Matterhorn

Na světě existují blbci, kteří cestují do vzdálených nebezpečných zemí, kde o ně nikdo nestojí. Pak se diví, když tam bídně zahynou. Nebo lezou na nějakou horu, zůstanou tam viset a nechají se zachraňovat za drahocenné peníze z mých daní. Někdy taky spadnou a zabijí se, a to jim patří, měli zůstat dole a neměli tam lozit! Poznal jsem vícero lidí tohoto názoru, při jehož přednášení z nich přímo bučela vlastní nadřazenost a duševní převaha. Nuže, pro tyto lidi není můj článek určen, ti ať nečtou vyprávění takového blbce, jako jsem já.

Matterhorn Matterhorn, pohled z Zermattu Majestátní hora, kterou zná asi každý Evropan i kdyby jenom z obrázku na čokoládě Toblerone. Jeho typický tvar znají i ti, kteří nemají tušení, jak vypadá Mont Blank nebo Everest. Hornlihütte Zleva Peter Taugwalder otec, reverend Charles Hudson, Robert Hadow, Peter Taugwalder syn, dole Michael Croz, Lord Francis Douglas a Edward Whymper. Croz byl horský vůdce z Chamomix, ti zbylí Angličani. Monte Rosa, vpravo Liskamm Lano, které použila skupina prvolezců v roce 1865. Průměr tohoto špagátku, odhaduji na 8 milimetrů. Horolezec by vám k tomu řekl, že v případě přetržení nejde ani tak o statický tah, jako o prudké trhnutí. Navíc prakticky vždycky přes hranu skály. Tato šňůra na prádlo nikdy nemohla udržet pád čtyř lidí. Taugwalder neměl žádnou šanci zachránit své kamarády. Letní lyžování ve výši 3800 m Budha v ledové sluji Malého Matterhornu. Breithorn 4164 m

V této galerii je 22 obrázků. Zobraz celou galerii

Matterhorn! To jméno by se dalo zhruba přeložit jako „Roh z pastvin“. Kdyby se někdo zeptal, jaké "nej" má tato hora, nebylo by tak snadné ten superlativ nalézt. Není nejvyšší, nejširší, nejtěžší na výstup, nebyl slezen jako poslední... Možná zabil nejvíce horolezců, asi 400, mnohem více než Everest. 29 mrtvol nebylo nikdy nalezeno, občas nějaká zůstane viset ve stěně na laně a všichni se hádají, na čí náklady ji sundat. Ročně si Matterhorn bere zhruba 20 lidských životů. Proč, když není horolezecky ani tak těžký? Protože má „nej“, tu největší majestátnost a přitažlivost, jakou jsem aspoň já u nějaké hory kdy zažil. Proto se s ním pouštějí do souboje i ti, kteří na něj nemají. Lidi, jako jsem byl kdysi já. Kdo si někdy měřil síly se skalní stěnou, toho tento jehlan do nebe přitahuje, jako Bruncvíka Jantarová hora. Jeho volání nelze odolat. Komu bůh dal schopnost lézt po skále, od toho požaduje, aby volání Matterhornu podlehl.

Minulý týden (říjen 08) jsem stál na jeho úpatí, snad abych se s ním rozloučil, možná jsem ho viděl naposledy. Kdysi dávno jsem ho viděl poprvé. Šel jsem k němu jako ovce na porážku. Kolem nás letěl vrtulník, v síti pod ním visel hlavou dolu mrtvý horolezec. Dva se vydali k vrcholu, ale jenom jeden měl ledovcová železa. Ten bez nich na zledovatělém vrcholu zahynul. Můj partner je vlastnil, já na ně neměl peníze. Přesto jsme šli dál. V první třídě obecné jsem vážil míň, než ta nejmenší holka. Pokud se mluvilo o mojí budoucnosti, pak s dovětkem „jestli vydrží“, tedy jestli do roka nechcípne. Ale v poměru ke své váze jsem měl velkou sílu v prstech. Druhý den jsme stáli na vrcholu Matterhornu. Přežil jsem nezaslouženě a nedopatřením, ale bůh (s malým „b“, jestli existuje, nehraje žádnou roli, to ať lidé řeší lidé věřící v toho s velkým „B“) mi dopřál stát na vrcholu a přežít. Jakou odměnu jsem za to dostal? Kus vrcholu, který si pak člověk v sobě po celý život nese, a který mu pomáhá přežít v jiných těžkých situacích.

