Bangkok

Jízda ranní dopravní špičkou v Bangkoku je něco co se tak snadno nezapomene. Jezdí se tam jak je zvykem v civilizovaných zemích vlevo (tak jako u nás v Austrálii), ale tam veškerá podobnost končí. Ulice jsou přecpané chodci, cylklisty, rikšami, motorkami převážně 50 - 125cc dvoutakty pálícími s benzínem i olej, tuk-tuky (to jsou motorové tříkolky s bantamovými koly jako skůtr, jedno kolo vpředu, řídítka a vzadu sedadlo pro 3 a to všecko kryté a hnané stejným motorem jako ty motorky), auty, autobusy a náklaďáky. Autobusy a náklaďáky mají dieslovy motory, nesřízené a vydechující kvanta černého smogu. Mezi tím vším se promenují posvátné krávy ignorující každého a všecko. Ovšem hotový průser v dopravě je dopravní slon, jak jsme viděli.

Ve čtvrtek 26/9 se už nikdo z nás nevěnoval výdělečné činnosti a každý horečně chystal to poslední. Večer ve 20:30 jsme odlétali z letiště Mascot. Pro mě to znamenalo opustit domov v doprovodu mé ženy Míly už kolem čtvrté odpolední. To mám za to že už skoro 25 let žijeme v Modrých Horách, asi 75 km od Sydney. Tak nejdříve autem na nádraží, pak vlakem do Sydney, autobusem z hlavního nádraží na letiště a v 18:30 jsme tam byli jako na koni. Tam jsme se potkali se zbytkem lidí - Martinem, Danem a Wanitou. Také se ukázali Viktor s Leou, jinak Danovi rodiče a Blanča, jinak kamarádova dcera z Medlánek u Brna co u nás už druhý rok bydlí. Po nezbytných procedůrách, loučení a fotografování (to aby věděli jak nás dát dohromady po návratu v kouscích) jsme se konečně nalodili do Jumba společnosti Alitalia a na čas opustili Sydney.

Letěli jsme však nejdříve do Melbourne, kde jsme přibrali další pasažéry včetně Jane z Danovy party. Po hodinové přestávce jsme definitivně vzlétli, abychom další den ráno, po osmihodinovém letu, v 6:00 dosedli v Bangkoku. Stalo se. Překvapilo nás jak převážně italští pasažéři po zdařilém dosednutí na runway začali tleskat a vykřikovat bravo. Letadlo nás vyplivlo do moderní klimatizovné haly, tam jsme prošli formalitami a octli se v sauně před letištěm. Ten luft se dal krájet. Protože jsme měli celý den čas, další letadlo společnosti Royal Nepal Airlines mělo odlétat ve 14:45 odpoledne ale odlétalo až o 19:30 večer, tak jsme se rozhodli že se podíváme po pamětihodnostech Bangkoku.

Abychom snad nezapoměli že jsme v Asii, tak všude plno lidí a kažej nabízel nějaké služby. Začínali jsme chápat že to nebude jen vandrování po kopečcích, ale i kulturně - společenská zkušenost. Začali jsme ty vtíravé xichty odrážet. Nejlíp na ně platila naprostá ignorace. Dívat se skrz ně jako skrz luft. Jakmile jeden dal najevo že něco zaregistroval, třeba jen slušným odmítnutím, tak se už dotěry nezbavil. Nakonec jsme odjeli autobusem do centra Bangkoku, asi 20 km, a tam jsme si najali maníka se značně opotřebovanou, ale hlavně klimatizovanou Mazdou na okružní jízdu po městě a jeho pamětihodnostech na celý den za $ 60.- pro všechny.

Jízda ranní dopravní špičkou v Bangkoku je něco co se tak snadno nezapomene. Jezdí se tam jak je zvykem v civilizovaných zemích vlevo (tak jako u nás v Austrálii), ale tam veškerá podobnost končí. Ulice jsou přecpané chodci, cylklisty, rikšami, motorkami převážně 50 - 125cc dvoutakty pálícími s benzínem i olej, tuk-tuky (to jsou motorové tříkolky s bantamovými koly jako skůtr, jedno kolo vpředu, řídítka a vzadu sedadlo pro 3 a to všecko kryté a hnané stejným motorem jako ty motorky), auty, autobusy a náklaďáky. Autobusy a náklaďáky mají dieslovy motory, nesřízené a vydechující kvanta černého smogu. Mezi tím vším se promenují posvátné krávy ignorující každého a všecko. Ovšem hotový průser v dopravě je dopravní slon, jak jsme viděli.

Tři nákladní pachydermové zatížení nákladem banánů si to rozvážně šoulali hustým provozem. Však při zpáteční cestě jsme se dověděli, že městská rada pětimilionového města uvžuje o vyloučení slonů z městské dopravy. Jsou pomalí, zdržují tok dopravy a znečisťují ulice. Je sice těžké si představit, že by mohly být ještě špinavější, ale zase když si takovej elefant odlehčí, tak to něco znamená. Menší dopravní prostředek se v tom ztratí a autobus dostane smyk. Stejně to bude dobré pro ty slony. Aspoň se tolik nenažerou toho neprůhlednýho smogu, proti kterýmu tam lidi nosí náhubky a který nás škrábal v krku a pálil v očích.

