Odjezd do Pokhary

A na této silničce se pohybuje veškerá doprava mezi Kathmandu a Pokharou. Není jí málo. Chodci počínaje, přes cyklisty, posvátný krávy, motorky, auta, autobusy po náklaďáky, made in India, značky TATA. Jenom to R jim tam schází. Vůbec mají vlohy na vymýšlení komerčních značek. Jako vodka Mirnov. Té zase schází S. A tak podobně. Ty obludy značky TATA se vyznačují tím, že utrpí vážnou poruchu na tom nejnemožnějším místě, kde se téměř nedá objet. A neodtáhnou to bokem. Začnou to opravovat tam kde se to zastavilo. Převodovka, diferenciál, haubny, motor, prakticky generálku zvládají na silnici ve smradu, dešti, blátě, prachu, neustálého troubení aut a přihlížení čumilů. Auto tam je tak dlouho, dokud není opět pojízdné. Třeba týden či dva. Ti dotyční co páchají tu opravu jsou stoičtí. Dovedou klidně čekat na náhradní díly pár dnů. Viděli jsme jedny co si dali postel do stínu náklaďáku a tam spokojeně chrupali za monumentálního lomozu, troubení a hřmotu. Jsou prostě z jiného těsta.

29/9 v neděli ráno jsme vstali o 6:00, sbalili jsme si našich pět švestek a odebrali se dolů do hotelové restaurace, kde jsme se nasnídali, zaplatili hotel a pěšky se vydali ranními ulicemi kde se začínal rozbíhat provoz na autobus do Pokhary. Bylo to nedaleko, ani ne 10 minut chůze a tak jsme veškeré nabídky taxíků, mototrojkolek a rikšů bohorovně ignorovali. Míjeli jsme hory svinstva, co místní stačili smést se silnice a chodníků co ale ještě bylo neodveženo. A bylo tam opravdu VŠECHNO. Kolem takové hromady byste se snad dusili i v plynové masce. Na širších ulicích zametaly vozovky ženské v sárí. Zametání tu je práce pro ženský, zrovna tak jak šití u šicího stroje je výhradně mužská záležitost.

Autobus jsme našli lehce, protože nebyl popsán místními klikyháky ale civilizovaně anglicky a číslice taky tak jak jsme zvyklí. Byl to miniautobus pro 25 cestujících společnosti Peace and Heaven, teda něco jako Nebeský klid. No aspoň že ten název. Cesta pak připomínala pravý opak. Ale u autobusu se nás hned zmocnili různí přícmrndové, vytrhli nám krosny a hbitě je umístili na zahrádku na autobusu. Jeden nám zkontroloval lístky, druhý nám ukázal kde jsou naše očíslovaná sedadla a řidič začínal startovat dýchavičný dýzlák. Ještě přehodit celtu přes náklad na střeše, všecko přivázat a byli jsme ready. Autobus plný a okna se dala otevřít dokořán, že by se jimi dalo i vystoupit. To jsme ocenili cestou, byl dobrý výhled, dalo se řádně vyklonit a fotit. Kolem se to hemžilo prodavači všeho možného, žebráky a jednoho na prkýnku na kolečkách. Tomu končily nohy asi 10 cm pod rozkrokem. Čiperně se odrážel od asfaltu mozolnatýma rukama a dovedně kličkoval v houstnoucím provozu a ještě víc houstnoucím luftě. Konečně jsme vyrazili.

Nevysoko nad Kathmandu se válely chuchvalce mračen, prodírali jsme se ranním provozem k předměstí. Silnice široká jen tak tak na 2 auta, do toho sem tam kráva no prostě radost. Začínali jsme chápat proč těch 200 km z Kathmandu do Pokhary má trvat 8 hodin. Najednou jsme se octli mezi prvními rýžovými políčky s brčálově zelenou rýží. Povrch vozovky dostává podobu tankodromu. Autobus každých 50 m skoro zastaví a opatrně projede mohutné díry plné bláta a vody. Bylo nám řečeno, že tu kdysi býval asfalt. Počali jsme tušit, ře to bude zajímavá cesta. Autobus absolutně postrádal jakékoliv pérování a sedadla tapecírunk, takže jsme seděli natvrdo a cítili každej hrb rovnou v kostrči. Závratnou rychlostí kolem 20 km/hod jsme se řítili do sedla, kde byla první policejní či vojenská kontrola. Za tímto účelem jsme už všicni vyplnili lejstro, kde se impertinentně ptali mimo jména, čísla pasu a občanství i na věk. Byl jsem daleko nejstarší cestující v našem autobusu. K tomuto účelu tu také byl jeden z členů tříčlenné posádky. Jakmile jsme se blížili ke kontrole, tak vyskočil z jedoucího autobusu, předběhl jej a ještě několik dalších vozidel a strčil to lejstro a jakejsi poplatek těm co to všecko kontrolovali. Navíc byla přes silnici závora a každé vozidlo bylo puštěno jen po vyřízení formalit a hlavně zaplacení. Vznikal nevýslovný mazec a každej se snažil jet tam kde bylo místo.

