Mustagh Ata - v zemi Krále ledovců

Král ledovců, 7546 metrů vysoký Mustagh Ata, se tyčí v čínské části Pamíru a je považován za jeden z nejkrásnějších štítů světa. Jurty na jeho svazích obývá od svých krajanů neprostupnou hranicí oddělená komunita kyrgyzských pastevců, jejíž život se od doby, kdy ji před více jak sto lety navštívil slavný cestovatel Sven Hedin, snad vůbec nezměnil.

Mustagh Ata (7546 m) je druhou nejvyšší horou Pamíru. Během krátkého léta je třeba nakosit dostatek krmiva pro dobytek na dlouhé zimní měsíce. Tradičním obydlím kyrgyzských pastevců je plstěná jurta. Kromě ovcí a jaků chovají Kyrgyzové také huňaté dvouhrbé velbloudy, kteří jim slouží ke stěhování jurt. Jaci dávají pastevcům mléko, maso a z jejich dlouhé srsti se vyrábí teplé zimní oblečení. Děti žijící pod horou Muztagh Ata a v odlehlých pamírských údolích, mají docela problémy se školní docházkou. Břehy Malého Karakulu lemuje drsná vysokohorská polopoušť. Rohože na stavbu jurty spřádají kyrgyzské ženy dodnes ručně.

V této galerii je 8 obrázků. Zobraz celou galerii

„Slunce zapadalo a purpurové červánky uhasínaly na západních svazích Mustagh Aty. Když se objevil měsíc v úplňku nad skalními stěnami jižní strany ledovce, vyšel jsem ven a obdivoval se největším divům přírody, jaké jsem kdy v Asii spatřil.“

Tak líčí své dojmy z pobytu v této odlehlé části světa známý švédský cestoval Sven Hedin. V kyrgyzském táboře na úpatí Krále ledovců strávil v létě roku 1894 několik týdnů, které pak později popsal v jednom ze svých cestopisů. Z poutavého vyprávění je dobře patrné, jak silný dojem udělaly na tohoto protřelého světoběžníka majestátní velehory východního Pamíru.

Nebezpečná silnice

Prásk! Ohlušující rána doprovázená několikanásobnou ozvěnou otřásla hlubokým horským kaňonem. Stáli jsme na čínské straně proslulé Karakoram Highway a čekali až vojáci postupně odstřelí zával, který blokoval cestu. Na této strategické silnici, jež spojuje Říši Středu s Pákistánem a překonává hned čtyři nejvyšší pohoří světa, je to rutinní záležitost. Velehory v srdci Asie jsou z geologického pohledu velmi mladé a stále se formují. Sesuvy kamenů i celých skal jsou tu proto na denním pořádku.

Mrak prachu se ještě ani nestačil usadit a náš autobus se dal opět do pohybu. Po pár kilometrech však znovu zastavujeme. Cesta je tak rozbitá, že se zdá nemožné, aby po ní autobus projel. Řidičův pomocník byl však připraven na každou situaci. Přes největší díry položil velké fošny, které pro jistotu vezl celou dobu na střeše, a jelo se dál.

Pod sedmitisícovkou Kongur vystřídala rozbitou asfaltku úzká skalnatá římsa. Z jedné strany silnice se na nás šklebila sto metrů hluboká propast a na druhé se zas zvedaly podezřele převislé skalní bloky. Tahle kombinace nevěstila nic dobrého. Řidič však k mému zděšení nijak nepřizpůsoboval jízdu stavu vozovky.

Cesta vedla téměř stále po okraji propasti. Občas se na dně objevil vrak auta či náklaďáku. Nad těmi dobře viditelnými řidič vždy zpomalil, aby si je cestující mohli prohlédnout, prozradil co o neštěstí ví, nebo jen zvedl několik prstů, podle toho, kolik měla nehoda obětí. Nemusím snad ani dodávat, jak moc jsem si vydechl, když se na obzoru objevila nezaměnitelná silueta Krále ledovců a nebezpečná cesta byla za mnou.