Na jedné z fotografií z blízka vidíte Hornlihütte, ze které se výstup začíná. Při troše štěstí tam v sezoně dostanete místo na spaní, leckdo ale taky prosedí noc před výstupem na schodech. Podle této fotky si lze udělat o výstupu představu. Matterhorn je šílený kolos, od Hornlihütte k vrcholu má 1200 metrů převýšení. Ta jeho hrana, (Hornligrad) je vidět z dálky. Když jste na ni, tak žádnou nevidíte. Máte kolem sebe jen rozeklané skály a z nich kolem vás neustále sviští kameny všech velikostí. Nic není snadnějšího než při výstupu zabloudit. To se stalo např. jedné skupině anglických vojáků, která tam cvičně plnila bojový úkol. Měli slušnou armádní výstroj a stoupali kus před námi pěkně podle předpisů. Náhle se však ocitli na vrcholu. Ne Matterhornu, ale jedné z mnoha skal, které tam všude trčí k nebi. Dále to nešlo a nazpět jen stěží. Jeden z nich přišel o nervy. Házel erární výbavu do propasti a hulákal: "Na Anglii seru, na královnu taky seru." Jak to nakonec vyřešili nevím, museli jsme hnát dále a jako všichni ostatní jsme je ponechali svému osudu.

Matterhorn! Kdy a jak tam tohle delirium vlastně začalo? Máme padesátá léta 19. století. Karel Havlíček se nalézá coby vyhnanec v Brixenu a píše Tyrolské elegie. Pozval k sobě do onoho nehostinného alpského kouta i ženu s dcerou, které měly tuberkulózu. Hory jim nic neříkaly, chválily však zdravé klima, ve kterém se jejich zdravotní stav zlepšoval. Je zcela neuvěřitelné, že ještě dnes se v ČR ve školách vyučuje šílený opak, tedy že tvrdé klima lázeňského města na jižním svahu Alp Havlíčkovi podlomilo zdraví. On se tam od své ženy tuberkulosou nakazil, zemřeli pak postupně po návratu do Prahy.

Havlíček neměl v lásce místní, silně katolický lid, jejich víno už více. O krásách hor se nikdy v dopisech nezmínil, neviděl je. Nutno si uvědomit, že v těch dobách lidé ve většině neměli k horám náš dnešní vztah. Život v nich byl tvrdý a na cestě do Itálie byly Alpy jenom nebezpečnou překážkou. Cestující v kočárech si často zatáhli záclony, aby se nemuseli dívat na ty ošklivé hory.

Místní obyvatelé Zermattu, chudé alpské vesničky, v tu dobu považovali Matterhorn za naprosto neslezitelný. Jak to věděli? Inu, to přeci říkal každý. Obyvatelé kolem Chamonix zase "věděli", že ledovec je životu nebezpečný už svojí existencí. Kdo se z něj do večera nevrátí, musí zahynout. Jak? S tím si nelámali hlavu. Lidé v těch dobách umírali v každém věku, aniž by kdo znal příčinu. Žil však tehdy v Chamonix jeden mladík, který si nevážil moudrosti starců.

"Ti staří mnoho mluví, málo vědí," pomyslel si lehkovážně. "Proč bych měl zahynout"?

Komu není rady, tomu není pomoci. Pošetilý mladík si naložil do rance zásoby, teplé oblečení a kožešiny a vydal se k večeru na ledovec, kde se rozhodl přenocovat. A co se ukázalo? Že ti staří té moudrosti skutečně zas tolik nepobrali.

