Nan Madolské mělčiny

Dodnes se neví o Nan Madolu prakticky nic. Neví se, kdo to postavil a proč. Stáří se odhaduje na osm set až dva tisíce let a o jeho stavbě neexistují nikde žádné zmínky ani záznamy - prostě tady bez vysvětlení stojí. Ostrovy jsou neobydleny a podle domorodých pověstí z Pohnpei tam žijí duchové bývalých obyvatel. Pověsti dále vyprávějí o nadpřirozenýcli schopnostech dvou bratrů, kteří odněkud přišli a postavili Nan Madol...

Kepirožský vodopád je směsí padajících vod a ryb otázka kdo, kdy a proč Nan Madol postavil asi již nikdy nebude zodpovězena tady je to tak na odření břicha

Souostroví Pohnpei, které se dříve jmenovalo Ponape, leží mezi Novou Guineou a Marshallovými ostrovy. Na tom by nebylo nic zvláštního, nebýt toho, že Pohnpei ukrývá jednu z největších záhad celého Tichomoří. Jmenuje se to Nan Madol a je to 92 uměle postavených ostrovů. Ostrovy jsou postaveny z čedičových hranolů, z nichž některé váží až 50 tun. Dodnes se neví o Nan Madolu prakticky nic. Neví se, kdo to postavil a proč. Stáří se odhaduje na osm set až dva tisíce let a o jeho stavbě neexistují nikde žádné zmínky ani záznamy - prostě tady bez vysvětlení stojí. Ostrovy jsou neobydleny a podle domorodých pověstí z Pohnpei tam žijí duchové bývalých obyvatel. Pověsti dále vyprávějí o nadpřirozenýcli schopnostech dvou bratrů, kteří odněkud přišli a postavili Nan Madol.

Nepochopitelné je, proč to někdo stavěl na korálových mělčinách pohnpeiského souostroví, když se pohodlně mohl usídlit na stávajících ostrovech. Pár vědců, kteří se do Nan Madolu dostali, odešlo s prázdnýma rukama. Žádné kosti, žádná keramika, prostě nic, žádné stopy po dávných obyvatelích.

Před začátkem druhé světové války však přišly zprávy, že japonští potápěči objevili při březích Nan Madolu platinové rakve bývalých vládců. Začali je pod hladinou rozbíjet a platinu vyvážet do Japonska. A několik potápěčů při tom prý zahynulo. Ale s vypuknutím světové války začaly Japoncům v Tichomoří jiné starosti, a tak přesné místo a nálezy dalších platinových rakví upadly v zapomnění. A tak mne jednoho dne napadlo, že by možná stálo zato se tam pod hladinou trochu porozhlédnout. Platina se může v domácnosti na ledaco hodit, a tak krátce před půlnocí přistáváme v Kolonii, hlavní vesnici ostrovů Pohnpei. Jirka přivolal taxíka, aby nás odvezl do předem zamluveného hotelu Harbor View. Taxikář nás ochotně naložil a po 250 metrech jízdy nás zase vyklopil, protože tam stál náš hotel. Tedy asi dvě minuty pěšky od konce ranveje. Hotel zřejmě pamatoval lepší časy a v pokoji byla sít mravenčích silnic, kde provoz neutichal ani v noci. Z okna hotelu byl impozantní výhled na skladiště benzínu a olejů, zatímco druhou stranu hotelu tvořily dílny a smetiště jakési rybářské společnosti.

