Napříč Tasmánií – Hobart a východní pobřeží

Z hobartského letiště jsem se nejdříve vydal na jihovýchodní a východní pobřeží Tasmánie, kde jsou nádherné pláže, historická místa, krásné hory i vysoké mořské útesy. Také jsem zde spatřil svého prvního klokana. Teprve pak jsem se vydal do hlavního města Tasmánie, Hobartu.

V této galerii je 28 obrázků. Zobraz celou galerii

středa 26. ledna 2011 – Jelikož samotný Hobart leží na západ od letiště a Port Arthur, kam jsem měl rovněž namířeno, leží pro změnu na východ od letiště, rozhodl jsem se, že jako první místo v Tasmánii navštívím Port Arthur, abych nemusel do poměrně velikého Hobartu zajíždět dvakrát. Jako způsob dopravy jsem opět zvolil autostop, se ví! A také jsem si předsevzal, že musím více spát ve stanu a méně utrácet, rozpočet se krátí. Připomenu ještě, že první tasmánskou noc jsem strávil ve stanu za městečkem Sorell.

Ráno byla docela zima. Celý den pak bylo hezky – občas slunečno, občas oblačno a většinou i teplo, ale ne moc, protože tu od moře dost často fouká docela studený vítr. Když je bezvětří a svítí sluníčko, je skoro až horko, ale jakmile se zatáhne a foukne, hned je o dost chladněji. Vstal jsem v šest hodin a v sedm jsem začal stopovat. Po 25 minutách (nejdelší dnešní stop) mě chlapík odvezl do Dunalley. To je místo, kde se od pevniny odděluje poloostrov Forrestier Peninsula, ze kterého pak dále vybíhá dále do moře další poloostrov, Tasman Peninsula. V Dunalley jsem se chvíli prošel. Jelikož Forrestier Peninsula byl spojen se zbytkem ostrova jen velice úzkou šíjí, celkem pochopitelně někoho napadlo, že by se šíje mohla prokopat. Tak se stalo a vzniknul zde 895 metrů dlouhý průplav jménem Denison Canal.

Dalším stopem jsem se posunul do Eaglehawk Neck. To je místo, kde je další šíje, která spojuje poloostrovy Forrestier Peninsula a Tasman Peninsula. Jelikož šíje je široká pouze 100 metrů a v nedalekém Port Arthuru na Tasmanově poloostrově byla věznice (viz níže), vznikla celkem oprávněná obava, že by nejspíše toto místo používali vězňové při případném útěku. Proto byla právě zde zřízena takzvaná Psí linie (Dog Line). Bylo tu nainstalováno celkem 18 zlých psů, takže tudy pak nepronikla ani myš, natož uprchlý vězeň.

Z Eaglehawk Neck jsem si udělal vycházku na nedaleké pobřeží. Příboj zde vytvořil nejvyšší útesy v celé Austrálii. V jednom prospektu píšou dokonce nejvyšší na jižní polokouli, což je ovšem zřejmý nesmysl. Turistické průvodce a prospekty v Austrálii (stejně jako na Novém Zélandě) vůbec dost často přehánějí, jen aby nalákaly více turistů. Paní, která mě svezla na křižovatku, tvrdila, že to je tak 20 minut chůze daleko, jenže Australané, kteří všude jezdí autem, zřejmě nemají pro pěší vzdálenosti ten správný odhad. Vzdálenost k útesům je totiž čtyři kilometry.

Cestou jsem minul pláž, na kterou prý večer vylézají tučňáci nejmenší (Eudyptula minor), kteří přes den loví v moři. Jsou zde pro ně dokonce vybudovány tunely a jsou tu varovné značky, neboť v těchto místech tučňáci přecházejí silnici. Jiná značka opodál zase varuje, abyste nepřejeli tasmánského čerta (Sarcophilus harrisii), což je malý roztomilý vačnatec, který je asi nejznámějším symbolem ostrova Tasmánie. Útesy samotné jsou opravdu vysokánské a přístup k nim je pouze na několika místech. Všude jsou ploty, aby nějaký neopatrný turista nespadl dolů.

