Mount Meru aneb pekelný výstup na nejvyšší činnou sopku Afriky

Mount Meru (4562 m.n.m.) ve srovnání se svým mnohem vyšším sousedem, Kilimandžárem (5895 m.n.m.), sice nepůsobí tak majestátním dojmem. Je to však nejvyšší činná sopka Afriky a výstup na ní ukázal se býti dosti obtížným. Tedy alespoň pro mě určitě.

Touto stromovou branou vstupujeme do mlžného pralesa na Mount Meru Mt. Meru - všechny stromy jsou porostlé epifyty - broméliemi, mechy, lišejníky, kapradinami a kdovíčím ještě. Mt. Meru - všechny stromy jsou porostlé epifyty - broméliemi, mechy, lišejníky, kapradinami a kdovíčím ještě. Mt. Meru - všechny stromy jsou porostlé epifyty - broméliemi, mechy, lišejníky, kapradinami a kdovíčím ještě. Mt. Meru - všechny stromy jsou porostlé epifyty - broméliemi, mechy, lišejníky, kapradinami a kdovíčím ještě. Ve výšce 3300 m.n.m. už krásně svítí sluníčko a okolí pokrývá cypřišová kosodřevina Moje maličkost na vrcholu Malého Meru (3801 m.n.m.). Velké Meru (4562 m.n.m.), na které se budeme škrábat již za několik hodin, je vidět v pozadí. Je zde i krásně vidět, že kráter je zborcen směrem doleva (k východu). Já s Jardou na vrcholu Mount Meru (4562 m.n.m.). Hezký je název Socialist Peak, jak se nejvyšší vrcholek této sopky dodnes jmenuje. Pohled směrem do zborceného kráteru. V popředí si všimněte jinovatky - i v Africe můžete zmrznout (a že k tomu nebylo při nočním výstupu daleko)... Ráno už ale byla pohoda. Šlo se z kopce, přestalo foukat, vysvitlo sluníčko a nad Mount Meru se udělal takovýhle krásný mrak.

V této galerii je 11 obrázků. Zobraz celou galerii

Na úvod nejdříve, jako obvykle, pár zeměpisných údajů. Mount Meru (nebo prostě jenom Meru) je nejvyšší činnou sopkou Afriky. Leží na severu Tanzanie a měří 4562 m.n.m. Jinde se údaj o nadmořské výšce o pár metrů liší, uvedená hodnota byla ale napsána na vrcholové ceduli i na certifikátu, který každý turista dosáhnuvší vrcholu obdrží, a proto ho budu brát jako směrodatný.

Nejbližším velkým městem v okolí hory je Arusha, o kus dál na východ (asi 70 kilometrů) pak leží město Moshi a především nejvyšší africká hora Kilimandžáro (Mount Kilimanjaro, též Uhuru, 5895 m.n.m.). Vrchol Kilimandžára je častým cílů mnoha cestovních kanceláří i individuálních cestovatelů a výstup na Meru často slouží jako aklimatizační, aby si turisté zvykli na vysokou nadmořskou výšku, než se vydají na ještě mnohem vyšší Kilimandžáro. Nám nakonec ale výstup na Mount Meru bohatě stačil, protože jsme tu málem vypustili duši. Po Kilimandžáru je také Meru druhou nejvyšší horou Tanzanie.

A hlavně je to, na rozdíl od Kilimandžára, sopka stále činná! Poslední velký sopečný výbuch tu byl zaznamenán v roce 1910. K mnohem větší sérii explozí ovšem došlo zhruba před 6000 lety. Ty byly tak katastrofické, že podstatným způsobem snížily výšku této hory. Sopečný kužel má v nadmořské výšce 2000 m.n.m. průměr asi 20 kilometrů. Kráter sopky Meru je skutečně impozantní, je však z jedné strany zborcen. Nejvyšší bod hory je na západní straně kráteru ve výšce 4562 m.n.m., zatímco na východní straně má zborcený okraj kráteru výšku jen nějakých 2500 m.n.m. Prvním Evropanem, který vylezl až na samotný vrchol, byl Carl Uhlig, kterému se prvovýstup zdařil v roce 1901.

