Kouzlo perských zahrad

Chloubou islámské architektury jsou zahrady. Jejich vynikajícími staviteli byli například Mauři, čehož dokladem je proslulá Alhambra na jihu Španělska. Nic se však nevyrovná zahradám v Íránu. Obyvatelé někdejší Persie vždy milovali zeleň a květiny. Zahradní umění proto v této části světa díky štědré podpoře vládců a nezměrnému entuziasmu prostého lidu dospělo k naprosté dokonalosti.

Zahradě Eram v Šírázu dominuje okázalý palác z konce 19. století. Za nejkrásnější zahradu v Isfahánu je považován zámecký park Chehel Sotun Proslulou zahradru Eram oživují fontány uprostřed modrých bazénů. Park Chehel Sotun zdobí i několik pro islámskou architekturu netypických sousoší. Malebná zahrada obklopuje také hrob proslulého básníka Sádího v Šírázu Zahrada u paláce Golestan patří k nejzelenějším místům v Teheránu Kdysi sloužily perské zahrady pouze pro potěchu vládců. Dnes jsou přístupné všem a patří k oblíbeným cílům rodinných i školních výletů. Zahrada Fin u Kašánu (foto: Jan Šedivý) Zahradu Shahzade proslavilo dokonalé využití přírodních zákonů pro efektní hru s vodou. Citrusy a  granátová jablka jsou pro svou dekorativnost oblíbenými keři perských zahradníků. Dokonalé propojení přírody a architektury dodává perským zahradám osobitý půvab.

V této galerii je 10 obrázků. Zobraz celou galerii

První okrasné zahrady vznikly na území Íránu dávno před příchodem islámu. Už tehdy to musela být mimořádně půvabná stavební díla. Není jistě náhoda, že perský název pro umělou zahradu pairi-daeza (doslova: ráj za zdí) stojí za původem slova ráj v mnoha evropských jazycích. Nejen anglický výraz paradise, ale i český „ráj“ má podle lingvistů spojitost s perským označením ohrazené zahrady.

Půvab není v chaosu

Tradiční perská zahrada je odrazem tužeb lidí, jejichž domov tvoří bezútěšná poušť. Lze z ní vyčíst jejich představy o světě, názory, staletími prověřené zkušenosti a především ideály. Na rozdíl od japonské zahrady nebyla inspirována okolní přírodou. Naopak, její podoba naprosto kontrastuje s přírodní „předlohou“. Drsné životní podmínky přivedli Peršany k tomu, aby se ve vymezeném prostoru snažili o co nejvěrnější podobu jejího protikladu. Skládá se především z takových přírodních složek, které jsou vzácností a protikladem všední skutečnosti. Představa ideálního prostředí je tu spojena s touhou po řádu, který vytváří struktura geometrických tvarů a symetrie.

Tento řád je charakteristický pro všechny islámské zahrady. Je však třeba na něj pohlížet jako na vrcholný článek dlouhodobé tradice, který nemá nic společného s muslimskou vírou, neboť vznikl dávno před učením proroka Mohameda. Snad se zrodil v dobách, kdy svět obdivoval babylonské visuté zahrady Semiramidiny – ve skutečnosti terasovité záhony s dokonalým systémem přívodu vody. Svůj prapočátek má určitě i v biblických představách o Edenu.

Umění z vody

Zbytky nejstarší známé perské zahrady najdeme poblíž ruin Pasargard na jihozápadě Íránu. 550 let před naším letopočtem ji dal vybudovat král Kýrus (Kýros, Kuroš), zakladatel Perské říše. Dnešní návštěvník však už nespatří nic z nádhery parku, který kronikář Xenofón tolik opěvuje ve svém díle „O hospodasření“. Zachovaly se jen obvodové zdi a torza vyschlých vodních koryt a nádrží.

Dalším mezníkem v budování perských zahrad byla vláda Sasánovské dynastie v letech 200 až 635 našeho letopočtu. Toto období obestírá mnoho mýtů a tajemství. Země tehdy byla pod vlivem učení proroka Zarathuštry (Zoroastera), jehož stoupenci bývají mylně označováni za „vyznavače ohně“. Zoroasterismus je přitom dualistické náboženství, které uctívá všechny základní složky přírody: zem, vzduch, oheň a vodu.