Tři útvary pak mají svá vlastní jména. Tasman Arch je skalní most, který vzniknul mořskou abrazí. Dalším úchvatným místem je Devil’s Kitchen, což je úzká průrva v útesech, ve které se při příboji „vaří“ voda. Třetí místo se jmenuje Tasman Blowhole. Je to tunel ve skále,. který si voda prorazila přes útes do malé zátoky. Celkem tu ale nebylo nic k vidění, neboť byl zrovna odliv a nic zázračného se tu nedělo. Za přílivu se sem ale zřejmě hrne mnohem více vody a ta pak vystřikuje do výše. Blowholes na Samoi ovšem vypadaly značně odlišně. Útesy jsou součástí národního parku Tasman National Park a pokud pojedete kolem, určitě se tu zastavte.

Pak jsem stopnul auto do Port Arthuru. V roce 2010 byl Port Arthur, spolu s 10 dalšími místy v Austrálii, zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem „Australian Convict Sites“. Port Arthur byla jedna z nejdrsnějších věznic v celé Austrálii. Byla založena v roce 1830 a celkově se zde vystřídalo asi 12500 vězňů, přičemž v době své největší „slávy“, v roce 1840, zde bylo umístěno asi 2000 vězňů. O vybudování věznice rozhodl guvernér Arthur, odtud tedy název tohoto nápravného zařízení. Transporty nových odsouzených skončily sice už v roce 1853, ale věznice byla uzavřena až v roce 1877. Některé budovy pak byly rozmontovány a jiné zdevastovaly lesní požáry. Dnes se zde nachází asi 30 budov či spíše jejich zbytků, z nichž většina je pěkně zrestaurována.

Vstupné sem je dost vysoké, ale já jsem neplatil nic. Chlapík, co mě sem svezl, mě vysadil u brány, která se zrovna otvírala, jelikož vycházeli nějací turisté ven, chopil jsem se tedy příležitosti a vstoupil dovnitř. Jak jsem si pak přečetl na ceduli, turisté, kteří jsou zde ubytováni v hotelu, mají vstup do areálu zdarma. Dostanou žeton, který hodí do kasičky a brána se jim otevře. Když se jde zpátky, je uvnitř tlačítko, kterým si bránu otevřete podruhé. Regulérní vchod je o několik set metrů dále. Areál jsem si tedy prohlédl zadarmo, i když jsem to neměl s průvodcem, který je jinak v ceně vstupného, a rovněž jsem se nedostal lodí na ostrov Isle of the Dead, kde je hřbitov. Celkově zde bylo v letech 1833 – 1877 pohřbeno asi 1000 lidí, a to nejen vězňů, ale i vojáků, střežících objekt, civilních zaměstnanců, jejich žen a dětí.

Celý hlavní areál jsem pak proběhl dost rychle, asi za dvě hodiny. Přišel jsem také už dost pozdě odpoledne, lepší je asi vyrazit sem ráno, protože prohlídka je to tak na půl dne. Jsou zde zbytky cel, nemocnice a vojenských objektů a dva kostely. K tomu mraky informačních panelů. S množstvím informací to na Novém Zélandu a v Austrálii až přehánějí. Kdybych četl všechny, strávil bych tu tak o dvě hodiny déle. V Port Arthuru jsem si spíše připadal jak ve zříceninách starého hradu či vojenské pevnosti, než ve vězení. Budovy jsou krásné a udržované. K tomu si připočtěte mořskou zátoku a všudypřítomné eukalypty a máte opravdu krásnou scenérii. Příjemným zpestřením pak byl asi patnáctiminutový divadelní kus, který zde sehráli místní herci. Ne všemu jsem rozuměl, ale představení pojednávalo o vzpouře vězňů proti těžké práci a hráli v něm 4 herci. Spíše ovšem bylo pojato jako komedie a moc se všem líbilo. Očekával bych, že se mě v Port Arthuru zmocní pochmurná nálada (jako třeba v Terezíně), ale nic takového se nestalo. Stan jsem si tentokrát postavil kousek od „mojí brány“ na louce, čili hned v sousedství věznice.