Mount Meru leží v NP Arusha. Ten patří k menším tanzanským parkům – má rozlohu pouhých 137 km2. Můžete zde zahlédnout například slony, zebry, levharty, buvoly, hyeny, mangusty, krajtu, chameleona, různé antilopy a mnoho druhů opic a ptáků (400 druhů!). Jelikož jsme ovšem viděli mnoho dalších národních parků v Keni, Malawi a Zambii, soustředili jsme se v NP Arusha nikoliv na pozorování divoké zvěře, nýbrž jen a pouze na výstup na Meru.

Výstup na Meru – den 0.

O tom, že se mi chce drápat na Meru, jsem měl od počátku značné pochybnosti. Za prvé jsem už asi zlenivěl, a pak výstup také není zadarmo. Nejenomže musíte platit za vstup do národního parku, ale musíte tam také platit za ozbrojený doprovod a ubytování na horských chatách. A také se musíte do toho parku vůbec dostat. Z těchto důvodů je nejlepší možností zaplatit si výstup v některé z mnoha cestovních kanceláří v Arushi nebo v Moshi. Agentura za Vás všechno zajistí a nemusíte se o nic starat. Výstup Vás však přijde na zhruba 150 USD za den! Návštěva národních parků v Tanzanii je totiž ještě dražší než v sousední Keni.

Nakonec jsem se k výstupu nechal přemluvit. Rovnou na začátku řeknu, že ve finální části výstupu, kdy jsme málem vypustili duši, jsem si kolikrát nadával („že já b…c jsem sem lezl…“), ale celkově se mi celý výlet s cestovkou moc líbil. Zvláště mlžný prales na úpatí Meru rozhodně stojí za návštěvu a byla to možná nejkrásnější krajina (alespoň co se týče rostlinstva), kterou jsme v Africe viděli. Kdybych věděl dopředu, co mě čeká, tak bych až na vrchol rozhodně nelezl, ale až do výšky 3500 m.n.m. je to celkem nenáročná a zajímavá túra.

Den před počátkem výstupu jsme přijeli do města Arusha autobusem z Nairobi. Arusha je sice na tanzanské poměry dost velké město, ale celkem vzato je to pěkná díra, která sama o sobě není zajímavá vůbec ničím. Široké nevzhledné ulice plné lidí, architektura žádná, nepořádek… Ale Arusha má vynikající polohu, kvůli které se zde téměř každý turista, jedoucí do Tanzanie, zastaví. Arushu bychom mohli označit jako „hlavní město tanzanských národních parků“. Proto je v Arushi spousta cestovek a agentur.

V zásadě si můžete vybrat ze dvou možností. Buď je Vaší prioritou pozorování divoké zvěře – pak je asi nejlepší alternativou vyrazit na několikadenní safari do národních parků Serengeti, Ngorongoro, Manyara nebo Tarangire. Ty všechny leží na západ od Arushi. Nebo můžete dát přednost výstupům na hory – Meru či Kilimandžáro – a vydat se směrem na východ.

Naší hlavní starostí ihned po příjezdu do Arushi tedy bylo najít cestovní agenturu, se kterou bychom se za přijatelnou cenu dostali na Mount Meru. Po obejití několika cestovek, do kterých nás vehementně směrovali místí nadháněči, jsme nakonec usmlouvali cenu na 290 USD na jednoho za třídenní výlet. Běžná taxa je o dost vyšší a navíc výlet trvá 4 dny, my jsme se ale rozhodli, že ušetříme čas i peníze a zvládneme to za tři dny. Společnost, kterou jsme vybrali, se jmenuje „Kilimanjaro Crown Birds Tours & Safaris LTD.“ a manažer, se kterým jsme to vyjednali, se jmenoval Jalala. Cena byla oproti ostatním nabídkám hodně nízká, až jsme se báli, že v tom bude nějaký zádrhel. Slíbili jsme ale Jalalovi, že když budeme s jeho službami spokojeni, tak se o něm pochvalně zmíníme na českých internetových stránkách. Tímto tedy slib plním, protože jsme opravdu spokojeni byli a žádný zádrhel se nevyskytnul.

