký. Co se dalo dělat, potřeba je někdy silnější, než zvyk. Jedna věc mne ale překvapila mnohem víc. Dveře kabinek byly pouze od krku po kolena, jinak bylo prázdno. Když jsem si tak pohodlně dřepěl, bylo zvláštní být viděn ostatními procházejícími. Problém však nastal v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že mi chybí dostatek toaletního papíru. Nejprve jsem zkusil volat na madam, která seděla v kabince a vybírala poplatek za použití toalety. Byla naneštěstí dobře utěsněná a tak nic neslyšela. Nakonec jsem se odhodlal k zoufalému kroku a pokusil se oslovit pány, kteří kolem mne procházeli za svojí potřebou. Nepřál bych vám vidět jejich pohledy. Dnes mi to zní už pouze úsměvně, tehdy to byl ale docela horor.

Když se mi podařilo vyřešit první větší problém mé cesty, vzpomněl jsem si na radu z internetových cestopisů. Ta zněla: „ Pokud chceš získat ubytování, stačí se na nádraží postavit a brzy si tě nějaká babka kvartirka najde“. Poslušen rady zkušenějších, asi hodinu jsem se vystavoval jako slečny na E 55, ale ačkoliv babek bylo všude kolem dostatek, žádná zřejmě nebyla kvartirka. Nezbývalo, než se vydat hledat sám na vlastní pěst.

Široké bulváry neznámé Sofie se přede mnou otevřely a já se vydal s těžkým batohem na průzkum. První dva hostely byly plné a slunce začínalo nepříjemně pálit. Bylo kolem poledne, když jsem konečně nalezl, co jsem hledal. Volnou postel. Hostel Mariot vedla postarší Polka s obrovským životním elánem a smyslem pro humor. Internet a snídaně byly v ceně 20 Leva na den a noc. Po vybalení a osprchování po cestě jsem se vydal již s lehkým baťůžkem na první prohlídku města.

Jako první jsem míjel mešitu Banja Baši a kostel sv. Nedelji. Téměř až na koneci pobytu v Bulharsku jsem se dozvěděl, že Nedelja není neděle, ale světice z ranné bulharské křesťanské historie. A právě zde jsem se poprvé dal do řeči s místním člověkem. Taková stará paní tu prodávala na malém stolku ručně paličkované dečky. Vyprávěla mi o všech válkách, které prožila, dokonce bombardování Sofie Angličany za 2. světové války. Chrlí na mne jednu bulharskou větu za druhou a já nestačím zachytávat neznámá slova. Poprvé si také uvědomuji, že ANO, Bulhaři vyjádří kroucením hlavou jako u nás NE. A opačně. Nejprve s tím mám trochu problém, ale nakonec si zvyknu. Paní má radost, že si mohla s někým popovídat a na rozloučenou mi dává jako dárek jednu malou dečku. Nejprve se zdráhám, ale nakonec přijímám. Těch pár minut vlídného rozhovoru pro ni tolik znamenají, že má potřebu mne obdarovat. Tak na takové zážitky jsem se těšil ze všeho nejvíc a vidím v nich smysl cestování. Potkávat lidi a být s nimi. Do Bulharska jsem jel zcela sám a počítal jsem s tím, že to bude osamělá cesta. Jak jsem se mýlil. Setkávám se s lidmi, kteří vstupují do mého srdce. A to jsem ještě netušil, že potkám i někoho, koho bych na cestě nečekal. Sebe sama.

Po menším okruhu kolem chrámu Alexandra Něvského, jsem se dostal opět ke stavbě, která mne přitahovala jako magnet. Byla to mešita Banja Baši. Ačkoliv nejsem muslim, mešity mi vždycky a kdekoliv ve světě učarovaly svým interiérem. Je to především jejich klid, prostor, země pokrytá koberci, na kterých můžete odpočívat, modlit se nebo jen tak vstřebávat prožitky dne. A tak jsem i já vstoupil. Mladými strážci muslimského řádu jsem byl upozorněn na nutnost vyzout si obuv a pak už nic nebránilo tomu, abych se ponořil do nitra jiného světa.

Sedám si podél jedné stěny a pozoruji prostou, kaligrafickou výzdobu. Ženy návštěvnice jsou poviny si obléci zelený plášť s kapucí, což je činí těmi nejviditelnějšími objekty v místnosti. Sedím, odpočívám, po chvíli vytahuji z batůžku malý kapesní Nový Zákon. Prožívám zvláštní chvíli, kdy cítím, že Ten, který je původce nás všech, je přítomen. Cítím, že všichni patříme k sobě a Tomuto tvůrci.

