Nebezpečným Paštúnistánem

Uličky v městečku Darrá Adam Khel lemují výhradně miniaturní obchůdky se zbraněmi. Nelegální zboží je zde také vyráběno v primitivních dílničkách. Zdá se, že kalašnikovy, browningy a škorpióny bez výrobního čísla jdou dobře na odbyt. Údajně právě tady vyzbrojuje své bojovníky Usáma bin Ládin. Pravidelně jsem také pro výstroj a munici jezdí zástupci stále nepokořeného Talibanu.

Můj hostitel v Darrá nepustil po celou dobu mé návštěvy ostře nabitý automat z ruky. Tuhle VIP bouchačku mi v Darrá nabízeli za pouhých 300 dolarů. Zákazníky lákají v Darrá barevné reklamy. Konkurence je velká. Doslova na koleně zhotovené zbraně se tu prodávají v asi 200 krámcích. Každý obchod je třeba stvrdit společně vypitým šálkem čaje, který Paštúni nazývají kawa. Afghánští pašeráci platí prý v Darrá za zbraně opiem prvotřídní kvality.

V této galerii je 4 obrázků. Zobraz celou galerii

Pákistán je oficiálně spojencem USA v boji proti terorismu. Ve skutečnosti však v žádném ze států, které americká administrativa zařadila do tzv. „osy zla“, nemá Usáma bin Ládin takovou popularitu, jako právě zde. Dvojnásob to platí o odbojných provinciích na severozápadě této země, které bývají souhrnně nazývány „Paštunistánem“.

Hrdý, svobodný a bojovný - takový byl od nepaměti národ Paštúnú, jenž obývá vyprahlé hory na hranicích Afghánistánu a Pákistánu. Nikdy se nikomu nepodařilo si jej podmanit. Udatnost jeho bojovníků poznali Mongolové, Sikhové, Britové, kteří jim nakonec platili i výpalné, Rusové, jimž trvalo mnoho let než pochopili, že ani tanky a vrtulníky nezlomí jejich odpor, a konečně Američané, kteří je doposud nedonutili vydat vůdce Al-Kajdy Usámu bin Ládina, přestože disponují nejsilnější armádou světa. Příslušníci tohoto nezkrotného etnika se zkrátka neřídí zákony, které jim jsou vnucovány z Kábulu a Islamabádu. Mají svůj vlastní morální kodex, který je neměnný již po celá staletí.

Pohostinní teroristé

Tomuto zvykovému právu se říká Paštúnválí a pákistánské zákony, které dovolují vsadit do vězení šestileté dítě, jsou proti němu jen slabým čajíčkem. Jedním z jeho tří základních přikázaní je však také melmastia, tedy povinnost být pohostinný ke každému cizinci, který přichází v míru. Bohatě jsem toho využíval během svého krátkého pobytu v pákistánském Péšavaru, který je jakýmsi neoficiálním hlavním městem Paštunů. Nakonec se mi to ovšem vymstilo. Hygiena je v této části světa neznámým pojmem a já se nikdy neodvážil odmítnout žádné z často nabízených pohoštění v pouličních čajovnách a jídelnách. Výsledkem byly stupňující se zažívací problémy.

A tak jsem se nakonec místo plánovaného výletu do slavného Chajbarského průsmyku (Khyber Pass) musel vydat na návštěvu soukromé kliniky Khyber Hospital. Nejdřív jsem šel do státní nemocnice, ale už u brány obležené afgánskými uprchlíky jsem pochopil, že tady se pomoci nedočkám. Za deset dolarů mi pak v Rakousku vystudovaný doktor sdělil, že na průjem, který mne zužuje, určitě nezemřu a pochlubil se, že dal svému prvorozenému synovi jméno Usáma, jak je to teď v kraji zvykem. Pak mi věnoval malý korán a předepsal recept na léky.