Můj první den v Austrálii byl nabitý událostmi. Co ještě říct k Tasmánii? Krajina je krásná, mírně kopcovitá. Skoro jako u nás doma, akorát zde všude rostou eukalypty. Skoro všude jsou pastviny, na kterých se pasou krávy a ovce… Dnes byl v Austrálii svátek zvaný Australia Day. Připomíná příjezd prvních „osadníků“, kteří přistáli v Botanické zátoce (Botany Bay) 26. ledna 1788, aby zde položili základ zdejšího osídlení. Celkově na lodích, kterým velel kapitán Arthur Phillip, připlulo celkem 751 vězňů a dětí plus přibližně 250 vojáků a důstojníků s manželkami. Trestanci tak založili nejen Sydney a britskou korunní kolonii Nový Jižní Wales, nýbrž i celé evropské osídlení Austrálie.

čtvrtek 27. ledna 2011 Ráno jsem opět schoval krosnu do stejného křoví jako včera a vyrazil jsem na procházku k Remarcable Cave. Toto místo je od Port Arthuru vzdáleno asi 5 kilometrů. Jsou zde opět vysoké útesy. Samotná „jeskyně“ je spíše dlouhý tunel ve skále, který prorazil příboj napříč skalním masivem. Pěkné místo.

V Port Arthuru jsem potom stopoval 1,5 hodiny. Pak mě vzal John, Američan z Arizony. Původně jsem chtěl jet do Hobartu, ale změnil jsem plán, neboť John jel do Coles Bay, což je místo ležící na východním pobřeží, na poloostrově Freycinet Peninsula, o jehož návštěvě jsem ostatně také uvažoval. Podle poloostrova se jmenuje i místní národní park – Freycinet National Park. John byl sympaťák, ale trochu blázen. Hrozně pospíchal, protože měl na Austrálii jen 14 dní (z toho na Tasmánii tuším 4 dny), nemá víc dovolené. Cestou zastavil na několika místech a odbočkách, mimo jiné i na těch útesech, co jsem byl včera. Koukal z vyhlídky sotva minutu, cvaknul jednu fotku a jelo se dál.

Z jednoho odpočívadla vyjel v protisměru (jel vpravo a neuvědomil si, že to v Austrálii není ta správná strana silnice), načež jsme se málem srazili s protijedoucím autem. Uvědomil jsem si to rychleji než on a stihnul jsem v rychlosti křiknout něco jako „not right!“, načež John naštěstí rychle zareagoval a prudce strhnul volant doprava. Málem to pak do nás napálil chlap, co jel za námi. Na jednom odpočívadle nás dohnal a vypadalo to, že se na Johna vrhne, ale nakonec k tělesné inzultaci nedošlo a oba jsme tak tuto adrenalinovou epizodku přežili ve zdraví. A jaké z toho plyne poučení? I když jste jen spolujezdec, občas se vyplatí být furt ve střehu! V Coles Bay si John rozmyslel, že pojede dál (aniž tu cokoliv zahlédl) a já jsem se utábořil v lesíku u nádherného pobřeží, které tvoří hezké kameny, zbarvené mírně do oranžova. V nedalekém hostelu, v němž přespání jinak stojí 30 USD na noc, jsem se stihnul i vysprchovat, dobil jsem počítač a doplnil vodu.

Poslední poznámka na konec: snad nikde jinde na světě jsem neviděl na silnicích tolik mrtvých zvířat jako v Tasmánii. Jsou mezi nimi patrně i klokani (některá tělíčka jsem ovšem jen zahlédl z auta nebo jsem je nebyl schopen identifikovat) a další vačnatci mně neznámí. Zatím jsem ale žádné z těchto zvířat živé nezahlédl. Zřejmě vylézají až večer a bude jich tu žít opravdu dost. Přes den jsou k vidění spíše spousty různých ptáků, mimo jiné i papoušci. Z ostatní zvířeny jsem zaznamenal v trávě několik pijavic, z nichž jedna mi zřejmě vlezla do ponožky, kterou jsem sušil a přisála se mi mezi prsty na nohou. Vůbec to nebolelo, ale stálo mě to pár kapek krve.

