Na řece Solimões, aneb 700 mil po Amazonce

Dnes Vám chci vyprávět, jak jsem plul po veliké řece z kolumbijsko-brazilské hranice až do města Manaus. Všude na světě by řekli, že je to Amazonka, jen samotní Brazilci nazývají tuto řeku Solimões.

V této galerii je 23 obrázků. Zobraz celou galerii

Názvosloví nejdelší řeky světa je zkrátka trochu zmatené a řeka několikrát mění svůj název (viz velký článek o Amazonce). Ačkoliv Brazilci tvrdohlavě trvají na svém a za Amazonku označují pouze její dolní tok po soutoku Solimões a Rio Negro, budeme se v textu dále držet hezkého českého slova Amazonka.

Jako malý kluk jsem četl knihu Julesa Verna „800 mil po Amazonce – jangada“. Vzdálenost z Tabatingy do Manausu po veliké řece je 1100 kilometrů, což je o něco méně než 700 mil „klasických“, čili britských „suchozemských“ (1 míle = 1609 metrů), nebo zhruba 600 mil námořních (1 námořní míle = 1852 metrů, jestli mě má chatrná paměť neklame). Čili je to vzdálenost srovnatelná s tou, kterou urazili hrdinové Verneova románu. Pravda, oni jeli na voru…

Východiskem této dlouhé cesty se mi stalo brazilské pohraniční město Tabatinga. Leží na severním břehu Amazonky a se sousedním kolumbijským městem Letitia tvoří v podstatě jedno město. Na hranici je pouze cedule, že právě vstupujete do Brazílie, ale kontrola tu žádná není a můžete se zde pohybovat zcela volně sem a tam.

V brazilské Tabatinze se ovšem na rozdíl od kolumbijské Letitie mluví portugalsky, platí se realem (taková téměř fotbalová měna, chtělo by se říct) a mají tu o hodinu více, protože je tu jiné časové pásmo. V létě je v Tabatinze o 6 hodin méně než v Praze. Tabatinga je viditelně plošně větší než Letitia.

Dokud neopustíte oblast, kde se stýkají hranice tří států – Kolumbie, Brazílie a Peru (na druhé straně řeky je peruánská vesnice Santa Rosa, do které můžete přívozem také cestovat bez jakýchkoliv omezení), nemusíte podstupovat žádné celní a pasové formality. Jakmile však nějakou zemi definitivně opouštíte, potřebujete výstupní razítko, při definitivním vstupu do země další si zase musíte zajít na imigrační úřad pro razítko vstupní.

V mém konkrétním případě to znamenalo, že jsem si po příjezdu z Iquitosu do Santa Rosy nechal dát peruánské výstupní. Pak jsem se přepravil loďkou na druhý břeh do Kolumbie. V kolumbijské Letitii jsem strávil celkem tři noci bez jakýchkoliv formalit a kolumbijské razítko jsem tedy do pasu nedostal. Při vstupu do Brazílie jsem pak dostal vstupní razítko a bylo to. Vízum do žádné z těchto tří zemí nepotřebujete, žádné poplatky se neplatí. Na imigračním úřadě (Polícia Federal) Vám položí otázku, kolik dní budete v Brazílii. Vždy odpovězte raději více než méně, protože počet dní Vám pak vepíšou do vstupního razítka a musíte ho dodržet! Já plánuji zůstat v Brazílii nějakých 20 dní, tak jsem řekl 30 a třicítku mi také vepsali do pasu. K tomu dostanete lísteček, který nesmíte ztratit a odevzdáte ho opět při výstupu ze země (obdobně je to i v Peru).

Přístav v Tabatinze

Na tomto místě je třeba se nekriticky pochlubit, že našim čtenářům se tímto článkem dostává nejnovějších informací, které by jinde těžko hledali! Neboť teprve od letošního roku jsou zavedena zcela nová pravidla co se týče lodní dopravy. Až do loňska platilo, stejně jako v Peru, že jste se mohli na lodi ubytovat třeba 2 dny před vyplutím a ušetřit tak za nocleh. To však již letos není možné! Lodě vyplouvají ve 14:00 a ve 12:00 začíná celní odbavení. Dříve se do areálu přístavu vůbec nedostanete a nemá tedy smysl sem chodit příliš brzo. Přístav se nazývá Porto Fluvial (na ten se ptejte, přístavů je zde totiž více). Lístek na loď Tabatinga – Manaus stojí 170 R$ (cena za palubní lístek ve vlastní hamace, po ceně kajuty jsem nepátral) a lze ho koupit v některých cestovních kancelářích či přímo v přístavu.

