Na lovu sloního ptáka

Domorodci na Madagaskaru odedávna nalézali v pralesích skořápky obrovských ptačích vajec, které používali jako nádoby na vodu. Vejce měla obsah asi deseti litrů, což se rovná obsahu 180-ti vajec slepičích. Ještě dnes je možno při troše štěstí taková vejce nalézt. Jsou tedy legendy o gigantických okřídlených zabijácích, unášejících a požírajících lidi pravdivé?

Výzva pro výzkumníky a dobrodruhy

Už mnoho let se vášnivě zabývám hledáním dosud neznámých nebo údajně už dávno vyhynulých zvířat, jako je lochneská příšera nebo sněžný muž. Naše skupina se už vydala za obrovským smrtícím červem olgoj chorchojem do pouště Gobi, či za obávaným tvorem tatzelwurmem do vysokohorských soutěsek Alp. Není tedy divu, že nás zaujaly i staré legendy o "sloním ptáku" z Madagaskaru. Jako první o něm napsal středověký cestovatel Marco Polo. Od domorodců se doslechl, že je podobný orlu, ale mnohem větší. Dokáže prý zabít i slona. Uchopí ho pařáty, vynese do výšky a pak pustí na zem. Mrtvole zobákem rozpáře břicho a vyžere vnitřnosti.

Dlouho trvalo, než svět uvěřil v existenci tohoto ptačího obra. Pochybovačné hlasy skeptických vědců zmlkly až v roce 1850, kdy arabský kupec Abbádi přivezl do Francie tři neporušená vejce a několik kostí obrovitého ptáka. Byla to zoologická senzace minulého století. Během následujících deseti let se francouzským paleontologům podařilo nalézt tolik kostí, že mohli sestavit úplnou kostru. Ukázalo se, že pták vypadal jako pštros s krátkýma silnýma nohama. Byl až tři metry vysoký a vážil půl tuny. V žádném případě však nemohl létat, natož aby unesl slona. Přesto mohl být člověku nebezpečný. Úderem silného zobáku dokázal rozpoltit lebku člověka a zabít ho jediným kopancem. Vědci ho nazvali Aepyornis, nedokázali však přesně určit, kdy vyhynul. Zpočátku se domnívali, že to bylo kdysi v pravěku, pak však tuto hranici postupně snižovali a dnes platí názor, že mohl žít ještě v 17. století. Domorodci ale stále znepokojují zoology svým tvrzením, že vejce, která občas nacházejí v bažinách a dunách jižní části ostrova vypadají, jakoby byla snesena zcela nedávno. Co když se tedy vědci mýlí a sloní pták dodnes přežívá někde v odlehlých místech ostrova?

Proč se o tom nepřesvědčit? Kamarády jsem k expedici přemlouvat nemusel. Jsme už sehraná parta - Jirka Skupien, Jarda Prokopec, Dany Mackerle a já. Žádné nebezpečí nás nemůže zastavit, ale tentokrát bylo jasné, že bez možnosti dorozumět se malgašsky s domorodci, bychom tam jeli naprosto zbytečně. Proto se s námi vydává hledat ptačího obra ještě Pascal, rodilý Malgaš, dnes žijící v Praze. V naší republice vystudoval žurnalistiku, takže umí dobře česky a na Madagaskaru nám může dělat překladatele.

V plánu máme projet jihozápadní pobřeží ostrova, kde se Aepyornis nejvíce vyskytoval, a prozkoumat nejzapadlejší místa kolem ústí řeky Ilinta. Hned na začátku cesty máme štěstí. Domorodec z městečka Tuleár nám ukazuje obrovské Aepyornisovo vejce. Posvátně ho držíme v ruce a prohlížíme ze všech stran. Je skutečně impozantní. Nevypadá, že by bylo příliš staré a tak se vyptáváme, kde ho našel. Pták přece nebývá daleko od hnízda! Domorodec to zpočátku nechce prozradit, ale balíček bankovek mu nakonec rozvazuje ústa. Na mapě nám ukazuje jedno místo nedaleko vesničky Androky.