pátek 28. ledna 2011 – Bushwalking v NP Freycinet a první klokan. V noci docela foukalo, ale ráno bylo úplně jasno a slunečné počasí vydrželo po celý den. Dnes jsem vyrazil na trek. Toto slovo se ovšem v Austrálii moc nepoužívá, takže ne treking, nýbrž bushwalking! Bohužel jsem zjistil, že z místa mého tábořiště v Coles Bay (kde jsem opět nechal krosnu v „úschovně“ v křoví) je to k parkovišti, kde začínají značené pěší trasy, nezanedbatelných 7 kilometrů. Byl jsem asi jediným turistou, který šel tento silniční úsek pěšky, všichni ostatní samozřejmě jedou autem až na parkoviště. Cestou jsem minul Visitors Centre, kde se prodávají lístky. Není zde žádná brána, kde by se štípaly lístky, ale mohou vás zkontrolovat namátkou uvnitř a pokud se nemůžete vykázat platnou vstupenkou, dostanete pokutu. Risknul jsem to…

NP Freycinet je (spolu s NP Mount Field) nejstarším národním parkem v Tasmánii. Byl vyhlášen už roku 1916. Hlavní atrakcí národního parku je písečná pláž ve Wineglass Bay, kterou americký magazín Outside zařadil mezi 10 nejkrásnějších pláží světa. Sem se také hrnou davy turistů, neboť je to z parkoviště relativně blízko. Zvolil jsem o něco delší trasu jménem Isthmus Track, která je dlouhá 11 kilometrů a 5 hodin (podle ukazatalů). Cesta vede mírně kopcovitým terénem a dá se samozřejmě zvládnout i o dost rychleji, ale pokud si chcete někde udělat přestávku, vykoupat se, pokochat se vyhlídkou či udělat pár fotek, je tento časový údaj reálný. Z parkoviště se jde nejdřív docela do kopce, neboť Wineglass Bay je na druhé straně poloostrova. Seshora je pěkný výhled (Wineglass Bay Lookout) a pak cesta pokračuje až dolů na pláž. Okolní kopce jsou nádherné, skalnaté, všude je spousta balvanů, zbarvených do oranžova. A mezi tím eukalypty, eukalypty, eukalypty a sem tam borovice a další stromy.

Eukalypty se mi fakt líbí, jsou to nádherné stromy a přestože jsou všude, pořád se na ně nemůžu vynadívat. Ačkoliv jsem očekával, že krajina v Tasmánii bude spíše připomínat Nový Zéland, vypadá to tu naopak hodně australsky. Hlavně rostlinstvo a živočišstvo je tu úplně jiné než na Novém Zélandu. Pláž ve Wineglass Bay je hezká, s krásným pískem, který rozhodně nezklame plážové povaleče, avšak voda je docela studená a koupalo se v ní jen několik dětí. Dále trasa Isthmus Tracku pokračuje přes nejužší místo poloostrova (isthmus = šíje). Na šíji leží i jedno mělké jezero.

Na druhé straně poloostrova je pak pláž Hazards Beach, jejíž pobřeží je lemováno krásnými balvany a líbilo se mi tu víc než ve Wineglass Bay, i když písek je tu horší. Cesta dále pokračovala borovým lesem. A zde, v tomto pro Austrálii nepříliš typickém terénu, jsem potkal mého prvního živého australského klokana. Ačkoliv byl jen asi dva metry od cesty, skoro jsem ho přehlédl, neboť byl skrčený a skoro se nehýbal. Turistů se tedy evidentně nebojí. Nakonec se poté, co jsem ho vyfotil, líně odploužil do lesa. Klokani totiž buď skáčou, nebo se pomalu pohybují způsobem podobným člověku, který chodí o berlích – opřou se o své dosti krátké přední nohy a zadní část těla podsunou směrem vpřed.

