KKH - dálnice do nebe

Karakoram Highway láká již přes 20 let dobrodruhy z celého světa. Jedni se sem vydávají místními cinglátkovými autobusy, jiní stopem, opravdový sportovci šlapou na horských kolech. Všichni se vrací s nezapomenutelnými zážitky a touhou se do úchvatných hor na pomezí Pákistánu a Číny ještě někdy vrátit.

K nejvýše položeným hraničním přechodům světa patří průsmyk Kunžeráb (4730 m). Tady končí Pákistán a začíná Říše Středu. Cestou po KKH se můžete stále kochat pohledem na nebetyčné hory a bezedné propasti. Orientální atmosféru Karakoram Highway podtrhují pestře pomalované a originálně vyzdobené dopravní prostředky. Legendární údolí Hunza leží schoulené mezi sedmitisícovkami Rakapoši (7790 m) a Utar Peak. Ujgurské ženy na nedělním trhu v oáze Kašgar. Ani průjezd Pamírem na čínské straně KKH není snadný.

V této galerii je 7 obrázků. Zobraz celou galerii

Karakoram Highway je strategická silnice spojující Pákistán se sousední Čínou. Začíná na předměstí Islámábádu a končí v středoasijském Kašgaru – oáze, která byla kdysi důležitou křižovatkou Hedvábné stezky a dnes patří Číně. Jedná se o nejvýše položenou asfaltku na světě, jež kromě pohoří Karákoram, které jí dalo jméno, protíná ještě další tři asijské velehory: Hindukúš, Himáláj a Pamír.

Svou exotičností, jedinečností a relativní nepřístupností láká každý rok stále více turistů dávajících přednost silným zážitkům, romantice a dobrodružství před pohodlím a bezpečím. Projet celou 1 300 kilometru dlouhou KKH z Islámábádu až do čínského Kašgaru trvá několik dní a podle mnohých světoběžníků je to jeden z nejúžasnějších cestovatelských zážitků. Cestou lze mimo jiné obdivovat osmitisícovku Nanga Parbat, setkat se v legendárním údolí Hunza s modrookými potomky Alexandra Velikého a navštívit nejpestřejší trh v Asii, který se koná v Kašgaru již po stovky let každou neděli.

Osmý div světa

V šedesátých létech se Pákistán a Čína společně rozhodly překonat hory, které obě země od sebe zcela oddělovaly a postavit tzv. „Cestu přátelství“. Po více než dvaceti letech bylo dílo označované mnohdy za osmý div světa hotovo. Náklady na výstavbu byly srovnatelné s náklady na vybudovaní Suezského průplavu či Bajkalsko-Amurské magistrály. Jen těžko si lze představit všechny útrapy a obtíže, kterým museli stavitelé čelit uprostřed drsných velehor. Celkem zahynulo při tomto smělém inženýrském projektu 600 pákistánských dělníků, tedy na každých dvou kilometrech jeden. Počet mrtvých čínských dělníků nebyl nikdy zveřejněn, ale pravděpodobně jich však bylo mnohem více. Říká se, že každý patník u této cesty, je vlastně hrobem jednoho z nich.

Největší potíže při stavbě způsobily mimořádně zvětralé horniny v pohoří Karákoram, jejichž vrstvy jsou velmi náchylné k sesuvům. Silnice navíc vede podél styčné linie indické a asijské kontinentální kry, které se vůči sobě stále pohybují, což je příčinou častých zemětřesení. Sesuvy půdy provázejí také téměř každý déšť. Dodnes se stává, že je silnice občas neprůjezdná, když se na ní vytvoří zával nebo některý její úsek ujede i se svahem do údolí. Udržet vozovku v drsných velehorách ve sjízdném stavu znamená neustálý boj s přírodními živly. Dnes již jsou naštěstí místní dělníci na všechny situace dobře připraveni. K odstraňování závalů již nepoužívají jen dynamit a ruční kladiva, tak jako tomu bylo ještě v nedávné minulosti, ale k dispozici mají výkonné sbíječky a obrovské buldozery.

V zimě je silnice přesto obvykle nesjízdná kvůli sněhovým závějím. Se sněhem se však v nejvyšší části trasy může cestovatel setkat i v létě, čímž jsou často zejména mnozí Pákistánci značně zaskočeni.

