Námořní dobrodružství začíná

V Puerto Natales jsem se nalodil na jachtu Oahu. Ještě předtím jsem se však musel do Puerto Natales dostat. Jel jsem z La Pazu prakticky nonstop, pouze s několika přestupy a přejel jsem tak prakticky celé Chile, což je jedna z nejdelších zemí světa.

sopka na chilsko - bolívijské hranici pohled na hory z El Chaltén rybářský přístav v Puerto Natales

V této galerii je 3 obrázků. Zobraz celou galerii

Chile je, jak známo, jedna z nejdelších zemí světa. Dlouhá nudle chilského území měří ze severu na jih 4300 kilometrů vzdušnou čarou, po silnici je to ovšem podstatně dále – kolem 6000 kilometrů. Navíc kvalitní silnice na jih vede pouze do Puerto Montt. Dokonce ani všemocný generál Pinochet nedokázal zkrotit drsnou chilskou přírodu v jižní Patagonii a dálnice, kterou tu diktátor hodlal vybudovat, postavena nakonec nebyla. Abyste se tedy dostali dále do chilského Puerto Natales, musíte vsednout na loď, nebo zvolit objížďku autobusem přes argentinské území.

Už jsem si skoro myslel, že snad zůstanu v La Pazu navždy. Strávil jsem zde 8 nocí, když jsem čekal na náhradní platební kartu od ČSOB. Karta však nakonec došla v pořádku a já jsem vyrazil na jih. Přejet prakticky celé Chile znamená přesunout se přes půl Jižní Ameriky. Vzdálenost je to asi jako z Prahy do Lisabonu a zpět, či spíše o něco delší.

Brzy ráno jsem nasedl na první autobusový spoj z La Pazu do Ariky. Jeli jsme tedy znovu po stejné trase, po které jsem do La Pazu přijel. Chilané opět přísně prohlíželi batohy (rentgenem i osobně), zda někdo neveze nějaké potraviny či věci rostlinného a živočišného původu. Uvědomil jsem si, že mám v báglu ještě pytlík z kokou a urychleně jsem ho zahodil do koše…

Šestitisícové zasněžené vrcholy sopek byly tentokrát krásně vidět, bylo skoro jasno. Na hranicích bylo ve výšce 4500 m.n.m. docela chladno, pak jsme však sjeli k moři do Ariky, kde bylo naopak slušné vedro. V Arice jsem se nezdržoval a prakticky jsem jen přesednul do dalšího autobusu, který jel do Iquique a v Iquique jsem zase hned přesednul na autobus do Santiaga. Tento autobus jel 28 hodin. Krajina se postupně „vylepšovala“ a nehostinná poušť zvolna zmizela.

Kolem Santiaga to vypadá asi jako v Řecku. Však je zde rovněž subtropické klima. Svahy jsou porostlé suchou travou (je konec léta), ve které jsou rozesety zelené keře a nízké stromy. Lze zahlédnout také vinice. V dálce jsou pak v oparu vidět zasněžené vrcholky And. V Santiagu jsem se zdržel asi 2.5 hodiny. Přesunul jsem se z jednoho terminálu na druhý (vzdálenost asi 5 minut chůze) a zakoupil jsem si lístek do Puerto Montt. Žádné stopy velkého zemětřesení, které zde řádilo před 8 dny, jsem nezaznamenal, ovšem opravdu jsem ze Santiaga prakticky nic neviděl.

Ráno jsem se probudil již v docela jiné krajině, kus před Puerto Montt. Zde už to nevypadá jako ve Středomoří. V okolí je hodně lesů a krajinu zdobí převážně dřevěné domky. Zase jsem si nemohl nevzpomenout na Skandinávii. V Puerto Montt na autobusovém terminálu jsem zjistil, že přímé spoje do Puerto Natales nejezdí vůbec. Spoj do blízkého Punta Arenas jede jednou denně (přes Argentinu), ale až do soboty jsou všechny busy vyprodány (a dnes je pondělí…). Koupil jsem si tedy lístek do argentinského města Bariloche, jelikož si pamatuji, že odsud by měly jezdit spoje do El Calafate. Mapu bohužel nemám, byla mi rovněž ukradena.

