Laos Highway

Podle znalců místních poměrů nemělo ujetí 217 km v zimě trvat déle než 9 hodin. Silnice je však díky svému povrchu velice náchylná na změnu počasí a v období dešťů je dokonce neprůjezdná. Cesta vede skrze hory a přes nespočetně mnoho horských říček a bystřin.

Laos patří mezi nejchudší země světa a chudobou jsou zde poznamenány téměř všechny stránky každodenního života. Vyasfaltované silnice tvoří spíše výjimku a tak většina dopravního ruchu se odehrává na nezpevněných polních cestách. Ani cesta z Huai Xai (jednoho ze tří životně důležitých hraničních přechodů do Thajska) do Luang Nam Tha (správního střediska Luang Nam Thaské provincie a zároveň jednoho z největších laoských měst) nebyla tímto výjimečná.

Podle znalců místních poměrů nemělo ujetí 217 km v zimě trvat déle než 9 hodin. Silnice je však díky svému povrchu velice náchylná na změnu počasí a v období dešťů je dokonce neprůjezdná. Cesta vede skrze hory a přes nespočetně mnoho horských říček a bystřin.

Dopravu zde obstarává starý nákladní automobil. Vyrovnat se s nástrahami terénu mu umožňují metr vysoká kola s masivním terénním designem. Sedačky tvořily dvě prkna přišroubovaná k bočním stěnám nákladní korby. Na prostor o rozměrech 2,5 X 4 metry se směstnalo 30 lidí, 11 krosen, 5 velkých kartónových krabic a 10 pytlů s čímsi. Další pasažéři seděli na rezervní pneumatice mezi kapotou a korbou. Nejpohodlněji celou cestu strávila malá holčička, která ji většinu prospala nahá na palubní desce v kabině. Tato pojízdná hromada šrotu vydávala ohlušující řev, takže se řidič ani neobtěžoval s troubením před vjezdem do zatáčky. Samozřejmě, že neustálá jízda v protisměru byla normou. Ačkoliv cesta rozřezávala svahy hor a pod ní se většinou rozkládala hluboká údolí, nebyla tam žádná svodidla ani obyčejné patníky. Řidič většinou brzdil přeřazením na nižší rychlostní stupeň, ale z neznámých příčin mu rychlost čas od času vyskočila a pak náklaďák začal nabírat rychlost volným pádem, až do doby, než se mu ji povedlo tam vrátit. Kromě toho si auto vyžadovalo neustále pozornost, takže řidič musel každou hodinu stavět u nějakého brodu, aby doplnil vodu do chladiče a případně utěsnil kapající hadičku s naftou.

Osazenstvo bylo tvořeno jedenácti cestovateli a zbytek byli domorodci. Nejzajímavější z nich byla žena patřící k nějakému z mnoha horských kmenů. Tuto náročnou cestu s ní absolvovaly její 3 děti včetně novorozence. Všechna dítka byla náležitě ušmudlaná a působila nepřítomným dojmem. Kojenec měl pořád v puse matčin prst a svou pravou ručkou si neustále pohrával s druhým. A když náhodou máma nekojila, tak se ani neobtěžovala schovat ty svá vytahaná prsa. Téměř neustálé několika hodinové pití malého kojence vyčerpalo a tak začal zvracet. Zvracel přímo na zdroj své obživy. Zvratky smíšené s matčiným mlékem pozvolna stékaly po máminých prsech a ona je jen tak ledabyle rukou otřela a zbytek nechala tak, jak byl. Takže, když začal kojenec znovu sát, měl to i s příchutí vlastních žaludečních šťáv.

V Laosu slouží cesty více pro chodce než pro dopravní prostředky. Silnice byla neustále lemována chodci. Byli to rolníci, kteří se vraceli domů z pole, obchodníci s kufříky, co šli něco vyřizovat do sousední vesnice, či přesunující se vojáci s puškami. Obzvlášť zajímavé bylo rozvržení pracovních úkolů mezi muže a ženy. Muži většinou někde postávali či posedávali, zatímco ženy těžce pracovaly. Byly obtěžkány těžkými pytli s rýží, nůšemi se zeleninou či klacky. Spokojeně vykračující příslušníci silnějšího pohlaví nesli maximálně malou mačetu.

A tak bylo celou tu dobu na co koukat. Buďto na krásné hory kolem a nebo ve vesnicích na obyčejné lidi. Příjezd “autobusu“ do vesnice musí být velká událost, neboť se okamžitě okolo auta vytvořil kruh zvědavých vesničanů. Nejzajímavější z nich byly děti neustále pokřikující pozdrav ssáábbááddýý! Malé děti chodily zpravidla do půl těla nahé (shora či zdola) a větší holčičky (asi od pěti do deseti let) měly na zádech ručníkem přivázané své mladší sourozence.

Typické vesnické stavení stálo na vysokých kůlech a bylo postavené z bambusových desek. V každé normální vesnici se nacházel maximálně jeden zděný dům, který sloužil jako sídlo místní komunistické organizace. V těch bohatších byla dokonce i zděná škola. Mezi domky a po cestách se líně procházela tlustá černá prasata a čas od času se objevil i vodní buvol.

Ujetí 217 km trvalo dlouhých 12 hodin a všichni toho měli dost. Strávit 12 hodin seděním na tvrdém prkně s občasným katapultem a následným tvrdým dopadem byl velice zajímavý zážitek...

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017