V horách

Nemajíce stan si vybíráme místečko v kleči chráněné valem z kamenů proti nepříjemnému chladnému větru a tam rozprostíráme karimatky a spacáky. Za chvíli je u nás chatař s kasičkou a vybírá 20 F na hlavu, za Honzu nic nechce. Vnucuji se s horolezeckým průkazem za účelem vymámení slevy (na průkazu je francouzsky napsáno, že jsme členy mezinárodní horolezecké asociace UIAA). V Itálii to funguje, tady ani náhodou - ne nadarmo Honza říká Francouzům s despektem “žabožrouti”.

Pondělí, 23.7.01

Vše jsme nabalili do auta, nechali ho v campu a v devět odjíždíme narvaným busíkem nahoru. Silnice je asfaltová, ale uzoučká, protijedoucí auta se vyhýbají jen na k tomuto účelu rozšířených místech, často musí couvat. Údolí Restonica je turisticky velmi frekventované, lidé se sem jezdí koupat do nádherných tůněk, vyrážejí na horské túry, nebo se sem jen tak jedou podívat na krásné přírodní scenérie. Údolí je hluboce zaříznuté mezi horami, v dolních partiích je porostlé borovicovým lesem, nad kterým vystupují proti neskutečně modré obloze bílá žulová skaliska.

Na konečné je ”salaš” Grotelle (1370 m), která sice zřejmě ještě slouží svému pasteveckému účelu, ale v první řadě je tu bufet a prodejna suvenýrů. V blízkém okolí stojí několik stanů, které popírají přísný zákaz táboření v národním parku. Tady jsme mohli ušetřit franky za drahý camp. Jinak jsou tu mraky turistů, obvykle celé rodiny, od špuntů po babičky, zkrátka idyla. Přetlačujeme se s nimi snadnou cestou vzhůru údolím k Lac Melo (1711 m), podle průvodce jednomu z nejnavštěvovanějších míst Korsiky. Jezero je pěkné, čisté, ještě v pásmu olšové kleče, obklopené štíty hor a svačícími turisty. Slunce praží a stoupáme dál k vyššímu jezeru Capitello (1930 m). Cesta skýtá vděčné pohledy na Lac Melo s okolními vrcholy. Lac Capitello zaujme především svou tyrkysovou barvou a strmou tektonicky vyhlazenou skalní stěnou nořící se do 46 metrové hloubky jezera. Vzdáleně mi připomíná jámové vápencové lomy nad Otavou u Rabí. Zatím, co v průzračné a studené vodě se koupou exhibicionisti, my v klidu žvýkáme již tuhý český chleba s nejedlým uzeným s vejci od firmy Hamé. Poté se vydáváme strmým suťovým žlabem do sedla Soglia (2200 m). Od jezera vzhůru už moc lidí nechodí, větší ruch je až nahoře, kde se cesta napojuje na hlavní korsickou turistickou magistrálu GR 20, která prochází ostrovem zhruba od severu k jihu.

Ze sedla s pěknými výhledy traverzujeme kolem Pointe Mozzelo dále přes zlomiska a olšovou kleč. Následuje prudký výstup do dalšího sedla, kde se otvírají další krásné scenérie. Pod námi je Lac Rinoso a před námi poslední dnešní sedlo, ze kterého už jen klesáme přes suťovisko ke hřebínku, ze kterého je vidět cíl dnešní túry - refugio Pietra Piana (1842 m), ke kterému se bohužel musí dost sestupovat.

Na plochém travnatém stupni je mezi vysokou klečí rozházeno několik malých kamenných budov. Pocestným se tu nabízí hospoda, noclehárna a hajzlíky se sprchou. Z kohoutku teče pitná voda svedená odněkud shora. V hospodě se dá koupit jídlo, které chatař vaří ve velkém kastrolu, chleba, točené víno, pivo a další pochutiny. Vše se sem musí dopravit na mezcích nebo na zádech, pokud vynechám helikoptéru. Noclehárna má asi 40 lůžek a matrací (50 F), v okolí je tábořiště se stany. Nemajíce stan si vybíráme místečko v kleči chráněné valem z kamenů proti nepříjemnému chladnému větru a tam rozprostíráme karimatky a spacáky. Za chvíli je u nás chatař s kasičkou a vybírá 20 F na hlavu, za Honzu nic nechce. Vnucuji se s horolezeckým průkazem za účelem vymámení slevy (na průkazu je francouzsky napsáno, že jsme členy mezinárodní horolezecké asociace UIAA). V Itálii to funguje, tady ani náhodou - ne nadarmo Honza říká Francouzům s despektem “žabožrouti”.

Úterý, 24.7.01

V tenkých cyklistických spacácích nebylo zrovna teplo. Vzal jsem s sebou kvůli rose tropiko od stanu. Rosa nepadla, ale v noci jsme je přes sebe rádi přehodili.

