Bonifaccio

Na okraji města jsou na obou stranách silnice hned campy dva, které zřejmě patří pod jednu správu. Baba, co hlídá v té lepší části, nás nekompromisně vykazuje přes silnici do horší - méně stinné části campu a jejím hlavním argumentem je naprostá neznalost cizích jazyků. Z její výmluvné gestikulace jsme pochopili, že ona je tu doma, takže jinou řeč než francouzštinu nepotřebuje - to my se máme naučit jejich řeči! Je jadrně česky odtransportována do análu a my se zase přemísťujeme tam, kam poslala ona nás.

Úterý, 31.7.01

Odjíždíme na úplný jih Korsiky a po včerejších zkušenostech se špatnou silnicí se raději vracíme k Ajacciu, kde najíždíme na vnitrozemskou autostrádu. Byla to sice zajížďka, ale je to výrazně rychlejší, po dlouhé době se dá jet i stovkou. Na trase je zajímavé městečko Olmeto s kamennými domy v prudké stráni. U Propriana lízneme moře s krásnými písečnými plážemi a silnice se opět šplhá do vnitrozemských hor. Za strašného poledního vedra přijíždíme do Sarténe. Jedná se o velmi zachovalé středověké kamenné město s uzoučkými klikatými uličkami v historické části. V jejich stínu se ukrýváme před sluneční výhní, zadáveni konzervovým produktem firmy Hamé-Papé pohrdáme voňavou nabídkou četných hospůdek, v krámcích si prohlížíme tradiční sortiment korsických specialit - uzeniny, med, víno, bylinky, sýry, kořaličky - vše nehorázně drahé. Tady bych chtěl poznamenat, že místní korsické víno je více než o třetinu dražší než víno dovážené z Francie (pětilitrový kanystřík francouzského červeného stojí cca 45 Fr a korsického Patrimonia cca 70 Fr - mluvím pouze o nejlevnějším stolním víně).

Ze Sarténe pokračuje autostráda vnitrozemím až k oblasti Roccapina - malebné zátoce a útesům, které jsou známé svými bizarními skalními scenériemi. Úzkou silničkou se dá dojet až k moři, ale prašná cesta je beznadějně obestavěná zaparkovanými auty, takže se tam ani nesnažíme dostat. Pouze z dálky filmuji skálu na hřebeni nad zálivem, která má podobu kamenného lva i s královskou korunku. Před Bonifacciem, ještě před sjezdem k moři, cvičně nahlížím do campu na kopci, který je docela ucházející a má bazén. Chceme však být blíže městu, kam chceme večer jít, pokud možno pěšky.

Na okraji města jsou na obou stranách silnice hned campy dva, které zřejmě patří pod jednu správu. Baba, co hlídá v té lepší části, nás nekompromisně vykazuje přes silnici do horší - méně stinné části campu a jejím hlavním argumentem je naprostá neznalost cizích jazyků. Z její výmluvné gestikulace jsme pochopili, že ona je tu doma, takže jinou řeč než francouzštinu nepotřebuje - to my se máme naučit jejich řeči! Je jadrně česky odtransportována do análu a my se zase přemísťujeme tam, kam poslala ona nás.

Je to ten typ campů, kde se auta musí nechat na k tomu určeném místě a stany se staví jinde. Na přiděleném placu je však dost místa a tak se slušně ptám kluka u závory, který vládne jakžtakž anglicky, zda si mohu ke stanu auto přistavit a je mi to dovoleno. Poté v pozdním odpoledni odcházíme do města. V blízkém přístavu obhlížíme lodní okružní jízdy. V podstatě tu pořádají dva typy projížděk - malý hodinový okruh kolem útesů stojí 70 F za osobu, velký půldenní, až k ostrůvkům mezi Korsikou a Sardinií, stojí 150 F. Jsem ochoten pustit chlup a zítra se vydat na delší trasu, vtom nás oslovuje náhončí a nabízí nám slevu na malou trasu dohromady za 100 F. Po krátkém váhání souhlasíme a děláme dobře.

Loď pro zhruba stovku turistů se nejdříve proplétá dlouhou zátokou přístavu, nad kterou se vypíná mohutnými hradbami obkroužené Bonifaccio. Zde alespoň troška z geologie. Prakticky celý ostrov je tvořen krystalinickými horninami, v centrální části zastoupených žulami, které jsou po obvodu obklopeny metamorfity (např. Cap Corse s ukázkovými fylitickými břidlicemi). Pouze jižní špička ostrova v okolí Bonifaccia je budována sedimenty, tzv. kalkarenity, což jsou defacto pískovce, jejichž materiál netvoří křemen, nýbrž drobná zrnka vápence. Tyto sedimenty, s různobarevnými subhorizontálně uloženými vrstvami, budují vysoký a mohutný útes, na němž je město položeno. Útesy dosahují výšky přes sto metrů a spadají kolmo k mořské hladině. Jelikož jsou měkké, jsou poměrně snadným soustem pro mořský příboj, který neustále skálu podhlodává. Výsledkem abraze (tedy mořské eroze) jsou masivní skalní bloky odtržené od mateřské skály a čnící z moře. Městská zástavba na okraji převislého útesu musí každému vnuknout otázku, kdy se část města rovněž zřítí do hlubin.

