Křížem krážem Tasmánií

Naše pravé cykloputování po Tasmánii začalo hned 2. ledna, kdy jsme opustili maďarskou farmu a vydali se směrem k východnímu pobřeží a pak podél pobřeží na jih. Hned na prvních kilometrech se nám do cesty postavil celkem slušný kopec, ale protože byl na asfaltu, bylo to v pohodě. Navečer volíme trasu přes přírodní rezervaci Mt. Victoria, kde chceme navštívit dva vodpády. Odbočujeme tedy z hlavní asfaltové cesty a vydáváme se na štěrkovou cestu, která začíná nepříjemě stoupat.

festival Cyklocestování Frýdek Místek

Aby toho nebylo málo, tak mrholí a začíná se stmívat. Za tmy, po hodně drsném stoupání a lehce mokří dorazíme do průsmyku, kde je parádní přístřešek. Stavíme si tam stan, kola dáváme též po střechu a jdeme do hajan. Je pozdě a jsme řádně unaveni. Druhý den se vyčasuje a my jdeme na procházku fantastickým deštným lesem k vodopádu Ralph’s Falls. Více než samotný vodopád nás uchvátil deštný les. Připadáme si pod velkými kapradinami jako v pravěku. Úžasné místo. Po krátké procházce sjíždíme z průsmyku dolů po hodně nepříjemné štěrkové cestě s prudkým klesáním, až se dostáváme k dalšímu zajímavému vodopádu St. Columba Falls.

Návštěva sýrařských fabrik

První sýrárnu jsme navštívili ve vesničce Pyengana, kde jsme si koupili místní sýr Cheddar. Druhá a pro nás o hodně zajímavější sýrárna na nás čekala ve městě Burnie, kde jsme měli možnost mnohé produkty ochutnat a několik jsme si jich i zakoupili. Byla to firma Lactos, jež byla založena před mnoha desítkami let českým rodákem panem Vyhnálkem a během krátké doby se stala jednou z nejoblíbenějších sýráren v celé Austrálii. Šikovně české ruce zanechaly tedy stopy i zde na Tasmánii. Pan Vyhnálek už na Tasmánii není, v 80. letech fabriku prodal a nedávno se odstěhoval zpět do rodné vlasti.

Setkání s českými krajany

Šlapeme si to takhle po východním pobřeží a najednou nás z ničehonic zastaví auto, vyskočí chlapík s českým pasem v ruce a běží k nám. Anglicko-česky nám vypráví, jak s rodiči uprchli z komunistického Československa do Austrálie, o svém otci, který hodně běhá atd. Dáváme mu naší expediční samolepku a to ještě netušíme, že se znova setkáme úplně na druhém konci ostrova. Zanedlouho dostáváme totiž email od otce sportovce, který nás zve k ním do Burnie. Tam jsme vůbec neplánovali jet, ale tohle pozvání od tak výjimečného člověka nemůžeme odmítnout.

Asi za 14 dní dorážíme k panu Vlastimilu Škvařilovi, který ve svých 68 letech podniká neuvěřitelné běhy. Začneme třeba během kolem Tasmánie a pokračujme během na cca 5500 km z jihu Tasmánie na sever Austrálie. Tuhle šílenou trasu běžel každý den, bez dne volna, průměrně kolem 60 km denně. Je úplně neuvěřitelné, kde se tolik energie a síly v takovém věku u něj bere. A to nemluvě o tom, že s běháním začal až po padesátce!

Pláže na východním pobřeží

Většina z nich, co jsme viděli, byla ideálních pro koupání. Čistá voda, písečné pláže, málo lidí, pohoda. Také je to tu ráj pro surfaře, které jsme museli mnohokrát obdivovat, jaké kousky na vlnách dokážou.

Nespoléhejte se na informace z infocenter

Naším záměrem bylo podívat se do NP Freycinet. Z něj jsme se chtěli nechat převést kousek lodi, abysme nemuseli šlapat zpět a hodně to objíždět. V jednom infocentru asi 30 km předem nám řekli, že loď už nejezdí. A protože už jsme neměli dost času na objíždění, rozhodli jsme se tento úžasný národní park vynechat. Jak nemilé bylo ale naše překvapení, když jsme se později dozvěděli, že loď normálně funguje. Byli jsme strašně smutní a zklamaní. Vracet už se ale nedalo.