Další zajímavostí národního parku je malinký „strom“ – grass tree, který vypadá, jako by na suchý pařez někdo nainstaloval velký travnatý drn. Viděl jsem dva tyto stromy, vysoké asi půl metru až metr. Grass tree patří k nejpomaleji rostoucím rostlinám vůbec, vyroste jen asi o jeden milimetr za rok. Proto jsou možná tyto „bonsaje“ nejstaršími stromy v národním parku vůbec… Zbytek trasy už byl trochu fádní a navíc bylo docela horko, i když ne příliš. Celkově jsem dnes ušel asi 25 kilometrů a docela mě to zmohlo. Stan jsem si postavil na stejném místě u moře jako včera. Když jsem viděl, že děti šnorchlují v místní malé zátoce, osmělil jsem se i já a hupsnul se šnorchlem do vody, která měla tak 18–19°C. No nic moc teplota, teplejší je moře asi až koncem léta. Na dně je spousta vodních rostlin a řas, rybu jsem tu ale zahlédnul jen jednu. Mnoho turistů zde jezdí na mořských kajacích, což je asi ideální způsob poznávání zdejšího pobřeží, neboť hladina je zde, v hluboce zaříznuté zátoce, obvykle dosti klidná. NP Freycinet je opravdu nádherný, návštěvu vřele doporučuji.

sobota 29. ledna 2011 – Přesun do Hobartu. Dnes se mě drželo autostopařské štěstíčko. Ráno jsem nejdříve v Coles Bay asi po minutě stopnul chlapíka, který mě hodil 27 kilometrů na hlavní silnici do Hobartu. Zde se mé plány snažila překazit velmi aktivní nekalá autostopařská konkurence (mladý pár, první stopaři, co jsem zahlédl v Austrálii), ale nakonec jsem je trumfnul a po 40 minutách mě vzala mladá holka 166 kilometrů přímo do centra Hobartu, kam jsem měl namířeno. Ubytoval jsem se v hostelu Central City Backpackers za 25 australských dolarů na noc. Zatím moje nejdražší ubytování na Cestě. Mají tu wifi připojení zdarma, což je super. Odpoledne jsem toho už moc nestihnul. Udělal jsem velký nákup v supermarketu a večer jsem strávil u počítače, přičemž jsem koutkem oka sledoval v televizi, kterak Kim Clijstersová porazila Číňanku Li ve finále Australian Open.

neděle 30. ledna 2011 – Hobart day. Hobart je hlavním městem státu Tasmania a z hlavních měst australských států je jasně nejmenší, neboť jako jediné nemá přes milion obyvatel. Milion lidí totiž zdaleka nežije ani v celé Tasmánii, která je přitom jen nepatrně menší než Česká republika. Dnes žije v tomto městě (včetně předměstí) asi 200000 obyvatel. Hobart je druhým nejstarším městem Austrálie! (po Sydney) Byl založen v roce 1803 v zátoce Risdon Cove, na východním břehu řeky Derwent River, a původně se jednalo, jak bylo tehdy v Austrálii „dobrým zvykem“, o trestaneckou kolonii. Hned v roce 1804 však bylo město přesunuto do zátoky Sullivans Cove.

Hobart navštívil i Charles Darwin roku 1836, když se plavil na slavné cestě kolem světa na palubě lodi Beagle. V 19. století byl Hobart především základnou pro lovce tuleňů a velryb, kterým ústí řeky Derwent River poskytovalo výborně chráněný přístav. Dnes je Hobart ve světě známý především díky slavným jachtařským závodům Sydney – Hobart, které každoročně startují ze Sydney 26. prosince (Boxing Day). V Hobartu je pak cíl závodu. Nejvýraznější přírodní dominantou města je hora Mount Wellington, tyčící se nad městem do slušné nadmořské výšky 1271 metrů. Na její vrchol vede klikatá, asi 20 kilometrů dlouhá silnice.

