Nebezpečná Šihára

Starobylá vesnice Šihára trůní na vrcholu jedné z nejstrmějších hor v Jemenu. Od okolního světa ji navíc odděluje několik set metrů hluboká propast, přes kterou vede pouze úzký kamenný most. Hlavním důvodem, proč se v minulosti nikdy nepodařilo žádné armádě toto „orlí hnízdo“ dobýt, byla však možná hlavně pověstná bojovnost místních horalů.

V této galerii je 7 obrázků. Zobraz celou galerii

Ti si dodnes udrželi značnou nezávislost na centrální vládě a neřídí se jejími zákony, ale vlastním kodexem, který je zvláštní směsí islámského práva šaríja a kmenových tradic. Stále také neodložili z rukou zbraně, přestože od konce poslední občanské války v zemi uplynulo už více jak deset let. Nelze se proto divit, že návštěva Šiháry není součástí běžných turistických zájezdů, ale vydávají se sem jen dobrodružně založení cestovatelé.

Jemen byl vždy velmi uzavřenou zemí a do některých horských oblastí pronikli první cizinci teprve během 20. století. I dnes se lze pohybovat mimo hlavní město jen se zvláštním povolením. Místa, kam nedosahuje moc státních úřadů, jsou buď nepřístupná, nebo je možné se do nich dostat pouze po dohodě s lokálními vládci. Ti chtějí obvykle z turismu profitovat a za vstup na své území žádají nesmyslné částky.

Návštěva atraktivní horské osady Šihára není v tomto směru výjimkou. Turista musí zaplatit několikrát více než-li činí cena jemenského víza, aby získal svolení místních autorit. Teprve pak si ho na smluvené místo kousek za San’á přijede vyzvednout pověřený horal, dělá mu průvodce a ručí za jeho bezpečnost. Samozřejmě, že také dohlíží, aby cizinec nestrkal nos tam, kam nemá.

Nerespektovat podmínky nezávislých šejků z hor se nevyplatí. Únosy cizinců jsou v Jemenu něco jako národní sport a okolí Šiháry patří k nejdivočejším oblastem země. Po mnoha varováních proto upouštíme od našeho původního záměru, vydat se do této odlehlé vesnice na vlastní pěst, a pověřujeme jednu z cestovních agentur v San’á zprostředkováním cesty. Bude to nejdražší výlet, který v Jemenu podnikneme, ale něco nám říká, že není dobré šetřit na nepravém místě.

Vojenská eskorta

Vesnice Šihára zdobí vrchol stejnojmenné hory na severovýchodě Jemenu. Od okolní krajiny ji dělí téměř 1500 výškových metrů kolmých skal. Hřeben Jebel Šihara totiž není součástí jemenské vysočiny, ale prudce se zvedá ze subtropické roviny, jež navazuje na horskou plošinu, známou jako Tiháma. Ze San’á je to do vesnice asi dvě stě kilometrů. Výlet sem však nelze zvládnout během jednoho dne. Je třeba počítat se zdržením na mnoha silničních check pointech a poslední etapa cesty vede po horských serpentinách, které by jinde na světě byly určitě označeny za nesjízdné a životu nebezpečné.

Abychom dorazili do cíle ještě před setměním, vyrážíme ze San’á už brzy ráno. První komplikace začínají jen pár kilometrů za městem. Policisté u kontrolního stanoviště nás nechtějí pustit dál bez vojenského doprovodu. Musíme tedy čekat na ozbrojenou eskortu. Ta je naštěstí turistům poskytována jen za symbolický poplatek. Následující kilometry jedeme v doprovodu armádního vozidla s kulometem na korbě. Sotva zletilý holobrádci v maskáčích se předvádějí jak mohou, nejdříve jedou vedle nás, tedy v protisměru a málem způsobí nehodu. Pak náš vůz střídavě předjíždějí nebo se nebezpečně lepí na jeho zadní část. Máme jich plné zuby, ale naštěstí nás u dalšího checkpointu opouštějí.

