Capu Rosso, kaňon Spelunca, Filitosa

Asi nejznámějším útvarem viditelným ze silnice je Coeur - díra ve tvaru srdce v Milencích, jako vystřižených z Ádru, akorát v menším měřítku. Procházíme první trasu, ale moc mě to jako geologa nevzalo. Skály se začínají plnit turisty, přesunujeme se na druhý okruh ”Hlava psa”. Dotyčný chien je hned u silnice, dál už moc útvarů k vidění není, nicméně cestička vede po zalesněném hřebínku s pěknými výhledy na skály a moře. Musím konstatovat, že mě Calanches trochu zklamaly, nejlépe se vyjímají na pohlednicích. Řada útvarů je také závislá na směru slunečního světla, aby prostorově vynikla.

Sobota, 28.7.01

Ráno platím camp, nicméně stan necháváme stát a za včerejší ústrky tu pobudeme ještě jednu noc načerno. Odjíždíme na Capu Rosso, na jednu z túr doporučovaných průvodcem. Vyspávali jsme, takže už je pozdní dopoledne a tím pádem teploučko. Capu Rosso je skalnatý poloostrov západně od Porta, na jeho vrcholu je ve výšce 300 m nad mořem bývalý maják Turghiu. Necháváme auto na parkovišti u silnice a vydáváme se uprostřed davu turistů po prašné stezce k majáku. Asi hodinu cesta neustále klesá k šíji poloostrova. V jižní zátoce kotví v nádherně modrozelené vodě lodičky potápěčů, podle hloubky se mění sytost barvy moře. Zátoce vévodí skalní věž čnějící kousek od útesů z mořských vln. Vedro houstne, kolem cesty je jen málo keřů, pod kterými je možné nalézt trochu stínu. Helenka je před kolapsem a místo závěrečného výstupu se uchyluje pod skupinku stromů, kde se rozhodla tiše skonat. My se zatím chlapsky rveme s horou v pekelné výhni poledního slunce. Cestou míjíme několik utavených turistů, k jednomu právě volají mobilem záchrannou helikoptéru.

U majáku jsme zdola za 20 minut - je to kamenná věž, na kterou se po točitém schodišti dá vylézt. Výhledy stojí za vynaloženou námahu, nejzávratnější je pohled přímo dolů, kde skála spadá kolmo do moře. Tři sta metrů pod námi kotví loďky potápěčů, transfokátorem kamery se můžeme podívat, co mají na palubě k obědu. Z temně modré vody kouká množství skalek a drobných ostrůvků, potápění musí být skvělé. Výhled do zálivu Porta je však tradičně zamlžený. Po sestupu vyzvedáváme resuscitovanou mámu a vracíme se k autu, ještě vidíme vrtulník, jak letí zachraňovat - dali si dost načas.

Jedeme přes Porto a Otu k soutěsce Spelunca. Sjíždíme k řece, kde necháváme auto mezi stovkami jeho kolegů a pokračujeme po pěšině proti proudu řeky asi půl hoďky k mostu Ponte Zaglia. Řeka je zaříznutá v hlubokém, dole zalesněném údolí, které se zužuje v pěkný, ale nijak superlativní kaňon Spelunca. Průvodce doporučuje průchod celým údolím, ale chtělo by to dvě auta a minimálně půl dne času. Na přístupných místech jsou tůňky v řece hustě obležené rudokožci. Ponte Zaglia je kamenný jednoobloukový most přes levostranný přítok řeky, je v hlubokém stínu stromů a pod ním jsou koupací tůňky výrazně méně frekventované, než o kousek dál v hlavní řece. Koupáme se v příjemně chladné vodě, pozorujeme četné straky a relaxujeme. Helenka se rozhodla dnes nezemřít.

Do Porta se vracíme po úzké silničce na pravé straně údolí a projíždíme malebným městečkem Ota, nalepeným na strmé stráni nad řekou. Cesta zpět do campu je zpestřena nákupem kanystříku červeného za 39 F a litrovkou vychlazeného piva. Vaříme večeři a večer se jdeme vykoupat na vzdálenou pláž. Chaluhy byly od včerejška částečně shrabány a už to nevypadá tak zle. Zítra po prohlídce oblasti Calanches chceme odjet směrem k jihu.