První ráno v Hobartu jsem vyrazil nejdříve na místní most, abych udělal pár celkových snímků města. Tasman Bridge se klene nad řekou Derwent River (která zde spíše připomíná mořský záliv) a spojuje Hobart s předměstím Clarence na druhém břehu. Most byl postaven v letech 1960–1964, jeho celková délka je 1417 metrů a dosahuje výšky 60.5 metru, takže pod ním mohou podplouvat i docela velké lodě. Po mostě vede nejen dálnice, ale i stezka pro pěší a cyklisty. V nejvyšším místě mostu se nachází plošina, která se zřejmě používá k občasným opravám a je na ní vstup zakázán. Vylezl jsem na ní, abych měl lepší výhled, neboť zábradlí je na mostě dost vysoké a při focení zaclání. Čekal jsem asi 5 minut na záběr, než vyleze sluníčko, ale nedočkal jsem se. Dříve totiž u mě zastavil policajt. Očekával jsem, že dostanu pokutu, ale policista mi pouze přátelským tónem doporučil, abych raději slezl dolů. Někdo mu totiž zřejmě volal, že nějaký šílenec chce spáchat sebevraždu skokem z mostu…

Odpoledne jsem zavítal do místního muzea. Jmenuje se Tasmanian Museum & Art Gallery a vstup do něj je zdarma. Expozice je docela mrňavá a moc věcí mě tu nezaujalo. Mají zde například antarktickou sekci, která je ovšem ve srovnání s tou v novozélandském Christchurchi hodně slabá. Nechápu také, proč mají v muzeu třeba sbírku čínského umění, které s Hobartem nemá žádnou souvislost. Často mi připadá, že do muzea se musí narvat nějaké exponáty za každou cenu, aby tam vůbec něco měli.

Jedna expozice je ovšem pěkná a kvůli ní sem zajděte. A tou je sekce zoologická. Najdete tu vycpanou zvěř, modely zvířat a popisky, přičemž vše se týká současné (a někdy i vyhynulé) fauny tasmánské. Jsou tu především všemožní nemožní vačnatci, jako například vombati (velikostí něco mezi menším prasetem a jezevcem), possum, klokani wallabies (to jsou ti menší, ti velcí, rudí, se v Tasmánii nevykytují) a spousty dalších zvířat, která jsem buď nikdy neviděl, nebo jsem je viděl ve značně unifikované placaté podobě přejetá na silnici. Dále jsou tu zástupci vejcorodých savců – celkem normálně vypadající ježura a dosti nenormálně vypadající ptakopysk. Z ostatních živočichů mě zaujali a zároveň trochu znepokojili hadi. Nevím proč jsem si myslel, že zdejší hadi jsou něco jako užovky. Tak ne – všichni tasmánští hadi jsou jedovatí! Pravda, taipan a podobná svoloč tu nežije, ale stejně je třeba dávat si pozor. V Port Arthuru jsem v trávě viděl jednoho hada, i když mrtvého. Prý vylézají z úkrytů v únoru, tenhle to asi kapánek uspěchal…

Nejtypičtějšími zvířaty pro Tasmánii jsou ovšem živočichové, z nichž jeden už vyhynul a druhý k tomu nemá daleko. První z nich má oficiální český zoologický název vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus, anglicky oficiálně Thylacine), ale nikdo mu neřekne jinak než tasmánský tygr (Tasmanian tiger). Toto zvíře připomínalo lehce zdeformovaného a hrbatého psa. Na zadní polovině těla měl ovšem příčné pruhy jako opravdový tygr. A byla to šelma. Tasmánský tygr žil kdysi přímo na australském kontinentě i na Nové Guineji, ale zde vyhynul ještě před příchodem bělochů. Farmáři v Tasmánii ovšem neměli tygra rádi a stříleli ho ve velkém tak dlouho, až se nakonec zjistilo, že poslední divoce žijící jedinec byl zabit roku 1930. Definitivně poslední jedinec pak zemřel v hobartské Zoo v roce 1936. Tohoto tygra se podařilo natočit a tyto unikátní záběry můžete zhlédnout v hobartském muzeu. Vedle filmu tu mají i dvě kostry. Pravda, různí lovci senzací často zásobují média zprávami, že tasmánského tygra kdesi v džungli zahlédli. Od roku 1936 bylo dokonce shromážděno 4000 takových „zaručených“ zpráv. Faktem však zůstává, že přesvědčivý důkaz zatím nikdo nepřinesl a asi ani nepřinese, ledaže bych na něj narazil někde v divočině třeba já.

