Za hobity z Pistáciových hor

Vesnička Maymand leží na jihu Íránu, daleko od všech známých turistických atrakcí. Její svérázní obyvatelé dodnes bydlí v sopečném tufu vytesaných jeskyních a jen velmi málo využívají moderní vymoženosti. Na území někdejší Persie nenajdete možná v současnosti místo, kde jsou tradiční lidové dovednosti stále tak živé, jako je tomu právě zde. Na své si tu však přijde nejen etnograf, ale i každý milovník přírody. V okolí skalní vesnice rostou totiž poslední háje divokých pistácií na světě.

Maymand leží v nadmořské výšce 2200 metrů a panuje zde drsné kontinentální klima. Lingvisté zjistili v nářečí obyvatel Maymandu na 900 slov, která běžní Peršané nepoužívají od dob vlády Sassánovců, tedy přibližně 2000 let. Autor v plášti ze silné vrstvy plsti, který je tradičním oděvem íránských horalů. Interiér do skály vytesané mešity zdobí kromě koberců i plstěné předložky – typický výrobek místních venkovanů. Divoké pistácie rostou již jen na několika místech v Íránu. Na rozdíl od v Íránu často užívaných hliněných staveb, jsou  skalní příbytky bezpečným úkrytem při přírodních katastrofách jako je třeba zemětřesení. Příbytek pro hosty se téměř v ničem neliší od ostatních skalních obydlí. Kromě chovu ovcí živí obyvatele Maymandu pistáciové háje a ovocné sady v okolí vesnice. V jednom z příbytků zbudovali místní nadšenci malé muzeum tradičních nástrojů a výrobků. Dnes má Maymand asi 150 stálých obyvatel, ale  původně zde žilo přes 300 rodin.

V této galerii je 10 obrázků. Zobraz celou galerii

Na první pohled vypadá Maymand jako sídliště pohádkových hobitů. Ve skutečnosti jde o jednu z nejdéle soustavně obydlených vesnic na Středním východě, jejíž počátky možná sahají až do starověku. Ve skále vydlabané příbytky mohou někomu připadat velmi primitivní, ale ve skutečnosti jde o velmi praktická obydlí, která v těchto zeměpisných šířkách nabízejí svým uživatelům mnoho výhod. V zimě nedochází k žádným tepelným ztrátám, takže lze vystačit s minimem paliva, jehož obstarání je kvůli nedostatku dřeva všude v Íránu problém. Bhem nesnesitelně horkého léta zas panuje uvnitř příjemný chlad, takže se tu nekazí voda a ani potraviny.

Lepší něž Kapadokie

Dostat se do Maymadu není právě jednoduché. Prostředky hromadné dopravy nám to trvá z dvě stě kilometrů vzdáleného Kermánu téměř celý den. Do vesničky přijíždíme v záři zapadajícího slunce, které ještě umocňují zážitek z pohledu na tuto bizarní osadu. Kromě pár malých cihlových domků na dně údolí jsou všechna obydlí vytesána do tufového masívu a to v několika patrech nad sebou.

Maymand musí vyrazit dech i těm, kdo předtím navštívili tureckou Kapadocii, jíž proslavila podobná skalní scenérie. Tahle vesnice je totiž stále obydlená a neslouží jen jako skansen a atrakce pro turisty. Za vstup se neplatí, není tu ani jeden stánek se suvenýry a ani tady neotravují žádní samozvaní průvodci. Genius loci tohoto uhrančivého místa není zkrátka zatím ničím narušen. Starobylá osada stále žije svým vlastním životem, jemuž udávají rytmus po staletí neměnné tradice.

Počítač v jeskyni

Procházíme vesnicí a pomalu si zvykáme na kyselý zápach do skály vytesaných chlévů a sušícího se trusu, který tu slouží v zimě jako jediné palivo. Neustále nás sledují zvědavé oči dětí a žen, jež třídí na zápražích svých umělých jeskyní ovčí vlnu. Občas se z povzdálí ozve zabečení skotu nebo komické hýkání naříkajícího oslíka.