Pamír – Střecha Země

Pamír je třetí nejvyšší pohoří světa. Rozkládá se na území Tádžikistánu, Kyrgyzstánu , Číny a částečně i v Afghánistánu. Jeho průměrná nadmořská výška z něj činní nejvýše položenou oblast na světě. Sněžná čára stoupá směrem k východu a dosahuje 4500–5400 metrů. S názvem Pamír se poprvé setkáváme v díle Marka Pola. Etymologové odvozují jméno pohoří od perského spojení Bam–jar, což lze přeložit jako Střecha Země. Nejvyšší horou Pamíru je Kongur (7719m). Tento vrchol byl stejně jako Mustagh Ata slezen poprvé teprve v roce 1956, tedy až tři roky po zdolání Everestu.

Pro toto drsné a suché pohoří bez lesů jsou typické mrazivé větry a výrazné výkyvy mezi denními a nočními teplotami. Zimy jsou zde podobné zimám v arktických oblastech a mrazy se často pohybují i okolo mínus padesáti stupňů. Období bez mrazu trvá v těchto velehorách jen 50 dní. Celková plocha pamírských ledovců činí 8000 km2. Největší ledovec, Fedčenkův, je dlouhý 77 km. Nejpustější oblastí pohoří je jeho východní (čínská) část. V širokých dolinách, jejichž dna leží ve výšce 3700–4200 metrů, je krajina monotónní a tvoří ji suchá step a rozlehlá suťoviska. Zvířena je zde stejně chudá jako vegetace. Za jejího nejtypičtějším představitele lze označit divokou ovci archar. Celoročně žijí v čínském Pamíru jen Kyrgyzové a Tádžikové, které živí dodnes pastevectví.

Slaný čaj

Pod horou Muztagh Ata míjí Karakoram Highway nádherné jezero Malý Karakul. Právě tady jsem se nechal vysadit a vydal se podle jeho břehu ke skupině jurt. Domorodci mne spatřili už z dálky a několik chlapců mi vyjelo naproti na mezcích a drabařích (dvouhrbých velbloudech). O chvíli později už jsem seděl v příjemně vytopené jurtě, popíjel se sympatickou rodinkou pastevců slaný čaj s jačím mlékem a chroupal jako kámen tvrdý sušený sýr kurt.

Kyrgyzové od Malého Karakulu jsou díky blízké silnici na turisty zvyklí. Každý rok se jich tu v létě několik zastaví. Pro domorodce jsou jejich návštěvy příjemným rozptýlením v jinak jednotvárném životě a také jednou z mála možností jak si trochu přivydělat. Podle čínských zákonů sice u sebe bez povolení ubytovávat cizince nesmí, ale tady v horách se podobná nařízení snadno obcházejí, přestože jde o pohraniční oblast, kde jsou rozmístěny tisíce vládních vojáků.

Noční dobrodružství

Cizinci, kteří chtějí u Malého Karakulu pobývat, by měli správně použít pouze některou z „turistických“ jurt, které byly postaveny vedle malé restaurace hned u silnice. A také zaplatit poplatek za vstup do hor. Jako většina baťůžkářů, kteří přijíždějí do Číny na vlastní pěst, jsem neměl nejmenší chuť podporovat komunistické aparáčníky v Pekingu a do žádného nesmyslného povolení jsem proto investovat nehodlal.

Toto rozhodnutí mi připravilo zajímavé dobrodružství. Večer přicválal k jurtě mých hostitelů na koni starý Kyrgyz v typickém bílém klobouku (ak kalpak) a začal rozčileně gestikulovat a naznačovat ať uteču do hor. Díky znalosti několika základních tureckých slovíček jsem pochopil, že se blíží hlídka čínských vojáků a jestli mne tu najdou, budu muset platit předepsané vstupné a patrně způsobím domorodcům i nějaké oplétačky. Schoval jsem tedy rychle batoh pod kus plachty a vyběhl do kamenité ledovcové morény za jurtou. Slunce právě zapadalo. V neznámém terénu jsem po tmě brzy zabloudil a také pěkně promrzl. Karakul leží ve čtyřtisícové výšce a rozdíl mezi denní a noční teplotou tu činní okolo třiceti stupňů. Nakonec jsem našel břeh jezera a o půlnoci i svou jurtu. Ta se pak dlouho do noci otřásala bujarým smíchem a veselým. Kyrgyzové z východního Pamíru považují Číňany za okupanty stejně jako Tibeťané a mají proto pochopitelně nelíčenou radost, když se jim podaří nějak obejít jejich nařízení.