Výstup na Meru – den 1.

Samotný výstup začal druhého dne. V půl osmé pro nás do hotelu přijel auťák z cestovky. V cestovce jsme doplatili zbytek peněz za výlet (zálohu jsme platili už předchozího dne) a pak nás auto odvezlo až k bráně Momella Gate (1500 m.n.m.). Po vyřízení nezbytných formalit (zaplacení vstupu do NP a podobně) vyrážíme směrem vzhůru. Jde nás pět Čechů, jeden Němec a dva černoši. Jeden z nich je ozbrojený ranger – strážce NP s puškou. V parku se totiž vyskytují i levharti, buvoli a sloni, takže je to kvůli naší bezpečnosti (žádné z těchto zvířat jsme ovšem neviděli, neboť se pochopitelně vyhýbají místům, kde je nejvíc turistů). Část našich zavazadel pak nesou domorodí nosiči, kteří jdou ovšem jinudy než my.

Naším dnešním cílem je chata Miriakamba Hut v nadmořské výšce 2500 m.n.m. Počasí je docela nepříjemné – je mlhavo a neustále lehce poprchává. Není se ovšem co divit – první část cesty prochází mlžným pralesem, kde je vlhko prakticky pořád. A prales je to vskutku úžasný, nejhezčí, jaký jsem kdy viděl, alespoň co se týče rostlinstva. Žádný strom není holý, téměř každá větev je pokryta různými epifyty – bromeliemi, mechy, lišejníky, kapradím. Občas se někde mezi větvemi mihne opice. A cestou vidíme další pěkné atrakce – strom ve tvaru velké průchozí brány (viz fotogalerie) nebo malý vodopád.

Po pěti hodinách pochodu nakonec skutečně vylézáme na chatu Miriakamba Hut, kde se ubytováváme. Je tu docela zima a vlhký vzduch. Naštěstí nám večer náš kuchař uvařil teplé jídlo (maso, zelenina, brambory, polévka, horký čaj), tak jsme se zahřáli. V pokoji na chatě, kde jsme spali, byly mraky mravenců, ale poté, co je místní zaměstnanec polil benzínem, všichni do jednoho zmizeli.

Výstup na Meru – den 2.

Včera večer se na chatě na chvilku vyjasnilo, dnes se ale probouzíme do pošmourného rána. Teplota je 13°C, venku vlhko, občas krápe. Převlékáme se ze suchého spacího do mokrého pochodového oblečení (od včerejška neuschlo ani náhodou, kamínka na pokojích se nevedou…) a vyrážíme. Na další chatu, Saddle Hut (3500 m.n.m.), nám trvala 3,5 hodiny. Takže celkem rychle. Cesta zpočátku stále vede mlžným pralesem. Ale najednou, ve výšce asi 3300 m.n.m., mraky mizí a vysvítá sluníčko. I vegetace se mění, stromy jsou znatelně menší a převažují cypřiše (taková místní „kosodřevina“). V dálce je dokonce vidět v oparu i nejvyšší hora Afriky, Kilimandžáro!

Na chatě Saddle Hut nejdříve čekáme, než se uvolní místo v chatě. Ubytováváme se a po svačince vyrážíme ještě na krátký výstup na Malé Meru (Little Meru, 3801 m.n.m.). Cesta nahoru a zpět nám zabrala, i se zevlováním a focením na vrcholu, asi hodinku a půl. V dálce se tyčí hlavní vrchol Velkého Meru, kam se v noci vypravíme. Nevypadá to tak drsně… Večeře byla dobrá, ale ani jsem jí nedojedl. Všichni jsme nějací malátní, asi je to tou nadmořskou výškou. A trápí mě vleklé střevní potíže, když to popíšu hodně slušně…

Výstup na Meru – den 3.