V přilehlé lékárně jsem se vzápětí seznámil s anglicky hovořícím Musafirem, sotva zletilým mladíkem, jehož vzhled i názory by v případě, že by padl do rukou Američanů, nepochybně vedly k deportaci na Guantanamo. „Mít škrkavky a améby, to není v Pákistánu žádná nemoc“, prohodil, když mi předával několik krabiček s medikamenty. Dali jsme se do řeči a já se dozvěděl, že pochází z Darra Adam Khel. To mne zaujalo. Tohle malé městeko leží pouhých 30 kilometrů jižně od Péšavaru na okraji tzv. tribal areas (kmenových území) a je vyhlášeným centrem nelegální výroby a prodeje zbraní. Každý obyvatel Pákistánu o něm ví - jen vláda v Islamabádu se tváří, že neexistuje.

„Chceš-li poznat nás Paštuny, musíš Darrá navštívit,“ naléhal na mne Musafir. Namítal jsem, že všechny vstupy na kmenová území střeží pákistánská armáda a přes tato kontrolní stanoviště mne určitě nepustí. „Jednoduše nasedni do autobusu a tvař se jakoby nic,“ nabádal mne můj nový kamarád. „Máš tmavé vlasy, špinavé kalhoty a pár dní neholenou bradu. Dokud nepromluvíš, nikdo tě nepozná. Můj strýc jede do Darrá odpoledne. Můžeš jet s ním.“ Samozřejmě, že jsem jel, i když značně vystrašený, to nepopírám.

Kmenová území

K paštúnské národnosti se dnes hlásí zhruba 24 miliónů lidí. Většina, přibližně 15 mil., žije v Pákistánu, a to převážně na západní části N.W.F.P. (Severozápadní pohraniční provincie), jež byla vždy zdrojem neklidu, nepokojů a nebezpečí pro celý sever indického subkontinentu. Britové zřídili tuto provincii v roce 1901, jako nárazníkové pásmo proti možnému vpádu rozpínavého Ruska, a Paštúnům, které se naučili respektovat jako skvělé válečníky, vyhradili 70 000 km2 (přibližně rozloha ČR) této oblasti, které zůstaly pod jejich vlastní správou.

V současnosti zbývá z obávaných kmenových území pouhých 27 220 km2. I tak se však jedná o největší souvislé kmenové společenství v dnešním světě. Občas se mluví o možnosti vytvoření nezávislého svobodného státu Paštunistánu. Vzhledem častým sporům mezi více jak padesáti paštúnskými maliky (kmenovými vůdci) je ovšem jeho vytvoření v dohledné době utopií.

Cizinci navštěvují kmenová území jen velmi vzácně, neboť jsou považována za životu nebezpečná kvůli častým mezikmenovým bojům. Také se tu údajně skrývají různí mezinárodně hledaní teroristé a hrozí únosy. Pro legální pobyt je třeba podstoupit složitou byrokratickou proceduru, která se, má-li být nakonec úspěšná, neobejde bez značných úplatků. Navíc si každý, kdo toto povolení dostane, musí povinně zaplatit ochranku, tedy asi dva až tři khussadary, příslušníky kmenové policie. Pro mne bylo jedinou možností vydat se tam ilegálně. Ve společnosti Musafirova strýce mi to nepřipadalo nijak zvlášť nebezpečné. Pokud mne náhodou chytnou, budu tvrdit, že o žádném specielním povolení nevím a ohánět se pasem s pákistánským vízem. V nejhorším mne pošlou zpátky.

V Darrá jsem se neplánoval zdržet déle než pár hodin. Nakonec jsem tam ale pobyl sotva 20 minut.

Tajná zbrojnice Al Kajdy

Přes silniční kontrolu za Péšavarem jsem proklouznul bez problémů. Znudění pakistánští vojáci jen letmo nakoukli dovnitř. Důkladněji se kontrolují především vozidla, která kmenová území opouští. Musafirův strýc mne však ujistil, že vyvézt v Darrá nakoupené zbraně není problém. Kdo má 100 USD na kalašnikov, tomu vždy zbude i několik bankovek na malý bakšiš. A vojáci ho přijmou rádi, vždyť z jejich platu se při nejlepší vůli nedá vyžít. Navíc mnozí Talibanu i Al Kajdě tajně fandí.