Další mylná informace

Ve městečku Orford nevíme, kterou trasu zvolit, zda kratší či delší asfaltku. Paní na křižovatce nás ujišťuje, že šotolina je ok, že to není do kopce a že je lepší je tamtudy. Tak se vydáváme dle její rady a to ještě nevíme, jak budeme nadávat a skučet, že jsme ji poslechli. Cesta začíná být po pár kilometrech příšerná, drncá to a objevují se nepříjemná a hodně prudká stoupání. Umoření, zpocení a zaprášení po 30 km dorazíme do vesničky Kellevie, kde nocujeme na pozemku u příjemných lidí, dostává se nám možnosti sprchy atd. A to vše při jednom z nejúžasnějších západu slunce, co jsem kdy zažil.

Tasman Peninsula

Na Tasmanově poloostrově na jihovýchodě Tasmánie jsme se rozhodli strávit více času a prohlédnout si většinu geologických zajímavostí. Nejdříve jsme se vydali na útvary Devil’s Kitchen, Tasman Arch, Blowhole a pak Remarkable Cave. Jedná se o útvary vzniklé působením příboje do skalnatého pobřeží. Určitě to stálo za to, že jsme je navštívili. Například útvarů typu blowhole je na ostrově více. Jedná se o podzemní tunely, kterými se z oceánu dostává voda dále do vnitrozemí a pak vybuchuje podobně jako gejzíry nebo se bouří v nějaké propadlině. Délka tunelu bývá od pár metrů do několika set metrů.

Dále jsme na tomto poloostrově podnikli celodenní túru podél neobydleného pobřeží, kam se dá dostat jen pěšky. Cesta vedla různě po útesech a vylezli jsme také na dominantní vrchol Mt. Brown a pak slezli na geometrickou půlkruhovitou pláž Crescent Bay s až 40 metrů vysokými písečnými dunami. Připadali jsme si jak v ráji. Nikde nikdo, úžasné scenérie, prostě jako obejvitelé před několika staletími.

Závěrečný prostup pobřežní buší byl dost vysilující a do cesty se nám postavil i jeden jedovatý had. Naštěstí se lekl více než my a odplazil se. Poslední atrakcí v tomto zajímavém koutu Tasmánie bylo pro nás historické městečko Port Arthur, v podstatě vlastně skanzen. Jedna se o pevnost s věznicí, kam byli přiváženi trestanci z Anglie. Tato věznice získala velmi nechvalnou pověst a i do dnešních dní se samotní Tasmánci stydí, že byla na jejich území. Celý skanzen je profesionálně udržován a vypadá opravdu velmi působivé. Veliké museum věnované právě Port Arthuru vám velmi živě osvětlí životy a osudy trestanců, neboť každý návštěvník prochází muzeem jako jeden z trestanců a velmi věrně může prožívat osudy daného ubožáka.

Hobart

Cesta do hlavního města Tasmánie nás stála hodně energie hlavně kvůli čtyřem defektům na Renčiném zadním kole. Fakt smůla.

Samotné město působí ale velmi dobrým dojmem. Rozkládá se v zálivu na jihu země a hned nad ním se tyčí 1270 m vysoký dominantní Mt.Wellington. My jsme v Hobartu strávili dvě noci u našich nových známých, které jsme potkali 2 týdny předtím na trajektu a kteří nás k sobě pozvali. Měli parádní bydlení pod lesem na úpatí zmíněné hory s působivými výhledy na pobřeží. V Hobartu jsme nemohli opomenout návštěvu národního muzea, kde je plno zajímavých expozic.

Nás nejvíce zaujala ta o tasmánském tygrovi, pravděpodobně již vyhynulém vačnatci - predátorovi velikosti psa s pruhovanou srstí. Poslední byl chycen v roce 1936 a od té doby nikdo věrohodné neprokázal, že ho spatřil. Další zajímavá expozice je věnována tasmánským domorodcům, kteří byli v minulosti vyhubeni bílými přistěhovalci do posledního jedince.