Každá kontola znamenala aspoň 5 minut zdržení a bylo jich cestou požehnaně. Pochopitelně krajinou se neslo neustálé troubení, černá oblaka blbě seřízených dýzlů znemožňovala výhled řidiči, ale ten asi jel po paměti. Jak jinak? Silnice vedla je strmém a to znamená STRMÉM úbočí hor, vlevo se zvedal svah jako stěna a vpravo byla díra a o 500 m níže v údolí se vinnula stužka horské řeky. Řidič předjížděl po obligátním zatroubením zásadně ve slepých zatáčkách kde byla dvojitá lajna. První půlhodinu nám to dost vadilo, ale pak nám to bylo jedno. Raději jsme obdivovali vertikální krajinu. I na těch nejstrmějších svazích byly tersy a rýžová políčka. Jo a ty lajny na silnici kde jsou zbytky asfaltu jsou pěkně vyvedené . Ručně malované. Viděli jsme tým se štětkama a kyblíčkama barev. Celých 200 km to tam je.

Při pohledu na ty malíře dopravních čar jsem si vzpoměl na starej fór o novém zaměstnanci ČSD. Jak v Praze dostal olejničku a bylo mu řečeno jít po trati a namazat každou výhybku. Od té doby ho nikdo nespatřil až za 10 dnů došel telegram. Došel mi olej - jsem v Košicích - co mám dělat? A na této silničce se pohybuje veškerá doprava mezi Kathmandu a Pokharou. Není jí málo. Chodci počínaje, přes cyklisty, posvátný krávy, motorky, auta, autobusy po náklaďáky, made in India, značky TATA. Jenom to R jim tam schází. Vůbec mají vlohy na vymýšlení komerčních značek. Jako vodka Mirnov. Té zase schází S. A tak podobně. Ty obludy značky TATA se vyznačují tím, že utrpí vážnou poruchu na tom nejnemožnějším místě, kde se téměř nedá objet. A neodtáhnou to bokem. Začnou to opravovat tam kde se to zastavilo. Převodovka, diferenciál, haubny, motor, prakticky generálku zvládají na silnici ve smradu, dešti, blátě, prachu, neustálého troubení aut a přihlížení čumilů. Auto tam je tak dlouho, dokud není opět pojízdné. Třeba týden či dva. Ti dotyční co páchají tu opravu jsou stoičtí. Dovedou klidně čekat na náhradní díly pár dnů. Viděli jsme jedny co si dali postel do stínu náklaďáku a tam spokojeně chrupali za monumentálního lomozu, troubení a hřmotu. Jsou prostě z jiného těsta.

Ovšem na místní poměry jsme jeli luxusním autobusem, i když pro průměrného bělocha jaksi mrňavého a těsného. Místní prostředky hromadné dopravy jsou daleko primitivnější, špinavější, rozskřípaněší ale účelnější co do nacpání hodně pasažérů do co nejmenšího prostoru. Lidi tam sedí všude, i na zemi. Stojí také kde se dá, visí ze dveří a aspoň tucet jich sedí nahoře na střeše v zahrádce na zavazadla. To ovšem jen tehdy, když tam není nějaké domácí zvířectvo. Také jsme tam viděli přivázaného osla jak dovedně vyvažoval do zatáček. Asi nejel poprvé. Jak ho tam dostali to nám bylo záhadou. Navíc kolem silnice žijí stáda opic s růžovými xichty a ty občas chtějí přeběhnout silnici. Jede-li zrovna kolem autobus, tak si to namíří přes něj. Agilně skočí na rám okénka, odtud se chňapnou zahrádky na střeše a po druhé straně dolů. Při závratné rychlosti autobusu 20 km/hod to není pro ně příliš riskantní. A rozhodně rychlejší než čekat než autobus přejede.

Každých pár kilometrů je nějaká dědina a nebo aspň pár baráků. Ty jsou postaveny z místních materiálů. Nejčastěji to je kostra z rostého dřeva a nebo bambusu a střecha a stěny jsou vytvořeny rohožemi ze štípaného bambusu. Ty trochu lepší mají místo z rohoží stěny z bláta a ty nejlepší z poskládaných šutrů. Žádná malta, žádná omítka. Střechy občas z plechu ale více z kamene. Takové břidličnaté desky 0.8x1 m a 3 cm tlusté. Má to výhodu, drží vlastní vahou i ve větru. Jiná krytina tam je zatížena buď dřevem, ale ponejvíc kameny. Na hřebíky nezbyly peníze. Střecha obvykle přesahuje stěny tak o 2m a v tom prostoru kde je stín a neprší, se odehrává většina rodinných událostí. Tam se pere, jí, vaří, hrají si tam děti někdy tam do hrnců čumí osel a nebo kráva. Mají tam pec splácanou z červenohnědé hlíny a ty lepší mají i komín. Okrový nádech tam má opravdu VŠECHNO, včetně lidí a dobytka, který je ustájen těsně vedle domku. Nad tím vším krouží velcí dravci zvící orla a jeden si uvědomuje, že ti lidi tam žjí v souladu s přírodou. Jaxi do ní zapadají.

Tento článek je součástí seriálu Nepál 96. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář
Cestovní pojištění rychle online:
www.srovnejto.cz/cestovni-pojisteni-online/

Diashow Oregon