Mahmudiye

V okolí města Van ve východním Turecku se nachází nejen mnoho přírodních krás, ale i nemálo pozoruhodných historických památek. Dobře známý je nedávno pečlivě zrekonstruovaný arménský kostel Sv. Kříže na ostrůvku Achtamar a populární atrakcí jsou také rozvaliny významného urartského sídliště Čavuštepe. Poněkud stranou zájmu turistů zatím stojí impozantní zřícenina hradu Mahmudiye.

Hrad Mahmudiye patří k největším turistickým atrakcím východního Turecka. Bránu do pevnosti zdobí reliéf v seldžuckém stylu s motivem dvou lvů. Domky v podhradí obklopuje hliněná hradba připomínající dinosauří hřbet. Typické kurdské stavení z obce Hošap. Z každé světové strany je silueta pevnosti úplně jiná. Výhled z hradní věže. Vesnice Hošap leží na frekventované silnici z Vanu do Hakkari.

V této galerii je 7 obrázků. Zobraz celou galerii

Mohou za to nejen hrozivé vojenské checkpointy na jediné silnici, která sem z města Van vede (souvisí s partizánskou válkou kurdských separatistů), ale také skutečnost, že posledních několik let je interiér stavby nepřístupný kvůli havarijnímu stavu historického zdiva a nebezpečí padajících kamenů.

Pevnost Mahmudiye (Krásná voda)

Ve většině knižních průvodců po východním Turecku budete název Mahmudiye marně hledat. Hrad v nich bývá mylně uváděn pod jménem vesničky Hošap (též Hošab), nad kterou stojí. Tu zas nenajdete na většině aktuálních map. Tam leží totiž na jejím místě obvykle nápis Güzelsu, což znamená v turečtině totéž, co kurdsky či persky Hošap, tj. Krásná voda.

Hrad Mahmudiye (turecky Hoşap Kalesi) je bezpochyby jednou z nejmalebnějším pevností na celém Blízkém Východě. Odpradávna byla ze skalního ostrohu, na kterém stojí, kontrolována obchodní cesta spojující nehostinné hory Kurdistánu a Arménie s úrodnými nížinami řek Eufrat a Tigris. Současnou podobu dal hradu významný kurdský emír Sari Süleyman z dynastie Mahmudiye v roce 1643. Součástí stavby, jež měla prý původně 360 pokojů, jsou dvě mešity, troje lázně a samozřejmě i vězení. Portál hlavní brány do hradu je bohatě zdoben různobarevnými kamennými reliéfy se zvířecími motivy. Ohromujícím dojmem dodnes působí zubaté hradby, připomínající svým nezvyklým tvarem tak trochu dinosauří hřbet. Úžasný výhled z nejvyšší hradní věže je důkazem vynikající strategické polohy. Podle pověsti byl kurdský vládce na tuto stavbu natolik pyšný, že nechal hned po jejím dokončení svému talentovanému architektovi useknout obě ruce, aby už nikdy nemohl postavit žádný podobnou citadelu.

Kolem hradu Mahmudiye jsem projel na svých cestách po Turecku několikrát a vždy mne jeho silueta fascinovala. Poprvé jsem ho navštívil v roce 1999. Tehdy byl ještě interiér této unikátní památky přístupný. Přesto jsme zde byli uprostřed letní turistické sezóny úplně sami. Sympatický správce s velkým černým knírem nám otevřel skřípající kovovou bránu a provedl nás po všech nádvořích, sklepeních a zákoutích. Asi nejvíce na nás zapůsobila jediná přístupová chodba do srdce pevnosti. Po jejích ošlapaných kamenných schodech prošlo v minulosti nemálo slavných osobností středověkého Orientu. V 17. století například i legendární dobrodruh a volnomyšlenkář Ibrahim ibn Quenti.

Páchnoucí pyramidy

Těžko říci, zda dojde letos či v blízké budoucnosti k znovu zpřístupnění hradu. Pokud vím, k žádné rekonstrukci objektu zatím nedošlo. Přesto všem doporučuji návštěvu tohoto místa. Pevnost Mahmudiye stojí za vidění i zvenčí. V podhradí je navíc několik dalších historických zajímavostí. Za zmínku stojí zejména dobře zachovaný kamenný most z osmanských dob a středověký karavanseráj Hoşap Bey Han.

Nezapomenutelným zážitkem je též procházka po přilehlé kurdské vesničce. Na jejím okraji vyrostlo sice nedávno několik uniformních činžáků, ale uličky v podhradí, kde jako by se zastavil čas, mají stále své kouzlo. Kolem jednoduchých domků tu stojí podivné pyramidy, poskládané z velkých páchnoucích bochníků. Jedná se o zásoby topiva na zimu, které se rozšiřují po celé léto. Materiálem je trus ovcí, koz a oslů. K němu se přimíchá řezanka a vzniklá hmota se uplácá – někdy za pomoci speciální formy – do pravidelného tvaru. Hotové brikety pak schnou několik dní na slunci. Dřevo je ve vyprahlém Kurdistánu velkou vzácností, neboť poslední lesy tu byly lidmi zdevastovány už před začátkem našeho letopočtu a nové se v krajině zničené erozí nedaří znovu vysadit.

Tento článek je součástí seriálu Ve stínu Araratu. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017