Rozhlížíme se, zda nezahlédneme nějakého muže či většího chlapce, kterému bychom mohli přednést žádost o nocleh. Ženy se oslovit neodvažujeme, to se v této zemi nesluší. Znenadání se rozlétnou nenápadná dvířka ve skalní stěně přímo vedle nás a vstříc nám vychází elegantní mladý muž s ostře zastřiženým knírem, jenž svým zevnějškem rozhodně nedělá dojem místního venkovana. Po potřesení rukou jsme pozváni na čaj do útulného příbytku, kde nás ihned upoutá stůl s počítačem a laserovou tiskárnou! Brzy vychází najevo, že je naším hostitelem inženýr z Teheránu, který byl do Maymandu vyslán jedním z vládních úřadů na ochranu kulturního dědictví, aby zde zdokumentoval současný stav vesnice. Bydlí tu již skoro rok, takže prožil v jeskyni všechna roční období. Nemůže nám vylíčit všechny své zážitky, neboť příliš neovládá angličtinu, tak alespoň na počítači ukazuje fotky, které během svého pobytu v Maymandu pořídil. Nejvíce nás zaujaly zimní obrázky, na kterých vypadala vesnice tak trochu jako pohádkový ledový zámek, neboť byla celá obrostlá gigantickými rampouchy a ledopády. Nic podobného by člověk v těchto zeměpisných šířkách nečekal.

Po vydatné večeři jsme odvedeni ke skalnímu příbytku, který je příležitostně využíván jako pokoj pro hosty. Ohromeně si prohlížíme náš dočasný domov. Místnost velikosti obýváku má zdi černé od sazí, ale jinak je naprosto čistá. Na podlaze leží pestré koberce, ve výklencích vysekaných do stěn stojí malované hliněné nádoby a na každém lůžku září typický perský polštářek s barevnými výšivkami, kterému se ve fársí říká pošti.

Dřevěné zámky

Druhý den ráno vyrážíme na důkladnou prohlídku vesnice. Protože všechna obydlí byla vyhloubena do svahu, spojují je pouze strmá schodiště, ošlapaná mnoha generacemi tak, že se nám na nich občas daří jen stěží udržet stabilitu. Jeskyně mají masivní dřevěná dvířka, ale žádná okna. Pouze jakousi malou díru hned vedle dveří. To však není tajná pozorovatelna ani větrací otvor, nýbrž část důmyslného zámku. V Maymandu mají totiž všechny tradiční dveře ze své vnitřní strany složité dřevěné zařízení z ozubených koleček a různých dalších hejblátek, které se otevírá pro nás dosti nezvyklým způsobem. Ruku s velkým dřevěným klíčem, jenž připomíná tak trochu naší kuchyňskou kvedlačku, je třeba prostrčit zmíněnou dírou vedle dveří a pak několikrát pootočit soukolím zámku na správnou stranu. Celý proces vyžaduje jistou dávku cviku, takže jsme ocenili, že u příbytku pro hosty byla namontována i klasická petlice s obyčejným visacím zámkem.

Teď na jaře je vesnice poloprázdná, neboť většina obyvatel odešla ze stády ovcí na sezónní tábořiště výše v horách. Doma zůstaly jen ženy s nejmenšími dětmi a nejstarší vesničané.

Maymand je i na íránské poměry velmi zaostalou vesnicí. Jeho obyvatelé, jejichž původ není dosud spolehlivě objasněn, jsou dokonalým prototypem troglodytů. V jeskyních se rodí, žijí i umírají. Zatímco Teherán nebo Isfahán řeší problémy se smogem či každodenní dopravní zácpou, do Maymandu přinesla nová doba jen málo změn. Pravda, několik let už tu mají elektřinu, ale ta je pro místní drahá a občas stejně nefunguje. Za zásadní zlom v historii vesnice lze snad považovat jedině asfaltovou silnici, která nedávno spojila toto zapadlé místo se zbytkem země a moderním světem. Jaký dopad bude tato stavba mít na život horalů, ukáže až budoucnost. Doposud nemá Maymand ani pravidelné spojení do nejbližšího města.

Nikdo neví, jak dlouho již lidé Maymand obývají. Skutečné stáří skalních příbytků je obtížné stanovit. Podle některých íránských archeologů se historie tohoto sídliště začala psát před dvěma a půl tisíci let.

Tradiční umění

Před poledním žárem hledáme úkryt v mešitě, která je samozřejmě také celá vyhloubena do sopečného tufu. Nečekaně prostorná svatyně je vyzdobena malovanými rohožkami z plsti. Jedná se o typický výrobek místních domorodců. Ti na rozdíl od většiny ostatních Peršanů nepreferují vázané koberce, ale tyto jednoduché předložky, jež splňují stejný účel, ale jejich zhotovení není tak časově náročné.

