Paglia Orba

V poledne, což je ideální čas na dobývání hor, jak jsem za dlouhá léta vypozoroval z našeho činění, vyrážíme dle chabého popisu průvodce údolím potoka Viru. Kufrujeme hned na začátku, značení zcela chybí. Cesta záhy zmizela a dál se prodíráme pichlavým lesním podrostem pod nádhernými borovicemi. Nacházíme velkého mrtvého brouka nosorožíka, kterého optimisticky ukrývám pod výrazným balvanem s tím, že si ho vezmu při sestupu. Cesta se nezdá být definitivně ztracena, alespoň soudě podle občasně se vyskytujících mužiků.

Středa, 25.7.01

Lenost nekompromisně porazila údolí Tavignano. Den trávíme u řeky Restonica protékající campem. Koupeme se v tůňkách mezi balvany, popíjíme vínko, stavíme hráze, občas si zdřímneme, zkrátka těžká nuda zpestřená lívanečky s marmeládou k obědu. V podvečer se vydáváme pěšky do města. Corte je impozantně položeno v údolí mezi vysokými horami. Vévodí mu vysoký skalní ostroh s pevností, která vypadá jak orlí hnízdo. Staré město je spletí úzkých uliček s řadou obchůdků a hospůdek pro turisty. Několikapatrové kamenné domy s dřevěnými žaluziemi jsou však značně omšelé, nezdá se, že by příjmy z turistiky proudily zrovna do jejich oprav. Hlavní náměstí je ale pěkně opravené a v rekonstrukci je též pevnost nad městem, kde je muzeum. A všude davy lidí. Už se zase těšíme do hor, čeká nás korsický Matterhorn - Paglia Orba, na kterou jsme měli zálusk už před osmi léty.

Čtvrtek, 26.7.01

Balíme a odjíždíme, v Corte se zásobujeme chlebem do hor, mámu zaopatřujeme slušivým kloboučkem náhradou za ztracenou čepici. Při výjezdu se stále musíme ohlížet na jedinečně položené město s panoramatem hor, kterému vévodí Monte Rotondo. Po úzké silničce přejíždíme hřeben a spouštíme se k řece Golo, která teče od Col de Verghio. Silnice se kroutí úzkým kaňonem, vyžaduje to dost opatrnou jízdu. Před léty jsme tudy jeli od Monte Cinta do Corte místním autobusem - řidič to pral dolů ďábelskou rychlostí a prakticky nespustil ruku z klaxonu. Snažili jsme se ho dát za příklad našim neuvědomělým řidičům, samozřejmě jsme se se zlou potázali.

Za Callacuchií odbočujeme na Calasimu po ještě užší silničce s kýčovitými výhledy na ostrý zub Paglia Orba. Calasima je výspa civilizace, kamenná vesnička na plochém hřbetu, s kamenným kostelíkem a jedinou úzkou uličkou, kterou právě zatarasila pojízdná prodejna. Trpělivě čekáme než si občané nakoupí. Nic jiného nám nezbývá, tady se čas hned tak nezrychlí. Za vesnicí pokračuje ještě asi 3 km nový asfalt, dál už je nezpevněná, ale teď za sucha dobře sjízdná cesta. Na jejím konci je pod mohutnou borovicí malé parkoviště s několika auty. Krajině proti azurovému nebi vévodí Paglia Orba, horký vzduch je prosycený vůní borovicových lesů a do ticha pouze hučí bystřina pod námi. Občerstvujeme se a snažíme se vše v autě umístit do kufru, abychom neprovokovali potenciální loupežníky.

V poledne, což je ideální čas na dobývání hor, jak jsem za dlouhá léta vypozoroval z našeho činění, vyrážíme dle chabého popisu průvodce údolím potoka Viru. Kufrujeme hned na začátku, značení zcela chybí. Cesta záhy zmizela a dál se prodíráme pichlavým lesním podrostem pod nádhernými borovicemi. Nacházíme velkého mrtvého brouka nosorožíka, kterého optimisticky ukrývám pod výrazným balvanem s tím, že si ho vezmu při sestupu. Cesta se nezdá být definitivně ztracena, alespoň soudě podle občasně se vyskytujících mužiků. Přivádí nás až k pravému břehu potoka, který se valí hluboce zaříznutou roklí přes balvany a skály a každou chvíli tvoří hluboké tůňky jako stvořené pro koupání. Je vedro a žízeň, hned bych tam skočil, ale synek je zásadně proti - nepatří k vodním tvorům. Přes strž vidíme, že se skutečně vloudila chybička, neboť hledaná cesta vede po druhé straně potoka. Po určitých potížích se nám daří potok překonat na správnou stranu a dostáváme se na GR 20, kde už je značení červenou barvou snad každých 50 metrů. Také provoz je tu živější. Borovicový les řídne a za chvíli jsme nad hranicí lesa. Už je vidět sedlo Bocca di Foggiale (1962 m), ale trvá to ještě skoro hodinu, než ho zdoláváme. Odtud to je přes hřebínek už jen kousek k chatě Ciottuli di i Mori (Helenka mumlá, že Morituri), přímo nad námi se vypíná Paglia Orba.

Okolí chaty (1991 m) je členité a holé - tam, kde je kleč a tráva je většinou i mokro. Na stráni je však množství plácků, většinou s vyskládanou kamennou zídkou proti větru, takže si záhy vybíráme. Čůrek hned vedle se nabízí k vychlazení importovaného bráníku. Jdu za chatařem, platím 40,- a poté se sluníme, vaříme, sledujeme další příchozí a pozorujeme ”náš” kopec. V sedle Col des Maures mezi ním a vedlejším Capu Tafunatu (2335 m) je vidět malé skalní okno, to větší přímo v masivu Capu Tafunatu není odtud vidět.

