Mašad

Cesta z Kermánu do Mašadu za normálních okolností trvá dvacet hodin. Nezjistil jsem jak je to možné, ale náš řidič to stihl o šest hodin méně. Je pravda, že poslední zastávka byla večer v devět, aby se muslimové mohli pomodlit poslední modlitbu a další zastávka byla až v půl páté ráno dalšího dne, kdy byla první modlitba dne. Pro mne to bylo svízelné, ale člověk zvládne téměř cokoliv, když skutečně musí. Vše jsem přežil ve zdraví a ráno kolem osmé 31.5.2007 jsem vystoupil na autobusovém nádraží v Mašadu.

Pohled na Mašad. Noční Mašad. Děvčata čekají s maminkou na městský autobus. Všudypřítomné portréty mučedníků z doby íránsko-írácké války Dopravní situace v Mašadu je stejná jako kdekoliv v Íránu. Bazar v Mašadu. Komplex Imáma Rezy. Komplex Imáma Rezy. Komplex Imáma Rezy. Komplex Imáma Rezy.

V této galerii je 13 obrázků. Zobraz celou galerii

Podle svého rozpisu jsem potřeboval nalézt třídu Imáma Chomejního, kde měly být levnější a přitom kvalitní hotely. Kvalitní byly, ale cena od 200 000 riálů výše. Bylo horko, batoh se mi nepříjemně zařezával do ramen a už jsem byl téměř bez naděje, že nějaké příhodné ubytování objevím. V tu chvíli, která na každé takové cestě přijde, se stal nečekaný zázrak. Oslovil mne štíhlý, nevysoký a nesmírně aktivní muž jménem Vali. Zeptal se mne, jestli nehledám bydlení a pokud ano, on že rád poskytuje přístřeší baťůžkářům ve svém domě nedaleko centra. Znělo to skoro jako rajská hudba, ještě jsem byl ale zvědavý, jaká z něho vypadne cena. Skoro jsem nechtěl věřit vlastním uším, ale jedna noc se snídaní přijde u Valiho na 30000 riálů. Nebylo co řešit. Plácli jsme si okamžitě. Ještě se mnou zašel do jedné cestovní agentury a pomohl mi koupit autobusový lístek do Teheránu, kam se vydám za několik dní. Kromě toho se Vali zabývá ekoturistikou a pro zájemce pořádá jednodenní výlety do horské vesnice Kang. Na rozdíl od velmi známé stupňovité vesnice Mašule, kam jezdí tisíce turistů, je tato vesnička skryta v horách a kromě pár piknikujících íránců z Mašadu zde nikdo jiný není.

Po koupi lístku jsme nasedl na autobus a po pár zastávkách vystoupili přímo před jeho domem. Plní se mi tak můj sen bydlet v íránské rodině a tak trochu proniknout do jejich běžného života. Vali má dvě děti, chlapce a dívku. Reza studuje na univerzitě programování a dcera právě dokončila střední školu a připravuje se na přijímací zkoušky na univerzitu. Ráda by studovala perskou literaturu. Podle Valiho je dcera nesmírně pilná a pořád se něco učí. Na rozdíl od Rezy, který má ke škole ještě spoustu dalších zájmů.

Jakmile jsme přišli domů, Vali náležitě nahlas pronesl že jsme zde a v tu chvíli jako když střelí do vrabců. Dcera i Valiho manželka (lékařka) se v mžiku ztratily ve svých pokojích, aby nedošlo k nepatřičnému setkání s cizincem. Moje komnaty se nacházely v suterénu, kde měl Vali svoji pánskou zašívárnu. Stěny i podlaha byly pokryty spoustou koberců. Vali se totiž zabývá nejen ubytováváním, ale především restaurováním starých koberců a jejich následným prodejem sběratelům v Evropě a Spojených státech.

Po krátkém odpočinku jsem se jak nejrychleji to šlo vypravil do města. Byl jsem nesmírně zvědavý, jaké to v nejposvátnějším městě íránců je. Se svými 3 mil. obyvatel je druhým největším městem v Íránu a také jeho nejposvátnějším, čímž ročně přiláká dalších 12 mil. poutníků. V roce 817 zde byl zavražděn přímý potomek Proroka Muhammada, osmý Imám Reza a od té doby k jeho hrobu šíité celého světa putují, aby vyjádřili své náboženské cítění. Sedmý Imám zemřel roku 799 ve vězení, do nějž ho vsadil bagdádský chalífa. Jeho syn Reza se poté stal osmým šíitským imámem a stejně jako jeho předchůdci byl trnem v oku chalífovi, jehož autoritu ohrožoval. Chalífa Mamun jej nakonec poslal do vyhnanství, kde jej nechal zavraždit otráveným hroznovým vínem. Spěšný pohřeb uprostřed noci měl zajistit, aby se na osmého Imáma a jeho hrob rychle zapomnělo. To se ovšem nepodařilo.

