Kathmandu

Úzké uličky byly ve věčném příšeří. Po obou stranách na kraji byly stánky pod širým nebem a bylo tam k dostání VŠE. Švec tam spravoval boty, krejčí šil na šlapacím šicím stroji, řezník prodával neuvěřitelně ušmudlané a páchoucí skopové s hlavou berana vystavenou na špalku. Hrnčíři, zlatníci, zelináři, pekaři, všecko zkondenzované v maličkém přeplněném prostoru. Tím vším protékala otevřená kanalizace, která tomu všemu dodávala tu správnou atmosféru. Slovo hygiena je tam naprosto neznámé. Nádobí se tam myje a nebo prádlo pere těsně vedle této kanalizace. Dejte si pak chutný oběd na takovém talíři. I když je převážně nerezový, nezabráníte tomu abyste další den začali měnit barvy a další tři dny strávili v podřepu.

Kolem půlnoci jsme přistáli po skoro tříhodinovém letu v Kathmandu. Z letadla pěkně po schodečkách na tarmac a po svejch do letištní haly. Tam nás rychle odbavili, vystáli jsme si frontu a vyměnili pár peněz, Dan s holkama si vyřídili víza a pak nás čekalo příjemné překvapení před letištěm. Tam v chumlu txíků rikšů a jiných naháněčů na nás už 2 a půl hodiny čekal majitel hotelu Garuda i s minibusem. Ocenili jsme to. Během 15 minut nás dovezl do hotelu, tam nás na naše věci nenechali ani sáhnout a během 5 minut jsme byli i s krosnami ve svých pokojích. Ještě nám stačili říct, že zítra nemůžeme jet autobusem do Pokhary, jak jsme měli v plánu, protože autobus odjíždí v 7:00, ale lístky se dají koupit až v 9:00. Tedy evidentně až na další den. Pokoje byly komfortní, se sprchou a záchodem a za $13.- pro dva na noc. Dali jsme si rychlou sprchu a zalehli. Cestování jsme pro dnešek měli dost.

28/9 byla sobota a v Nepálu měli vlastně neděli, teda šábes. K našemu štěstí to ale neberou ortodoxně a spousta obchodů byla otevřena. Nejdříve jsme se ovšem civilizovaně nasnídali v atriu hotelu, pak si vyřídili a zaplatili jízdenky na příští den, vyměnili víc peněz a ujistili se že v Pokhaře na nás budou lidi z hotelu čekat na konečné autobusu. Pak jsme vyrazili do ulic. Znečištění vzduchu jako v Bagkoku, díky podobným dopravním prostředkům, jen více motorizovaných tříkolek, posvátných krav, toulavých psů a občas i prase. Nad tím vším krouží dravci zvíci orla a připomíná to hladové supy kroužící nad mršinou. Ten vzduch byl tak silnej ze by se v něm nějaká ta mršina ztratila. Uličky úzké tak na jeden náklaďák. Všude obchůdky a ve čtvrti Thamel kde je hodně hotelů dělané na turisty. Tibetské šperky, modlící mlýnky, krásné dýky, spousta různého oblečení, mapy, pohledy a spousty jiných věcí. My jsme se však podle plánku vydali do staré čtvrti, ke žijí domorodci. Tam vzduch ještě zhoustl.

Úzké uličky byly ve věčném příšeří. Po obou stranách na kraji byly stánky pod širým nebem a bylo tam k dostání VŠE. Švec tam spravoval boty, krejčí šil na šlapacím šicím stroji, řezník prodával neuvěřitelně ušmudlané a páchoucí skopové s hlavou berana vystavenou na špalku. Hrnčíři, zlatníci, zelináři, pekaři, všecko zkondenzované v maličkém přeplněném prostoru. Tím vším protékala otevřená kanalizace, která tomu všemu dodávala tu správnou atmosféru. Slovo hygiena je tam naprosto neznámé. Nádobí se tam myje a nebo prádlo pere těsně vedle této kanalizace. Dejte si pak chutný oběd na takovém talíři. I když je převážně nerezový, nezabráníte tomu abyste další den začali měnit barvy a další tři dny strávili v podřepu. Proto jsme jedli a pili jen v našem hotelu. Tam i zeleninu prali v převařené a jódem desinfikované vodě. Domorodci jsou na tu jejich vodu plnou rozředěných lidských a zvířecích exkrementů zvyklí. Vnitřnosti Evropana (Australana, Američana a vůbec bělocha) na to nejsou zařízené. Díky tomu že jsme veškerou vodu co jsme pili a i na čištění zubů, desinfikovali po celou dobu jódem, a že jsme měli kliku, nedostali jsme husté běhání jak mnozí jiní.

