Machu Picchu

Řada obřích kamenných bloků vyzařuje magickou energii, kterou mnozí návštěvníci čerpají, ať již ze své vůle nebo na popud průvodců. Hlavní chrám disponuje hned několika takovými objekty, ze kterých energie zrovna sálá, nejmagičtější je však zvláštním způsobem opracovaný Intihuatana (Sluneční kámen). Ve chvíli, kdy jsem se k němu dostal, stojí okolo v kruhu asi deset turistů, drží se za ruce a podle pokynů průvodce absorbují bezplatnou energii.

Čtvrtek, 6.7.00

Ráno je opět kouzelné, obloha bez mráčku. Díky připravené zbrani nás v noci nikdo nepřepadl. Sušíme na slunci stany, balíme, děláme poslední záběry tohoto krásného campu a odcházíme na závěrečný úsek Inca trailu. První neopomenutelná zastávka je u stánku s pivem. Na stěně mají vyvedeno Machu Picchu s obrovským kondorem, což je vděčný objekt k fotografování - co kdyby to skutečné bylo v mlze!

Dál cesta vede víceméně po vrstevnici, je zaříznutá v prudkém svahu porostlém mlžným pralesem, na dně údolí hučí Urubamba. Objevují se průvodcem inzerované obří kapradiny a další exotické rostliny, dvakrát potkávám velikého brouka nosorožíka. V závěru cesta mírně stoupá do posledního sedélka, kde jsou malé ruiny Intipunku - Sluneční brána. Procházíme bránou a naskytuje se nám pohled, po kterém jsem toužil už jako kluk po shlédnutí filmu Poklad Inků. V průzračném vzduchu se před námi rozkládá tajemné Machu Picchu s nezbytnými kulisami okolních strmých kopců. Počasí je super, na obzoru jsou vidět zasněžené hory, sluncem nasvícená scenérie prostě nemá chybu. K tomu nad námi krouží kondor. Filmuji tu krásu za scénického mručení El condor pasa sboru kamarádů. Jedinou vadou na kráse je silnice s nespočetnými vlásenkovitými serpentinami, která se prořezává pralesem z Aguas Calientes až k velkému parkovišti u hlavní pokladny.

Sestupujeme k ruinám za častého focení. Po jejich dosažení sestupujeme četnými terasami až ke hlavní pokladně, v úschovně necháváme bágly a jdeme na prohlídku. Místo je velmi mystické, což poněkud narušují davy turistů. Řada obřích kamenných bloků vyzařuje magickou energii, kterou mnozí návštěvníci čerpají, ať již ze své vůle nebo na popud průvodců. Hlavní chrám disponuje hned několika takovými objekty, ze kterých energie zrovna sálá, nejmagičtější je však zvláštním způsobem opracovaný Intihuatana (Sluneční kámen). Ve chvíli, kdy jsem se k němu dostal, stojí okolo v kruhu asi deset turistů, drží se za ruce a podle pokynů průvodce absorbují bezplatnou energii. Vedlejší Chrám tří oken je poskládán z přesně opracovaných ohromných bloků kamene. Paprsek slunce procházející okny určoval dobu slunovratu. Helenka je zmakaná, tak ji zkouším přiložit k obrovskému obětnímu kameni, aby načerpala jeho magickou sílu. Na dotaz co cítí odpovídá, že moč a to velmi intenzivně - zřejmě už jí není pomoci.

Ruiny jsou značně rozsáhlé, všude je spousta lidí a je vedro. Vypouštíme výstup na Huayna Picchu, vysoký kopec nad zříceninami, na který vede exponovaná stezka ve skále. Poté, co jsme si ji prohlédli dalekohledem, nikdo po tomto výkonu nezatoužil. Touláme se mezi kamennými zdmi, v jednom místě dosud probíhají vykopávky, líbí se mi, jak každý vyhrabaný šutr číslují a pak z nich stavějí další zdi. Zajímalo by mě, co z toho stojícího je původní a co je výtvorem bujné archeologické fantazie. Dole u řeky je vidět obrovský starý lom - jestli Inkové odtamtud tahali ty šutry až sem, tak si pěkně mákli. Ty kopce kolem jsou úžasné, jsem přesvědčen, že image Machu Picchu dělá z 90% právě jeho mimořádná poloha.