Výroba plsti má mnohem delší historii nežli tkaní koberců. Patrně již na konci neolitu si pastevci ve střední Asii všimli, že se vlna u mladých ovcí následkem jejich polehávání zacuchává a plstnatí a začali tento proces napodobovat. Získali tak užitečný materiál s vynikajícími izolačními vlastnostmi, který se hodil na výrobu oděvů, dek i stanů. Ve středověku kočovné turecké kmeny zpracování plsti povýšily doslova na umění a rozšířily po celém Orientu. Peršané z měst dávaly sice nadále přednost spíše klasickým kobercům, ale na chudém venkově měly plstěné výrobky svou nezastupitelnou úlohu. Říká se, že plstěná rohož vydrží dvakrát déle nežli koberec, neboť její vlněná vlákna nejsou při zpracování narušena uzlíky.

V dnešním Íránu se plstěné výrobky zhotovují již pouze v těch nezapadlejších regionech a to zejména k dekorativním účelům. Rohože z Maymandu patří prý k těm nejkrásnějším a zároveň nejkvalitnějším. Každá fáze výroby je tu jakýmsi rituálem. Na to, která vlna se použije a jak bude nastříhána, dohlížejí místní starci. Ženy pak podle starých receptů zhotoví přírodní barviva a rohože ozdobí dekorativními obrazci a magickými symboly. Přesný postup výroby domorodci ovšem tají.

Kromě rohoží vyrábějí obyvatelé Maymandu z plsti také praktické pláště, kterým se říká namad. Ty chrání pastevce před studeným větrem a přes noc slouží i jako spací pytel. Jsou z filcu silného až dva centimetry, někdy mají i kapuci a barevné zdobení, jež má chránit svého nositele před zlými silami.

Divoké pistácie

Troglodyty z Maymandu živí především jejich početná stáda ovcí a koz. Kromě toho pečují také o zahrady a ovocné sady, jenž vyplňují údolí nad vesnicí. Tato zelená oáza vděčí za život malému potůčku, tak jako celá vesnice. V okolních horách je zeleně poskrovnu. Hřeben Kúh-e Masáhím (3600 m), na jehož úpatí se Maymand nachází, patří k pustému pohoří Kohrúd, které se táhne centrálním Íránem a odděluje od sebe pouště Lút a Kevír. Těžko uvěřit, že kdysi tento kraj pokrývaly husté lesy. Dnes tu lze jen vzácně narazit na osamělý jalovec, tamaryšek či jiný houževnatý strom. Divoké pistácie, které jsou považovány za největší přírodní raritu pohoří Kohrúd, rostou již jen na několika málo místech v jeho nejodlehlejších partiích. Většinou pouze jednotlivě nebo v malých skupinách. Výjimkou jsou horské svahy u Maymandu, kde se zachovaly celé háje těchto ušlechtilých stromů.

Možná největší pistáciový les na světě se nachází jihozápadně od vesnice. Domorodci tomuto místu říkají Tal-e Baneh. Na ploše o rozloze několika stovek hektarů tu rostou vedle sebe mladé semenáčky i velikáni s obvodem kmene okolo jednoho metru. Věk nejstarších stromů je odhadován na dvě stě let.

Na rozdíl od ostatních Íránců, jejichž vztah k přírodě je dodnes dosti přezíravý, nedrancovali obyvatelé Maymandu nikdy okolní krajinu, ale pokoušeli se žít s ní v harmonii. Je to vidět nejen na jejich příbytcích, ale i na přístupu těchto svérázných lidí ke stromům. V minulosti je káceli vždy s rozmyslem a pravidelně sázely i nové. Zvláštní pozornost byla vždy věnována zejména divokým pistáciím, ke kterým mají horalé z Maymandu zvláštní vztah. Považují dokonce tyto stromy od nepaměti za posvátné. Přesto, že se hlásí k islámu, zachovali si mnoho pohanských zvyků, k nimž patří i zavěšování barevných stuh na jejich větve. Zázračná moc je přisuzována především mohutným starým solitérům.

Divoké pistácie mají pro vesničany i značný praktický význam. Jejich větve slouží k budování provizorních přístřešků v letních táborech, neboť pastevci z Maymadu nepoužívají stany. Při pobytu v horách poskytují mohutné koruny těchto stromů také příjemný stín a místo k odpočinku. Z naříznuté kůry se získává pryskyřice zvaná mastix, jež má mnoho způsobů využití.