Tím vším mimo davu chodců protéká doprava. Motocyly, kola, rikše, motorizované rikše, osobní auta a občas i náklaďák, ale to si prodávající musí stáhnout zboží blíže k domům, aby bylo místo. Všichni řidiči stále používají zvonky a trubky. Mela to je neskutečná. Mají v tom ale nějaký tajný kód. Jenom předjetí pomalejšího samohybu znamená nejméně 5 zatroubení. Prvně troubí ten co chce předjet. Když ten pomalejší uhne a rychlejší předjíždí, tak v momentu kdy se míjejí se navzájem pozdraví tak, že každý zatroubí. Po úspěšném předjetí zatroubí ten co předjel, jako že děkuje a ten předjetý zatroubí odpověď. A tím pádem se nad Kathmandu vznáší malebná kakofonie klaxónů jako zvuková kulisa. Dokonce jsme zažli jak takovou uličkou projíždějí hasiči. Auto jako je standart kdekoliv na světě, ale ulička už ne. Houkající hasiči se před uličkou zastavili, chvíli houkali, prodavači stáhli zboží z ulice a hasiči OPATRNĚ projeli. Stejně pak jen omejvali od holubů důkladně posranou svatyni asi 25 m vysokou, protože bylo před nějakým religiózním svátkem. Říkali nám, že to je něco jako naše vánoce.

Odpoledne jsme se všichni věnovali nákupům dárků domů a kamarádům. Bylo to další dobrodružství, protože v každé ceně je zbudováno dost na smlouvání, které je tu normou. Usmlouvat 40 - 60% není žádnej zázrak. Patří to k dobrým mravům a místní tradici. Kdyby se nesmlouvalo nikdo by se necítil spokojen a šťastný. Nejde tu jen o prodej zboží a o profit, ale i o ten nádherný pocit zákazníka, že to koupil daleko levněji a spokojenost prodávajícího, že měl ještě furt slušný zisk. Nepsaný výsledek je, že obě strany jsou spokojené a šťastné, že ten druhý má také dobrý pocit. Kdyby tomu tak snad nebylo, tak se ten druhý vynasnaží aby tomu tak bylo. Zvláště prodávající. To nám byla nabízena flétna ze sandal wood za 900 R. Po našem odmítnutí cena spadla na 600 R, po 10 minutách našeho odmítání už na 100 R a když jsme se obrátili na odchod, tak zoufale vykřikl poslední cenu - 20 R, teda málo přes 2% původní ceny. Stejně jsme ji nechtěli a nekoupili. Po útratě asi $200 jsme toho nechali, ještě jsme nakoupili každý asi 20 pohledů a jali se v hotelu na střeše, ke je to zařízeno jako terasa se židličkami a stolečky psát pozdravy kamarádům, domů a příbuzným.

Večer jsme pak ještě naše nákupy dali do velkého pytle a uschovali to v hotelu do doby našeho návratu. Mají tu jeden zajímavý zvyk. V hotelech se nikomu nedává tringelt, dýško, zpropitné a nebo tip. Za tímto účelem mají v recepci ručně zmáknutou dřevěnou bedýnku se škvírou v deklu na které je napsáno že je na donations, tada dary. Tam spokojení hosté a nebo zákazníci vsunou sumu o které jsou přesvědčeni, že náležitě oceňuje poskytnuté služby. Tato bedýnka je každý týden panem hotelierem vyprázdněna a suma je STEJNÝM dílem rozdělena mezi všechny zaměstnance hotelu. Takže i ti co nepřijdou s hosty do styku, jako třeba kuchaři z toho něco mají.

Tento článek je součástí seriálu Nepál 96. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář
Cestovní pojištění rychle online:
www.srovnejto.cz/cestovni-pojisteni-online/

Diashow Oregon