Do auta si vzápětí přisedá Jahjá, svérázný průvodce z Šiháry. Prý je mu třiadvacet, ale vypadá nejméně o deset let starší. Jeho zevnějšek působí i na místní poměry poněkud drsným dojmem. Na čele má velkou hranatou jizvu, což je, jak jsme později zjistili, jakýsi zvláštní cejch, kterým se krášlí většina mužů z Šiháry. Při každém úsměvu nás šokuje jeho zcela černý chrup. Nepochybně jde o důsledek nadměrného žvýkání kátu. Brzy se přesvědčujeme, že je Jahjá touto jemenskou drogou zcela posedlý. Na rozdíl od ostatních Jemenců, kteří si začínají lístky kátu pěchovat tvář až během odpolední siesty, žvýká tento horal prakticky celý den.

Silnice, po které svištíme následující dvě hodiny, je jedinou spojnicí Jemenu se Saudskou Arábií. Sotva znatelná odbočka k Šiháře se nachází u městečka Huth. Tady nadobro opouštíme hladký asfalt. Další úsek cesty připomíná spíše tankodrom. Naštěstí máme auto s náhonem na všechna čtyři kola. To nejhorší nás ovšem teprve čeká. V dálce už vidíme strmé svahy hory Šihára. Nechce se věřit, že je možné, aby až nahoru vedla nějaká sjízdná cesta.

Hrob Turků

Staletí bojů mezi znepřátelenými kmeny a nutnost obrany proti cizím vetřelcům stály v Jemenu za vznikem mnoha unikátních opevněných sídlišť. Nepřístupná Šihára je však naprosto výjimečná a to nejen svou polohou, ale také důležitou rolí, kterou sehrála v pohnutých jemenských dějinách. Mnohokrát byla obléhána, ale nikdy dobyta. Každý Jemenec zná její slavnou historii ze školy a je na ni patřičně hrdý. Obrázek Šiháry se dostal dokonce i na dnešní minci v hodnotě deseti rijálů, což je trochu paradoxní, neboť její obyvatelé se na vzniku současného demokratického státu nikdy nijak nepodíleli, naopak vždy odhodlaně bránili tradiční zřízení v čele s imámem.

Právě z Šiháry započal na konci 16. století partyzánskou válku proti tureckým okupantům nejvýznamnější jemenský imám novověku Kásim Veliký. Čtyřicet let vzdorovala Šihára a další horské pevnosti osmanské armádě než poražena odtáhla pryč. Jemen se stal tehdy známý jako „hrob Turků“. Během dlouhé války se přeměnila řada vesniček v jemenských horách na opevněné hrady. Svou dnešní podobu dostala tehdy i Šihára, kde byly do skal vytesány obrovské nádrže na vodu, jež umožňovaly obráncům vydržet i dlouhodobé obléhání. Imám Kásim se konečného vítězství nedočkal. Zemřel v Šiháře roku 1620. Jeho syn tehdy přísahal, že dokončí otcovo dílo a svůj slib splnil. Uštědřil Turkům několik zničujících porážek, roku 1626 získal spět hlavní město San’á a o deset později i přístavy na pobřeží. Následovalo několik století klidu, kdy sjednocený Jemen prosperoval pod osvícenou vládou imámů. K rostoucímu blahobytu přispíval zejména monopol ve světovou produkci kávy.

V 19. století armáda osmanského sultána udeřila v Jemenu znovu. Pokořit Šiháru se tureckým šavlím ale ani tentokrát nepodařilo. Znovu odtud hrdí jemenští horalé vedli svůj hrdinný odboj proti okupantům. Tentokrát pod vedením odvážného imáma Jahji. Jeho vojsko tvořili příslušníci často i znesvářených klanů, kteří však byli ochotni dočasně zapomenout na staré spory a semknout se proti společnému nepříteli. Když akce legendárního britského plukovníka Lawrence z Arábie přerušily během první světové války zásobování osmanských posádek v Jemenu, vyhnali bojovníci imáma Jahji Turky definitivně ze země.