Ráno lidé uviděli postavu sestupovat z ledovce.
"Kde jsi byl celou noc?"
"Na ledovci."
"Jak to, že ještě žiješ?"
"Nebyl žádný důvod zahynout."

Zvolna začalo lidem svítat, že ty hory nejsou tak nedobytné, jak se jim zdálo. Sám jsem na ledovci bivakoval vícekrát. Zahynout není jistě potřeba, což ale neznamená, že to není možné. Kdo chce na ledovec, musí mít v každém případě odpovídající vybavení a výcvik.

Jestliže ti místní horalé stoupali do vyšších poloh hor, pak třeba jen hledat zbloudilou ovečku. Měli dost rizika a fyzické námahy v denním životě a zbytečné další problémy nehledali. Jinak ale obyvatelé průmyslové země, kteří pohyb a výzvu ve svém spokojeném životě potřebují, aby nezakrněli. Alespoň ti, (blbci), kteří to intuitivně pociťují. (Ono „lezu na hory proto, že tu jsou“ já osobně nepovažuji za moc chytré) Od roku 1857 vyráží k vrcholu více skupin, ale všichni se vrací s nepořízenou. Tito horolezci amatéři, s fajfkou v hubě, ale sbírají zkušenosti. V roce 1865 stojí první lidé na vrcholu Matterhornu.

14. července 1865 vyráží skupina turistů ve složení Peter Taugwalder otec, reverend Charles Hudson, Robert Hadow, Peter Taugwalder syn, Michael Croz, Lord Francis Douglas a Edward Whymper po Hornligradu k vrcholu, kterého ve 13:40 dosáhnou. Možná s pocity, které jsem tam já měl o více než 100 let později.

„Jak se teď dostanu dolů?“

Jestliže výstup je těžký a nebezpečný, pak sestup ještě více. Nezkušení, špatně vyzbrojení horolezci, připoutaní dohromady lanem, které chybně používají, sestupují nazpět. Už kus pod vrcholem se jeden z nich na skále neudrží a uklouzne. Byl to Hadow (naprostý začátečník) a okamžitě s sebou strhnul další, padá Croz, Hudson a Douglas. Teprve pátý na laně, Taugwalder otec, má čas se vzepřít a pád zachytit. Lano mu poraní hrudník, pak se přetrhne a švihne ho do obličeje. Tři muži vyděšeně stojí v těžkém šoku. Čtyři lidská těla se řítí severní stěnou Matterhornu do hloubky více než jednoho kilometru.

Zbylí tři horolezci, Taugwalder otec a syn a Whymper zůstali tu noc ve stěně Matterhornu. Ztráta přátel jim vzala sílu k sestupu. Při východu slunce prý viděl Whymper nad horou Liskamm podivné stíny, které vypadaly jako kříže. Druhý den sestoupila zbylá trojice do Zermattu. Po jejich vyprávění se vydala skupina horských vůdců hledat zřícené. Z jedné náhorní planiny rozpoznali pomocí dalekohledů čtyři lidská těla na ledovci pod severní stěnou. Teprve další den Whymper a pět záchránářů ten ledovec dosáhli. Tam pak našli tři roztříštěná těla: Hadow, Croz a Hudson. Kde je však to čtvrté, které viděli den před tím vedle ostatních? Místo něj tam leží pouze jeho obě rukavice. Tajemství mrtvoly lorda Francise Douglase Matterhorn dodnes nevydal.

Při vyšetřování nehody se výpovědi tří zbylých horolezců podivně lišily. To dalo podnět k různým zkazkám, že Taugwalder lano přeříznul, aby si zachránil svůj život. Tohoto podezření se nikdy nezbavil a trpěl jím do smrti.