Íránská láska k vodě, bazénům a fontánám má pravděpodobně své kořeny v duších lidí tohoto období. Byla zformována zoroastriánským vodním kultem, jenž obestíral bohyni Anahitu. Za Sasánovců se voda stala alfou a omegou zahradnického stavitelství. Dodnes hraje tento živel v každé perské zahradě podstatnou roli. Není jen nezbytnou podmínkou života, ale především dekorativním prvkem, který zdůrazňuje stavební linie. Návštěvníkům rovněž zpříjemňuje pobyt tím, že zvlhčuje vzduch a svým příjemným šumem zakrývá venkovní hluk.

Voda byla v pouštních krajích vždy symbolem štěstí a blahobytu. Teprve Peršané však povýšili práci s vodním proudem na umění. Když v 7. století Írán dobyli Arabové, byli „ráji za zdí“ uchváceni a začali je napodobovat. Srdcem všech islámských zahrad se stal podle perského vzoru vodotrysk či fontána.

Hranice dvou světů

Zahradnictví má v Íránu svá specifika. Většinu země pokrývají pusté pouštní hory. Panuje tu drsné kontinentální klima s extrémními výkyvy teplot v jednotlivých ročních obdobích. Základním problémem je samozřejmě nedostatek vody. Perská zahrada se proto pochopitelně vyvíjela v souvislosti s těmito přírodními podmínkami. Není obvykle příliš rozlehlá a od okolí jí vždy stroze odděluje zeď. Ta chrání pěstovanou plochu před vysušujícími větry a nánosy písku. Hradba má však i hluboký symbolický význam. Odděluje od sebe dva zcela rozdílné světy. Je hranicí mezi přírodou v té nejušlechtilejší podobě a člověku zcela nepřátelskou krajinou.

Každá zahrada v Íránu je zcela závislá na umělém zavlažování. Voda bývá často přiváděna velmi složitou soustavou dlouhých kanálů. Nedostatek povrchových zdrojů dal vzniknout íránské specialitě – kanátům. To jsou sítě tunelů, kterými se čerpá podzemní voda. Kanáty měří často i desítky kilometrů. Voda v nich teče samospádem a k jejímu čerpání není třeba žádné síly. Podzemní vedení má i tu výhodu, že nedochází k žádným ztrátám vypařováním.

Základem každé perské zahrady je plocha, kterou protínají křížící se kanály, ve své podstatě představuje zjednodušené schéma zavlažovacího systému. Hlavní vodní proudy rozdělují obvykle celý park na čtyři části, proto Peršané nazývají tento typ zahrady čahárbagh (čtyři zahrady). Podél vodních stružek rostou stromy a květiny, v místech, kde se vodní proudy kříží bývají umístěny zahradní pavilony, neboť právě zde dochází žádanému efektu osvěžení. Vodotrysky fungují na principu fyzikálních zákonů. Díky rozdílnému tlaku vody, proto v každé části zahrady chrlí vodu do jiné výšky. Zdi altánků a dlažbu chodníků zdobí abstraktní motivy a mozaiky. Nejdokonalejší zahrady pracují také z mihotavým odrazem krás přírody na vodní hladině. Neodmyslitelně k nim patří zpěvné ptactvo a barevné ozdobné rybičky.

Živá mozaika

Zvláštní postavení v perské zahradě mají rostliny. Každý druh zastává svou přesně určenou dekorativní či ochranou funkci. K běžně používaným stromům patří topoly a cypřiše, které působí majestátním dojmem, především pokud stojí v řadě za sebou. Jilmy a vrby poskytují blahodárný stín v horkém létě. Borovice jsou vysazovány příležitostně, nejen pro svou malebnost, ale i kvůli příjemné smolné vůni jehličí. K ozdobám každé zahrady patří citrusy, jejichž barevné plody nádherně oživují každý prostor. Koruny stromků keřů také poskytují ochranou klenbu přes noc. Husté větvoví citrusů efektivně omezuje ztrátu vlhkosti a zmírňuje kolísání teplot. Populárním keřem je rovněž růžově kvetoucí oleandr.

Íránci milují květiny a jejich zahrady proto září všemi barvami. K oblíbeným rostlinám patří hyacinty, jasmíny, narcisy, macešky a fialky. Perské zahradnictví se nesnaží květiny od sebe oddělit. S citem se míchají dohromady, aby došlo k vytvoření barevné škály lahodící oku a směsice nádherné vůně. Zvláštní postavení je vyhrazeno pouze tulipánům, které mají v Persii svůj domov. Právě odtud se dostaly ve středověku ke dvoru Osmanských sultánů a posléze i do Holandska.

