Na Pag nejen za lehkým sportem

V minulých letech jsem si řekla, že by nebylo od věci příjemně si zasportovat v krásném a čistém prostředí, blízko u moře. Zvolila jsem dva roky po sobě Jadranské ostrovy - nejdříve Krk, následující rok Pag.

paške solane paške solane paške solane paške solane paške solane paške solane paške solane paške solane paške solane paške solane

V této galerii je 27 obrázků. Zobraz celou galerii

Vyjela jsem z Prahy koncem května s oběma dcerami a několika kamarádkami a hlavní náplní týdne u moře byl aerobic. Probíhal pravidelně dvakrát denně, jednou ráno od osmi a jednou večer od sedmi nebo od osmi, podle denních teplot. Ranní čerstvý a slaný vzduch od moře, v jehož úplné blízkosti jsme pravidelně cvičily, krásně protáhnul plíce a nakopnul pro další aktivní den a večerní vzduch prosycený zlatým světlem, které předchází blížícímu se západu slunce, krásně pohladil na duši a zklidnil tělo i mysl po docela namáhavém cvičení, po němž následovalo důkladné protažení a posilování. Nejhezčím zážitkem byly v konečné fázi cvičení denně zařazované prvky jógy, které jsem se kdysi věnovala skoro dvanáct let a které s blížícím se západem slunce dokázaly přivést tělo i mysl k dokonalé harmonii.

Přes den se většina cvičenek pohybovala po plážích a plavala v průzračném moři. Já s dcerami jsme to pojaly spíše turisticky a tak jsme procházely protáhlým ostrovem a toulaly se jedním z nejdelších ostrovů Jadranu (délka kolem 60 km) pěšky. Záhy jsme zjistily, že celá strana ostrova směrem k pevnině je téměř bez vegetace. Tak nějak podobně to vypadá v kamenolomech. Mnohem lépe je na tom jihozápadní strana. Tady je vegetace bohatší. Našly jsme nevysokou macchii a krásně vonící šalvěj a na ní pestrobarevná křídla motýlů. Místy jsou k zahlédnutí vinice a políčka se zeleninou. Jste tady v oblasti, kde se nalézají olivové háje, ale jen zlehka, zlehounka.

Pag najdete jihovýchodně od ostrova Ráb, od kterého jej dělí Pažský průliv. Od pevniny je Pag oddělen Velebitským průlivem. Celkově je ostrov velmi protáhlý, na jihozápadě nízký, na severovýchodě strmý, vysoký a hornatý. Tato část je bičována chladným nárazovým větrem – tzv. bóra. Proti němu bylo v minulosti vystavěno množství, doslova kilometry kamenných zdí. Samozřejmě ani my pár vichřicím a silným větrům neunikly. Bylo ale zase velmi krásným zážitkem pozorovat rozbouřené moře a zmítající se loďky v něm.

Nejhorší zážitek z pobytu mě ale teprve čekal. To když jsem jednoho dne vstala brzy zrána někdy kolem půl šesté a pěšky, jen s fotoaparátem a baťůžkem, jsem se vydala směr velké saliny, což je obrovská plocha umělých jezer s mořskou vodou. Mimochodem již od dob starověku se z Pagu vyváží sůl a právě tyto saliny slouží dnes jako ukázka výrobní tradice. Dnes se ale se sůl vyrábí umělým zahříváním mořské vody a následným odpařováním a výroba soli na Pagu představuje 2/3 chorvatské produkce. Roční těžba se pohybuje okolo 33000 tun a je možné prohlédnout si z blízka oba způsoby výroby. Jak se vlastně sůl těží, jsem se rozhodla prohlédnout individuálně na vlastní pěst v brzkých ranních hodinách v touze po romantice.

Když jsme na Pag přijížděli první den někdy před půl šestou ráno právě okolo těchto lesknoucích se ploch, byla jako zrcadla, z kterých v tu dobu stoupala pára, řekla jsem si, že tenhle zážitek musím zopakovat a brzy ráno se sama tudy procházet, zažít si to, nafotit. Naivně jsem si myslela, že to stihnu bez problémů do cvičení od osmi. No, skutečnost byla poněkud jiná.

Cesta pěšky z města Pag nebyla tak krátká, jako když mě vezli autobusem (a to jsem si vzala tenisky a v klidu běžela nejdřív podél moře a pak po asfaltové silnici). Přece jen pár kilometrů tam to bylo. Ze silnice vedl jediný můstek do areálu, kam byl vstup zakázán, ale pohled na rozsáhlé vodní plošiny, v nichž se zrcadlily skály a jejichž středem vedly jen úzké dřevěné cestičky skrz vodu až do „někam“, že nešlo dohlédnout kam vlastně, mě i přes zákaz nalákal dál jako bludičky své oběti do hlubokých bažin.