Časně zrána, kdy jsme byli nuceni uvolnit mravencům evidentně jejich postele, jsme zavolali do potápěčské společnosti Blue Oyster. Když jsem je informoval, že bychom se chtěli jet potápět do Nan Madolu, velice se zarazili a snažili se mi to rozmluvit. Nabízeli nám korálové zahrady kolem Mravenčího ostrova. Ale byl jsem neoblomný. Za prvé mravenců jsme měli právě plné zuby a za druhé mi bylo jasné, že se bojí o svou platinu. Protože jsme byli s Jirkou jediní dva zákazníci za uplynulý týden, tak nakonec souhlasili. Přijeli s člunem až k hotelu. Posádku tvořila štíhlá Japonka jako naše průvodkyně a dva svalnatí domorodci jako součást silného motoru. Jízda lodí po neklidném moři trvala skoro hodinu a tvrdé údery dna lodi o zvlněné moře z nás málem vytloukly vydatnou snídani. Zhruba půl kilometru před Nan Madolem, který je postaven při březích ostrova Temwen, začínají mělčiny, kde nelze použít motoru. Domorodci vytáhli bidla a začali nás hlemýždím tempem posunovat korálovým bludištěm. Naše průvodkyně nám začala vyprávět pohádky o Nan Madolu. Když se dostala ke kouzlům, požádal jsem ji, aby tu historii vzala trochu hákem a začala až rokem 1940, kdy se její krajané nořili pod hladinu. Jirka se zeptal rovnou na platinové rakve. Připustila, že o tom také slyšela, ale že ona se nikdy v Nan Madolu nepotápěla. To známe: zatloukat, zatloukat a znovu zatloukat.

Když nás bidlaři dostali do kanálu u prvého ostrova, kde se čedičové zdi zdvíhaly do pětimetrové výšky, změřil jsem šnorchlem hloubku. Dobrých pětadvacet centimetrů. Ptám se, jestli jsou některé kanály hlubší. Snad. O trochu. Plácáme se tedy několika kanály po břiše. A skutečně, Jirka se dostal až do čtyřiceti centimetrů. Tuším, že nás sem vzali záměrně za odlivu, abychom nemohli použít ploutví a tak zvětšit náš akční rádius. Když Japonka viděla podivuhodný lesk v našich očích a odhodlání, s jakým dřeme rypáky o dno, navrhla nám přemístit se na venkovní stranu jednoho z umělých ostrovů. Zřejmě si v duchu spočítala, že i kdybychom vylovenou platinu rozdělili na tři díly, mnohonásobně by to převýšilo její plat, který zde jako dive-master má, a mohla by se jako zámožná vrátit do Japonska. Obcházeli jsme ostrov po souši a ona se iniciativně chopila našich ploutví a opasků, zřejmě doufajíc ve větší podíl. Náhle však změnila směr a zamířila ke středu ostrova. Řekla nám, že ví o vchodu do podzemí tohoto ostrova, ale že se bála tam vlézt. Podle domorodé pověsti každý, kdo poruší klid bývalých vládců, bude potrestán hrozným způsobem. Jirka se zeptal, zda by trest mohla blíže specifikovat, nerad by třeba dostal coca-colu bez bublin. I já jsem se pokusil žertovat, avšak když jsme stanuli u hranaté díry vedoucí kamsi do nitra ostrova, byl jsem takhle malinkej.

Otvor měl rozměry asi 30 x 50 centimetrů a vedle ležel přesně opracovaný kamenný blok, určený k uzavření vchodu do podzemí. Nejprve jsem použil protiduchové zaklínadlo, tak jak jsem si je pamatoval z Pionýra: "Mezi hory, mezi doly malý vláček jede, mezi všemi soudruhy já miluji jen tebe." Pak jsem se zasunul do otvoru a seskočil na kamennou podlahu. Zaklínadlo opravdu fungovalo a nic se mi nestalo. Ocitl jsem se ve velmi malé místnosti, jejíž stěny byly tvořeny, tak jako celý ostrov, pětihrannými kamennými bloky. A kromě mne a zdánlivě mrtvého hada zde bylo absolutní prázdno. Pak mne náhle napadlo, že pokud Jirka s Japonkou přiklopí na vstupní otvor ten přesně opracovaný kámen, budou na dělení se o platinu pouze oni dva. Vyšplhal jsem se ven asi třikrát rychleji, než jsem předtím spadl dolů. Protože jsem z otvoru vylezl pouze se špinavýma rukama, navrhla naše průvodkyně asi o 50 metrů dále jiné podzemní prostory. Řekla nám, že podle pověsti jsou tam pohřbeni bývalí vládcové ostrova. Místo vchodu zde byla pouze úzká škvíra nepřesahující 10 centimetrů. Bylo by nutno nadzvednout kamenné bloky navršené na stropu podzemních prostor. Jeřáb jsme s sebou neměli, mně bylo příšerné vedro, Jirka to filmoval a útlá průvodkyně vypadala tak na to, že by s obtížemi zvedla brouka Pytlíka.