Pátek 27.7.01

V noci bylo pod širákem lehce chladno, ale dalo se to vydržet, odměnou nám bylo nebe plné hvězdiček a svistot četných meteorů. Po snídani necháváme na chatě bágly a nalehko se vydáváme vzhůru. Asi 20 minut jdeme do Col des Maures a teprve tady začíná výstup. Celý kopec je ze zvláštního materiálu, brekciovité horniny, jejichž materiál převážně tvoří červená vulkanická hornina, nejspíše ryolit. Výstup je poměrně lehký, stěnky a žlábky, na dvou až třech místech bych ho klasifikoval za II. Zatím lezeme ve stínu, což je příjemné. Naproti se v masivu Capu Tafunatu vynořuje veliké skalní okno (průvodce tvrdí 30x12 m), ale v ranním slunci působí ploše, což posléze potvrzují i snímky. Lezení zpestřují trsy pěkných kytiček. Ze západního vrcholu kousek sestupujeme do úzké štěrbiny a poté širokým hřebenem jdeme pohodlně až na hlavní vrchol, cestou potkáváme dva kamzíky. Před vrcholem nás předbíhají nějací žabožrouti, aby byli na vrcholu dříve a těžko skrývají zklamání, když se tam na ně kření náš chlapec. Od chaty na vrchol jsme šli dvě hodiny, ale s kocháním a focením (obvyklá hra, když už člověk nemůže).

Na vrcholu se koná malá oslava při příležitosti našeho čtvrtstoletého společného blbnutí po horách i dolinách, předávají se věcné dary, cvakají spouště foťáků a bzučí kamery jako tenkrát na Staromáku. Takhle jsme si to naplánovali na jaře a kupodivu to vyšlo.

Pověstné panoramatické pohledy z vrcholu jsou opravdu impozantní, především na Monte Cinto, které z bočního pohledu konečně vypadá jako pořádná hora a ne jenom jako zvlněný hřeben s pupínkem hlavního vrcholu, jak je vidět od Calacuccie nebo od Haut-Asca. Na druhé straně jsou v oparu Monte Rotondo, Monte d´Oro a další kopce.

Následuje sestup k chatě bez zvláštních událostí, vaříme oběd a dělíme se. Helenka s Honzou jdou do Le Fer a Chéval, což je podkovovitá zatáčka pod Col de Verghio, já se vracím do Calasimy pro auto. Teď nám chybí to druhé vozidlo. Svižným tempem sestupuji za dusivého vedra k potoku, kam mě žene především neovladatelná chuť vyráchat se v některé z těch neskutečně čistých tůněk. Je to krkolomné, ale daří se mi najít tu největší, kterou průvodce nazývá ”skluzavka”. Je to neskutečná paráda, akorát je mi líto těch, co se možná koupou někde pode mnou. Dál nemohu pokračovat po značené stezce, protože potřebuji vyzvednout ukrytého nosorožíka a tím pádem nemohu zjistit, kde jsme udělali při výstupu chybu.

Jsem trochu nervózní a předem uvažuji, co podniknout, kdyby auto nebylo tam kde jsme je nechali, nebo kdyby bylo vykradené. Nic z toho se naštěstí nestalo, na parkovišti jsem po dvou hodinách od refugia. Odměňuji se pár hlty deponovaného červeného a odjíždím do Le Fer a Chéval. Nad horami se udělaly velké černé mraky, chvílemi dokonce drobně prší. Sjíždím na hlavní silnici, tam jsou dost velké louže, zdá se, že jsem o hlavní slejvák přišel. Při mé předchozí návštěvě Korsiky bývalo v horách pravidlem, že kolem druhé hodiny odpoledne se zatáhlo a asi hodinu lilo, pak se zase vyčasilo. Teď se obvykle po poledni honí mraky, ale až doposud nepršelo.

Cestou potkávám četná korsická polodivoká prasata, která jsme letos ještě neviděli. Na místě jsem v půl páté, Helenka s Honzou přicházejí pět minut poté - úžasná synchronizace po té stříbrné svatbě! Přejíždíme Col de Verghio (1477 m), všude se potulují prasata a jedno nás atakuje, když na odpočívadle vaříme k večeři párky s brkaší. Nereaguje ani na vybrané cizojazyčné nadávky, dobře však rozumí letícím šutrům. Cestou sjíždíme kolem kaňonu Spelunca (průvodce opět inzeruje překrásné koupání v divoké přírodní scenérii, což dokumentují davy polousmažených turistů vrávorajících z kaňonu k zaparkovaným autům). Pak přijíždíme do Porta, pokračujeme přes Piano a pohrdlivě míjíme místní campy - z internetu jsem vyčetl, že nejkrásnější je camp na písečných plážích za Pianem u Plage de Arone. Jedeme kolem Calanches, bizarních eolických útvarů na žulových skalách, těšíme se pohledy na Porto a jeho pláže v závěru zátoky, ale máme toho dnes už plné zuby, kochání nám už nejde příliš od srdce. Sjíždíme kolem Capu Rosso (je na ně působivý večerní pohled při zapadajícím slunci) do Plage de Arone, kde má být vytoužený camping na nejkrásnější pláži v širém okolí. Camping stojí 137 Fr, je přeplněný, v místě kde se zabydlujeme je nejfrekventovanější mravenčí stezka ve Středomoří a k moři je to ještě 20 minut chůze mezi rákosím. Pláž s příjemným bílým hrubozrnným pískem je v malebné zátoce, ale při bližším ohledání celé pobřeží pokrývá široký pruh smradlavých chaluh. Stříbro naší svatby rychle ztrácí lesk, nejlépe je zalézt do spacáku a vše zaspat.

Tento článek je součástí seriálu Korsické putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017