Po chvíli vešel jeden z mladých mešitníků a sdělil nám, že musíme odejít, protože za chvíli začne bohoslužba. Chvíli jsem smlouval, že bych velmi rád zůstal jako host a třeba jen někde vzadu v rohu sledoval jejich uctívání Boha. Ale byl neoblomný a vedl mne ven na žhavé slunce. Když už jsem stál venku s batohem a igelitkou, zastavil mne jiný mladý muslim a ptal se mě, proč jdu pryč. Po krátkém vysvětlení se mne zeptal, odkud jsem. Když jsem mu sdělil, že z České republiky, tak mne táhl zpět do mešity, že prý nemohu jen tak odejít, vždyť jsem ze země úžasného Nedvěda, tedy něco jako jeho bratr. Ještě že já sportovní ignorant se ho nezeptal, jak je možné a odkud zná našeho folkového zpěváka. Jen jsem se usmíval, kýval a nakonec seděl zpět na svém původním místě a sledoval začátek bohoslužby. Nic podobného jsem doposud neprožil a cítil jsem se jako objevitelé ztracených kmenů někde v povodí Amazonky.

Koberce určené k modlitbě se v krátké době zaplnily. Pozoruji přítomné. Jeden z nich je asi velký puntičkář, pořád chodí po kobercích a sbírá každé smítko, které objeví. Jiný si asi zapomněl vzít ráno nové ponožky, ale ty velké díry na patách ho alespoň trochu ochladí. Další vbíhá do mešity později, než měl v plánu a současně se zouváním bot, vítáním se s ostatními a úvodními modlitebními úkony stačí i dokončit telefonní hovor a vypnout mobilní telefon.

Ale to už přichází imám a staví se k mikrofonu. Jednou rukou si zakrývá pravé ucho a začíná prozpěvovat úvodní modlitbu. Někdo by sice mohl říct, že mečet kozy může slyšet i u nás doma, ale mě to znělo tak nádherně. Nic podobného jsem doposud neslyšel. Byl jsem uchvácen opravdovostí a zaujetím přítomných mužů. Když modlitba skončila, někteří ihned odchází, jiní ještě zůstávají a v hloučcích si povídají. S pozdravem „Ať žije Nedvěd“ se loučí můj známý a i já nakonec vycházím do potemnělé ulice a s povděkem vnímám přicházející chlad sofijské noci.

Po krátkých nákupech přicházím domů a zvládám už jen sprchu a pak sladký spánek. Zítra mne čeká výlet do pohoří Vitoša, které je v okolí Sofie. Jenže horký den byl vystřídám šedivou, ocelovou oblohou a dokonce i deštěm. Ten ale veškeré mraky odehnal a slunce opět vysvitlo ve své plné kráse. Tramvají jsem se nechal odvézt na konečnou Kňaževo, kde je výchozí bod do NP Vitoša. Původně jsem si myslel, že spolucestující důchodci jedou na nedělní bohoslužbu. Ale když na konečné křepce vyskočili a rázným, svižným krokem se vydali vzhůru, musel jsem si poopravit svůj názor na starší bulharskou generaci. Byli to nejméně sedmdesátníci muži i ženy, ale kmitali do kopce takovou rychlostí, že mne po chvíli nechali daleko za sebou. Zhruba za dvě hodiny jsem je potkal na jednom horském odpočívadle, jak čilí a růžolící piknikují na dece, něco pojídají a vzájemně se škádlí.

Šel jsem směrem Zlatnicke mosty a cesta byla jak jinak, pořád do kopce. No, on to nebyl ani tak kopec, byl to spíš pořádný krpál. Musím se přiznat, že tehdy jsem ještě s fyzickou kondicí na tom nebyl tak dobře jako dnes a tak mne sem tam přepadla lehká dechová arytmie. Také nožičky se mnou vedly dialog a smlouvaly o každý krok. Ale než jsem se nadál, otevřel se přede mnou výhled na nádhernou balvanovitou řeku, kde bylo víc kamenů, než vody. Na jeden jsem se natáhl, sundal boty, ponožky a chladil se v protékajícím ledovém prameni. Nebyl jsem připraven na to, co následovalo. Mé těžce získané puchýře vyslaly při kontaktu se studenou vodou do mozku signál, který by za normálních okolností bylo slyšet zhruba na míli daleko. Jen přítomnost krásných děvčat opalujících se nedaleko ode mě a pozorujících mne, mi nedovolila jinak, než vypustit z úst pouhé „ehh“. Ale pálilo to jako čert. Alespoň už vím, jak čert pálí. Hodně.

Asi po hodince jsem se vydal na cestu zpět, která již vedla z kopce, což už se dalo vydržet. U východu z NP Vitoša jsem nasedl do tramvaje a nechal se odvézt do centra. Než jsem vystoupil, domníval jsem se, že díky odpočinku v dopravním prostředku budu čilý jako rybička a domů dojdu křepce jako mladý jelen. Jen jsem sešplhal po tyči z tramvaje ven a postavil jsem se na nohy, tak ačkoliv vizuálně vypadám jako člověk, pohybem jsem připomínal spíš postřelenou kozu. Vůbec jsem nevnímal soucitné pohledy kolemjdoucích, měl jsem co dělat, abych se udržel na chodníku. Jako zmítající se loď v rozbouřeném moři jsem vyhlížel neonový nápis mého hostelu a byl rád, že jsem za sebou zavřel dveře pokoje, svalil se na postel a chvíli jen tak ležel a nabíral sílu.