Průsmyk Kunžeráb

Velká část Karakoram Highway byla vystřílena do strmých úbočí hor a spíše než silnici připomíná úzkou skalní polici. Během prvních hodin cestování po ní člověk doslova trne hrůzou, neboť místní řidiči navzdory nebezpečnému terénu jezdí jako šílenci a více jak volantu se věnují kouření a diskusi se spolujezdci za zády. Nakonec však otupí a zvykne si. Pak teprve může dostatečně vychutnávat fantastické pohledy na nádherné horské scenérie, jež se naskýtají téměř na každém kilometru. Ani děsivě pomačkané vraky vozidel, které se občas objevují na dně propasti podél silnice, či přímo v řečišti burácející řeky Indus, vás již pak příliš nezneklidní. Vždyť vše je vůle Alláhova a ten dobře ví, co činní, jak praví domorodá moudrost.

Asi nejnebezpečnějším místem na Karakoram Highway je průsmyk Kunžeráb, který je s nadmořskou výškou 4 730 m zároveň nejvyšším bodem na celé její trase. Ledovcové zplazy zde prudce spadají až k samotné silnici, jež se v krkolomných serpentinách kroutí nad stovky metrů hlubokými propastmi, a z morény uvolněné balvany často s ohlušujícím rachotem kříží cestu vozidlům. A jako by to nestačilo, hrozí tu ještě kvůli značně řídkému vzduchu nedostatečně aklimatizovaným osobám smrtelný mozkový edém. Potíže mohou mít i jinak naprosto zdraví jedinci. Tady, ve výšce Mont Blanku, obsahuje totiž vzduch o polovinu méně kyslíku něž je tomu v běžných podmínkách.

Uprostřed Kunžerábského průsmyku se nachází jediný pákistánsko - čínský hraniční přechod. Tady je třeba změnit způsob jízdy. Zatímco v Pákistánu se jezdí stejně jako v Indii vlevo (dědictví po Britech), v Číně je třeba držet se vpravo.

Pákistánská strana Kunžerábského průsmyku je součástí rozsáhlého národního parku, který v sedmdesátých letech pomáhal zakládat slavný americký zoolog G. B. Schaller. Žijí zde himálajští medvědi, jaci, kozorožci, Marco Polovy ovce a mnoho dalších vzácných vysokohorských druhů zvěře. Budele-li mít opravdu mimořádně velké štěstí, můžete tu zahlédnout i sněžného levharta, kterého, jak žertem tvrdí místní strážci, spatřilo zatím méně lidí nežli yetiho.

Literatura o KKH

Nejlepším průvodcem je jednoznačně anglicky psaná publikace „Karakoram Highway - a travel survival kit“ od nakladatelství Lonely Planet, v níž najdete kromě výborného popisu pákistánského i čínského úseku také mnoho podrobných mapek. V češtině je spousta zajímavých stránek o KKH například v dnes už legendární knize S Matyldou po Indu od Jaromíra Štětiny. Velký prostor je KKH věnován dále v knihách Třikrát přes Himálaj od D. Leblocha.

Praktické informace

Největšími turistickými centry na pákistánské straně KKH jsou Gilgit, Hunza (Karimabad) a Passu. Snadno se sem dostanete autobusy z Islamábádu nebo Rawalpindi. Do Gilgitu lze také doletět, čímž si ušetříte šestnáctihodinové kodrcaní busem, ale přijdete o spoustu zážitků. Letenka přijde asi na 2500 Kč, autobus na 200-300 Kč.

Horní část KKH patří k nejbezpečnějším místům v zemi. Nedoporučuje se však odbočovat kamkoli z KKH v její dolní časti (provincie Kohistan). Cestování po čínském úseku silnice je mnohem dražší a složitější kvůli jazykové bariéře i ne příliš velké vstřícnosti tamních úřadů. Cestovatelé musí používat pouze předražené „turistické“ autobusy, povinně spát v některých hotelech a platit různé pochybné poplatky. Rozhodně však stojí zato zastavit se u nádherného jezera Karagol pod pamírskou sedmitisícovkou Muztagh Ata a strávit tam několik dnů v některé kyrgyzské jurtě. Z cílového města Kašgaru je pak možné pokračovat dál do Číny nebo zamířit do nedalekého Kazachstánu. Naplánujte si příjezd do Kašgaru tak, aby jste stihnuli slavný nedělní trh.

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[2] Štaif (2013-05-23 20:03:29 | 194.39.218.10)
Jel jsem po ní v malém autobusu s výpravou české CK v květnu 2013 před 14 dny z Islamabádu do Gilgitu, místy v koloně pod ochranou vojáků v přílbách s neprůstřelnými vestami na Pic-upu s těžkým kulometem a s vyleštěnými kalašnikovi i jinými kvéry. Bylo to prima

Diashow Aljaska 2017