Slezení Matterhornu v době začínající fotografie, k tomu pro bulvární časopisy atraktivní smrt čtyř lidí, vyvolaly po světě velký zájem o tuto horu. Obchodně zdatní Wallisani rychle pochopili, že pro jejich kraj nadešla nová, tučná doba. Dali se do stavby hotelů a s tím dodnes nepřestali. Ve Švýcarsku si na jídelním lístku přečtete, odkud pochází krávy na hovězí, prasata na vepřové a ovce na skopové. Tedy to poslední tam na talíři je z Nového Zélandu. Jejich vlastní ovečky, ze kterých dříve žili, už jsou dnes na svazích pod Matterhornem jen pro fotoaparáty turistů. Z těchto horolezců, lyžařů, nebo jen rekreantů dnes Zermatt žije, a sice velmi blahobytně.

Pohnutky pro lezení na vrchol Matterhorn jsou často zcela komické. Někdy kolem roku 1930 se pokusil o jeho zdolání také dnes už málo známý excentrický dobrodruh, američan Richard Halliburton. Měl v hlavě samé pitomosti, když se třeba dočetl, že Hanibal přešel se slony Alpy, najal si slona a zkusil to po něm. V Zermattu si našel vhodného partnera idealistu, spolu najali průvodce a skutečně po Hornligradu vrcholu dosáhli. Halliburton stál opojen pohledem na Alpy a nebyl mocný slova. Jeho druh zasněně pronesl: „Konečně se mi splnil můj životní sen – můžu doplivnout na míli“.

Halliburton se ve své knize zmiňuje, že ho za to málem z vrcholu svrhnul. Jeho zábavné cestopisné knihy mu vynesly tolik peněz, že si koupil dvouplošník a vydal se letecky na cestu kolem světa. Pokusil se s ním taky Matterhorn přeletět, což se mu údajně podařilo.

Dnes by ho Švýcaři za takový pokus nejméně sestřelili. Do Zermattu se už nedostanete ani autem. V Täsch je velké parkoviště, kde za nemírný poplatek musíte auto nechat. Dále se pak dostanete vlakem, který na téhle štrece jistě nepracuje s prodělkem. Ceny v Zermattu jsou rovněž přizpůsobeny místním zvykům, ke kterým skromnost zrovna nepatří. Lanovka na Kleinmatterhorn stojí 86 SFr. Zato si tam nahoře ale můžete zalyžovat v každé roční době. Jestliže je lyžování sport, pak ne každý lyžař je nezbytně sportovec. Podnikatel z podkrkonoší, který nikdy nebyl na lyžích v českých horách, musí nyní do Alp na letní ledovcové lyžování, neboť to patří k jeho statusu. Ale nakonec proč ne? Všude se mastně platí, nikdo se vás neptá, z jakých pohnutek přicházíte a Zermatt utěšeně bohatne. Už 140 let a zatím to vypadá dobře i do budoucnosti.

Následující už si nepamatuji zcela přesně, je to asi 20 let, ale událo se zhruba takto: Ve švýcarské televizi běžel úspěšný pořad "skrytá kamera". Autor se rád zaměřoval na celebrity, (v češtině tenkrát tohle pochybné slovo ještě nebylo) nešetřil penězi a jednu takovou past připravoval i roky. Tak se stalo, že jakýsi časopis vyhlásil soutěž, jejíž první cena byla výstup na Matterhorn, průvodce sám Reinhold Messner. Ten je s tou kravinou poslal někam, jenže oni nabídli částku, kterou jaksi nikdo nedokáže odmítnout.

V těch dobách bylo normální, že si bohatí amatéři u cestovních kanceláří objednávali výstup na vrchol Everestu. Jednoho dne tedy stál Messner na úpatí Matterhornu s jakousi zaoblenou dámou, která údajně zatím ještě nikdy nevylezla ani vyšší kopec. Vyhrála soutěž a žádá, aby se s ní vydal po Hornligrad k vrcholu. Messner se nejprve domníval, že dáma to po prvních metrech vzdá, on zkasíruje honorář a tím to hasne. Leč ta ženská, sice se strašnou blbostí a naivitou, ale jinak velmi dobře, skalní stěnu zdolávala. Messner netušil, že je to zkušená horolezkyně, navíc dobrá herečka a perfektně vypreparovaná agentka onoho televizního seriálu.