Ale stejně mi to nedalo a po sprše a večeři jsem se vydal na prohlídku noční Sofie. Velmi mne překvapilo, že je zcela ponořená do tmy bez téměř jakýhkoliv světel či pouličního osvětlení. Jen tak po paměti jsem našlapoval po chodníku, který jsem zvládal před dvěma hodinami. Nejkrásněji ale byla osvětlena mešita a chrám sv. Nedelji. V jedné kavárně jsem si dal kávu na posilněnou a psal deník. Pozoroval jsem kolemjdoucí a bylo mi dobře. Fyzicky vyčerpán, ale vnitřně nabit po okraj. Tělo se postupně přizpůsobí, však po něm také po mnohaletém sezení v kanceláři nemohu chtít zázračné výkony.

Na pokoji mi přibyli spolunocležníci. Tři kluci z Finska. Chvíli jsme se bavili o našich rozdílných cestovatelských plánech a nakonec svorně padli za vlast. Začátek každé z cest bývá náročný. Člověk se aklimatizuje, pomalu zvyká na tělesnou aktivitu a pohyb, ale po pár dnech se už cítíte lépe a vše si užíváte plnými doušky. Zítra ráno mne čeká cesta do jednoho z nejkrásnějších bulharských klášterů. Rilski monastir. Jsem zvědav na cestu i klášter samotný. Podle mých informací je možné v něm dokonce přespat. Nocležník dostane jednu z mnišských cel a na chvíli se stane součástí prostoru obklopeného tajemnem a duchovní atmosférou. V okolí jsou vysoké hory, hluboké lesy a především nesmírně lahodný klid a ticho. Naprostý opak ve srovnání se Sofií. Jsem rád, že moje cesta bude střídáním klidu i ruchu.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-kdyz-na-ceste-potkate-sama-sebe.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-kdyz-na-ceste-potkate-sama-sebe.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Bulharské dobrodružství. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Zuzana (2009-02-01 17:23:27 | 89.103.127.143)
Zdravim, rada bych se vyjadrila ke spolecnosti Katev Travel. Tedy moje cerstva zkusenost s ni: U Student Agency jsme si s kamaradkou zakoupily zpatecni jizdenky do Skopje. Zde nas na zminenou spolecnost nijak neupozornovali, takze nas ani nenapadlo si o ni neco zjistovat. Odjizdet jsme mely v 11:00 ze Zvonarky z nastupiste c. 11. Na zastavce jsme byly s pulhodinovym predstihem. Jelikoz cele rano hodne snezilo, nijak nas neprekvapilo, kdyz o pul dvanacte autobus nebyl na miste (podotykam, ze spoj zacina v Praze). Po necele hodince nam to ale nedalo a tak jsme se sly informovat na dispecink Zvonarky. Byl zde velmi ochotny pan dispecer, ktereho nas problem vubec nezaskocil. S touto spolecnosti totiz ukoncili spolupraci a neprodavaji jejich jizdenky. Oznamil nam, ze nekdy autobus prijede, nekdy ne. Byl vsak natolik hodny, ze se zeptal jeste u jine spolecnosti, ktera taky jede stejnym smerem. Jenomze to bylo pro nas nepripustne, jet s nekym jinym a nevedet ani, v kolik dorazima na misto, jak to jede, atd. Musim poznamenat, ze tou druhou spolecnosti byla spolecnost Group tourism na podobne urovni jako Katev. Pan dispecer nas chapal a potvrdil nam na rub jizdenek, ze autobus nedojel. Snad nam tedy ve SA vrati penize. Pote jsem mela jeste "prijemny" rozhovor s pani majitelkou Katevou. Opravdu "mila" pani. Po prvnim zazvoneni mi to hned vzala a vyjela na me, ze pry, jestli jsme to my, co jedeme do Skopje, ze nas uz pry vsichni schaneji. Ja ji pouze oznamila, ze si na ni budeme stezovat a ze chceme vratit penize. To se ji samozrejme nelibilo a nechapala, proc jsme nenasedly do autobusu, na ktery jsme mely koupene jizdenky, ze pry nam to vybavila u toho druheho autobusu. Musela jsem ji vysvetlit, ze nepojedeme se spolecnosti, u ktere nemame koupene jizdenky. Na to reagovala, ze pry jaka jina spolecnost, ze je to ten autobus, kterym jsme mely jet. Takze si dost protirecila, na jednu stranu tvrdi, ze nam to tam vybavila a pak, ze to byl ten nas autobus. Takze jsme se nenechala odbyt a rekla ji, ze uz mame potvrzeno ze Zvonarky, ze autobus nedorazil. Jelikoz si stala za svym, nebylo mozno s ni jednat na rozumne urovni. Po navratu domu jsem zacala projizdet internet a zjistila jsem, ze podobne zkusenosti jsme nemely jen my. Nemluve o tom, ze s tim jsou spojeny i dalsi naklady, jako napriklad pojisteni, nakup potravin a veci, ktere jsme si jiz zaplatily a je nam to ted na nic, pokud tedy nesezeneme nejaky jiny spoj.

Diashow Aljaska 2017