Nebezpečná cesta

Šihára leží v kraji, který byl vždy nezávislý a nikdy nepodléhal žádné cizí moci. Každý zdejší kmen si dodnes dělá nárok na určité území s jasně definovanými hranicemi. Neohlášení cizinci tu nejsou příliš vítanými hosty. To není sice náš případ, přesto máme jisté obavy z toho, co nás čeká. Několikrát na prašné cestě potkáváme terénní auta plná ozbrojených domorodců. Jahjá se s nimi srdečně zdraví, nám nikdo nevěnuje pozornost. V takovýchto chvílích jsme rádi, že ho máme. Jinak je to však poněkud únavný společník. Stále nás nutí do žvýkání kátu a vykládá o úžasných vlastnostech této drogy.

Na úpatí hory Jebel Šihára zastavujeme, neboť cizí vozy nahoru do vesnice nesmí. Řidič tu na nás bude čekat do zítřka a za další náš osud je už zodpovědný pouze Jahjá. Přenášíme batohy do omlácené toyoty, která stojí opodál. Jedná se o čtvrt století starou rachotinu tipu pick up, v níž budeme muset sedět během jízdy na korbě. Trochu z toho máme hrůzu, ale Jahjá nás ujišťuje, že to zvládneme. Navíc má prý tento způsob cestování své výhody. Cesta vzhůru do vesnice je velmi špatná a pokud by se z ní auto zřítilo, můžeme z něj takhle alespoň včas seskočit a zachránit si život. Ukazuje se, že nepojedeme sami. Ve stínu nedalekého stromu čeká několik vesničanů. Konečně jsou všichni usazeni na korbě a můžeme vyrazit. Trochu nás zneklidňují samopaly na klíně některých spolucestujících, ale brzy se veškerá naše pozornost upíná ke snaze nevypadnout z vozu. Ten totiž místy zdolává svah se sklonem snad čtyřicet stupňů a doslova se staví na zadní kola. Nic podobného jsem nezažil ani na slavné Karakoram Highway v Pákistánu. Cesta je vlastně jen do skály vytesanou římsou. Hloubka propast pod námi roste s každým ujetým metrem. Mnohé zatáčky jsou tak ostré, že je projíždíme až na druhý či třetí pokus. Naštěstí při každém zastavení ve svahu vždy některý z domorodců pohotově seskočí a zajistí kola kamenem.

Pokoření horalé

Po hodině kodrcání náhle cesta končí mezi kamennými domy, jenž připomínají spíše věže. V jednom z nich už je pro nás přichystán útulný pokoj pro hosty a v něm bohaté pohoštění. Z okna si prohlížíme vesničky rozseté po vrcholcích okolních hor, z nichž každá připomíná dokonalou pevnost. Stejným pohledem se kochalo několik generací zajditských imámů. Tato mocná dynastie vládla federaci kmenů ze severního Jemenu po dlouhých tisíc let. Někteří imámové ovládli dokonce celou zemi a postavili si v San’á přepychový palác s obrovským harémem. V těžkých dobách se však vždy raději uchylovali do bezpečného sídla svých předků. Rovněž na konci šedesátých let minulého století, během občanské války mezi monarchisty a republikány, našel poslední jemenský imám své útočiště znovu v Šiháře. Mezi horaly se cítil v bezpečí, neboť ti stáli tak jako vždy na jeho straně. Zvláště poté, co občanská válka získala charakter boje proti cizím vetřelcům. Republikáni si totiž přivolali na pomoc egyptskou armádu.

Šihára tentokrát ovšem své obránce zklamala. Moderně vyzbrojenému nepříteli nešlo vzdorovat středověkou taktikou. Egyptští generálové neztráceli čas tím, že by se Šiháru pokoušeli dobýt. Poslali na ni letectvo a to vesnici těžce bombardovalo. Hrdí horalé byli poprvé pokořeni a jejich nedůvěra k cizincům ještě vzrostla. Většinu domů v Šiháře se časem podařilo opravit, ale jizvy v srdcích jejich obyvatel zůstaly. Snad proto dnes patří k nejuzavřenějším lidem v Jemenu, úzkostlivě dodržují staré zvyky a brání se jakémukoli pokroku.