Na lodi – den 1.

Jednoho krásného úterního rána jsem vyrazil už počtvrté (a naposledy) pěšky z kolumbijské Letitie do Tabatingy. Cestou mě stopnul zdejší chlapík na motorce, mluvící anglicky. Na vizitce měl „turistické informace“, což vždy znamená, že to je agent nějaké cestovní agentury. Tvrdil, že lístky na loď lze koupit jen v cestovce, kam mě samozřejmě mile rád hodil. Koupil jsem si tedy lístek, načež mě pán ještě dovezl do přístavu. Sice trochu lhal – v přístavu prodávali lístky také, ale za stejnou cenu 170 R$, takže jsem nijak netratil. V přístavu jsem v 10:00, takže do 12:00 čekám, než otevřou přístav. Těsně po 12:00 se dveře otvírají, načež následuje celní kontrola. Prohlížejí mi batoh, musel jsem z krosny vyndat pár věcí. A samozřejmě je zajímá rovněž lodní lístek a cestovní pas. Po prohlídce jdu rovnou na loď.

Loď „Manoel Monteiro II“ je vcelku malá. Má podpalubí, první palubu, na které jsou ubytováni všichni cestující a malou druhou palubu, kde je kapitánský můstek a lodní bar. Na přídi se třepotá vlajka státu Amazonas, na zádi brazilská federální vlajka. Spolu se mnou se houpe v hamakách na první palubě nějakých 50–60 pasažérů. Samozřejmě ne všichni jedou až do Manausu a budou vystupovat cestou, zatímco jiní cestující budou nastupovat. V porovnání s peruánskou lodní dopravou je třeba přiznat, že vstupem do Brazílie jsme evidentně upgradovali na vyšší level. Loď je poměrně rychlá. Je tu čisto. Nad našimi hlavami je bytelná plechová střecha, ne nějaká pofidérní plachta. Na záchodech jsou toaletní papíry, záchody a sprchy jsou oddělené, a dokonce samostatné pro muže a ženy. V neposlední řadě je tu pak lepší strava a k dispozici je i pitná voda, takže tahat s sebou jakékoliv zásoby není potřeba.

Kdybyste ale přesto dostali chuť třeba na pivo, hamburger nebo nějakou oplatku, je tu již zmíněný lodní bufet. Jídlo se podává v jídelně, kam se vejde tak 10–15 lidí a je třeba se vystřídat. První den je k večeři jakási kaše s těstovinami, brambory a kousky masa, k tomu veka. Je to celkem dobré a navíc si sami můžete nabrat, co hrdlo ráčí. Následující tři dny na lodi se tak změní v jednu velkou žranici.

Nejdříve jedeme asi hodinku do přístavu Benjamin Constant, kde stojíme dvě hodiny. Poté vyplouváme dále, ale vzápětí k nám přiráží čluny federální říční policie. Všichni musí ukázat doklady, většině lidé kontrolují zavazadla a občas prohledávají i různá zákoutí lodi – policisté asi hledají případné drogy či jiný kontraband, přece jenom Tabatinga je hraniční město. Jsou ale korektní a usměvaví. Na palubě se zdržují asi hodinu. Drogy nikdo z nás nepřeváží, takže pokračujeme dál.

Je tu kromě mě i několik dalších gringů. Vedle mě visí v hamace Angličan Phil z Cambridge a dále dva Irové Sean (Ir severní z Belfastu) a Steve (Ir jižní), které už jsem potkal dříve – Steva krátce v Delfin Campu při výletu do pralesa, Seana na palubě lodi z Iquitosu do Santa Rosy. Večer popíjíme pivo v baru na dvojce. Je krásně, jasno, měsíc skoro v úplňku, prostě pohodička. Akorát svým kolegům skoro vůbec nerozumím, mluví anglicky hrozně rychle. Na mě se musí s angličtinou pomalu a trpělivě! Jazykové znalosti jsou, přiznávám, mou velkou slabinou. Anglicky se tedy jakžtakž domluvím, ale anglicky moc lidí v Latinské Americe nemluví. Španělsky nehovořím, naučil jsem se ale dost podstatných slovíček – především číslovky, dny v týdnu a názvy nejrůznějších nápojů a potravin, jako cerveza, carne nebo pollo, abych jmenoval alespoň ty nejpodstatnější.