Tasmánský čert - další zvířátko v ohrožení

Tasmanian devil je další vačnatec, kterému hrozí vyhubení. Jedná se o šelmu velikosti takové robustnější kočky a hlavou medvěda. Populace těchto jedinečných tvorů v posledních letech klesla na méně než polovinu a to hlavně díky nádorovitému onemocnění, jehož příčinu se vědcům zatím nepodařilo odhalit. Dalším velkým faktorem úhynu těchto zvířat je automobilismus. Mnohá zvířata končí pod koly aut, když se na okrajích cest živí sraženými klokany atd. Úbytek těchto tvorů je tak rychlý a velký, že vědci a zoologové očekávají během pár let úplně zmizení tohoto druhu z divoké přírody. V zoologických zahradách a parcích budou v izolaci zachráněni, ale bude to jen pár kusů. My jsme se v jednom z parku byli na ně podívat a opravdu je to velká škoda. Zvířata jsou to velmi zajímavá.

Další úmorná trasa

Vedla z Hobartu na sever kolem jezera Great Lake, na němž je postavena vodní elektrárna vyrábějící 48% tasmánské energie. Některé úseky cesty vedly po roletovité šotolině, přes kopce a proti silnému větru. Celkem utrpení. Jeden den nastaly razantní změny teplot. Ráno bylo chladno, kolem poledne se během chvilky oteplilo zničehonic na více než 30°C, odpoledne teplota začla klesat a večer už jsme měli zmrzlé ruce během jízdy. V noci pak byly pouhé 4°C. Také jsme museli projíždět oblastí, kterou právě zasáhl požár. Cesta byla bezpečná, ale museli jsme překonat oblaka kouře z nedalekého hodně velkého požáru. Nebylo to nic příjemného.

Okolím města Mole Creek

Zde jsme navštívili známou fabriku na med, kde jsme si mohli ochutnat asi ze třiceti druhů medu, který zde vyrábějí. Byl to fakt zážitek ochutnávat malinový med, čokoládový med, meruňkový med, vanilkový med a jiné.

Zajeli jsme též do jeskyně Marakoopa Cave, která je plná krápníků a dalších útvarů. Největší zajímavostí je ale přítomnost světélkujících červů (glow worms) kteří žijí na jeskynním stropě a produkují světlo. Při úplně tmě si pak připadáte jako pod hvězdnou oblohou. Opravdu intenzívní zážitek.

Cradle Mountain

Jedná se asi o největší přírodní zajímavost na Tasmánii. Nádherné, nedotčené pohoříčko přitahující ročně statisíce turistů a horalů z celého světa. Právem je zařazeno na seznamu světového dědictví Unesco. My jsme zde strávili dva parádní dny a vylezli si i na dominantní skalnatý vrchol Cradle Mountain třpytící se v jezeře Dove Lake. Tyto hory a celý národní park na nás zanechaly opravdu velký dojem. Příroda a krajina byla opravdu nezapomenutelná.

Loučení s Tasmánii jak jinak než se zvířátky

Když jsme odjížděli z Cradle Mountains a tím v podstatě pomalu končili nás pobyt na Tasmánii, zažili jsme něco velmi výjimečného. Najednou nám přes cestu přeběhl před očima quoll, takové hnědobíle puntíkované zvířátko podobně trošku lišce a trošku kočce. Aši o 5 minut později si to přes cestu zničehonic mašíroval wombat. Poodjeli jsme asi další 3 minuty a vrchol zvířecí podvečerní show ve volně přírodě byl podél cesty běžící tasmánský čert. K tomu všemu jsme měli pěkný západ slunce a tak jsme si už opravdu krásnější rozlučku s Tasmánii přát nemohli.

Závěrem

Po více než třech týdnech a 1200 našlapaných kilometrech na tomto zajímavém ostrově jsme se s Tasmánii rozloučili a lodí se vrátili zpět na pevninu do Melbourne. Odtud budeme dále pokračovat po jihovýchodním pobřeží, pak do Modrých hor, do Canberry a pak do Sydney.

Tento článek je součástí seriálu Kolmo napříč Austrálií. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017