Překvapení v dunách

Jedeme tam celý den. Cesta je v hrozném stavu. Hluboké díry a obrovské balvany. Místy to připomíná pěší stezku někde v Tatrách, nebo suché koryto řeky. Občas musíme zapnout pohon na všechna čtyři kola. Všude kolem je jen suchá trnitá buš. Konečně křoviska končí a před námi se otevírá úžasný pohled. Oslnivě žluté písečné duny, táhnoucí se na všechny strany. V malém háječku stromovitých kaktusů a rafiových palem zastavujeme a stavíme tábor. Nedočkavý Jirka bere své brašny s foťáky a kamerou a vyráží na průzkum. Rychle pár hltů zteplalé vody, házíme si bágly na záda a běžíme za ním. Jarda pro jistotu bere ještě rýč, co kdyby někde z písku koukala Aepyornisova kostra? Připadáme si jako na Sahaře. Nohy se boří do jemného písku, slunce nemilosrdně praží a nad dunami se chvěje žhavý opar faty morgany. Rozdělujeme se do rojnice a pomalu procházíme mezi pahorky a písečnými přesypy. Vyhlížím nejvyšší místo, abych si odtud mohl prohlédnout celé okolí a v tom slyším volání Pascala. Něco našel. Sbíháme se k němu a nevěříme svým očím.

Plošina na úpatí jedné dlouhé duny je pokryta spoustou skořápek. Vypadají jako střepy z porcelánových hrníčků, ale určitě pocházejí z rozbitého vejce sloního ptáka, nebo spíše z několika jeho vajec. Nikde žádná obruba, žádné ouško, žádná kresba. Jsou jich zde desítky a všechny skoro stejné. Světle žluto-hnědé barvy, tloušťky skoro 4 mm, mírně zaoblené ( pozdější chemický rozbor v laboratoři dokázal, že to jsou skutečně vaječné skořápky). Nemusíme je vykopávat z písku, leží přímo na povrchu, jakoby zde vejce byla snesena teprve nedávno. Vylíhla se z nich mláďata, nebo byla vejce jen něčím rozbita? Lezeme po kolenou a hledáme úlomky patřící k sobě. Rádi bychom z nich sestavili alespoň jedno celé vejce. Kdoví co vše se ještě skrývá pod povrchem písku, běží nám hlavou. Jsou tam ještě celá neporušená vejce v hodnotě několika tisíců dolarů? Nebo i kostry sloních ptáků? Pomocí satelitní navigace GPS si toto „údolí pokladů“ zaměřujeme a vzájemně si přísaháme, že souřadnice nikdy nikomu neprozradíme. Ve sběratelském zápalu úplně zapomínáme na zákazy hledání těchto vajec a vůbec na celý okolní svět.

"Blíží se k nám domorodci," upozorňuje nás Dany. Skutečně. Po hřebenu velké písečné duny kráčí podivný průvod. Ženy s nákladem dříví na svých hlavách. Jdou vzpřímeně a lehce, jakoby váhu vůbec necítily. Nosit břemena na hlavě je pro Malgašky zcela běžné. Jednou nesou zboží na trh, jindy zase kbelík s vodou nebo třeba i balík cihel. Člověk se někdy diví, co ty jejich útlé krčky vydrží. Ruce jim přitom zůstávají volné, takže i s těžkým košem na hlavě působí dojmem lehkosti. Díky tomu si tak vypěstovaly vznosné držení těla a půvabnou chůzi. Ženy kráčející po duně se zastavují a hledí k nám. Několik se jich odděluje a sestupuje dolů za námi. Poznaly, že jsme běloši a asi je zajímá, co zde hledáme. Pár kroků od nás se zastavují, odkládají plastikové kbelíky se dřívím a zvědavě si nás prohlížejí.

"Salam," zdravíme je. Ženám se radostně blýskne v očích a začínají na nás něco brebentit. Naše konverzační schopnosti ale pozdravem skončily, nic jiného už malgašsky neumíme. Když neodpovídáme, pochopí, že jim nerozumíme a začnou se mezi sebou o něčem domlouvat. Baví se zjevně o nás, neboť se každou chvíli na nás podívají a pak se rozchechtají na celé kolo. Jedna z nich si začíná prozpěvovat, pohupuje se do rytmu a kroutí se v bocích. Rozpustile se na nás usmívá a odhaluje své zářivě bílé zuby. Čiší z ní energie a smyslnost. Za neustálého vlnění se k nám pomalu otočí zády, vyhrne si sukni a pantomimicky napodobuje pohyby při sexuálním styku. Zkoprnělí úžasem hledíme na její nahý, čokoládově hnědý zadek. Ostatní ženy se řehtají, až se za břicho popadají. Naše rozpaky jim připadají směšné, jsou zřejmě zvyklé na jiné reakce ze strany jejich mužů. Rychle se vzpamatováváme a voláme Pascala, který nedaleko kope v písku a pokouší se najít celé vejce. Ochotně přichází a překládá naše duchaplné věty, kterými se snažíme zachránit svou reputaci. Za chvíli je zábava v plném proudu a jsme pozváni večer do vesnice na hostinu.

