Kermán

Tak opět nastal čas posunout se na cestě o kousek dál. Bylo třeba opustit příjemnou náruč starobylého Jazdu a vydat se do všemi nedoporučovaného Kermánu. Ráno 28.11.2007 jsme velmi brzy ráno odjeli taxíkem od hotelu na vlakové nádraží. Ačkoliv celý Jazd a hlavně jeho centrální část připomíná skutečně město čokolády Orion, jeho nádraží je vskutku jako z jiného světa. Prosklené dveře na fotobuňku, všude dotykové počítače na stanovení optimální trasy. Ale ani jeden otevřený obchod, kde by se dalo koupit cokoliv k jídlu. Na to jsem včera zapomněl. Zásoby došly a zůstal jen svíravý pocit hladu. No nic, něco se snad časem sežene.

V těchto hliněných domcích se v poušti u Kermánu donedávna ještě bydlelo Kermán - část domu pro chov dobytka Hassan, taxikář, který mne vezl z Kermánu do Mahánu Na výlet vzal Hassan i svou ženu Mahán - mešita Nematolláha Valiho Mahán - zahrada v areálu mešity Nematolláha Valiho Mahán - zahrada v areálu mešity Nematolláha Valiho Zahrada pozemských rozkoší u Mahánu Vstup do Zahrady pozemských rozkoší Letohrádek v Zahradě pozemských rozkoší

V této galerii je 13 obrázků. Zobraz celou galerii

Do odjezdu vlaku zbývala asi půlhodina a tak jsme s Ištvánem zjišťovali, který vagón bude náš. Opět problémy s rozpoznáním číslovek v perštině. To opravdu doporučuji každému, aby se před cestou naučil počítat a číst čísla. Ale jak se říká, líná pusa, holé neštěstí. A to platí i zde. Nakonec jsme se doptali a usedli do pohodlí sedadel druhé vlakové třídy. Samozřejmostí je klimatizace, protože okna se neotvírají. Venku bude za chvíli opět pěkné horko, ale uvnitř je příjemně. V celém voze jsme počítám asi jediní muži. Jinak samé maminky s dětmi. Někdy i více žen s jedním dítětem. Která z nich je jeho skutečná matka se poznat nedalo.

Co mne upoutalo, je kvalita jízdy. Nic nedrncá, neposkakuje, vlak jede velmi plynule a pohodlně. Za okny se střídají různobarevné pásy pouště. Někdy je převážně žlutá, jindy šedivá až černá a za chvíli vás zase překvapí červeno okrová. Není to ale písek, je to zvláštní druh suti a především skály. Občas nějaký ten keřík a sem tam vykoukne mezi skalami pár domků, u kterých se pase několik koz, či ovcí a na nedalekých vyprahlých polích pracuje otec s dětmi na tom, aby byla alespoň nějaká úroda. Domky jsou chudé, ale satelit na nich nechybí.

Jak jsem se procházel vozem, abych si protáhl nohy, vykoukl z jednoho kupé malý kluk. Možná tak čtyřletý. Smál se na mě a něco povídal v perštině. Pochopitelně jsem mu nerozuměl, ale když jsem se vracel z toalety, už na mě čekala jeho maminka v doprovodu dalších dvou žen. Byla mladá, asi dvacet pět let. Všechny byly v poctivé černé barvě a zahaleny od hlavy až k patám. Měl jsem zvláštní pocit, že na mě číhají a jen tak mě nepustí. A jak jsem se mohl znovu přesvědčit, mé instinkty mne nezklamaly. Celkem neprodyšně uzavřely svými těly uličku a nezbývalo než se u nich zastavit. Chtěly se seznámit. Příležitostí popovídat si s cizincem a ještě ke všemu s chlapem, to se ženám v této zemi nepřihodí tak často. Ale jsou to ženy činu a evidentně dokáží využít jakoukoliv příležitost.

A tak jsme si povídali. Byly to vesnické ženy, které na jedné z dalších zastávek vystoupí. Ale na to, že jsou to vesničanky, uměly docela dobře anglicky. Chlapeček se jmenoval Chodža a v jednu chvíli mi řekl: I love you. Bylo to tak dojemné, že jsem se k němu sklonil, pohladil ho po hlavičce, podíval se mi do jeho krásných černých očí a řekl mu, že ho mám taky rád.

Nevím jak je to možné, ale ty ženy poznaly, že mám hlad. Nic jsem nenaznačoval, ale přesto nějak vycítili, nebo spíš slyšely, že mi kručí v žaludku. Jedna otevřela kabelku a vytáhla igelitový pytlík, ve kterém měla spoustu bilých kuliček. Hrst mi jich podala a prý že je to k jídlu. Už jsem se těšil až si jimi v kupé vystelu ústa a příliš jsem se proto už nezdržoval a pospíchal se najíst. Čekal jsem, že budou sladké, ale k mému překvapení byly nesmírně slané. Byl to vlastně sušený sýr. Ale bylo to nejen výborné a chutné, ale také syté, takže ta žaludeční symfonie se po pár posledních taktech utišila a byl klid. Asi za půl hodiny jsem zjistil, že u vedoucího vozu je možné koupit perníky, tak jsem jich několik vzal a dal i Chodžovi. Za chvíli vystoupili a už jsem je nikdy neviděl. Na opuštěné zastávce uprostřed pouště se i zdálky rýsovaly černé postavičky, které kráčely ke svým domovům.