Dnešní den byl opravdu hodně dlouhý a velmi, velmi drsný. Kdybych věděl, co mě čeká. na vrchol bych rozhodně nelezl a spokojil bych se s pokořením Malého Meru. Není ale nad sladkou nevědomost!

Takže budíček byl přesně o půlnoci a v 01:00 třetího dne jsme vyrazili směr Meru. Byli jsme pouze čtyři, protože Pepu přepadly zažívací obtíže ještě horšího rázu než mě (spíše než stravě bych to přičítal nadmořské výšce a únavě). To mě možná zachránilo, protože Pepa mi půjčil větrovku, kterou jsem nechal doma v Praze. (Co také s větrovkou v horké Africe, že?)

Vězte ovšem, že po horku nebylo během výstupu ani památky. Vyrazili jsme za úplňku, což bylo dobré, protože jsme nemuseli celou cestu používat baterky. Záhy jsme se roztrhli na dvě dvojice – já s Jardou jsme pochodovali vepředu s jedním průvodcem (bez průvodce se tu sami nesmíte vůbec pohybovat) a Honza s Maruškou šli kus za námi s druhým průvodcem.

Cesta na vrchol byla opravdu strastiplná a zabrala nám 4 hodiny. Především byl na hřebeni neuvěřitelný fičák síly dost slušné vichřice. Když na to přijde, myslím, že mám docela silnou vůli a navíc se nerad vzdávám před cílem. Ale cíl byl stále v nedohlednu a vichr ne a ne polevit. Ještě že jsem měl tu větrovku. Měl jsem tedy na začátku výstupu i klobouk, ale ten mi zlý vítr nenávratně odvál někam do hlubin sopečného kráteru, který jsme spíše tušili než viděli pod sebou. Čím horší ale byly útrapy, tím méně jsem si dokázal představit, že bychom se vrátili zpátky. Tak jsme tedy nakonec s Jardou silou vůle ten zatracený vrchol zdolali.

Náš průvodce s námi ovšem šel celkem v pohodě – pro něj asi nic zvláštního, určitě už tam šel s nějakými turisty alespoň po sté a ani nevypadal, že by se nějak zvlášť zadýchal. Na vrcholu je vrcholová kniha, kam jsme se ztuhlými prsty zapsali a nechali jsme se naším průvodcem vyfotit u cedule s nápisem Socialist Peak, což je název samotného vrcholu Mount Meru, který upomíná na časy ne zas tak dávno minulé, kdy vládli v Tanzanii marxisté.

Sestup byl už celkem v pohodě. Začalo svítat, vítr jako na povel ustal a kdybych nebyl smrtelně vyčerpán, řekl bych, že to byla směrem dolů krásná procházka. Jen okolní jinovatka napovídal, že v noci bylo lehce pod nulou. Na zpáteční cestě jsme také minuli Honzu s Maruškou, o nichž jsme se jednu chvíli domnívali, že už je nikdy neuvidíme. I oni nakonec dosáhli vrcholu.

Brzy ráno jsme dorazili zpět na Saddle Hut a zachumlali jsme se do spacáků, Honza s Maruškou dorazili asi o dvě hodiny později. Před polednem jsme vylezli, naobědvali se a začal sestup. Ze Saddle Hut až dolů k Momella Gate jsme tentokrát seběhli kratší cestou za 4 hodiny (2000 metrů převýšení)! Chvíli jsme odpočívali u Momella Gate. Pak jsme obdarovali našeho rangera, kuchaře a nosiče spropitným a odjeli zpátky do Arushi. Dorazili jsme sem večer a po večeři následoval velmi dlouhý a velmi zasloužený spánek.