Pokračovali jsme tedy napříč ostrovem, přebrodili kanál na protější ostrov a přelezli tajfunem zbořenou obvodovou zeď. V úmorném vedru jsme doklopýtali do zálivu na vnější straně tohoto menšího ostrova, kde jsme usedli ke krátkému odpočinku. Průvodkyně nám rozdala sendviče a plechovky coca-coly, abychom se před ponorem posilnili. Uprostřed hostiny jsem si povšiml Jirkova skelného výrazu, kdy si náhle vyměnil plechovku coca-coly za moji. Ta jeho byla bez bublin. Já na duchy příliš nevěřím, ale pro jistotu jsem si třikrát zkontroloval vodotěsný uzávěr videokamery, aby se náhodou ty chybějící bubliny z coca-coly nezačaly objevovat kolem mé kamery během ponoru.

V zálivu byla už skutečně hloubka k zanoření, nepříjemné byly pouze asi dvoumetrové vlny, které se sem valily z otevřeného moře. Opatrně jsme se mezi čedičovými kvádry zasunuli pod hladinu. Japonka mi přeochotně podala videokameru a Jirkovi pilku na železo a Nikonose. (Tu pilku jsme vezli ze Sydney a na letišti nás považovali za instalatéry. Kdyby hlupáci věděli!) Díky vlnám byla viditelnost dosti mizerná a vlny s námi bušily o dno, ale nepolevili jsme. Největší starosti mně dělaly obavy, aby záblesky bílého kovu negativně neovlivnily správnou expozici kamery. Pojednou Jirka začal vzrušeně mávat prvním nálezem. Byl to kus staré vrapové hadice, které se kdysi používaly na potápěčských regulátorech. Japonka nás vzala opravdu na správné místo, a tak jí v duchu přihazuji pět procent. Objevili jsme ve zdech ostrova několik otvorů a několik čedičových bloků ležících v pravém úhlu ke zdem ostrova. ale to už s úžasem pozoruji Jirku, jak ... , konečně ... hovno ... všichni tři.

Když jsme se unaveni vrátili k čekajícímu člunu, domorodci se neodvážili ani pohledem zavadit o naše potápěčské tašky. Milá průvodkyně nám navrhla, že nás vezme vysprchovat sladkou vodou do Kepirožského vodopádu. Byla to asi půlhodina plavby a pak patnáct minut pěšky po stezce klikatící se hustou džunglí. Vodopád byl opravdu nádherný a teplotu měl kolem 28 °C. Vyváděli jsme tam jak malí klucí. Jeden z domorodců stál pod padající vodou a rukama si vepředu napjal tričko od těla, takže vytvořil jakousi zástěru. K našemu údivu v ní měl během 5 minut chycenou rybu, která zřejmě nahoře uklouzla a spadla dolů s vodopádem. Podle samozřejmosti, s jakou to domorodec provedl, to vypadalo na to, že je to zde běžný způsob rybaření. Tedy nikoliv knedlík nebo žížalu, ale umolousané tričko a berou jako divé.

Cestou zpátky jsme zamířili k malému písčitému ostrůvku, kam vozí potápěče milující korálové útesy. Ze vzdálenosti několika set metrů jsme zahlédli, že v jeho blízkosti plavou na hladině jakési drny černé trávy. Jirka, který je pozoroval teleobjektivem kamery, dokonce zjistil, že je ke každému připojena krátká trubka vzdáleně připomínající šnorchl. Vypadalo to na další nan madolskou záhadu. Že by to byla 2000 let stará tráva, vyplavená sem z kanálů Nan Madolu? Napadlo mne, že bychom se k tomu měli přiblížit až na pár metrů a bacit do toho dlouhým bidlem. Původ tohoto úkazu jsem odhadl celkem správně, až na tu drobnost, že drny byly poněkud mladší, tak mezi 18 a 26 lety. Také nepocházely z Nan Madolu, ale z Japonska, a konečně ani označení jako drny nebylo zrovna nejpřiléhavější. Byly to účesy japonských dívek šnorchlujících v okolí ostrova. Rána bidlem tedy nepřicházela v úvahu, a když nás spatřily, usmály se a přátelsky nám zamávaly. Mistrně jsem tedy zdvihnuté bidlo zasunul zpět do vody, předstíraje, že zde měřím hloubku. Mohlo tam být kolem 30 metrů. Považovaly mne zřejmě za pilného blbce, ale pouze pár okamžiků.