Hluboko pod námi teče Urubamba a kolem ní vede úzkokolejná železnice z Cuzca. Dříve se jezdilo do stanice Puente Ruinas přímo pod námi a mohlo se jet ještě dál, dnes mají vlaky konečnou v Aguas Calientes, odkud jezdí nahoru ke zříceninám každých 20 minut autobus. Končíme prohlídku a chystáme se popojet ke vlaku. Ještě si dáváme pivo a hamburger a z telefonní budky zkouším na kartu volat do Juliacy kvůli rezervaci letadla. Kupodivu se dovolávám a mám pocit, že se rezervace zdařila, i když nerozumím úplně všemu. Pro jistotu se domlouvám se slečnou v telefonu, že jí zítra ještě zatelefonuji z Cuzca a rezervaci potvrdím.

Za 16 solů na osobu se vezeme autobusem po rozmlácené asfaltce dolů k řece. V první zatáčce na nás mává parta malých kluků tak kolem deseti let, všichni oblečení v nápadných vyšívaných pončech. Jeden z nich se dává do běhu po stezce, která zkracuje zatáčky silnice a v každé zatáčce na sebe důrazně upozorňuje máváním a pokřikováním. Když autobus v oblacích prachu sjíždí až dolů k mostu, zastavuje a udýchaný kluk s vítězoslavným úsměvem vtrhne dovnitř a vybírá drobné za svůj úctyhodný výkon - vždyť je to odhadem 700-800 výškových metrů. Od mostu vede cesta kolem divoké řeky hlubokým kaňonem, jehož stěny tvoří nelezitelné hladké žulové skály. Řeka je jako stvořená pro rafting, však jsme také při příjezdu viděli vykládat z vlaku čluny.

Přijíždíme do Aguas Calientes, které mi připadají jako jedna rozsáhlá tržnice. Odebíráme bágly se střechy autobusu, ptáme se na nádraží a procházíme čertovou uličkou stánků se suvenýry. Nová budova nádraží vlastně nádraží není, protože nestojí u kolejí a musí se k ní dost do kopce. Je oplocena, hlídají ji policajti a zahrnuje prodejnu lístků, velkou halu s čekárnou a stánky s občerstvením. Dostáváme posledních 5 místenek na vlak local, snad se tam nějak porovnáme. Všiml jsem si, že tentokrát se jedná o 2. třídu, uvidíme, co to obnáší.

Vlak odjíždí až v 18:00, tak chceme navštívit místní termální lázně, jak nám bylo doporučeno (ráchání v teplé vodě s donáškou studeného piva). Cesta vede městečkem dost strmě do kopce kolem přítoku Urubamby. Cestou kupujeme desinfekční rum proti kožním chorobám a preventivně se mažeme. Vstupné stojí 5 solů na osobu a půjčují i plavky a ručníky. Naznáváme však, že špinavé osobní prádlo je lepší nežli čisté cizí a tváříme se, že naše zahnědlé slipy jsou posledním modelem evropských plavek. Termální voda, která může mít kolem 40°C, je vedena do mělkého bazénu, ve kterém se nesmí plavat. Sedí v něm asi 30 lidí a voda je takové hustoty, že se nedá se dohlédnout na dno. V přepadu z bazénu se nově příchozí myjí a osmělují. Se slovy "sejdeme se na kožním" se někteří z nás noříme do bazénu s termální vodou a pevně věříme v antiseptické účinky rumu. Ti méně odvážní se pouze ráchají v přepadu, kde voda alespoň vypadá opticky čistší. Rovněž je možnost vlézt do malého bazénku, napájeného podstatně čistší, avšak ledovou vodou z vedlejší říčky.

Lázně jsou v hlubokém údolí, takže podvečerní slunce se sem už nedostane, je docela kosa. Osvěženi a vnitřně dezinfikováni odcházíme na večeři do prvního vhodného restaurantu. Dáváme si za 10 solů "menu" v přijatelné chuťové kvalitě a cafe tinto - k hrnku horké vody dostávám džbáneček s koncentrovaným roztokem nescafé, "magorákem". Ještě stříháme o místa ke stání ve vlaku, což byl celkem zbytečný úkon, neboť vyhráváme Miloš a já, jak jinak.

