Melnik

Je středa 9.8.2006 těsně před sedmou hodinou ranní. V 8.20 odjíždí autobus od brány Rilského monastýru zpět do moderního světa a moje cesta se posune zase o kousek dál. Je třeba se sbalit, nasnídat, absolvovat turecký záchod a co především, rozloučit se s místem, kde mi bylo nesmírně dobře. Opustit náruč kláštera je nutné, ale ještě chvíli se hřeji ve stínu jeho zdí, než se za mnou definitivně zavřou dveře autobusu a odveze dolů do Rily.

Melnik mezi skalami Melnik Melnik a okolní pyramidy Melnik a okolní pyramidy Melnik - vyschlé koryto řeky Siesta v Melniku Melnik - zde jsem dva dny bydlel moji domácí... Můj pokoj Vesnička Rožen

V této galerii je 14 obrázků. Zobraz celou galerii

Klíč od pokoje jsem odevzdal jednomu z mnišských pomocníků a tím se pro mne pobyt zde završil. Škoda, že dnešní slunečné a teplé ráno nepřišlo o dva dny dříve, ale lze si vybrat téměř cokoliv, jen počasí ne. Rilský monastýr v záplavě slunce působí mnohem přívětivěji než zahalen do šedivých mraků a nepříjemného deště. Snad si to další poutníci náležitě vychutnají.

Autobus odjel přesně v 8.20 a s krátkou zastávkou pokračoval do Blagoevgradu. Cena 3 Leva byla více než příjemná. V Blagoevgradu jsem byl v 9.40 a v 11.00 odtud odjížděl přímý spoj do Melniku. Měl jsem tedy dostatek času poohlédnout se do té doby po nějaké zábavě. Ta se naskytla v rozhovoru s jedním francouzským baťůžkářem, který zde byl se skupinou kamarádů. On by jel nejraději do nějakého města obdivovat architekturu, ale všichni ostatní milovali hory a tak mu nezbývalo, než se s nimi vydat směr Bansko a odtud výstup do pohoří Pirin. Netrvalo dlouho a jeden Bulhar mne požádal o něco k jídlu a pak i o peníze. Jídlo jsem mu dal, ale peníze zásadně nerozdávám. I když byly později situace, kdy jsem tuto zásadu porušil.

Dvě hodiny do odjezdu autobusu uběhly jako voda a my jsme vyrazili. Jeli jsme po nově zrekonstruované silnici a přes Sandanski se blížili k Melniku. Těšil jsem se jako malé dítě, čekaly mne nové zážitky, noví lidé. Obvykle zůstávám na jednom místě dva dny. Ten první vstřebáte místo kam jste přijeli a druhý den si můžete udělat výlet do okolí.

Do Melniku jsme přijeli ve 13.00. Ještě jsem ani nestačil vystoupit z autobusu a už mi asi desetiletý kluk nabízel „staj za noštuvky“, neboli ubytování na noc. A protože cena 10 Leva byla více než levná, vydal jsem se za ním. Cestou se k nám připojila, jak jsem se dozvěděl o pár okamžiků později, jeho matka a něco si bulharsky povídali. Možná měli radost, že mají hosta. Vedli mně ale do míst, které připomínalo rumiště a okolní domy byly v naprosto otřesném stavu. Jen jsem se modlil, aby mě nevedli do jednoho z nich, tam mě nepřepadli starší bratři a oholeného nevyhodili zpátky na ulici. Ale nic z toho se nestalo. Domek, který se na dvě další noci stal mým domovem, byl sice velmi prostý, ale čistý a pokoj, který jsem dostal útulný. Byla k němu sprcha, evropský záchod, lednice a paní domu mi ihned nabídla možnost vyprání prádla. Co víc jsem si mohl přát?

Byla to velmi příjemná rodina. Otec pracuje jako elektrikář a jeho žena je agronomka v Sandanski. Syn Valerij má prázdniny a babička, stará a scvrklá paní pomáhá se vším, co je v domácnosti potřeba. Dům byl vybaven několika pokoji pro turisty, takže byl schopen pojmout celkem asi 10 lidí najednou. Myslím, že si docela slušně přivydělávají. Však to také ke svým cca 300 Levovým měsíčním platům potřebují.