Druhým velkým tasmánským symbolem je ďábel medvědovitý neboli tasmánský čert (Sarcophilus harisii, anglicky Tasmanian devil). Toto roztomilé zvířátko je také vačnatec a je rovněž dravý. I on žil kdysi na pevnině, v současnosti ale žije pouze v Tasmánii. V přírodě je šance, že ho zahlédnete, dosti mizivá, neboť je aktivní pouze v noci a spatřit ho lze nejspíš za soumraku. I tasmánský čert byl zprvu pronásledován lidmi (zřejmě podle farmářské logiky, že všechno, co je dravé a žije volně v přírodě, je škodlivé a je potřeba to vystřílet), avšak roku 1941 se nakonec dočkal ochrany. V 90. letech 20. století však postihla velkou část jeho populace rakovina tváře, což způsobilo, že v současnosti je čertík ohrožen vyhynutím. Úmrtnost tasmánských čertů, zasažených rakovinou tváře, je 100%. Zvířata ovšem neumírají na nemoc samotnou, nýbrž zemřou po několika měsících hlady, protože nemoc jim znemožní příjem potravy. Zbývá jen doufat, že nebude následovat svého tygřího předchůdce a podaří se ho zachránit nejen pro Tasmánii. Tasmánský tygr a čert figurují na všech možných výrobcích a suvenýrech, tygr pak obvykle zdobí i SPZ tasmánských automobilů.

Po návštěvě muzea jsem se již nepouštěl do žádných větších akcí. Zalezl jsem do hostelu k internetu a přitom jsem sledoval finále mužské dvouhry na Australian Open, v němž Djokovič smetl z kurtu zoufale hrajícího Murrayho.

pondělí 31. ledna 2011 – Hobart day number two. Dnes jsem dopoledne zevloval po městě. Centrum se nachází v zátoce Sullivans Cove. Nejzajímavější je asi okolí náměstí Salamanca Square, kde je mnoho docela hezkých domů. Hned vedle náměstí je Salamanca Place, kde se konají každou sobotu (od 5:30 do 15:00) trhy. Pak jsem došel do vedlejší čtvrti Battery Point, což vypadá jako klidná rezidenční část města. Celkově ale musím říct, že jsem od Hobartu čekal víc. Město je čisté, spořádané a docela příjemné, ale není tu nic extrémně zajímavého, co by stálo za vidění. Asi nejhezčí jsou pohledy na město, které jsem viděl včera. Dále jsem se věnoval nakupování. Pořídil jsem si letenku Launceston – Melbourne na příští středu a koupil jsem si MP3 přehrávač číslo 5! Neboť z předchozích přístrojů mi byl jeden ukraden, jeden se rozbil a dva jsem ztratil. Fotoaparát už mám čtvrtý (z Nového Zélandu), čili výdaje za elektroniku činí podstatnou část mého rozpočtu. Odpoledne a večer jsem strávil u počítače (číslo 1 stále žije!), což je můj hlavní zdroj zábavy, obživy i poučení na Cestě.

Vzdálenosti v Tasmánii jsou poměrně malé, Tasmánie je o něco menší než Česká republika. Kilometráž: Hobart – Port Arthur 95 km (jel jsem méně, ne z centra, ale z letiště), Port Arthur – Coles Bay 237 km (na jeden zátah dnes, slušný stop), Coles Bay – Hobart 179 km. Celkově byl autostop v Tasmánii zatím parádní.

Za zmínku snad ještě stojí australské počasí. Je konec léta a v Hobartu je přes den kolem 20 stupňů Celsia. Z televizních zpráv vím, že na jihu Austrálie jsou teď čtyřicetistupňová vedra, zatímco k pobřeží Queenslandu, postiženého nedávno katastrofálními záplavami, se žene cyklon Anthony…

Tasmánie I. – praktické informace

orientační kurs v lednu 2011: 1 australský dolar (AUD) = 18 Kč

Jídlo a pití: Jídlo je poměrně drahé. Stejně jako na Novém Zélandu platí, že nejvýhodněji vycházejí různé množstevní slevy. V Austrálii to ovšem se slevami trochu přehánějí – některé menší položky (mýdlo, nudlové polévky, jogurty) lze koupit prakticky jen v balení po několika kusech. Opět jsem kupoval jen nejlevnější možné položky, které jsou obvykle označeny značkou Homebrand (zkratka HB).