Přesunujeme se na nádraží, tentokrát už na to pravé s kolejemi. Vlak je připraven v místech, kde při našem příjezdu stála část tržnice. Koleje jsou v těsné blízkosti obchodů a hospůdek, takže hosté u stolků si na vlak mohou skoro sáhnout. Kolem vlaku je nepředstavitelná hemženice, kterou umocňuje úzký nástupní prostor. O nástupišti nemůže být řeč. Naše 2. třída je až v posledním vagónu, kam se s bágly na zádech musíme prodrat. Nastává boj nikoliv o místa, nýbrž o to dostat se vůbec do vlaku. Náš vagón je narvaný indiány, kteří zevnitř blokují dveře a nic nedbají Šelíkova spílání. Kdyby mu však rozuměli, jistě by rádi otevřeli. Nezbývá než se obrátit na ruku zákona. Policistův rázný zákrok nejen, že otevírá dvířka vlaku, ale uvolňuje obsazená místa, což se zdá neuvěřitelné. Policajti tu zjevně mají respekt! Já s Milošem vlajeme na stojáka mezi cestujícími, ale jsme rádi, že jsme se vešli.

Vlak kupodivu odjíždí na čas, z oken je vidět do talířů hostů v restauračkách kolem trati. Na stropě poblikává bledá zaprášená žárovka, vzduch by se dal krájet na kostičky, které by šly jistě na odbyt jako zaručený prostředek proti molům. Vlak je sice narvaný k prasknutí, nicméně cestující jsou v permanentním přesunu, zdá se že odnikud nikam. Mezi tím se zvládnou prodírat ještě prodavači, matky kojí miminka, některé děti blinkají, je to nepopsatelné. Na mém báglu spí Indoš, já sám jsem vklíněn mezi další domorodce a jen si snažím chránit báglík s kamerou a občas si osahávám ledvinku, zda je ještě na svém místě - co kdyby robos z Cuzca již skončili dovolenou! Většinu cestujících tvoří indiáni, ale kromě nás je ve vagónu ještě skupina turistů, podle hlučného chování nejspíše Němci.

Vlak se zmítá na nerovných kolejích jak zdivočelé zvíře. Jsem rád, že už je tma a není vidět ven. Při odjezdu bylo ještě trochu světlo a když jsem viděl, jak balancujeme nad hlubokým srázem, na jehož dně se valí divoká řeka, dost mi zatrnulo. Asi v polovině cesty se sem prodere průvodčí, kleštičkami zatočí a prodává lístky - Indošům za 3, mně i Milošovi za 9 solů. Je to spravedlivé, protože my to máme ještě s příplatkem za kolorit.

Asi v devět jsme v Ollantaytambu, kde více než polovina cestujících vystupuje, konečně si sedám. Podle původního plánu jsme měli vystoupit i my, ale po zralé úvaze jsme zdejší pamětihodnosti vypustili - dosť bolo ruín! Do Cuzca přijíždíme ve 22:30, sjezd do města se zdá nekonečný, ale odměnou jsou nám výhledy na osvětlené náměstí a katedrály. Z nádraží jdeme rovnou do našeho hotýlku a trneme, zda bude mít volno. Dopadlo to však dobře, máme tu samou ratejnu jako předtím.

Pátek, 7.7.00

Ráno jdeme s Luisem do kanceláře TANS rekonfirmovat letenky. Nejdříve nám tvrdí, že let je obsazený, teprve, když připomínám svoji včerejší telefonickou objednávku, dostávám písemně potvrzenou rezervaci. Letenky nám však prodají až v Punu, což se mi moc nelíbí. Rovněž přitvrdili na ceně - místo původně avizovaných 59$ už letenka stojí 73$. Máme opodstatněné obavy, aby nám vystačily peníze, ale stejně nemáme na vybranou. Luis se nám ještě snaží vnutit výlet po okolních památkách s cestovkou, na které je evidentně zainteresován. Chtějí však 15$ za osobu, což je nabídka v nepravou dobu, takže s díky odmítáme.

Dáváme si vzájemně volno, procházíme se po městě, obhlížíme suvenýry, kupujeme pohledy se známkami (1+2,3 solů), v hospodě je pak u piva s hamburgerem píšeme. V jednu se opět setkáváme s ostatními a bereme si taxíky na Sacsayhuamán (neboli Sexywoman) - velkolepé incké ruiny na kopci nad městem. Je pod mrakem a krápe, což je tady obvyklé raně odpolední počasí. Vstupné je dost hutné (5$), normálně se vyplatí koupit kumulované vstupné na více památek v okolí Cuzca za 10$, ale ty bychom už nestihli objet. Taxikáři nám dali jen 1/2 hodiny na prohlídku, jinak prý budeme muset připlatit.