Darrá tvoří nepřehledný shluk nízkých baráků jedna velká hlavní ulice. Všude spousta dílniček podobných malým garážím a obchůdků s vývěsními štíty neuměle pomalovanými reklamou na nabízené zboží. Ve vzduchu zápach oleje a střelného prachu. Město trvale obývá asi osm tisíc rodin, ale na ulici jsou vidět pouze muži. Většině se houpá na rameni samopal nebo u pasu pouzdro s pistolí. Na nošení střelné zbraně tu není třeba žádná licence. Přesně naopak. Nemáte-li zbraň, je s vámi evidentně něco v nepořádku.

Výroba zbraní má v Darrá dlouhou tradici. Zdejší zruční řemeslníci, kteří často pracují pouze se svěrákem a několika pilníky, dovedou přibližně do deseti dnů zhotovit duplikát jakékoli zbraně. Kvalita bývá různá, ale dobrý dělník prý dovede zhotovit kopii k nerozeznání od originálu. Říká se, že po skončení sovětské invaze do Afghánistánu, kdy platili Američané mudžáhidům za odevzdané zbraně, vyráběli se v Darrá i rakety Stinger, za které platila americká vláda 100 000 USD za kus. Nejčastěji se však padělají oblíbené samopaly kalašnikov a čínské pistole. Místní raritou jsou střílející kuličková pera a deštníky. Kolik se ročně vyrobí v Darrá zbraní se nikdo neodvažuje odhadnout, ale vzhledem k tomu, že tato činnost živí prakticky celé město, bude to astronomické číslo.

Musafirův strýc mne zavedl do krámku svého známého. Zatímco se jeho majitel pustil do přípravy čaje na uvítanou, přihnala se hlídka kmenové policie, jejíž pozornosti můj příjezd do města neušel. Po chvíli dohadovaní její velitel souhlasil, že si předtím, než mne posadí na autobus zpět do Péšavaru, mohu krámek prohlédnout a vyfotit.

„Je v zájmu tvé vlastní bezpečnosti rychle Darrá opustit,“ omlouval se lámanou angličtinou velitel cestou na autobus. Jako by na důkaz jeho slov zarachotila náhle v blízkosti dávka ze samopalu. Pustili se zas do sebe příslušníci znepřátelených rodů nebo jen některý ze zákazníků zkouší zboží? To nelze v Darrá dopředu nikdy s jistotou odhadnout, a tak se raději všichni instinktivně přikrčujeme…

Paštúnválí

Paštúnské zvykové právo, které je na kmenových územích nadřazeno všem ostatním zákonům, se skládá ze čtyř základních přikázání:

Melmastia: Tradice prokázat pohostinnost každému, kdo přichází v míru jako přítel. Hostitel vás musí bez ohledu na své postavení osobně obsloužit. V každém případě se musíte dosyta najíst, i kdyby on měl se svou rodinou hladovět.

Badal: Povinnost každého Paštúna tvrdě pomstít jakoukoli urážku nebo nespravedlnost, způsobenou jemu osobně, jeho rodině či kmeni. K vykonání pomsty může dojít i po mnoha letech ze strany příslušníků vesnice poškozeného na členech kmene viníka.

Nanvataj: Poražený v boji se musí zcela pokořit vítězi. Musí pokorně prosit o odpuštění a žádat milost. Potom je jeho důstojnost považována za navrácenou. Od vítěze se očekává velkorysost.

Nang: znamená čest. Je třeba za všech okolností chránit dobré jméno rodiny i celého kmene. Nejpřednější je čest žen, jež mohou být zhanobeny i tím, že jejich tvář spatří cizí muž.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] lukáš rejnek (2011-01-07 09:30:49 | 78.136.135.101)
mno, jestli ti nabízeli na zhuleným koleni dělanou brokovnici- pumpu- za 300 dolarů, tak tě prostě a jednoduše chtěli okrást... za tu částku si koupíš brokovnici i tady.

Diashow Aljaska 2017