Brazílie je pro mě ovšem po jazykové stránce terra incognita. Hodně slov se píše stejně nebo podobně jako ve španělštině, ale výslovnost je často diametrálně odlišná. Až zase nějaký český sportovní komentátor bude komolit jména portugalských či brazilských fotbalistů, nebudu se mu již více smát! Brazilci navíc řadu slov vyslovují jinak než Portugalci a vzhledem k tomu, že Brazílie je jen o málo menší než celá Evropa, jsou zde pochopitelně i určité jazykové rozdíly mezi jednotlivými částmi země. Zatím si tedy vystačím s frázemi „bom dia“ (dobrý den) a „obrigado“ (děkuji).

Přes den se válím v hamace, na noc ale dávám opět přednost spaní ve spacáku na karimatce na zemi.

Na lodi – den 2.

Ráno v 6:30 budíček! Ne tedy že by mě někdo nějak brutálně vzbudil, ale paní prochází první palubu (jedničku) a zvoní přitom zvonečkem, což znamená, že se podává snídaně, Vyskakuji a spěchám do jídelny. K snídani jsou housky s máslem, kafe a rýžová kaše. No kaše, spíše je to puding, téměř v tuhém stavu, a navíc s rozinkami, to je úplně jiné kafe než „krupicová voda“ na lodi v Peru (kde navíc kafe ani nebylo)!

Co se týče samotné řeky, těžko ji nějak sáhodlouze popisovat. Je prostě široká, široká, širokáááá. A jak se budeme blížit k Manausu, bude pořád širší. Celou šíři řeky lze spatřit málokdy – opět je zde mnoho ostrovů a různých říčních ramen. Břehy lemuje prales, či to, co z něj zbylo. Plujeme docela rychle a nečiníme zbytečných zastávek v každé samotě, jako tomu bylo na lodi z Iquitosu do Santa Rosy. Na lodi je pohoda. Doma jsem měl obavy, že se na lodi budu nudit, ale mě to tu baví. Píšu například tento článek, občas něco vyfotím. Fotky jsou to tedy poněkud jednotvárné – řeka a někde v dálce břeh, vesnice, loďka, západ slunce, východ slunce a tak.

Každodenní zewling na lodi pak dále trávím čtením, posloucháním MP3 či luštěním sudoku. Kdybych jel do Jižní Ameriky na měsíc či dva, byl bych možná nervózní, jestli budu včas tam a tam, ale mě čas celkem netlačí. Akorát se potřebuji do února dostat do města Ushuaia v Ohňové zemi, kdy je tam ještě léto. Vůbec, velmi málo „turistů“ (vesměs baťůžkářů, jako jsem já), které jsem potkal, jede do jižní Ameriky na krátkou dobu. Češi Katka a Tomáš, které jsem potkal v Letitii, vyrazili na 3 měsíce, většinou sem ale lidé jedou tak na půl roku až rok.

Zatímco doma mě tedy mnoho mých známých považuje za šílence, že jedu na rok či déle do nějaké tramtáryje, tady jsem mezi svými. A zatím všichni lidé, které jsem potkal, jsou tu zatím déle než já. Spíše mi je líto lidí, kteří vyrazí do jižní Ameriky třeba na měsíc – za tak krátkou dobu se toho moc stihnout nedá. To je, jako byste za měsíc chtěli poznat Evropu. A Jižní Amerika je skoro dvakrát větší než Evropa.

V 11:00 pískají na píšťalku a zvoní k obědu. Jídlo je opět výborné – špagety, fazole, rýže, brambory, kuře, maso na způsob guláše a k tomu džus. Každý si může nabrat kolik chce, jídlo je neustále doplňováno. Rozhodně tedy není pravda, co píšou v průvodci Lonely Planet, že jídlo je nedobré a fádní. Buď jsou autoři moc mlsní, nebo se ve vaření výrazně zlepšili. Pravda ovšem je, že jídla se, s drobnými obměnami, víceméně neustále opakují. A ještě jedna věc se nemění – pokaždé si přidám a pořádně se naperu.

Po obědě ve stanici Santo Antônio do Iça přistoupilo docela dost lidí a zahustili svými hamakami první palubu. Matka se synkem si zavěsili hamaky přímo nade mnou z obou stran, čímž dost omezili můj životní prostor. Večer hraju se Stevem, Seanem a Philem karty na dvojce. Kupodivu se mi podařilo pochopit i pravidla.