Pohled z lodi je impozantní - barevné vysoké útesy s četnými jeskyněmi, na příbojem odkrytých stěnách a stropech jeskyní jsou hojné krasové jevy, především odumřelá krápníková výzdoba. Do jedné z jeskyní vplouvá i naše loď. Je to ohromná dutina ve skále, kam vrhá světlo jen úzká rozsedlina ve stropě jeskyně. Místa je dostatek, aby se tam vyhnuly dvě lodě jako je naše. Moře uvnitř má nádhernou temně modrou barvu. Turisté řičí nadšením a ostošest s blesky fotografují okolní tmu - obdobně je za nočního osvětlení fotografován pražský Hrad z Karlova mostu.

Loď poté míří kousek k severu a je úžasné (tedy alespoň pro geologa) pozorovat na pobřeží rychlý přechod od sedimentů k žule. Otočka je v zátoce, kde žuly tvoří bizardní vyvětralé tvary ve stylu calanches. Míříme opět k jihu, projíždíme kolem celého města a jsme upozorněni na schodiště, které nechal král Ludvík Aragonský ve skále vytesat za jednu noc z města až dolů k moři, aby se dostal z obležení - úctyhodný výkon, který dokumentuje, že když je člověk ve srabu, dokáže i nemožné.

Vyjížďka byla náramná a po vylodění se v absolutní pohodě vracíme do campu, který je asi pět minut chůze od přístavu. V průběhu vaření večeře však přichází nějaký nový pohůnek a káže nám odjet s autem od stanu na parkoviště. Pokoušíme se diskutovat, ale zcela zbytečně. Ve vypjaté atmosféře si beru kameru a foťák a odcházím se uklidnit do města. Ostrým tempem, abych se dostal nahoru ještě za sluníčka (je skoro sedm), vybíhám na hradby, odkud je perfektní výhled na přístav na straně jedné a na nejjižnější výběžek ostrova s majákem na konci světa, nasvícený zapadajícím sluncem na straně druhé. Přímo na jihu jsou v podvečerním oparu vidět útesy Sardinie. Pak se za 10 F spouštím po královském schodišti k moři (slečna v pokladně upozorňuje, že v půl osmé zavírá, takže sebou mám hodit). Alespoň tu už skoro nikdo není. Schody v počtu 189 jsou značně strmé, nepravidelně vysoké a široké, je vidět, že je tesali potmě. Chodník vedoucí od paty schodiště na obě strany kousek nad hladinou moře je rovněž vytesán ve skále, ale po několika desítkách metrů končí s výstrahou, že dále je to životu nebezpečné. Dávám výstraze za pravdu, pohled na četné zřícené balvany neskýtá příjemný pocit. Makám nahoru, pot ze mě stříká - stále je dusné vedro.

Celý útes s městem tvoří poloostrov vybíhající k západu do moře. Vycházím z uliček za historické hradby a snažím se dostat až na ten nejzápadnější výběžek. Proplétám se kolem vojenských objektů až ke hřbitovu. Ten je zajímavý tím, že se zřejmě nepochovává pod zem (do sklály se asi blbě kope) a nebožtíci přebývají v nadzemních hrobkách, mají tu vlastně takové městečko s uličkami mezi sarkofágy. Západní špička poloostrova je silně opevněná novodobými hradbami s palebnými pozicemi těžkých děl, po kterých tu zůstaly pouze točny z ocelových plátů. Slunce právě mizí za mořským obzorem s rudooranžovými mraky, do zlatého odlesku na hladině vplouvá loď nad níž plachtí rackové, zkrátka těžký kýč. Divadlo však rychle končí a zjišťuji, že mám neskutečnou žízeň, taky jsem při honbě za podvečerními záběry vypotil hezkých pár litrů.

Bloudím městem s davy turistů a sháním krámek s cool-boxem plným chlazeného piva. Je to však marné, uličky jsou samý restaurant, kde by mě zahnání žízně stálo tolik, co u nás luxusní večeře. Ne nadarmo se říká, že Korsika je jedno z nejdražších míst v Evropě. Scházím do přístavu širokým kamenným schodištěm s četnými kočkami (čtyřnohými chlupatými) a vzpomínám, jak tady před léty tehdy šestiletého synka přepadlo bolení a nebylo kam se vrtnout. Vzpomínky přerušuje supermarché, kde se vrhám do pivního oddělení a odměňuji se litrovkou ležáku, sice ne zcela vychlazeného, ale přijatelného. U pokladny se zcela náhodně setkávám se zbytkem rodiny, který se právě vynořil z místního, prý docela pěkného mořského akvária. Při konzumaci piva zakopáváme válečnou sekeru a vracíme se do campu.

Středa 1.8.01

Honza lká nad uplynulou půlkou prázdnin. Odjíždíme z problémového campu, pohůnka u závory morálně znemožňuji tím, že na něj vyplazuji jazyk. Chceme zajet k majáku Sémaphore na Capu Pertusato, který je na nejjižnějším výběžku ostrova, silnice je však asi 2 km před majákem uzavřena a pěšky se nám dál nechce. I odtud se však nabízejí perfektní výhledy na útesy a Bonifaccio nasvícené dopoledním sluncem.