Z domu byl nádherný výhled na okolní pískovcové homole, které tvoří dominantu a hlavní lákadlo pro turisty. Jak jsem tak pozoroval okolní krásu, nějak mne přepadla nostalgie a všechny tíhy, kterým jsem se snažil touto cestou uniknout, ale není to nic platné. Doma můžete zapomenout ledacos, ale vzpomínky, prožitky, bolesti, to si prostě vozíte s sebou. Ale co, vybalil jsem, připravil si malý batůžek a vyrazil na první nesmělou obhlídku města. Je poměrně malé a táhne se do kopců podél vyschlého koryta řeky. Leží v jakémsi kaňonu uprostřed pískovcových skal. Oba břehy vyschlé řeky spojují zhruba tři krásné, dřevěné mosty. Nádherné, dřevěné domky jsou rozesety po obou úbočích a je na ně krásný pohled. Bulharská architektura je velice zajímavá. V přízemí je buďto nějaká restaurace, obchod, nebo malá galerie, ve které nejednou prodává sám tvůrce všech uměleckých předmětů. V patře, které je svojí plochou rozsáhlejší než přízemí je byt majitelů a nějaké místnosti pro turisty. Celý dům je tak využit do posledního místečka.

V Melniku je plno prachu a jemného písku. Společně s teplotou nejméně 35 stupňů Celsia to vytváří opravdu vyprahlou atmosféru. Ještě že je po celém nevelkém Melniku rozeseto několik skutečně košatých a rozložitých stromů, v jejichž stínu si můžete odpočinout a dát si něco osvěžujícího v restauraci. Velmi zajímavý je tzv. Kardopulův dům s ukázkami vnitřní starodávné architektury. Takové typické sedo-ležení na kobercích. Městské muzeum zase vlastní historické fotografie Melniku, takže bylo jasně poznat, jak mnoho se zdejší osídlení zmenšilo. Domů z původní zástavby zůstal pouhý zbytek.

Vedro je skutečně únavné, ale jsem vděčný za každý paprsek slunce, ještě mám příliš v živé paměti chlad a vlhko Rilského monastýru. Celý Melnik je dlouhý asi 1 km, ale nádherných domů je zde tolik, že je stále co obdivovat. Pokud Vás omrzí procházka po hlavní cestě, můžete se pustit do bludiště spletitých stezek, které vedou mezi jednotlivými domy na úbočích.

Asi kolem sedmé večer jsem se vrátil zpět ke svým domácím a příjemně jsme si popovídali. Mají ještě jednoho, staršího syna, který pracuje jako policista v Sofii. Seděli jsme na terase, pojídali šopský salát a chvílemi sledovali bulharskou TV Nova. Dokonce i reklamy mají stejné jako u nás a zahraniční seriály rovněž. Ať jedete kamkoliv, televize srovná jakékoliv rozdíly kultury i zvyků. Nakonec se z nás stane jeden národ, náboženstvím bude filmová pakultura a bohem blikající HDTV.

Kolem osmé večer jsem se vydal ještě na jednu večerní procházku po městě. Chtěl jsem vidět Melnik v zapadajícím slunci, jak se jeho slábnoucí paprsky odráží v pískovcových skalách a vytváří nádhernou barvu. Cestou jsem potkal mladou maminku s asi dvouletou holčičkou, která když mě uviděla, rozeběhla se ke mně a ani na maminčino volání nereagovala. S maminkou jsme se na sebe usmáli a s máváním jsme se rozloučili.

Sice slabou, ale přeci jen trochu příjemnou útěchu mi v mé samotě poskytlo dobré a vyhlášené Melnické víno. Je temně rudé a silné. Zima padala na město, ale s každým douškem vína jakoby mizela do ztracena. Sice se mi trochu točila hlava, ale na jazyku zůstávala opravdu rozkošná chuť. Když jsem se vrátil k domácím, ještě jsem dostal skleničku vína na dobrou noc, abych prý neměl špatné sny. Nešlo odmítnout, bylo jejich vlastní z hroznů, které sami pěstují. A tak jsem se vydal na kutě a světe div se, ani jsem nestačil říct „borůvkový koláč“ a už tu bylo ráno.

Nový den jsem měl v plánu vyplnit návštěvou Roženského monastýru a vycházkou po okolních pískovcových pyramidách. Nenechte se ale zmást, sice se uvádí, že jsou pískovcové, ale dost poctivě se drolí, jakoby to byl seschlý písek. V osm hodin ráno odjíždí z Melniku autobus směr Rožen, odkud je monastýr asi 1 km. Autobus sice nebyl luxusní, ale vzhledem k tomu, jaká kvalita silnic nás čekala, nemá smysl sem pořizovat cokoliv nového. Tolik děr a výmolů jsem ještě nikdy nezažil.

Vesnička Rožen je tvořena několika zchátralými domky, kde snad od prvního pohledu ani není možné, aby někdo byť jen přespal. Nicméně je udivující, že v tomto prostředí, které připomíná spíš vesnici duchů, je dobře vypadající hotel se satelitní anténou a bazénem. Nevím kolik hostů zde mají, ale připomínalo mi to Hospůdku na Mýtince s tím rozdílem, že sem asi opravdu hosté nechodí.