Bezedná propast

Jediným ústupkem nové době bylo vybudování hrbolaté silnice pro terénní auta. Původně se bylo možné vyškrábat do Šiháry jedině po cestě stoupající po opačné straně hory, než kudy jsme přijeli. Tato krkolomná pěšina začíná u starobylého opevnění dole v údolí, jehož součástí jsou strážní věže a velká brána s dveřmi z masivního dřeva. Pokud by se protivníkovi podařilo přes tyto překážky proniknout, čekal ho několikahodinový výstup po strmých svazích, kde byl pro obránce snadným terčem. Avšak ani po překonání tohoto úseku, nemohl dobyvatel vesnici ohrozit. Stezka vede totiž nejprve na vedlejší vrchol hory, od kterého Šiháru dělí hrozivá propast. Tu lze překonat pouze po úzkém kamenném mostě, který bylo možné snadno bránit i proti mnohonásobné přesile.

Po večeři si tuto působivou stavbu jdeme prohlédnout. Most pochází ze 17. století a původně měl tři oblouky, dva spodní zpevňovaly ten nejvyšší, který se jediný zachoval dodnes. Z každé strany k němu klesá desítky metrů dlouhé schodiště bez zábradlí. Při pohledu do rokle pod mostem se tají dech. Jak je hluboká, to nikdo neví. Házíme dolů malý kámen, ale není slyšet, kdy dopadnul.

Střelba ze samopalů

Druhý den ráno nás budí podezřele silný hluk a křik pod okny. Celá vesnice je na nohou. Lidé vybíhají z domů, všude vidíme plno vojáků. Co se to děje? Zátah na místní stoupence al Kajdy? Nebo jen preventivní demonstrace síly ze strany armády? Nic z toho. Početný vojenský oddíl doprovází bohatého německého vyznavače paraglidinigu, kterého prostě napadlo, že by seskok z Šiháry mohl být skvělým adrenalinovým zážitkem. Zda s jeho úmyslem obyvatelé vesnice souhlasí či ne, to tento sportovec před cestou nijak nezkoumal. Obklopen svou mohutnou ochrankou si připadá naprosto neohroženě. Vojáci se však tváří značně nervózně a nejistě. Moc dobře vědí, že s obyvateli Šiháry nejsou žádné žerty. Na návsi se srocuje nevyzpytatelný dav domorodců a jakékoli nedorozumění může být rozbuškou násilného konfliktu.

Němcův start doprovází několik výstřelů do vzduchu. Horalé tak dávají najevo svůj obdiv a nadšení. Ale vojáci to zřejmě považují i za varování, naskakují do svých vozidel a rychle z vesnice odjíždějí. My zatím sledujeme padák, jak pomalu klesá do hlubin. Občas zarachotí krátká dávka ze samopalu, doprovázená několikanásobnou ozvěnou. Muži z Šiháry nezapřou svého bojovného ducha. Tentokrát střílí sice jen tak pro radost, ale přesto z nich jde strach.

Informace na cestu

Šihára leží v neklidné oblasti na severu země, kde vláda dodnes nemá plnou kontrolu nad některými kmenovými vůdci. Návštěva tohoto místa bývá proto turistům jemenskými úřady střídavě povolována i zakazována v závislosti na aktuální bezpečnostní situaci. Cestu sem nelze podniknout individuálně. Je třeba se obrátit na některou z cestovních agentur, která vše zařídí. Dvoudenní výlet přijde na asi 200 EUR. V cenně je zahrnuto vše včetně noclehu a stravy během pobytu ve vesnici. Trekovat po horách v okolí osady není v současnosti možné. Turistům bývá pouze povoleno v doprovodu místního průvodce sestoupit z vesnice po staré horské stezce až na úpatí hory, což je nádherná nenáročná túra, která zabere asi dvě hodiny.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017