Kyrgyzové z Pamíru

Kyrgyzové jsou jedním z mnoha turkických národů střední Asie. Dříve bývali často ztotožňováni s Kazachy, se kterými mají společné kořeny a kulturu. Ve středověku přijali islám, ale dodnes se u nich uchovali četné prvky kultu předků a šamanismus. V po staletí neměnném životě kyrgyzských kočovníků nastaly velké změny během 20. století. Většina Kyrgyzů se po Velké říjnové socialistické revoluci ocitla na území Sovětském svazu a těžce na ně dopadly velké společenské změny. Při kolektivizaci přišli o svá stáda a zároveň i jediný majetek, byli nuceni se usadit a stát se kolchozníky.

Jedinou pozitivní stránkou této temné kapitoly kyrgyzských dějin bylo to, že nová doba přinesla i odstranění negramotnosti, která dosahovala v minulosti více jak 90%. Počátkem 90. let přišel další velký předěl. Kygyzstán získal samostatnost a započalo dlouhé období bídy a chaosu. Lidem byl dobytek vrácen, ale už se o něj neuměli postarat, neboť odvykli tradičnímu způsobu života. Nevelká kyrgyzská komunita z odlehlého čínského Pamíru byla všech cizích vlivů ušetřena. Pod horou Mustagh Ata tak dnes už pasou stáda asi poslední „necivilizovaní“ Kyrgyzové. Sven Hedin o nich píše jako o „skutečných rytířích hor“.

Posvátná hora

Druhý den ráno se mi naskytl přímo pohádkový pohled na vycházejícím sluncem ozářené horské panorama Pamíru. Nikdy jsem neviděl tak impozantní přírodní scenérii. Věčným sněhem pokrytý vrchol Krále ledovců vypadal naprosto neskutečně a třpytil se jako gigantický drahokam.

Kyrgyzové považují od nepaměti tuto horu za posvátnou, přestože je o trochu nižší, než sousední méně malebný masív Kongur (7719 m). „Kamkoliv jsem přišel a kdekoliv jsem byl v kyrgyzských vesnicích hoštěn, všude měli mnoho povídek o této hoře…“ píše Sven Hedin.

Podle jedné místní pověsti je to prý ohromný mazár (svatý hrob), ve kterém byl pochován prorok Musá (Mojžíš). Podle jiné muslimské legendy se jedná o hrob kalifa Alího, Mohamedova tchána a následníka.

Vypráví se také, že na vrcholu hory Muztagh Ata leží tajemné město Džanajdar, jehož obyvatelé jsou velmi šťastni a neznají zimy, bolesti a ani smrti. Další historky o Králi ledovců jsou ještě mnohem fantastičtější.

Z charakteru starých domorodých bájí a zkazek lze soudit, že Kyrgyzové nikdy v minulosti na vrchol Krále ledovců nevylezli, a proto zůstal pro ně tajemným. Ostatně není se čemu divit. Ani pro dnešní profesionální horolezce není výstup nijak snadnou záležitost a mnoho jich už zaplatilo svou troufalost životem.

Padající laviny

Také Sven Hedin se pokusil zdolat vrchol Muztagh Aty. Ale podařilo se mu dostat pouze do výšky asi 6300 metrů. Přesto to byl jeden z nějvětších zážitků jeho dobrodružného života. V jedné své knize o tom píše tento jindy věcný a strohý Švéd: „…domnívám se, že obraz, který se mi zde naskytl, překonával svojí divokou fantastickou krásou vše, co může smrtelník na světě spatřit. Zdálo se mně, že stojím na hranici nekonečného prostoru… Jediný krok dělil mne od hvězd, měsíc mohl jsem pohladit rukou…“

Neměl jsem tolik odvahy, abych se pouštěl do strmých svahů Muztagh Aty po Hedinových stopách. Ledovce visící na stěnách hory naháněly hrůzu a několikrát denně po nich padali laviny. Žádnou jsem sice neviděl, ale děsivý rachot, který občas přerušil majestátní horské ticho, byl toho neklamným důkazem.