Svatyně Imáma Rezy, Astan-e Qods-e Razavi, je velký komplex budov, který se stále rozrůstá. Dnes zabírá 75 ha, je tedy zhruba stejně velký jako Václavské náměstí. Zahrnuje mešity, čtyři modré a dva zlaté minarety, nesčetná nádvoří, vlastní svatyni s kupolí pokrytou zlatem o obvodu 42 m, madrasu (islámskou univerzitu), několik knihoven a knihkupectví, tři muzea a mnohé další budovy pro administrativní a všeliké jiné účely. Všechny tyto stavby jsou pokryty blankytně modrými kachličkami a ozdobeny barevnými ornamenty a kaligraficky vyvedenými verši z Koránu. Minarety a kupole jsou osvíceny i v noci.

Není to však jen architektura a umění, co stojí za vidění. Stejně silným zážitkem bude náboženská horlivost poutníků, hluboké projevy zármutku ze smrtí Imáma Rezy (která nastala před 12 stoletími!) a vůbec celková atmosféra nejposvátnějšího místa v Íránu. Křik, trans, úpěnlivé modlitby, líbání zlaté mříže kolem hrobu, otírání mříže kapesníkem, do nějž chtějí poutníci zachytit trochu požehnání i přikládání nemluvňat na tuto mříž, aby na trochu štěstí ulpělo i na nich.

Rozloha komplexu je opravdu fascinující. Při vstupu je třeba odevzdat zavazadla do úschovny a projít kontrolou, zda nemáte zbraně. A pak už vejdete do místa, které vás naprosto pohltí. V areálu je několik, zhruba pět obrovských nádvoří. Každé z nich je tak z poloviny pokryto koberci, na kterých sedí poutníci. Tiše rozjímají, čtou Korán, modlí se, či jen tak odpočívají. Každé nádvoří má svoji zlatem pokrytou kašnu s kupolovitou stříškou, fontánky a jezírka. Všude je dlažba z mramoru a je příjemná nejen svoji čistotou, ale zejména večer krásně hřeje.

Když se setmí a slunce zapadne, měsíc na černém sametu se leskne jako obrovský diamant. Společně se září zlatých minaretů a modro-zeleno-žlutého kachlového obložení celé stavby, vytváří dojem nebeské atmosféry. Pod tíhou takového dojmu máte touhu se jen tiše posadit někam do kouta a nechat se unášet vším, co vidíte. Tisíce poutníků proudí po všech nádvořích, modlí se, někteří pláčí a bijí se v prsa. Ženy se při přívalu slz halí do svých hábitů a muži jen stírají stékající slzy kapesníky. Sedí tu spousta nemocných, chromých, vozíčkářů se svými rodinami. Nikdo není sám a všichni prožívaji společenství rodiny. Děti pobíhají všude kolem. Některé se jen tak hašteří a poskakují, jeden chlapeček si razí cestu mezi zahalenými ženami a každé z nich rozmotává závoj, aby poznal, která z nich je jeho maminka. Jiné děti jen tak únavou spí v bezpečí svých blízkých.

Na jiném nádvoří, do posledního místa zaplněného věřícími je kázání. Vysoké křeslo hostí imáma, který dramatickou, ale poutavou řečí dokáže zaujmout každého z přítomných. Občas pronese jakési zvolání a mnohatisícový dav mu sborově odpovídá. Zni to jako burácení hromu a po zádech z toho jde skoro mráz. Ale nikdo se na mne nedíval nijak nepatřičně, že tam nepatřím a nejsem jejich. Naopak mne poplácávali po ramenou a pochvalovali si, že až takové dálky někdo vážil cestu. Do Mašadu totiž mnoho turistů nejezdí.