Příštího dne jsme v Arushi jenom relaxovali. A den následující nás čekal 1200 kilometrů dlouhý přesun autobusem do města Mbeya a následně přesun do Malawi. To už je ale zase jiná kapitola…

Meru a Arusha – praktické informace

Kursy v létě 2008: 1USD = 16 Kč, 1 EUR = 25 Kč, 1 USD = 1130 tanzanských šilinků – dále TS, takže orientačně jsme počítali 1000 TS = 15 Kč

Výlet na Meru – Jak už jsem zmínil, zvolili jsme společnost Kilimanjaro Crown Birds Tours & Safaris Ltd. Místní manager se jmenuje Jalala a kancelář najdete na jedné z hlavních ulic Arushi (India Street). Samozřejmě můžete obejít několik kanceláří, tuhle cestovku ale můžu vřele doporučit. Ne, opravdu nejsem agentem tanzanských cestovních agentur. Ale Jalala působil velmi sympaticky a seriózně (což se zdaleka nedá říct o všech místních „managerech“).

Nesliboval nám hory doly, ale všechno fungovalo tak jak slíbil a opravdu nás nezklamal. Dál nám skvělou cenu 290 USD na osobu za 3 dny. No není to zrovna málo, ale Tanzanie je co se týče národních parků země velice drahá a u ostatních cestovek by se s námi o podobné ceně ani nebavili. V ceně byl odvoz autem do národního parku, vstupné do národního parku (včetně poplatku za nosiče a rangera, kteří jsou zaměstnanci národního parku, ne cestovky) a jídlo (včetně mzdy, nikoliv však spropitného, pro kuchaře). Jalala nám sice sdělil, že naše jídlo bude o trochu chudší než u jiných výletů vzhledem ke speciální ceně, ale nestěžovali jsme si a náš kuchař vařil dobře.

V ceně výletu naopak není spropitné, které je jaksi dobrovolně povinné – automaticky se počítá s tím, že rangerovi, nosičům, průvodcům (ti co nás vedli přímo v noci na vrchol) a kuchaři dáte odpovídající spropitné. Celkem jsme tak každý na spropitném zaplatili asi 30000 TS (asi 450 Kč). Nedokážu přesně odhadnout, kolik je adekvátní spropitné, ale ranger, nosiči a kuchař se tvářili celkem spokojeně, zatímco naši vrcholoví průvodci evidentně očekávali vyšší částku…Celkově tedy náš rozpočet dělal necelých 110 USD na osobu a den, zatímco obvyklá cena je nejméně 150 USD.

Ubytování – Arusha – v Arushi jsme bydleli v hotelech Flamingo (20 USD za 3 osoby ve dvojlůžáku, přičemž jsme v něm spali tři – dva na postelích, jeden na karimatce) a Coyote (6000 TS na osobu). V ceně ubytování byla i snídaně.

Doprava – autobus Nairobi (Keňa) – Arusha (Tanzanie): 1200 KES (keňských šilinků, asi 300 Kč). Autobus byl „shuttle“, to znamená, že nám ho dohodili v našem hotelu (New Kenya Lodge) v Nairobi. Zastavil ráno u hotelu, nabral nás i se zavazadly a pak posbíral další turisty u dalších hotelů a na letišti. Celkově jsme tedy jeli (i se zastávkou na letišti) 7,5 hodiny. Vzdálenost Nairobi – Arusha je 268 kilometrů. Na hranicích je odbavení krátké a v pohodě, vízum dostanete hned na místě a bez problémů za 50 USD (pozor, neberou dolarové bankovky starší než z roku 2000!).

autobus Arusha – Mbeya: 35000 TS. Cesta je dlouhá 1200 kilometrů, jedete v podstatě napříč celou Tanzanií, ovšem po velmi kvalitní silnici (lepší povrch než u nás!) a velmi pohodlným dálkovým autobusem. Cesta trvala 18,5 hodiny.

Různé ceny – Arusha: Internet – 1000 TS/hodina. Pivo Kilimanjaro v baru – 1500 TS. Limonáda (0,35 litru) 500 TS.

Tento článek je součástí seriálu Afrika 2008. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017