V Puerto Montt jsem se tedy nakonec zdržel jen dvě hodiny. Zajímavostí chilských dálkových autobusů je kontrola rychlosti. V autobuse je umístěn systém GPS, který měří automaticky rychlost vozidla. Maximální povolená rychlost pro autobusy na dálnici je100 km/hod. Jakmile autobus jede 101 km/hod. či rychleji, začne systém protivně pípat, asi jako budík. Cestující má pak právo intervenovat u řidiče, že jede moc rychle. Výsledkem je, že řidič jede na dálnici v průměru tak 98 km/hod. Občas ale přestřelí, což je pro cestující nepříjemné, obzvláště ráno, kdy vás tento „budík“ nečekaně vzbudí. Sytém je důmyslný, jen nechápu, proč jsou za překročení rychlosti řidičem trestán otravným pípáním pasažéři. Světlejší stránkou chilských autobusů naopak je, že v každém dostanete něco málo k jídlu a k pití. To samé ovšem neplatí o autobusech v Argentině, kde jsem nedostal k jídlu vůbec nic.

Od chilské hranice směrem k Bariloche byla z autobusu vidět krásná horská krajina s mnoha jezery. Do Bariloche jsem dorazil v osm hodin večer a hned jsem měl další přípoj do El Calafate, který vyrazil v devět. Bohužel jsem musel vyměnit chilská pesos v nevýhodném kursu (kartu nebrali a bankomaty byly daleko v centru). Autobus jel 1.5 dne! Jeli jsme totiž po „Ruta 40“, nejdelší argentinské silnici, se kterou jsem měl už tu čest v severní Argentině. Tam ale byly kilometrovníky kolem 4500 km, kdežto před Bariloche je kilometrovník 2050 km.

Když jsem se druhého dne probudil v autobuse, krajina se zase změnila. Okolo nás se všude rozprostírala patagonská pustina. Krajinu by snad šlo označit za velmi suchou step, protože přece jenom není tak vyprahlá jako dále směrem na východ, kde nabývá již polopouštního charakteru. Z autobusu jsme občas zahlédli ovce, koně, lamy a nandu (několik jsem jich málem přejeli, jsou to zmatkáři). Naše „silnice“, Ruta 40, se záhy změnila v širokou štěrkovou cestu. Teprve před městečkem Perito Moreno (neplést se stejnojmenným světoznámým ledovcem, který je také v argentinské Patagonii, ale podstatně jižněji!) jsme najeli (jak se ovšem později ukázalo, pouze dočasně) na asfaltku.

V Perito Moreno jsme zastavili na autobusovém „nádraží“ (jestli se tak dá ten plácek nazvat), načež nás řidič informoval, že zde budeme mít 4.5 hodiny dlouhou pauzu. Byl jsem se tedy podívat ve městě, ale téměř všechny obchody byly zavřené (polední siesta, ačkoliv není žádné velké vedro, trvá od 12:00 do 15:00) a samotné město, situované uprostřed ničeho, je dokonale nezajímavé.

Druhého dne ráno jsem se probudil v El Chaltén. Byla docela zima, ale svítalo a slunce krásně zbarvilo okolní hory do červena. Následovala další tříhodinová jízda do El Calafate. Bohužel jsem přijel v 11 hodin dopoledne a autobus do Puerto Natales mi jel až v 8:30 ráno, takže jsem se zde opět ubytoval v hostelu „Los Dos Pinos“, kde už jsem před necelými dvěma měsíci pobýval. Dalšího dne ráno jsem pak autobusem v pořádku dorazil do Puerto Natales.

Dramatické nalodění na Oahu a první den na palubě

V Puerto Natales jsem šel dle dohody po pobřeží směrem na jih do rybářského přístavu. Oahu tam měla kotvit někde na zdejším kanále. Když mluvím a budu mluvit o kanálech v chilské Patagonii, mám na mysli kanály přírodního původu. Zdejší pobřeží je totiž roztříštěno do pestré mozaiky ostrovů, poloostrovů, zálivů, zátok a průlivů a velmi připomíná Norsko.