Indiáni nazývají pahorek Pumí hlava, pumí tělo zastupuje samotné Cuzco a jeho páteří je řeka Tullumayo). Sacsayhuamán byl původně velkou svatyní a chrámem Slunce. Ruiny jsou tvořeny spirálovitými hradbami z obrovských, pečlivě opracovaných a přesně sesazených kvádrů. Z vrcholu je pěkný výhled na město a širé okolí, za jasného počasí jistě ještě lepší. Před hradbami je veliké prostranství, na kterém se každoročně 24. června konají velkolepé hojně navštěvované indiánské slavnosti. Bob je tady zažil před 5 lety.

Vracíme se taxíky zpět na náměstí a nastává hádka o peníze. Původní nabídka byla 12 solů, teď chtějí 20, prý za čekání. Nakonec dávám 17 a mám vztek - taxikáři jsou všude stejní zloději. Nakupujeme jídlo na cestu a vracíme se do hotelu. Přebalujeme věci a jdeme s Helenkou do blízkého baru na večeři. Helenka se spokojuje se sendvičem, já si objevitelsky dávám huevo cubano, z čehož se vyklubal opečený párek, kus jakéhosi teplého sýra, hranolky a vejce posazené na hromadě rýže. Je to nesmírně syté.

Vracíme se do hotelu, loučíme se s Luisem a odjíždíme taxíky na autobusové nádraží Pachacútec, které je situováno na jihovýchodním okraji města. Jméno má po slavném inckém panovníkovi z 15. století (Inka Pachacútec rozvinul výstavbu zejména Cuzca a zahájil dobyvačná tažení do okolí včetně oblasti Titicaca; od roku 1463 pokračoval v expanzi v Peru se synem Tupakem Inkou, za jehož vlády byly dobyty pralesy východní Bolívie a jihovýchodního Peru a jižní území až po řeku Maule v Chile - tolik naučný slovník), jehož socha se tyčí vedle terminálu.

Terminál je moderní, společný pro všechny autobusové společnosti. Každá tady má svou přepážku a jejich nadháněči vykřikují jména cílových stanic a snaží se naplnit právě ten svůj autobus. Kdybychom sem šli na blind, určitě bychom se chytli. Jinak je tu čilý ruch, člověk má pocit, že indiáni stále někam cestují - to asi ta jejich kočovná krev. Holky se pořád bojí, že nás někdo okrade nebo alespoň zavraždí, ale vše je v klidu. Autobus má jet v osm, byli jsme tu v půl sedmé, celkem zbytečně, protože bágly se stejně nakládají až v osm. Zatím nám je schovali v kamrlíku u kanceláře. Řidič, malý podsaditý indián, se ptá, zda máme v Punu ubytování a nabízí, že nás zaveze přímo k hotelu, který prý stojí 15 solů. S nabídkou souhlasíme a ptám se, zda nás cestou přepadnou, zabijou a předtím znásilní. Asi mi nerozumí, protože se hloupě směje. Netuší, že máme důvěrné informace z amerického průvodce Footprint.

Odjíždíme ve 20:20 a jsme jediní bílí na palubě. To je dobré, banditos určitě nebudou přepadávat své soukmenovce, akorát se musíme přikrčit, aby nás nezpozorovali. Autobus je čistý, pohodlný, s dostatkem místa na nohy. Připíjíme rumem a piscem na zdar cesty a záhy usínáme. Vím jen, že cestou nás stavěli nejspíš policajti (raději jsem se však přikrčil), někde se špatně dýchalo (to asi bylo inzerované horské sedlo ve výšce 4600 m), ale nebyla zima, protože řidič trochu přitopil (Footprint varuje před zimou). Probouzím se až ve 2 hodiny ráno v Juliace, v Punu jsme ve 2:45. V průvodci uvádějí čas o 3 hodiny delší. Rovněž bych řekl, že jsme celou dobu jeli po asfaltu, ač průvodce tvrdí, že se částečně jede po nezpevněných cestách. No, tím lépe. Všichni Indiáni vystoupili a my se vezeme ještě k hotelu Manco Capac Inn. Řidič nám vyjednává nocleh a zřejmě inkasuje provizi. Jak to tak vypadá, zaplatíme i tuto značně přestárlou noc, ale jsme utahaní, nevyspalí a nezpůsobilí jednání o slevě. Jen se ubezpečuji, že to bude stát dohodnutých 15 solů. Na ceduli v recepci jsem totiž zahlédl částku 15$ za noc. Spíme ve dvou pěkných čtyřlůžkových pokojích, s WC i sprchou, ale bez oken. Pokrývky jsou prolezlé chladem, takže po zbytek noci trpím mírnou třesavkou (pokud je to ze zimy) a zdá se mi, že stále něco bezdůvodně platím.

Tento článek je součástí seriálu Peru a Ekvádor. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017