Rodina trpí nedostatkem mořských radovánek a tak, rovněž v zájmu urovnání včerejškem pošramocených vztahů, přivoluji ke koupačce. Po mírném bloudění po privátních silničkách se dostáváme na pláž Piantarella, kde jsme se koupali před osmi lety. Z pobřeží je možné v úzkém koridoru, kde voda sahá maximálně po pás, přebrodit na blízké ostrůvky. Řada lidí nakládá své svršky a spodky na nafukovací čluny a lehátka a tlačí je před sebou k ostrůvkům. Komu se nechce brodit, může si najmout loď. Zůstáváme však na písčité pláži a na celé dopoledne se stáváme sluhy vodními. Zaznamenal jsem značný posun k obnažování horní půle těla u žen (bouhužel) všeho věku, což dříve na konzervativní katolické Korsice nebývalo zvykem. Dokonce byly tehdy naše holky peskovány domorodci za to, že se na kaskádách Anglais pod Monte d´Oro koupaly ve spodním prádle.

Po poledni, kdy se mi už začínají vyškvařovat faldy na břiše, nasedáme do naší pojízdné mikrovlnky a pokračujeme přes Bonifaccio krásnou rovnou silnicí na Porto Vecchio a odtud opět do hor na l´Ospédale. Silnička se kroutí nádhernými borovicovými lesy mezi žulovými skalkami. Po střídmém obědě se podle průvodce vydáváme na Chcíplou krávu (Punta di a Vacca Morta - 1315 m), což je zde na jihu poměrně vysoký kopec. Střídmě značená cesta vede nejdříve lesem, poté přes jalovcem porostlé plato s bílými skalkami a balvany romanticky poházenými v zeleni. Kopec je nevýrazná kupa skalisek, na která se zřejmě moc nechodí, ale je to zase něco jiného než hory v centru ostrova. Kousek pod námi se modrá umělé jezero na pitnou vodu l´Ospédale. Z vrcholu by byl pěkný výhled na moře na východě a horský masiv Monte Incudine na severu, kdyby nebylo opět do dálky zamlženo. Nepříjemné je vedro a mračna dotěrných much.

Kolem přehrady (zákaz koupání) se přesunujeme k Močícímu slepičákovi (Piscia di Gallo), což je pro návštěvníky jižní Korsiky bohužel atrakce prvního řádu. Máme však štěstí, protože už je dost pozdě a schvácení turisté, pokud je už neodvezl záchranný vrtulník, sedí bezmocně u studeného piva v restauraci u parkoviště. Hlavním cílem turistické invaze je vodopád na potoce Oso. Předem znechucená rodina se odmítá podílet na předkládaném turistickém byznysu a šourá se daleko za mnou, masochistickým fotoreportérem. Široká cesta od parkoviště dost klesá k potoku, který si razí cestu mezi skalami ke skalnímu prahu, ze kterého úzkou škvírou padá kolmou stěnou do hloubky více než 50 m. Jenomže vidět vlastní pád vody obnáší obejít skálu kolem fotogenického “skoroviklanu” a strmou stezkou sejít k plošince, odkud je sice kousek vodopádu vidět, ale furt to není takové, jaké jsou obrázky na pohledech či v průvodcích. Je tedy nutné ignorovat alibistickou ceduli oznamující, že cesta zde končí a dále se může jen na vlastní nebezpečí.

Beru tedy život do svých rukou. Sestup o dalších cca 100 výškových metrů je skutečně krkolomný, nicméně podle rozrytosti terénu jistě hojně praktikovaný. Strž je vyplněná kluzkou prachovitou hlínou, naštěstí je možné klouzat od stromu ke stromu. Za chvíli jsem pokryt prachem od hlavy až k patě - v kombinaci s potem nejspíš vypadám jak horník z Dombasu. Zásadně bych tenhle tobogán nedoporučoval po dešti! Vzhledem k pokročilé době jsem tady sám, což je výhoda - kdyby tady dupalo dalších dvacet lidí, mohli bychom v oblaku prachu zabloudit. Konečně jsem pod vodopádem a samotného mě překvapuje jeho výška a mohutnost a to je zřejmě ještě málo vody - myslím, že nepříjemný sestup stojí zato.

Výstup není o nic příjemnější, u cedule se mě několik lidí ptá, jaké to je, říkám, že sjůpr a asi tak i vypadám. Rodina se mi směje, ale jistě mi v duchu závidí. V potoce smývám prach aby mi u kiosku vůbec prodali pivo. K průvodci podotýkám, že i triviální cestu je možné popisem zcela zatemnit, nehledě na neodpovídající výškový rozdíl a časovou náročnost.

Popojíždíme o pár kilometrů pod Diamantový vrch (Punta di u Diamante - 1227 m), zajíždím dál od silnice do lesa, kde se utábořujeme a s výhledem na působivý skalnatý vrchol Diamantu pod širákem přečkáváme noc.

Tento článek je součástí seriálu Korsické putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017