U vstupu do přístavu jsem se zeptal, kde tu kotví česká jachta. Paní mi španělsky odpověděla: „Jo, jsou v pořádku!“. Považoval jsem to za zdvořilostní odpověď, ale jen chvíli. Pak jsem kouknul a uviděl drama, které se tam odehrává. Jachta Oahu se utrhla z kotvy a poryvy prudkého vichry (přes 100 km/hod.) jí zmítaly na hladině, zatímco se jí snažily pomoci jedna větší loď a jeden člun. Na břehu jsem také potkal Karolínu z této jachty, která zde na mě čekala. Spolu jsme sledovali, kterak se nakonec přece jenom podařilo Oahu v pořádku dojet do přístavu a zde vedle místních rybářských člunů zakotvit. Poté jsem vstoupil poprvé na palubu lodi, která by měla být mnoho dalších dnů mým domovem.

Na lodi byli v době mého příjezdu čtyři lidé. Kapitán Olda, jeho přítelkyně Karolína (původem z Polska) a dva Poláci Maciej a Kazimir, kteří s nimi jeli z argentinského Mar del Plata až do Puerto Natales. Ti se však následujícího dne s námi rozloučili a odjeli autobusem do Punta Arenas a odtud letadlem do Polska.

Na loď jsem přijel večer. Druhý den (12.3.2010) byl tedy můj první den na palubě. Byl to den převážně pracovní, protože na lodi je vždycky co dělat. Alespoň se člověk nenudí! Ráno jsem jel s Oldou na „banánu“ (jak se říká malému vratkému člunu, který patří k lodnímu příslušenství) vyzvednout kotvu a řetěz z mořského dna. Kotva váží 25 kg a řetěz asi 100 kg. Naštěstí byla kotva jen v hloubce asi dva metry. Odpoledne jsem myl nádobí, vybíral vodu z podpalubí (natekla tam za včerejší sloty) a jel na banánu s kanystry doplnit vodu. Jinak jsem trochu pracoval na počítači a skočil jsem si do města na chvilinku na internet.

Ubytoval jsem se v kóji, kde předtím bydleli Maciej s Kazimirem. Pro jednoho tu je místa celkem dost, ale až tam budeme dva, bude nám asi docela těsno. Večer se „u nás“ stavila návštěva – nějací Poláci, jedna Češka, co tu děla instruktorku pro turisty (jezdí na mořských kajacích) a její kolegové.

Takový byl můj první den na lodi. Nadále musíme čekat v Puerto Natales, než loď zkontrolují potápěči. Počasí stojí za pendrek, je zima, prší a občas je hrozný vítr, který by nám stejně nedovolil vyplout. Je už polovina března, čili prakticky začátek podzimu, světla ubývá a turistická sezóna v Patagonii končí. Už abychom byli v nějakém teplém moři! Doufám, že během několika dnů alespoň zdárně vyplujeme do Chilských kanálů.

Praktické informace

Orientační kursy v březnu 2010: 1 B (boliviano) = 3 Kč, 100 CP (chilské peso) = 4 Kč, 1 P (argentinské peso) = 6 Kč – měněna nevýhodně chilská pesos, jinak 1 P = 5 Kč)

Doprava busem z La Pazu na jih Chile: La Paz – Arica: cca 450 kilometrů, 8 hodin jízdy, 100 B. Arica – Santiago: 2075 kilometrů, 28 hodin jízdy, 30000 CP (jeden krátký přestup v Iquique). Santiago – Puerto Montt: 1,021 kilometrů, 14 hodin jízdy, 13,500 CP.. Puerto Montt – Bariloche: 340 kilometrů, 7 hodin jízdy, 13500 CP. Ve všech těchto autobusech je v ceně lístku i malé občerstvení (byly chilské), v následujících argentinských spojích nám nedali nic. Bariloche – El Calafate: 1892 kilometrů, 38 hodin jízdy, 398 P. El Calafate – Puerto Natales: 270 kilometrů, 5.5 hodiny, 11000 CP. Celkově: La Paz – Puerto Natales: 6048 kilometrů, 128 hodin jízdy, 5470 Kč (placeno v bolivianech, chilských a argentinských pesos). Celkem 6 přestupů, při 6. přestupu i nocleh (v El Calafate).

Internet: v Santiagu na autobusovém nádraží stál 500 CP na hodinu, v Puerto Natales stojí internet 800 CP na hodinu.

Ubytování: El Calafate – „Los Dos Pinos“. Spal jsem v pokoji za 30 P na osobu. Wifi připojení zdarma, za klasický internet se tu však platí (10 P na hodinu), což je v argentinských hostelech nezvyklé.

Tento článek je součástí seriálu Tichomořská plavba. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017