Snad ještě více jak tulipány milují ovšem Peršané růže. Jejich pěstování je v Íránu přímo kultem. Oblibu těchto květin dosvědčují i verše všech významných perských básníků. Jeden z nich se ptá: „Ó prodavači květin, proč prodáváš růži za stříbro? Co si za získané peníze můžeš koupit vzácnějšího než zase růži?“

Růžová legenda

S pěstováním okrasných růží se podle historiků začalo na dvoře perských šáhů. Růže byla však součástí íránské kultury od úsvitu dějin. Stala se součástí náboženských spisů, umění i poezie. Jedna starobylá perská legenda vysvětluje, jak tato ušlechtilá květina přišla na svět. Rostliny si prý jednou stěžovali v nebi, že jejich vládce lotos v noci spí. Aby je usmířil, jmenoval Alláh novou královnou květin bílou růži. Slavíka její krása natolik uchvátila, že se jí rozhodl obejmout. Ostrý trn ho při tom poranil na prsou. Z kapek jeho krve pak vznikly červené růže, ozdoba všech perských zahrad.

Nejkrásnější zahrady v Íránu

Bagh-e Eram – největší zahrada v Šírázu a možná i v celém Íránu. Stejně jako ostatní zahrady ve městě je plná exotických rostlin, jimž svědčí teplé klima na jihu země. Najdeme tu palmy, citrusy a další subtropickou flóru. Zahradě dominuje okázalý palác z 19. století, jenž patřil guvernérům provincie ze slavné dynastie Qajar. Pestré fresky a mozaiky, jimiž jsou vyzdobeny jeho venkovní zdi, se nádherně odráží na hladině zahradních jezírek. Součástí areálu, který prošel minulý rok rozsáhlou rekonstrukcí, je i malá botanická zahrada, kde se šlechtí nové druhy květin.

Bagh-e Chehel Sotun – jedna z perel města Isfahán, které je v současnosti nejčastějším cílem západních turistů v Íránu. Zahrada uspokojí i toho nejnáročnějšího cestovatele. Nabízí nádherné záhony růží a tulipánů, jezírka i vodotrysky. Mnohého návštěvníka jistě překvapí, že tu jako dekorace slouží i pro islámský svět zcela netypické mramorové sochy. Všechny zahradní chodníčky se zbíhají u monumentálního pavilonu Chehel Sotun (tj. 40 sloupů), kde pořádal v polovině 17. století recepce a audience šáh Abbás II.

Bagh-e Fin – slavná zahrada ve starobylém městě Kašán asi dvě stě kilometrů na jih od Teheránu. O stáří celého komplexu nejlépe vypovídají aleje obrovských platanů. Ty také vrhají na většinu prostranství po celý den stín, takže zahrada působí na některé návštěvníky teskným a tajemným dojmem. Nesmírně barvitá je však její historie. Za zdmi zahrady Fin se někdy doslova psaly dějiny Perské říše. Právě zde byl roku 1851 za záhadných okolností zavražděn velký reformátor a národní hrdina Amir Kabir, jehož vláda mohla osud země posunout zcela jiným směrem, než se později ubíral.

Bagh-e Shahzade – Tato klasická perská zahrada leží ve středním Íránu na okraji poutního městečka Mahán. Už na konci 19. století označovali mnozí cestovatelé její návštěvu za zlatý hřeb svého putování po Perské říši. K zahradě patří také půvabná rezidence prince Hamída Mirzi, který ji založil. Na jaře umocňují krásu tohoto místa zasněžené hory na obzoru. Díky vysoké nadmořské výšce (1800 m) netrpí zahrada Shahzade nedostatkem vody ani uprostřed léta. Její důmyslně propracovaný systém vodotrysků je mistrovskou ukázkou perského zahradního stavitelství.

Informace na cestu

Všechny zachovalé perské zahrady leží na okraji měst a jsou proto snadno dosažitelné veřejnou dopravu. Obvykle se platí vstupné v přepočtu několik desítek korun. Největší nával bývá na těchto místech v pátek, což je muslimská neděle, den pracovního volna. Chcete-li mít klid a soukromí, vydejte se na prohlídku jiný den v týdnu. V rozlehlejších zahradách je možné piknikovat ve stínu stromů, což je oblíbená kratochvíle íránských výletníků. Nejkrásnější jsou zahrady na jaře, kdy kvete většina druhů rostlin a je ještě dost vody k provozu fontánek a umělých vodopádů.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Oregon