Veškeré dopravní prostředky jsou maximálně využité. Větší, jako autobusy a náklaďáky jsou přecpány, cestující visí ze dveří a pěkná hromádka jich jede i na střeše. V osobních autech se dá napočítat i 10 pasažérů a to jsou staré Toyoty Corolly nikoliv veké limousiny. Na maličkých motorkách nejezdí jen jeden, ale zásadně 2, 3 a 4 cestující. To na nádrži je dítě do 12 let dopravované do školy, řídí tatínek v obleku jedoucí do práce, za ním další ale už větší dítě a vzadu bočním posedem jako na skůtru maminka napucovaná v sárí. Nevím jak to zvládá takový řidič, když si před ním ten elefant uleví. Navíc každej jede tam kde je na vozovce zrovna trochu místa. Signalizují si houkačkami a tak je tam strašná mela, smrad, smog a zmatek. Kupodivu dopravní nehody se nekonají.

Jak postupuje den, vlhké vedro a všudepřítomný smog mění ovzduší na nedýchatelnou směs. Je 35°C a 99% vlhkost. Ještě že ten samohyb ve kterém jedeme má klimatizaci. Projíždíme ulicemi se spoustou obchůdků, všude se něco prodává. Mají to tam ale jaxi tématicky rozděleno. Ulice kde se dostanou stavební materiály, v jiné zase zelenina, jinde samí pekaři a jejich výtvory, dále ulice masná, kde je jen maso, také kola a vše co k nim patří, motorky s náhradními díly, rikše, auta a vůbec všechno na co si jeden vzpomene. Rozkopané ulice připomínaly ty brněnské před 30 léty.

Jako první pamětihodnost jsme navštívili svatyni sedícího Buddhy. Než jsme byli vpuštěni, tak jsme se museli vyzout do fuseklí a pak pěkně spořádaně po ručně tkaném koberci dovnitř. Tam trůní asi 2,5 m vysoký sedící Buddha, lesknoucí se jako klika od dveří. Není však z mosazi, ale ze zlata. Celejch pět a půl tuny. Pověděli nám že mu je 600 let. Svatyně byla krásná budova v orientálním stylu, obložená mramorem plná filigránských ornamentů. Mimo toho kusu zlata tam bylo asi půl tuctu Buddhů jen metr vysokých, také se lesknoucích a jiné religiózní objekty. Všude zajisté spousta věřících přinášejících obětní dary a modlících se.

Po prohlídce a focení jsme popojeli k další znamenitosti, tentokrát pro změnu to byl stojící Budha. I s tím nesmyslem nad hlavou kolem 30 m vysokej a celej pozlacenej. Po chodníku před ním se smělo zase chodit jenom ve fuseklích a nebo bos. Pro místní to nebyl problém, obuv drtivé většiny byly vietnamky, ale my s našimi pohorkami jsme měli menší problémy. Pak jsme projeli kolem nového parlamentu co stojí naproti přes ulici před ZOO. Prostě svůj k svému.

Když jsme se pohybovali kolem královského paláce a starého parlamentu, dostavila se chuť na jídlo. Bylo po poledni a průvodce/řidič se nás zeptal kam chceme zajet se najíst. Dostal odpověď že tam kam by sám na ten oběd jel. To ho překvapilo a začal nás přesvědčovat že jejich kuchyně je na nás příliš kořeněná a pálivá. My jsme se však nedali a tak nás zavezl do lidové jídelny. Byla to asi jedna z těch lepších. Tam u vchodu jsme si za pár peněz koupili jakési poukázky na jídlo a byli pak vpuštěni do ráje labužníků.

V hale bylo několik desítek kšeftíků s jídly. Každej nabízel asi tucet specialit a my jsme neměli ánunk co je co. Místním klikyhákům jsme nerozuměli, latinkou to tam nebylo a stejně by nám to bylo hovno platný, protože takové kulinární zázraky jsme viděli poprvé. Nic nemělo známé tvary. Snad rýže a nebo pečivo. Ale fritované výtvory mohly být ledacos a asi taky byly. Hrdinně jsme si vybrali to o čem jsme předpokládali že by jsme to mohli sníst. Zrovna tak hrdinně jsme to snědli. Pálilo to jako sto ďáblů ještě půl hodiny po jídle, ale jinak to bylo docela chutné. Podle chuti, konzistence a tvaru to asi byly křupavé ofritované kuřecí nožičky. Do té doby jsme nevěděli že se taky dají jíst. Po ukojení hladu jsme si vyměnili neutracené poukázky zpět na peníze a vydali se na další projížďku. Všude je tam spousta budov, silnic a jiných staveb rozestavěných. Celé město vypadá jako jedno obrovské staveniště. To mi také tak trochu připomělo srdce Evropy před více jak čtvrt stoletím.

Na letiště jsme se vrátili odpoledne a dověděli se od Royal Nepal Airlines že díky o pět hodin opožděnému odletu máme nárok na free jídlo dle našeho výběru v luxusní restauraci v letištní hale. To naše skupina nenažraných s povděkem přijala a po menším hledání zasedla ke stolu vedle velkého okna s výhledem na runway a jala se hodovat. Při kvalitním jídle evropského charakteru jsme neměli jen výhled na přistávající a startující letadla, ale i na překrásnou tropickou bouřku. Lilo jako z konve a blýskalo se jako o závod. Také se začínalo pomalu stmívat. Pak jsme opět prošli procedůrama, zaplatili letištní poplatek a zasedli do boarding lounge. Tam si k nám přisedli slovenští manželé středního věku a také ze Sydney. Měli namířeno se toulat kolem Mt. Everestu. No a tak jsme čekali a čekali až nás konečně ve 20:15 začli pouštět do letadla. Takže nakonec jsme místo ve 14:45 odlétali ve 20:40. Že pojem času je v Nepálu celkem neznámý jsme dosud nevěděli. Tam rozeznávají jen světlo a tmu, den a noc. Ale kdy ve dne a nebo v noci to už je na ně trochu moc.

Tento článek je součástí seriálu Nepál 96. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017