Bouře na jezeře

Vydal jsem se pouze na trek kolem Malého Karakulu. Navzdory svému názvu je to obrovské jezero a obejít ho mi trvalo celý den. Cestou jsem míjel jurty přátelských Kyrgyzů a stáda pasoucích se kutasů (jaků). Na loukách u břehu jezera kosili právě domorodci trávu a připravovali zásoby píce na zimu, která tu trvá téměř deset měsíců.

Sven Hedin byl první, kdo změřil hloubku Malého Karakulu. Aby se mu to povedlo, musel si nejprve za pomoci Kyrgyzů postavit nějaké plavidlo. Nebylo to snadné, neboť místní obyvatelé nikdy před tím žádný člun neviděli. „Ovčí a koňské kůže byly sešity a napnuty na kostru ze stanových tyčí. Vesla a stožár zhotovili jsem z latí a kormidlo z rýče. Byl to velkolepý člun, křivý a hranatý jako stará krabička od sardinek. Pro nosnost člunu upevnili jsme na všech stranách vzduchem naplněné kozí kůže. Člun podobal se předpotopnímu zvířeti, sedícímu na vejcích. Jeden z Kyrgyzů poznamenal, že se mu nikdy ani nesnilo, že by člun takto vypadal.“ Hedin byl domorodci varován, že riskuje utonutí v ledové vodě, ale nehodlal od svého záměru upustit. Okamžiky před první plavbou popisuje takto: „Při spouštění člunu shromáždili se na břehu kočovníci a mlčky na nás hleděli. Jistě se domnívali, že jsem se zbláznil a čekali jen na to, až mne uvidí, jak mizím pod křišťálovou hladinou."

Hedin strávil zkoumáním jezera několik dní. Největší hloubka, kterou naměřil, byla 240 metrů. Při jedné z plaveb ho zastihla bouře, jeho svérázné plavidlo se převrátilo a odvážný cestovatel měl velké štěstí, že se neutopil.

Informace na cestu

Doprava: U jezera Malý Karakul lze vystoupit z autobusů, které spojují město Kašgar a pohraniční osadu Taškugan. Cizincům obvykle není umožněno cestovat běžnou linkou, ale musí použít zvláštní a dražší bus, který je určen výhradně turistům. Pronájem terénního auta s čínským řidičem je možný, ale finančně velmi nákladný. Od jezera se můžete pokusit odjet stopem, ale patrně se takto dostanete jen k prvnímu kontrolnímu stanovišti čínských pohraničníků. Stále více cestovatelů se sem vydává po KKH i na kole.

Ubytování: Sehnat ubytování v jurtě u některé kyrgyzské rodiny není problém (se stravou okolo 15 EUR) a tento zážitek je i jedním z hlavních důvodů, proč k Malému Karakulu turisté jezdí. Oficiálně to však není dovoleno. Cizinci by správně měli nocovat v turistickém táboře u silnice, kde stojí vybydlená jurta tolik co pokoj v hvězdičkovém hotelu. Navíc tu ještě každý cizinec musí zaplatit nemalý poplatek za vstup do hor. Pokud chcete mít soukromí a maximálně ušetřit, tak si vezměte vlastní stan.

Sezóna: Ideálním obdobím pro cestu do této části Pamíru je červenec a srpen. To bývá přes den na slunci okolo 20°C. Teplé oblečení je přesto nutné. Při zatažené obloze se rychle ochlazuje a občas fouká ledový vítr. V noci navíc i v tuto roční dobu klesá občas teplota pod nulu.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-mustagh-ata-kral-ledovcu.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-mustagh-ata-kral-ledovcu.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017