Jídlo pro všechny

Ještě před západem slunce přijíždíme do vesnice. Je to jen pár primitivních chatrčí pod kokosovými palmami přímo na břehu moře. Teprve teď se dozvídáme, že dívka, která nás pozvala na večeři je dcera náčelníka vesnice. Obřadně před námi zapaluje petrolejovou lampu a přináší na stůl jídlo. Obrovskou tříkilovou langustu a mísu s maniokem. Jsme hladoví a jemné korýší maso v nás rychle mizí. Žertujeme nad touto paradoxní situací. Včera jsme celý den nic nejedli, večer jsme si vzájemně dělali laskominy vyprávěním o obyčejném párku s hořčicí za pár korun, a dnes máme naopak královské jídlo, které by nás v Evropě přišlo nejméně na tisícovku. Langusta je vybraná pochoutka pro labužníky a my s ní tady zaháníme náš sprostý hlad, jako s nějakým obyčejným masem.

Po jídle se seznamujeme s náčelníkem vesnice a vysvětlujeme mu účel naší cesty. Čekáme, že se od něj dozvíme příběhy, naznačující, že by se zde někde pár posledních ptáků mohlo ukrývat, ale jsme zklamáni. Náčelník nic takového nepřipouští. Ani o tom neslyšel vyprávět u sousedních kmenů. Ptáme se alespoň na to, zda neví, kdy zde poslední Aepyornis žil. Vzpomíná si jen, že v dětství slýchával, jak otcové jejich dědů tohoto ptáka lovili. Byl prý pomalý a těžkopádný, takže byl snadnou kořistí. Hrubým výpočtem zjišťujeme, že to bylo asi před sto lety. To zase není tak dávno. Naděje, že zde přece jen někde dosud přežívá dobře ukryt před lidmi se opět trochu vrací. Zatímco náčelníkova dcera odnáší prázdné talíře, žertujeme, že kdyby tehdy sloního ptáka nevyhubili, ale naopak ho chovali jako slepice, mohli mít dnes o jídlo postaráno. Jedno jediné vejce by zasytilo celou vesnici.

Úkryt je prázdný

Příští den se vydáváme do delty řeky Ilinta. Je to rozsáhlá oblast lesních bažin, většinu roku absolutně nepřístupná. Ještě před cestou jsme četli, že se odtud občas ozývají podivné hrtanové skřeky. Pokud by pár posledních exemplářů ptáka skutečně dodnes přežívalo, mohlo by to být jenom zde. Teď je ale období sucha a řeka je vyschlá. V průzkumu oblasti nám brání jen hustá křoviska a stromy. Náš džíp je celý poškrábaný od větví a jen těžce se prokousáváme vpřed. Každou chvíli se musíme vracet a zkoušet jinou cestu. I když se prosekáváme mačetou, cesta je obtížná a nesmírně únavná. Do těchto míst pravděpodobně ještě nevstoupila lidská noha.

V noci se pokoušíme zachytit na magnetofon Aepyornisův hlas. Žádné skřeky však neslyšíme a kazeta zůstává prázdná. Přesto se nevzdáváme a i v příštích dnech trpělivě hledáme jakoukoliv stopu. Otisk velké tříprsté nohy v písku, kousek peří nebo třeba i trus. Je to však marné. Postupně nám také dochází, že tak obrovský pták by se zde těžko ukrýval. Původní vysoké lesy už zanikly a celou oblast dnes pokrývají trnité houštiny a křovinatý porost. Hlava tři metry vysokého ptáka by se nad křovisky musela často vynořovat. Dlouhé hodiny trávíme u dalekohledů na vyvýšených místech, kontrolujeme celou krajinu, ale nakonec to vzdáváme. Tentokrát s oficiálním stanoviskem vědy souhlasíme. Aepyornis už skutečně asi nežije. Zůstaly po něm jenom skořápky vajec, které jsou dnes výnosným artiklem pro turisty. I když za jejich hledání a vývoz ze země hrozí vysoké tresty, na černém trhu se s nimi čile obchoduje. Slepované vejce dlouhé třicet centimetrů seženete asi za čtyři sta dolarů, neporušené za deset tisíc. Daleká výprava ale nakonec přece jen přinesla ovoce. Sloního ptáka jsme viděli - v muzeu Tsimbazaza v hlavním městě Madagaskaru jsme si prohlédli aspoň jeho kostru.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Ing. Petr Fiřt (2007-12-20 20:18:15 | 88.146.13.163)
Serěš mě Asi jsi ztratil mobil Ozvi se 605 764 462 Ahoj Petr. Mášli čas, tak zítra U Pižďucha v 19.00 Nesnáším omluvy. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce hledá výmluvy.

Diashow Kuba