Po lehké snídani vyrážíme vzhůru na Monte Rotondo. Opět opouštíme GR 20, která nevede přes hlavní vrcholy, ale přes chaty, od kterých je na jednotlivé kopce odbočka. To je celkem rozumné, protože putující po trase GR 20 si mohou na chatách nechat bágly a k vrcholům chodí nalehko. Jinak, od chaty k chatě to bývá 8-10 hodin chůze a ten, kdo disponuje dostatečným obnosem, může přejít celou trasu nalehko bez proviantu a spacích potřeb.

Cesta vede hustou olšovou klečí mezi bílými skalami, přes sytě zelené loučky s hojnými náprstníky nachovými. Po chvíli se strmě zvedá do skal, naštěstí stále ve stínu. Asi po dvou hodinách výstupu se dostáváme k rozlehlému kuloáru s překrásným plesem ve výšce cca 2300 m - Lac Bellebone. Na březích jsou travnaté plácky jako stvořené pro táboření - to jsme měli včera vědět! Odtud už je vidět vrchol, ale čeká nás ještě dobrá hodina strmého stoupání. Cestou potkáváme velké stádo chlupatých koz, zahlédli jsme i kamzíky.

Těsně pod vrcholem je malá dřevěná útulna Cabane Helbronner du Rotondo, určená pro nouzové přespání cca pěti osob. Z vrcholu (2622 m), který je po Monte Cintu (2706 m) druhým nejvyšším na ostrově, je skvělý výhled, bohužel opět do dálky zamlžený. Za jasného počasí odtud musí být vidět přes polovinu Korsiky. Rozpoznáváme nevýrazný vrchol Monte Cinta, korsický Matterhorn Paglia Orba (2525 m), celý masiv Monte d´Oro (2389 m), mlhavě je vidět Ajaccio.

Sestup k severu je poněkud krkolomný, značený mužiky, které nás zavádějí do úzkého strmého žlabu. Honza mizí někde hluboko pod námi, snažíme se na něj nespustit šutry. Místy jsou lezecké partie tak 2-3, nikoho nepotkáváme, moc se mi to nezdá, ale už není návratu. Nejhorší je závěr, kdy musíme nad sněhovým splazem překonat oblé a hladké stěnky s velmi nepříjemným úklonem - žádné chyty, stupy jen na tření, vzpomněl jsem si na starý kreslený vtip od Baja, kdy od hlavy až k patě zafačovaný horolezec vypráví ”… napřed došly chyty, pak stupy a pak začal průser!” Nakonec vše šťastně překonáváme za nemístných poznámek pubertálního synka, v pohodě si lebedícího pod skalou. Pohled vzhůru nám odhaluje, že jsme měli z vrcholu slézat nejdříve spíše k západu, do velkého suťového žlabu, který je částečně pod sněhem.

Sestupujeme k jezeru Oriente (2061 m) nesmírně malebnou přírodou - olšová kleč se mezi bílými skalkami střídá se šťavnatými loučkami, všude zurčí potůčky, místy se přechází přes skalnaté prahy tvořené ohlazenými plotnami leukokratní žuly. Níže potůčky meandrují mezi loukami, na kterých se pasou nefialové krávy. Pohled na hodinky nás však varuje, že za zvoleného kochacího tempa (z vrcholu k Lac Oriente jsme šli 2 hodiny) asi nemáme šanci chytnout busík od mostu Timozzo do campu. Rozhoduji, že půjdu napřed, svezu se autobusem do campu a pro zbytek rodiny přijedu autem. Metelím to dolů přes hory a doly, napřed hustou klečí, pak spáleným lesem kolem salaše Timozzo a za hodinu a půl jsem na silnici. Chvíli jsem bezradný, neboť nevidím žádný most a anglicky se ptám příjemně vyhlížející madmoisselle, která tu sedí u báglů, jestli neví, kde staví autobus. Neví a tak se vydávám po silnici dolů, kde skutečně asi po kilometru přicházím k mostu Timozzo. Vyprahlý jak Sahara chci v hospodě pivo grande, načež mi za 16 frantíků přinášejí čtvrtinku, žabožrouti jedni. Čtvrt hodiny před příjezdem busu přichází úplně vyřízený zbytek mé rodiny. Autobus, který přijel je beznadějně plný, staví nám však Češi s felicií, kluk s madmoisselle, které jsem se ptal na cestu. Jsou sami v přeplněném autě, nicméně nás berou až do campu.

Přesunujeme se do Corte, nakupujeme živiny a uchylujeme se do městského campu, kde jsme byli již před osmi lety a kde hodláme dát oddechový den. Máme v plánu jít do údolí Tavignano, které skýtá obdobná povyražení jako Restonica (zurčící bystřina s koupačkou, atd.), akorát se tam musí pěšky.

Tento článek je součástí seriálu Korsické putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017