Náhle začaly pištět a divoce gestikulovat rukama. Jirka mínil, že se mezi ně dostal asi neopatrný žralok a jelikož je o nich známo, že milují sushi - tedy syrové ryby, tak že z něj asi právě uždibují. Osud jim ovšem tuto pochoutku to odpoledne odepřel. Plula mezi nimi obrovská opancéřovaná mořská želva, takže zůstaly vyhládlé a želva nepoškozená. Kolem ostrova bují korálové zahrady obalené poměrně velkými rybami nejrůznějších druhů a značek. Na jedné straně ostrůvku spadá útes do modré hlubiny téměř kolmou stěnou, podél které kroužily stovky barakud. Je o nich známo, že pokud je neškrtíme, tak nás nepokoušou, ale jejich otevřené tlamy s vyceněnými zuby nám připomněly, že je čas k odpolední svačině.

Sporá vegetace na ostrůvku poskytovala jen málo stínu, který jsme obsadili jako první. Když ale japonské potápěčky skončily své potápění, nabídli jsme jim také zhruba 80 cm čtverečních vzácného stínu. Na oplátku nám nabídly jakousi poživatinu, která vypadala i chutnala jako papír. Jirka to celkem bez řečí snědl a jen poznamenal, že by se to mělo zapít inkoustem. Ten ovšem s sebou neměly, a tak jsme se s nimi rozloučili. S jednou z nich jsme se pak setkali znovu při potápění na vracích v Truk Lagoon. Tady jsme o ní ale ještě nic nevěděli.

Když pominu Nan Madol, není potápění na Pohnpei nijak odlišné nebo výjimečné od ostatních mikronéských ostrovů. Pokud vím, nejsou zde pod vodou žádné vraky, které by stály za ponor. Při jízdě podél pobřeží je vidět mnoho napůl potopených lodí nebo člunů, zřejmě asi výsledek nějakého tajfunu. Ale i zde jsou doposud stopy války a v jednom místě je skupina 17 japonských tanků, které jsou ale tak hustě zarostlé džunglí a lianami, že bez mačety jsou nepřístupné. Dostali jsme se jen k prvním dvěma, kde Jirka sebral japonskou pušku. Taxikář, který nás k tankům zavezl, nám pak na zpáteční cestě do hotelu řekl, že tam všude jsou ještě nevybuchlé miny.

Městečko Kolonie je poměrně dost špinavé a neutěšené, taxikáři jsou lupiči, ale jídlo i nápoje v hotelu jsou velice dobré a ceny velice mírné. Je zde, z hlediska jejich historie, i několik zajímavých míst, kam se ale nedá zajet taxíkem nebo půjčeným autem. A v tropickém vedru, které zde panuje, se pěšky daleko dojít nedá. Existují zde 4 potápěčské společnosti, které vás rády odvezou i na útesy a ostrovy ležící za ochrannou bariérou zdejší laguny. Nejlepší potápění je na již zmíněném Ant Atolu neboli Mravenčím ostrově, který se nachází asi 12 kilometrů od Kolonie.

Večer opět uléháme do mraveniště hotelu Harbor View. Žádný protimravenčí prostředek s sebou nemáme, a tak Jirka navrhuje natřít se silikonovou vazelínóu a japonským pivem. Přenechávám mu vazelínu a pivo požívám tradičním způsobem. Pak ho ještě napadlo dát nohy postele do misek s vodou. Misky jsme neměli a voda po 22. hodině přestala téci. V 1 hodinu v noci nám drnčící okna oznámila, že pravidelná linka z Guamu přiletěla včas. Ve 2.17 pak vzala směr na Filipíny. V 6 hodin přicházejí mravenci z noční šichty a jdou rovnou do postele. A nám začíná další perný den na korálových mělčinách, při březích Nan Madolu...

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-nan-madolske-melciny.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-nan-madolske-melciny.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Potápění v Pacifiku. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017