Tak dosáhli Solvayhütte ve výšce 4000 m a pokračovali pak už dost náročnou strmou skálou k vrcholu. Tu náhle stanuli na skalním výstupku, kde stál malý dřevěný kiosk. V něm postarší muž v akorátním sáčku, s motýlkem na krku. "Přejete si dnešní noviny? Už se zase hádají politikové, měli byste být informováni. Pak tady mám dýmovnice a rakety. Horolezci je rádi odpalují na vrcholu."
"Ano," pravila dáma, "vezmu si jedny noviny, copak je dnes asi v televizi, a jednu dýmovnici."

Jak tento pořad vícekrát ukázal, lidský mozek dokáže v takovýchto absolutně nesmyslných situacích zcela vykolejit a Messner nebyl výjimka.
"Žádná dýmovnice se na vrcholu zapalovat nebude! Co tady člověče děláte?"
"Ale vždyť vidíte, prodávám noviny."
"A kde je tady berete?"
"Nosím je sem brzo ráno ze Zermattu."
"Tady nemáte co dělat, kdo vám dal povolení, otevřít si tady ten váš krámek?"
"Pan starosta. Tam dole už jich je hodně a tady zatím nebyl žádný." To vše pronášel ten prodavač s motýlkem, na skalní stěně ve výši přes 4000 m, smrtelně vážným tónem. Messner byl rozezlen a těžko říci, jak by to bylo dopadlo, když náhle kolem letěl záchranný vrtulník a z toho mu mával známý autor pořadu. V tu chvíli slavný horolezec konečně pochopil, že se stal obětí perfektně připravené komedie.

Náš výstup v roce 1975 byl riskantní, nebyli jsme ale začátečníci a 3 týdny před tím jsme jezdili Alpami a vylezli na každý kopec, který se nám zamlouval. Po tvrdých útrapách a několika těžce krizových situacích, jsme stáli na vrcholu Matterhornu. Ten pocit nelze popsat, o nějakém štěstí se u mě rozhodně mluvit nedalo. Bez želez na nohou byl problém se na úzkém břitu vrcholu vůbec udržet. Odpoutal jsem se od lana, abych v případě silně pravděpodobného uklouznutí nestrhnul do jisté smrti i partnera. Po zkušenostech z výstupu mi bylo zcela jasné, že je velmi malá pravděpodobnost, přežít sestup po zledovatělé stěně pod vrcholem. Krátce na to se objevili dva italští horolezci. Jeden z nich vytáhnul z rance plechovku piva, a nabídnul ji za stejné množství čaje. Dát si před smrtí ještě pivo mi připadalo velmi důstojné a tak jsme udělali výměnu. Na vrcholu Matterhornu jsem otevřel natřesenou plechovku piva, která explodovala někam do stratosféry. Na dně zůstalo jen trochu pěny. Měli jsme z toho všichni srandu.

Sestup nebudu popisovat, on by mi to nikdo nevěřil. Nakonec jsme ale stáli zase před Hornlihütte, kde jsem do sebe nalil asi 5 litrů minerálky.

Pro skutečné silné horolezce s dnešním vybavením není Matterhorn problém, aspoň dokud se náhle nezhorší počasí. Existují však nadšenci, kteří v něm vidí výzvu dokázat si vlastní kvality, které ve skutečnosti nemají. To nemusí být jen nějaký pomatený mladík. Zažil jsem případy, kdy se na výstup vydal pan úspěšný podnikatel, aby ukázal, že je nejen duševně, ale i fyzicky zdatný. On pochopitelně nemůže lézt na nějakou malou horu, to musí být nějaká nej, jako Everest a podobně. Nuže všem těm, kteří by si tam chtěli dokázat svoji sílu, aniž by ji skutečně znali, ať už je to puberťák v trenýrkách nebo pan podnikatel v přechodu, s nejdražším cepínem a doutníkem, bych dal jednu radu: vy blázni pošetilí, nezahrávejte si s Matterhornem.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017