Na lodi – den 3.

Třetí den ubíhá tak nějak stejně jako dny předcházející. I jídlo na lodi je podobné. K snídani bylo jakési ovoce, jež vzhledem trochu připomíná rajčata, ale nemá téměř žádnou chuť. Jinak jsou pilířem každé snídaně housky s margarínem a velmi přeslazená káva. K obědu pak byla mimo jiné bramborová kaše a jakási masová haše. Abychom se odpoledne tolik nenudili, zpestřila nám ho opět říční „Polícia Federal“, která opět kontrolovala doklady i naše batohy. Pak dlouze prohlíželi lodní náklad z podpalubí, který obsahoval stovky mačet. Jinak se dnes nic zaznamenáníhodného nestalo.

Na lodi – den 4.

Dnes zařinčel snídaňový zvoneček již v 6:00! Rovněž oběd byl dnes dříve. Odpoledne jsme projížděli asi nejhezčí částí celé cesty. Viděli jsme spousty zatopených stromů, mezi nimiž byly rozesety stovky baráčků na kůlech, všude okolo voda. Z vody čouhal i jeden dřevěný kostel či branky fotbalového hřiště. A mezi tím vším poletovaly spousty ptactva. Po proplutí této zatopené oblasti se najednou v dálce objevilo město Manaus!

Manaus leží na řece Rio Negro a skutečně, voda v Manausu je černá jako černoch! Slavné „snoubení vod“ Rio Negra a Amazonky (respektive Solimõese) tu ovšem nebylo tak dobře patrné, evidentně jsme jeli po nějakém bočním kanále a ne po hlavním toku Amazonky. Po 16:00 jsme přistáli v Manausu. Plavba z Tabatingy do Manausu trvala přesně 3 dny a 2 hodiny. Více o městě Manaus Vám ale prozradím až příště.

700 mil po Amazonce – praktické informace

Orientační kursy v srpnu 2009: 1 USD = 3 S (peruánské soly), 1 USD = 18 Kč, 1 S = 6 Kč, 1 Kč = 100 $ (kolumbijských pesos), 1 USD = 2.1 R$ (oficiální zkratka pro brazilský real), 1 R$ = 9 Kč.

Převoz loďkou ze Santa Rosy (Peru) do Letitie (Kolumbie): 5 S (30 Kč)

Ubytování – Letitia (Kolumbie): 20000 $ (200 Kč) na osobu a noc. Spal jsem v „Residencias Colombia“ a pochybuji, že někde bych sehnal levnější pokoj. Ubytování je v Letitii výrazně dražší než v Peru.

Imigrační úřad – Tabatinga (Brazílie): Nachází se na hlavní třídě Amizade, což je nejširší ulice ve městě, která vede z hraničního přechodu Letitia/Tabatinga pořád rovně. Půjdete tak 1.5 kilometru, až uvidíte po pravé straně nemocnici. O další blok dále po levé straně je úřadovna Polícia Federal, kde Vám dají vstupní razítko. Otevřeno mají ve všední dny 8–12 a 14–18, v neděli je zavřeno (v neděli ale stejně žádná loď nejede). Pokud pak půjdete několik metrů zpět po Amizade a zahnete doleva (směrem k řece), dostanete se do Porto Fluvial, přístavu, odkud jezdí lodě do Manausu. Lodě jezdí ve 14:00, odbavení začíná ve 12:00. Dříve sem nechoďte, přístav je zavřený a do jeho areálu se nedostanete.

Loď Tabatinga – Manaus: 170 R$ (1530 Kč). Loď jede pouhé tři dny. Potřebujete s sebou opět hamaku a nějaké pevné provazy na její přivázání. Jídlo a pití si s sebou nemusíte brát vůbec, na lodi je k dispozici pitná voda, k snídani dostanete kávu a jídla je dost. Kdyby vám to nestačilo, můžete si koupit něco i v lodním bufetu. Například brazilské pivo Skol (4.7% alkoholu, 0.350 litru v plechovce) stojí celkem přijatelných 2.50 R$. Potřebovat nebudete ani ešus, příbory a toaletní papír. Loď jezdí několikrát týdně, určitě však ne každý den. Podle mých informací, za které ale nedám hlavu na špalek, jezdí lodě z Tabatingy vždy ve středu, v pátek a v sobotu a někdy i v úterý.

Tento článek je součástí seriálu Jižní Amerikou. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017