Nedívala jsem se napravo, nalevo a šla dřevěnými cestičkami nad vodou do neznáma a do daleka a cestou fotila vodní plochy i úplně vyprahlá koryta bez vody, kde byly kusy vyschlé popraskané hlíny, kousky překrásně se lesknoucích krystalů soli v právě vyšlém slunci a stovky mušlí a ulit poměrně velkého množství různých druhů. Klidně jsem si přes vyschlé strouhy a políčka přelezla a přeběhla a popošla zase na jiné můstky a cestičky a plnýma hrstma sbírala mušličky pro své holčičky, které je milují, zvlášť když na plážích nebylo po mušlích ani památky. Ve finále jsem ty plné hrsti z batohu odložila zase zpátky a vybrala z nich po dvou kusech od každého druhu.

Nedlouho po tom, kdy jsem stála na jednom z dřevěných můstků, ne širším než 30cm se do prázdných vyschlých políček odněkud začala valit voda. Co jsem stihla doběhnout zpět mezi proudící vodou, to jsem stihla a pak jsem se ocitla na můstku nad hladinou a všude okolo mě voda, voda a voda.

Pravdou je, že saliny jsou už na pohled velmi rozsáhlé. Zaujímají plochu přes tři kilometry čtvereční a většina jezírek je také velmi mělkých. Bez fotoaparátu a oblečení není problém je přeplavat. Záhy jsem zjistila, že hodně jich šlo i přebrodit a tak jsem se dostala velkou oklikou, podle hloubky políčka – saliny teoreticky až k silnici. Bylo to o nějaký 1,5 km dál, než jsem přišla po můstku z asfaltky a jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že podél silnice a pod silnicí vede potok nebo řeka dosti hluboká a s foťákem se přes ní na silnici prostě nedostanu.

Pěkně jsem si zdrápala nožky, než jsem se celá mokrá, obalená pískem a blátem úplně zarostlou krajinou podél vody dostala až ke starým budovám, původním mlýnům, kde se voda upravovala a odtud už pohodlnou asi 40 cm širokou dřevěnou cestou nad vodou až k můstku a asfaltce. Místo na ranní cvičení jsem se vrátila na odpolední siestu a ubrečené vytřeštěné oči mých dcer dokázaly rozjasnit jen plné hrsti překrásných mušlí a zdravá smějící se maminka. Po zbytek pobytu mě už ale nespustily z očí a na všechny další dlouhé procházky ostrovem chodily nereptajíc poslušně se mnou.

Časem se přidávaly i kamarádky a tak jsme vstřebaly atmosféru ostrova, došly na nejvyšší bod ostrova, tj. vrch Sv. Víta (348 m.), ochutnaly vynikající místní specialitu, pažský sýr a viděly stáda ovcí a jehňat, o jejichž kvalitě masa se zde pějí ódy. Prošly jsme i celé město Pag, navštívily kostel Nanebevzetí P. Marie a pokochaly se úžasnými krajkářskými výrobky, které tento ostrov proslavily. Nakonec jsme přesvědčily i místního rybáře s docela velkou lodí, aby nás osm vzal na relativně dost levnou projížďku okolo velké části ostrova a tak naše spokojenost byla úplná. Vyrazily jsme se sluncem v zádech a vrátily se s klidem a mírem v očích.

Takže, ženy a dívky, které rády spojíte cílené cvičení jako je aerobic nebo jóga s čistým mořským vzduchem a drsnou krajinou podobnou polopoušti s minimem vegetace a procházkami takřka měsíční krajinou nad městečkem Pag, navštivte v jarních nebo letních měsících stejnojmenný ostrov v Jaderském moři. A do Paške solane raději jen organizovaně!

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Hana Marková (2010-05-29 23:47:10 | 90.177.230.71)
Dobrý den, tento krásný článek jsem četla před rokem a chtěla jsem toto krásné místo poznat hlavně z důvodu maminky, která má lupenku a umělá kolena, manžel také lepenku a já bolesti kloubů. V loňském roce jsme si objednali ubytování přímo u bahna, který byl kousek od tobogánu a hlavní pláže. bohužel jsme letos otáleli a bohužel apartmán , který je kousek od pláže, bahna a centra je obsazený. Chtěla jsem se zeptat jeslti nemáte v Pagu známé, kteří by nám doporučili kontakt na ubytování, které by nebylo v kopci, bylo kousek od pláže a bahna a tím by se maminka mohla lépe dostat ke všem radovánkám. Dkěuji za jakoukoli informaci zdraví Hana Marková Domažlice

Diashow Aljaska 2017