Návštěva komplexu Imáma Rezy byla jedním z nejintenzivnějších duchovních zážitků, které jsem za celou cestu měl. Cítil jsem bezpečí a téměř hmatatelně přítomnost Boha. Ve všedním dni je snadné něčemu takovému nevěřit a zlehka se nad tím pousmát. Ale pak stačí návštěva podobného místa a najednou si uvědomíte, že věci nemusí být takové, jaké se vám zdály být.

V Mašadu jsem však měl ještě i jinou povinnost. Můj otec, celoživotní milovník železnic a odborník na svařování kolejnic mne mailem požádal, jestli bych až budu mít cestu kolem nádraží, nějaký svár vyfotil. Jednoho krásného rána, když slunce pálilo ze všech sil, vydal jsem se přeplněnými ulicemi k hlavnímu vlakovému nádraží. Po zhruba třičtvrtěhodině namáhavé chůze proplétajíc se mezi davy místních, spatřil jsem nedaleko před sebou nádražní budovu. Kdo by očekával oprýskanou stavbu s bezútěšnou infrastrukturou, krutě by se mýlil a byl by více než mile překvapen.

Pečlivě upravené plochy zelenajících se trávníků a pestrobarevných květin jen zvyšovaly moji nedočkavost, jaká překvapení v sobě ukrývá moderně pojatá budova. Když jsem vstoupil a prošel kolem policejní hlídky, zůstal jsem v úžasu stát neschopen pohybu. Většinou se lidé domnívají, že Írán je rozvojovou zemí, kde nelze očekávat moderní technologie tak jako v civilizované Evropě, nebo ve Spojených státech. Lecos jsem už v Íránu zažil, ale s takhle moderně vybaveným nádražím, jsem se nesetkal ani v České republice.

Poměrně rozsáhlou budovu z větší částí zaplňovala sedadla pro cestující, kteří zde v klidu vyčkávali na svůj spoj. Několik velkoplošných plazmových obrazovek bylo nainstalováno tak, aby si mohli ukrátit čas a načerpat síly před cestou. Klimatizace je zde naprostou samozřejmostí, podobně jako množství obchodů, ve kterých se lze občerstvit, případně na poslední chvíli zakoupit dárky pro své milé.

Když jsem se vzpamatoval z počátečního šoku, vykročil jsem směrem k okénku s nápisem Information. Za ním se na všechny potřebné usmívala krásná mladá dívka a když jsem jí přednesl svoji neobvyklou žádost, zvedla telefon a domluvila mi schůzku s PR oddělením hlavního nádraží, která se měla uskutečnit následujícího dne. Srdce mi poskočilo radostí nad lehkostí, se kterou se dostanu ke splnění prosby mého otce. To jsem ale ještě netušil, jakými peripetiemi bude tato lehkost okořeněna.

Druhý den jsem se s pocitem vítěze dostavil na obvyklé místo a usměvavé Golčin, tak se ta dívka jmenovala, připomněl naši včerejší domluvu. Když už telefonovala asi s pátým úředníkem, začínala se mne zmocňovat lehká nervozita. Ale po chvíli si mne odvedl do kanceláře jakýsi muž a já tak pronikl do útrob nádražních kanceláří. Všude kam jsem měl možnost nahlédnout byly po stolech rozložené noviny a vzduchem se linula vůně černého čaje. Ačkoliv nádraží pulzovalo čilým ruchem, zde vládl dokonalý klid a téměř sváteční nehybnost. Však je také zítra pátek, což pro pravověrné muslimy představuje den klidu a duchovního rozjímání. A na to je třeba se náležitě připravit. Se dvěma úředníky jsem živě diskutoval o své žádosti, ale asi po hodině jsem pochopil, že vůbec nevědí, o co mi jde. Stále dokola se mě totiž ptali, proč chci navštívit železniční přechod mezi Íránem a Turkmenistánem. Z celé situace jsem byl trochu zmatený, ale rozhodně jsem se nehodlal jen tak lehce vzdát. Můj táta doma čekal a já ho nechtěl zklamat.

Po chvíli jsem na stěně kanceláře spatřil velké plakáty železničních souprav a také kolejí. Šel jsem k jednomu z nich a ke své radosti spatřil svár. Okamžitě jsem oba úředníky zavolal a vysvětlil jim, že právě toto mne zajímá a rád bych si to vyfotografoval. Navzdory své přirozeně snědé barvě obličejů zbledli jako mlynářská zástěra a začali něco koktat v perštině. Nakonec se vzpamatovali a kostrbatou angličtinou mne nasměrovali na místa nejvyšší. Ani v nejbujnější fantazii jsem si nemyslel, že následující hodinu strávím ve společnosti hlavního přednosty hlavního nádraží Mašadu.