Jakmile jsem se dostal kousek výš nad úroveň stromů, otevřel se mi pohled na úžasný masiv pohoří Pirin. Zanedlouho jsem před sebou spatřil nádherný, dřevěný monastýr. Opět měl nejprve hradbu a v ní z vnitřní strany pokojíky pro mnichy a na nádvoří malý chrám. Kdo projde branou kláštera, ocitne se rázem v jiném světě. Padne na vás poklidná atmosféra s jiným počítáním času. Určitá část kláštera byla návštěvníkům nepřístupná, něco jako u nás klauzury, do které smí pouze mniši. Tímto způsobem si snaží uchovat alespoň kousek soukromí jen pro sebe. Zbytek kláštera je volně přístupný. Můžete spatřit jídelnu, cely mnichů atd. Z mnichů však byl vidět pouze jeden, který dohlížel na práci jakési stavební firmy, která zde právě prováděla nějakou rekonstrukci. Cely mnichů z vnitřní strany klášterní hradby jsou na jakýchsi ochozech se zábradlím, trámovím a vše je jen a jen dřevěné. Po celém ochozu se pne vinná réva a tak mají mniši zajišten přísun čerstvého ovoce v každém skupenství. Poněkud mne překvapily kmeny vinné révy, které měly průměr lidské nohy. S tak mohutným vzrůstem jsem se ještě nesetkal.

Uvnitř chrámu se setkáte s klasickou pravoslavnou architekturou. Vpředu je ikonostas s nádherně zdobenými malbami svatých a Krista s Bohorodičkou. Po obvodu chrámu jsou sedadla pro věřící. Pravoslavné chrámy nemají klasické lavice jak je známe z katolických kostelů, ale pouze sedadla-křesla pro starší a nemohoucí. Ostatní při bohoslužbě z velké části stojí. Na stěnách chrámu je velké množství fresek zobrazujících příběhy ze života Krista od jeho narození až po vzkříšení. Největší vzácností tohoto kláštera je obraz Bohorodice s malým Kristem, který je umístěn u vchodu do chrámu. Podle tradice je tento obraz nadán zvláštní léčivou a uzdravující mocí.

Asi po hodině strávené v monastýru, kdy jsem se marně pokoušel dešifrovat nápisy u fresek (byly sice psány cyrilicí, ale text byl řecký), jsem se vydal na cestu zpět. Rozhodl jsem se vrátit do Melniku pěšky. Není to nijak daleko, cca kolem 10 km. Výhodou je, že jdete právě skrz pískovcové pyramidy a máte tak možnost spatřit je zblízka. Musím dodat, že zpočátku dobrá a široká cesta se postupně zužovala, až se z ní stala jednochodidlová cestička lemující pyramidy. Pokud se člověk nedívá desítky metrů dolů do propasti, celkem je to pohoda, ale pocit a vědomí, že pískovec vlastně není pískovec, na klidu moc nepřidá. V jednu chvíli to nešlo jinak, že se přichytit oběma rukama povrchu pyramidy a z ní vystouplých kamenů. Určitě to tak udělejte, je to způsob jak se osobně přesvědčit, že pískovec je vlastně jen seschlý písek, když se pod vašima rukama budou kameny drolit a vypadávat ven.

Nakonec jsem tento úsek cesty zvládl a ocitl se na jakémsi pyramidovém pahorku, kde jsem sbíral sílu a odvahu k dalšímu sestupu a pozoroval se zájmem skupinku francouzských důchodců, z nich někteří díky své tělnatosti podle mě neměli pražádnou šanci dostat se přes úsek, který jsem právě zdolal. Občasné ječení hrůzy se mísilo s chlácholivým a povzbuzujícím hlasem jejich průvodkyně, v jejíž kůži bych rozhodně nechtěl být. Ale nakonec i oni jeden po druhém nebezpečné místo zvládli a myslím, že zpět si jistě rádi počkali na třasobus.

Zbytek cesty byl příjemný a s krásným pohledem na Melnik, který se postupně odkrýval mezi pyramidami. Odpoledne sice silně pršelo, ale alespoň jsem si dopsal deník a když se příblížila doba večeře, domáci mě opět pozvali, abych k nim přisedl. Mísa šopského salátu, tradiční bílý chléb a rakije. Asi čtyři hodiny jsme jedli, povídali a bylo nám dobře. U nás se jídlo zhltne a každý si pak jde po svém, na Balkáně a asi i leckde jinde je však příležitostí k navázání a prohlubování vztahů.

Kolem deváté večer jsem se šel sbalit a lehnout. Zítra budu vstávat už v pět hodin ráno, protože mě čeká poměrně náročná cesta do Plovdivu, jednoho z nejhezčích bulharských měst.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-melnik.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-melnik.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Bulharské dobrodružství. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017