Oříšky divokých pistácií dosahují sice jen velmi malé velikosti, ale jsou velmi žádané pro svou výraznou chuť a údajně i léčivé vlastnosti. Lisováním se z nich vyrábí také substance pro vyhlášenou místní specialitu, kterou je pokrm nazývaný sirab-baneh. Přestože nás domorodci několikrát zvou na malé pohoštění, toto jídlo není bohužel nikdy součástí menu. Mnohokrát však ochutnáváme jinou lahůdku – doogh. Tento jogurtový nápoj se pije všude na íránském venkově. V Maymandu jej ovšem podávají s pistáciovou příchutí a dodnes přechovávají ve vaku z jednoho kusu kozí kůže.

Botanická vsuvka

Botanické slovníky neznají termín divoká pistácie, ale mluví o pistácii pravé (pistacia vera). Tato dvoudomá rostlina patří do čeledi ledviníkovitých. Má červené květy, které tvoří hroznovité útvary. Samčí květy zpravidla vytváří hustší shluky. Plodem je přibližně 2 cm dlouhá peckovice, která má pravidelný oválný tvar a obsahuje pouze jedno semeno. Při dozrávání je uzavřeno v měkké slupce. Skořápka vlastního oříšku je poměrně tvrdá, ale velmi tenká. Jádro má charakteristickou žlutozelenou barvu.

Za původní domov pistácie pravé jsou považovány íránské hory. Peršané začali tyto stromy šlechtit asi před dvěma tisíci let. Dodnes je Írán centrem pěstování této plodiny. Pistáciové oříšky z této země jsou považovány za nejlepší na světě. Nejvíce se jich vypěstuje v provincii Kermán, kde v odlehlých horských oblastech dodnes rostou i poslední exempláře „divokých pistácií“. Tyto stromy dosahují výšky až 10 metrů a snadno je lze poznat podle kulaté koruny. Nejsou příliš náročné na vodu. V zimě snášejí teploty okolo – 20°C. Ke zničení souvislých pistáciových porostů přispělo nejen kácení, ale hlavně intenzivní pastevectví. Protože všechny mladé semenáčky spásly ovce, nedocházelo k přirozené obnově lesa. Nepříznivý trend se dodnes nepodařilo zcela zastavit.

Maymand fascinuje svět

Zájem světa o unikátní vesničku rychle roste. Maymand vyhovuje v několika bodech kritériím pro zápis na seznam kulturních památek UNESCO a nepochybně se na něm brzy octne. Místo již dokonce navštívil ředitel Pařížské divize této světové organizace Laurent Levi Strauss, aby projednal s íránskými úřady podrobnosti. Roku 2005 Maymand získal cenu Melina Mercouri a s ní i částku 20 tisíc dolarů určenou na zachování a ochranu vesnice. Íránské delegaci osobně předal ocenění Koichiro Matsuura, generální ředitel UNESCO. Cena nesoucí jméno bývalého řeckého ministra kultury je udělována každé dva roky a její získání bylo velkým úspěchem ICHHTO (Iran’s Cultural Heritage, Handicrafts and Tourism Organisation). V dubnu roku 2007 byla vesnice přizvána prestižní organizací UNITAR (United Nations Institute for Training and Reserch), aby se spolu s dalšími 30 historickými lokalitami v Asii účastnila příprav k realizaci dotovaných záchranných projektů.

Informace na cestu

Do Maymandu se nejsnadněji dostane z Kermánu nebo Yazdu. Nejprve je třeba dojet autobusem do městečka Sirdžan (Sirjan) a odtud do obce Šahr-e Babak. Zde stojí i jeden hotel nižší střední kategorie, kde můžete přespat, pokud chcete podniknout do vesnice pouze jednodenní výlet. Minibusy zajíždějí do Maymandu jen příležitostně. Taxi je však v Íránu velmi levné a za cestu z Šahr-e Babaku zaplatíte v přepočtu necelých 100 korun. Nejvhodnější dobou k návštěvě je jaro (duben, květen), kdy na krátko rozkvetou horské stráně okolo vesnice. Svůj půvab má také říjen. Koruny divokých pistácií se v tuto dobu zbarví nejprve dozlatova, aby nakonec těsně před opadáním zcela zrudly. Toto podivné čarování přírody opěvovali již dávní perští básnici.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-maymand-iran.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-maymand-iran.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017