Do Kermánu jsme dorazili odpoledne kolem třetí hodiny. Nevím jak to vysvětlit, ale jakmile jsem vystoupil z vlaku, cítil jsem, že ve vzduchu je zvláštní napětí. Žádné nebezpečí nehrozilo, nikde nevykukovali teroristé a ani se na nás neřítili zakuklenci s mačetama, jak nás strašili s Kašanu. Ale přesto zde bylo něco zvláštního, divného. Jako bychom se dostali do jiné země. První problém byl sehnat hotel. Ty, které podle našeho seznamu měly být k dospozici, byly obsazené. Nakonec se nám podařilo ubytovat se na místě, které by se dalo popsat snad jen jako soustava garáží s malým náměstíčkem. A jednotlivé garáže byly upraveny pro hosty. Srovnat se to dalo snad jen s Tabrízem. Ale tady bylo alespoň teplo. A to takové, že po nezbytném vybalení jsem se natáhl na postel a spali a spali až do sedmi večer. Trochu mne to vyděsilo, že jsem zaspal tolik času, ale tělo si vyžádalo své a v takovém případě je nejlépe se příliš nebránit.

Sedmá hodina přinesla i postupné stmívání a já se rozhodl vyrazit do centra, respektive navštívit bazar. Je to srdce každého města a o Kermánu to platí dvojnásob. Celkem snadno jsem ho nalezl nejen podle mapky, ale každý koho jsem se zeptal, mi ukázal cestu. Celé město bylo zahaleno do tmy, pouličních světel zde příliš nebylo a tak jsem šel opatrně a rozhlížel se kolem sebe. Potřeboval jsem nakoupit zejména toaletní papír. Už došel a bez něho jsem si svoji hygienu nedokázal představit. Jenže tady v obchodech žádný není a íránci sami ho nepoužívají. Jak se tedy k němu dostat? U jednoho obchodu na bazaru jsem se tedy zeptal, zda je možné a kde ho zde sehnat. Nevěděli vůbec co mám na mysli. Když moje zoufalství dostoupilo vrcholu, využil jsem své herecké schopnosti a předvedl jim co mám na mysli. V tu chvíli se všichni přítomní rozesmáli na celé kolo a plácali se do kolen. Mezi slzami smíchu mi ale konečně ukázali směr k jednomu obchůdku, kde prý seženu co potřebuji. Měli pravdu. S láskou jsem hleděl na ruličky toaletního papíru jako na zlatý poklad a jako nejvzácnější zboží jsem si ho ukládal do batůžku.

Postupně jsem procházel bazarem, kde to vřelo a bilo životem. Každý překřikoval souseda a vyvolával kvalitu svého zboží. Přímo na ulici si tak můžete zakoupit ovčí hlavy stažené z kůže, ovoce, zeleninu a dokonce jsem byl osloven dvěma mladíky, kteří byli vysmátí a veselí, jestli mám zájem o hašiš. Protože se smát dokážu i bez něj, usoudil jsem, že by to byla celkem zbytečná investice a tak jsem je odmítl. Kromě tohoto důvodu není nezanedbatelný ani ten, že prodej i přechovávání drog je zde trestáno smrtí.

V rámci bazaru je i nádherní mešita, ve které se právě odehrávala bohoslužba k uctění památky osmého imáma Rezy. Celé shromáždění se bilo v prsa a plakalo. Někteří obcházeli sedící a rozdávali čaj s cukrem, zatímco kazatel měl řeč. Jako obvykle jsem si sedl omylem do sekce určené pro ženy, ale ty mne velmi brzy vyhnaly. Samozřejmě s úsměvem a poté, co si mě dobře prohlédly. Ještě nějakou dobu jsem se procházel po bazaru a pak se vrátil do naší garáže a usnul. Zítra ráno, nás totiž čeká výlet do nepříliš vzdálené oázy Máhán, která je v poušti a je zde hrobka Nematoláha Valiho a nádherná zahrada. Na tento výlet jsme si najali taxikáře, který nás s Ištvánem přišel navštívit do garáže. Nevím, jak se o nás dozvěděl, jestli majitel hotelu mu dal zprávu. Je to zvláštní člověk, ale ještě silněji jsme to měli poznat právě další den.