Neděle, 29.7.01

Oblast Calanches se nachází mezi Portem a Pianem. Jedná se o žulové skály a skalky specifickým způsobem eolicky (tj.působením větru) erodované. Kámen je dlouhodobým působením drobných zrnek písku nesených větrem obrušován a ohlazován a výsledkem jsou bizardní tvary, jaké u nás známe z pískovcových skalních měst. Průvodce nabízí za účelem shlédnutí Calanches několik tras, jejichž souhrnná délka by zaplnila 1-2 dny. Nejsme tak časově vybaveni, takže po zralé úvaze vybíráme dvě ”nejnadupanější” trasy. Dnes jsme si raději přivstali, takže jsme mezi prvními návštěvníky a hlavně je ještě přijatelně teplo.

Asi nejznámějším útvarem viditelným ze silnice je Coeur - díra ve tvaru srdce v Milencích, jako vystřižených z Ádru, akorát v menším měřítku. Procházíme první trasu, ale moc mě to jako geologa nevzalo. Skály se začínají plnit turisty, přesunujeme se na druhý okruh ”Hlava psa”. Dotyčný chien je hned u silnice, dál už moc útvarů k vidění není, nicméně cestička vede po zalesněném hřebínku s pěknými výhledy na skály a moře. Musím konstatovat, že mě Calanches trochu zklamaly, nejlépe se vyjímají na pohlednicích. Řada útvarů je také závislá na směru slunečního světla, aby prostorově vynikla.

Vracíme se do Piana, tankujeme a hurá k jihu. Nebudu se zdržovat podrobným popisem, silnice je pěkná, ale většinou silně kroutivá, do Cargése vede vnitrozemím, pak zase kolem moře a k Ajacciu opět vnitrozemím. Ajaccio objíždíme obloukem, tam už podruhé nemusíme. Hledáme vhodný camping s koupáním, kolem moře jsou krásné písečné pláže, ale dost obležené. Až u Port de Chiavare nacházíme pod vysokými borovicemi slušný camp La Vallée za 114 F. K moři se sice musí přes silnici, ale je to jen pět minut. Na pláži je hrubozrnný bílý písek, který je příjemný tím, že se moc nelepí a hlavně neleze všude jako ten jemnozrnný. Voda je čistá, šnorchlujeme a sledujeme barevné rybky, jak se prohánějí kolem skalisek. Po kýčovitém západu slunce provozujeme pasivní rybaření pozorováním rybářů na útesech.

Pondělí, 30.7.01

V plánu máme výlet do Filitosy - korsického Karnaku. Silnice je hodně úzká a velmi kroutivá, 40 km jedeme 1 1/2 hodiny. Na místě chtějí vstupné 22 F na osobu včetně Honzy, což je dosti nehorázné za to, co je k vidění. Nejzajímavější je malé muzeum s vyhrabanými nálezy, rozsáhlou fotodokumentací, plánky a náčrty. Má to jedinou, ale dost podstatnou chybu - vše je psáno výhradně francouzsky. Na poměrně velké ploše areálu jsou rozmístěny zhruba dvě desítky menhirů, některé s naznačeným obličejem či mečem, na kopečku jsou základy opevnění. U jednotlivých atrakcí jsou ”mrtví průvodci” - chraplavé ampliónky s komentářem, lze si vybrat francouzštinu, angličtinu a tuším němčinu, vzhledem k francouzské přesile návštěvníků však nemáme šanci pustit si srozumitelný jazyk. Vrcholem prohlídky má být pravděpodobně ”dinosaurus” - skalní útvar v přibližném tvaru filmově zprofanovaného zvířete, v době Keltů zřejmě domestikovaného. Celkový dojem z Filitosy - vřele nedoporučuji! Podle průvodce a mapy se na jihu Korsiky nachází několik dalších megalitických lokalit, snad je některá z nich zajímavější.

Udělali jsme kravinu, že jsme se ve Filitose nestavili cestou dál na jih. Výlet nám zabral více než půl dne, z toho přes tři hodiny řízení po mizerných silnicích. Za odměnu máme k pozdnímu obědu lívanečky a jdeme se grilovat na pláž. Večer pak trávíme procházkou po pobřeží a sledováním západu slunce, dnes ještě kýčovitějšího.

Tento článek je součástí seriálu Korsické putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017