Následující příklady cen jsou ze supermarketu Woolworths ve městě Sorell: HB müsli 900 gramů 2.49 AUD, HB chléb toastový 650 gramů 1.79 AUD (kvalita mizerná), HB „bebe“ sušenky 250 gramů 1.29 AUD, 500 gramů salámu 2.49 AUD (velmi nekvalitní „kuřecí“ salám), 1.5 litru limonády 1.05 AUD, kartáček na zuby 2 kusy 1.99 AUD, 2.25 litru sodovky 1.44 AUD. Supermarket Woolworth v Hobartu: rozinky HB 500 gramů 2.29 AUD, nudlová polévka Indomie 0.40–0.60 AUD (množstevní slevy), chléb 850 gramů 2.29 AUD (velmi dobrý!), hořčice dijonská 250 gramů 2.59 AUD, fazole v tomatě HB 420 gramů (konzerva) 0.79 AUD, špagety v tomatě HB 420 gramů 0.79 AUD, čaj Lipton Yellow Label (25 sáčků) 1.99 AUD, plátkový sýr HB 500 gramů 3.09 AUD, marmeláda HB 500 gramů 1.55 AUD, těstoviny HB 500 gramů 0.95 AUD, omáčka na těstoviny 700 gramů 2.29 AUD. Ceny v Hobartu mi přišly příznivější než v mnohem menším Sorellu, opět jsem samozřejmě nakupoval jen ty nejlevnější položky. Velmi drahé jsou například jogurty, ty už jsem nejedl ani nepamatuji (1 malý jogurt v Austrálii vyjde asi na dolar, ale musíte si ho koupit v balení po šesti)…

Ubytování: Hobart – Central City Backpackers: 25 AUD za noc v dormitory pro 6 osob. Nejlevnější dormitory v tomto hostelu stojí 23 AUD na osobu, ale ty byly plné. Hostel se nachází v centru, wifi připojení zdarma (pevný internet 5 AUD na hodinu), dále zdarma k dispozici čaj a káva. Solidní ubytování.

Doprava Tasmánie – pevnina: Z Tasmánie na australskou pevninu se můžete dostat buď lodí, nebo letadlem. V obou případech platí, že nejlepší je kupovat lístek několik dnů předem, neboť bookovací systém funguje stejně, jako u nízkorozpočtových letenek v Evropě – nejdříve se vyprodají nejlevnější letenky a těsně před odjezdem už jsou k mání jen dražší lístky, nebo může být také vyprodáno. Ceny rovněž záleží na dnu v týdnu, sezóně a čase odjezdu. Letenky jsou kupodivu levnější než lodní lístky. Letenku Launceston (sever Tasmánie) – Melbourne jsem koupil 9 dnů předem za 53 AUD (včetně všech poplatků) v kanceláři Flight Centre (které jsou v Tasmánii a na Novém Zélandu všude a asi mají na letenky monopol). Z Hobartu jsou ty samé letenky o 10 AUD dražší.

Lodní lístek Devonport – Melbourne stál 8 dnů předem 97 AUD (nekupoval jsem, ale vyptával se), těsně před odjezdem však může být cena až dvojnásobná. Loď jede asi 10 hodin. V obou případech se jednalo o nejlevnější možné spojení. Z Hobartu lze koupit (podstatně dražší) letenku i do ostatních velkých měst v Austrálii. Z Devonportu pak jede, kromě lodi do Melbourne, i o mnoho dražší loď do Sydney. Možná je to hezký výlet pro ty, co nikdy nejeli lodí, ale jinak je letadlo určitě lepší volba.

Vstupné: Vstupné jsem nikde neplatil. Z míst, která jsem navštívil, se platí zde: 1) Port Arthur. Nevím kolik je to dnes, ale v roce 2007 bylo nejlevnější vstupné 27 AUD. 2) Freycinet National Park – vstupné na 1 den pro dospělého 12 AUD, auto 24 AUD na den. Do muzea v Hobartu je vstup zdarma.

Tento článek je součástí seriálu Nový Zéland a Austrálie. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017