Tak je ráno. V osm hodin se pro nás zastaví náš taxikář. Je to asi pětapadesátiletý muž bez předních zubů a když si s vámi povídá, vystřeluje v nepravidelných intervalech slinové kuličky. Směr střelby je také nepravidelný, takže je těžké poznat, kam uhnout. K našemu překvapení si sebou vzal i svoji manželku. Prý bude mít výlet. Nám to nevadilo, spíš jsme to hodnotili jako velmi pozitivní. Jenže cesta to byla v pravdě vyjímečná ve všech ohledech. Taxikář jel velmi pomalu. Prý není třeba nikam spěchat a taky nemá rád to zběsilé předjíždení. Takže když se rychlost na tachometru vyšplhala nad padesát, byl to svátek. Nejhorší ze všeho ale byly jeho věčné a nikdy nekončící otázky.

„Pane, chtěl bych být nejlepším taxikářem na světě, co myslíte že bych měl dělat?“
„No, podle mě byste se měl co nejlépe chovat ke svým klientům.“
„A jak nejlépe bych se měl chovat ke svým klientům?“
„Pane, myslíte že bych si měl koupit nový taxík?“
„Tak, určitě je nový taxík lepší, než starý a oprýskaný.“
„A proč je nový taxík lepší?“
„Pane, kdo udělal Boha?“ „Boha přeci nikdo neudělal, ten je věčný.“ „Pane a co je to věčný?“

A takhle to šlo pořád dokola. S Ištvánem jsme se na sebe co chvíli podívali a naprosto nebyli schopni po určité době odpovídat na jeho otázky, které svým obsahem připomínaly malé dítě. Zkoušeli jsme neodpovídat, ale to se zase ptal, proč neodpovídáme. Byl to začarovaný kruh, ze kterého nás vysvobodil až Mahán. Na jeho okraji stojí několik polorozpadlých domků, které už dávno nejsou osídlené. Ale jak nám náš zvědavý taxikář řekl, v jednom z nich se narodil.

Mahán je malé městečko. Dýchá na své návštěvníky posvátným klidem, který se ještě násobí při vstupu do hlavní mešity, která je zároveň hrobkou svatého muže Nematoláha Valiho, jež byl za svého života dervišem. Mahán jako takový je centrem dervišů a sůfijského směru islámu v Íránu.

Ale ještě větší překvapení na vás čeká v Princových zahradách za městem. Jedete vyprahlou a spálenou pouští, nevíte kam schovat svoji rozžhavenou hlavu a přitom stačí jen pár kroků za obvodové zdi této zahrady a ocitnete se téměř v rajském prostředí. Do zahrady se vchází malým zámečkem, nebo velmi krásným zahradním domem. Před vámi se otevře pohled na velmi dlouhý vodotrysk kaskádovitého stylu, ze všech možných stran obrostlý růžemi, dalšími květinami a množstvím zelenajících se stromů. Na druhé straně vodotrysku je další zámeček, ke kterému se dostanete cestou kolem vodotrysku. Je tu plno stínu, laviček k odpočinku a klidu. Kdyby to nebylo nutné, snad nikdy bych toto místo neopustil. Ale je třeba se vrátit do Kermánu, sbalit batoh a z autobusového nádraží odjet do Mašadu.

V Kermánu se loučím s Ištvánem. Jeho další cesta vede přímo do Teheránu, odkud by se rád vypravil na pár dní do hor. Několik dní přede mnou odjede autobusem do Istanbulu a odtud letadlem domů, do Maďarska. Zažili jsme toho spolu hodně, ale musím po pravdě říci, že naším rozloučením jsem si uvědomil, jak jiná je cesta samotného cestovatele. Najednou cítíte, že všechno je pouze na vás a na vašich rozhodnutích. Také se více sbližujete s místními lidmi, protože jinak jste sám. Takže i když mi bylo líto, že se loučíme, vítal jsem tuto změnu jako příležitost pro jiný a také zajímavý způsob cesty.

Na autobusovém nádraží v Kermánu byl chaos, křik, spousta podomních prodavačů hodinek, které si snad nikdo nemůže koupit. Jeden muž se mě snažil přesvědčit, že Írán je mnohem krásnější než Česká republika. Téměř se rozhněval, když jsem mu řekl, že pro mne je Česká republika hezčí. Nedal si vysvětlit, že je to subjektivní. V Kermánu na nádraží jsem prožil krizi cesty. V jeden okamžik mi byli z duše protivní všichni zdejší prodavači, imámové a každý kdo si se mnou chtěl promluvit se setkal jen s velmi stisknutými rty. Trvalo to několik hodin, hlava mě bolela a autobus měl neskutečné zpoždění. Štvali mě všichni a všechno. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Bránil jsem se tomu, ale nešlo to odehnat.

Až ve chvíli, kdy se za mnou zavřely dveře nočního autobusu do Mašadu a my jsme se rozjeli, jsem pocítil úlevu. To zvláštní napětí, které jsem cítil při příjezdu do Kermánu jako by odplulo a zmizelo pryč. Dostavil se naprostý pokoj a já necítil ani zlobu, hněv či podrážděnost. S napjatým očekáváním a radostí jsem se těšil na Mašad, nejposvátnější místo pro íránce. Na místě budu zítra, to je ve středu 30.11.2007 kolem osmé hodiny ranní. Do té doby inšaláh.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-kerman.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-kerman.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Íránské putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017