Před jeho kanceláří seděl mladý muž, který sice vykonával funkci jakési sekretářky, ale svým způsobem plnil úlohu i ozbrojené stráže. S poněkud rozpačitými pocity jsem vstoupil a sledován uhrančivým pohledem prezidenta Ahmadínedžáda z nástěné fotografie, jsem začal již poněkolikáté vysvětlovat o co mi jde. Přednosta moji žádost pochopil velmi rychle, ale byl natolik vyveden jejím obsahem z míry, že chvíli mlčel a docela při tom zapomněl zavřít ústa. Pak mě upozornil, jestli jsem si vědom, že pořizování fotografií v prostorách železniční budovy a jejího okolí je přísně zakázáno. To jsem sice nevěděl, ale díky svému věku jsem si obdobné restrikce pamatoval z bývalé ČSSR.

Asi hodinu se mne vyptával kdo jsem, co vše jsem v Íránu viděl, jak se mi líbí, neustále listoval v mém pasu (naštěstí jsem měl nový, takže razítka izraelských hraničních přechodů mě nijak neohrožovala) a pak, z ničeho nic řekl ano.

“Víte, mladý muži, dělám něco, co se nesmí a je zakázáno, ale jste náš host a je mojí povinností udělat vše pro to, abych mohl vaší žádosti vyhovět. Můj sekretář vás doprovodí na nástupiště a smíte si vyfotografovat jeden svár. Ale jak říkám, pouze jednu fotografii. Doufám, že budete na Írán vzpomínat v dobrém. On je totiž z velké části jiný, než jak se ho západní média snaží vykreslit. Přeji vám šťastnou cestu příteli, Alláh s vámi.“

Téměř jako ve snách jsem se za doprovodu sekretáře ocitl v kolejišti a pořídil povolenou fotografii. Byl jsem šťastný, ztratil jsem sice několik hodin zdlouhavým vyjednáváním, ale byl jsem dojat ochotou všech úředníků přestoupit všemožné zákazy jen proto, aby mohli pomoci neznámému turistovi ze země, z níž znají pouze její fotbalisty. Ještě ten večer letěla fotografie do České republiky a já, železniční analfabet se po pár dnech od svého otce dozvěděl, že to žádný svár není, že jde o prostý spoj postraními železnými pláty. Nevím, nerozumím a vcelku mi to bylo jedno, železnice v Íránu fungují výborně a na jednání s jejich úředníky budu ještě dlouho a rád vzpomínat.

V Mašadu jsem prožil ještě jednu pikantní příhodu. Když člověk dodržuje poctivě pitný režim, občas se stane, že nutně potřebuje navštívit místnost mnohem prozaičtější, než jsou mešity a jiné památky. Ale v tu chvíli jsem za nic na světě nemohl nalézt ani jedinou toaletu. Poslední naděje se upínala k internetové kavárně. Ale její majitel mne zklamal. Už téměř v předklonu jsem přemýšlel co dál. V tu chvíli se zvedl od stolku kamarád majitele kavárny a řekl mi, ať jdu za ním. V tu chvíli moc nepřemýšlíte a tak jsem ho poslušně následoval. Po asi dvaceti metrech jsme došli k autobusu MHD, který byl zcela prázdný zaparkovaný u chodníku. Byl to řidič, kterému asi skončila směna a tak zašel k příteli na čaj. Otevřel dveře a vybídl mne, abych nastoupil. Sice jsem nepotřeboval nikam odvézt, ale co mi zbývalo. Asi po pěti minutách proplétání dopravním chaosem, jsme zastavili. Rukou ukázal před sebe a já spatřil veřejné toalety. Z autobusu jsem vyskočil rychlostí rakety a na místo dorazil právě včas. Tak takový odvoz jsem ještě nezažil. Když jsem vyšel ven, překvapení pokračovalo. Řidič autobusu na mne totiž čekal a odvezl mne zpět do internetové kavárny.

Mašad byl místem mnoha překvapivých setkání a to mne ještě čekal výlet do horské, stupňovité vesnice Kang. Zítra se tam s Valim a jeho kamarádem vydáme džípem. Těším se na přírodu a volný prostor bez smogu a množství aut. Tak zítra.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-masad-iran.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-masad-iran.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Íránské putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017