Nepál aneb Království hor

My jsme se vydali na výlet kolem Annapúrny. Je to 10. nejvyšší hora na světě, měří 8 078 m a je první osmitisícovkou, na kterou vkročili lidé. Byli to francouzští horolezci Herzog a Lachenal, kteří se sem dostali dne 3.6.1950. Maurice Herzog na svou odvahu podívat se sem, do království bohů, málem doplatil životem. Nádherně o tom píše ve své knize Velké himálajské dobrodružství, která je plná poezie a filozofie a když si ji přečtete, budete zase o kousek blíž k pochopení tohohle zvláštního a nádherného světa.

Když se řekne Nepál, každému se vybaví vysoké hory s ledovcovou čepicí a vlajícím větrným sněhovým praporem na vrcholu. Kdo z nás neviděl film z nějaké expedice do Himálají či neslyšel vyprávění o krutých podmínkách panujících tam nahoře. Všichni se snažíme představit si, jaké to asi je dívat se na svět z takové výšky a všichni jaksi pozapomínáme na to, že Nepál je i „dole“, v údolích mezi bílými velikány. Většina z těch, kteří se byli podívat v Nepálu jako turisté, se vrací s tím, že právě onen svět dole, mezi lidmi v horských vesničkách, je to, co činí Nepál Nepálem.

My jsme se vydali na výlet kolem Annapúrny. Je to 10. nejvyšší hora na světě, měří 8 078 m a je první osmitisícovkou, na kterou vkročili lidé. Byli to francouzští horolezci Herzog a Lachenal, kteří se sem dostali dne 3.6.1950. Maurice Herzog na svou odvahu podívat se sem, do království bohů, málem doplatil životem. Nádherně o tom píše ve své knize Velké himálajské dobrodružství, která je plná poezie a filozofie a když si ji přečtete, budete zase o kousek blíž k pochopení tohohle zvláštního a nádherného světa.

Napsala jsem, že jsme šli „kolem hory“, ale nezapomeňte na to, že naše česká měřítka musíte zahodit. Když si uvědomíte, že vlastní hora má takové rozměry, že by sahala od Prahy do Karlových Varů, pak vás asi nepřekvapí, když vám řeknu, že ono kolečko okolo Annapúrny měřilo asi 400 km. Celkem jsme při něm nastoupali asi 12 000 výškových metrů (protože každý den vylezete do sedla, sejdete do následujícího údolí, zase sedlo, pak dolů k řece, přes most a zase nahoru do stráně, …) a přešli přes sedlo Thorung La ve výšce 5 417 metrů nad mořem. Celé nám to trvalo 22 dnů. To všechno s batohy do 20 kilogramů, takže to pro člověka, který občas vyrazí na hory, nebylo zase až tak nic moc obtížného. Ze začátku sice záda bolela a puchýře tlačily, ale to se časem poddalo a začalo to být v pohodě.

Těmhle vícedenním výletům se říká treking z anglického "to trek = cestovat s přespáváním pokaždé na jiném místě". Existuje řada knih, nejrůznějších průvodců, které popisují jednotlivé trekingové trasy v Nepálu, podle kterých můžete jít. Podle našich zkušeností jsou nejlepší průvodce australské edice Lonely planet, které jsou každoročně aktualizovány a obsahují přesně ty informace, které cestovatel (ne klient cestovní kanceláře) potřebuje – kde se dá levně bydlet a najíst, jak ušetřit na poplatcích, kde monzunové deště odnesly most, do kterých oblastí musíte mít stan apod. To ostatně platí nejen o Nepálu, ale o průvodcích do všech zemí, které Lonely planet popisují.

Pokud si chcete trek plně vychutnat, nespěchejte! Pokud máte dost času a netlačí vás odlet letadla, můžete si dovolit ten přepych, že každý den ujdete jen tolik, na kolik máte chuť a síly. Pokud vás bolí nohy ze včerejška, dojdete jen do sousední vesnice, pokud je nádherně a cítíte se plni sil, ujdete v pohodě dvoudenní trasu, pokud jste nemocní či se vám naopak někde moc líbí, zůstaňte den, dva. Horská údolí jsou poměrně hustě osídlená, proto máte téměř jistotu, že vesnice jsou od sebe vzdálené maximálně dvě hodiny chůze, takže se můžete několikrát za den rozhodnout, jestli už pro dnešek končíte, nebo se vám chce ještě popojít dál. V každé vesnici je skoro každý dům „hotelem“. V přízemí v jedné místnosti bydlí rodina domácího a je tady i otevřené ohniště = kuchyň, ve druhé místnosti bydlí koza, slepice, psi a další zvířecí členové rodiny. V podkroví pak bývá jeden či dva pokojíčky s dlouhou dřevěnou palandou bez matrací, které jsou určeny pro hosty. Vybalíte si spacák, převlečete zpocené tričko a sejdete dolů za hospodyní domluvit si večeři. V některé chalupě umí anglicky, v jiné ne, ale to nevadí. Vždycky ve vesnici existuje někdo, kdo umí anglicky natolik, aby místním přeložil jídelníček do angličtiny, domácí si k němu napíše svůj nepálský překlad a je jí pak jasné, že když vy si objednáte „to jídlo, co je třetí shora“, že to znamená, že chcete placku čapátí s vajíčkem a není problém. Objednávky se dělají tak, že v každém domě mají tlustý sešit, který je hostu nabídnut a on si na novou stránku napíše své jméno (či svou přezdívku – my jsme byli „Lachtan team“ – viz dále povídání o hygieně). Na tuto stránku pak po celou dobu svého pobytu píše pod sebe, co si objednal (např. 3.řádek 2 krát, 7. řádek 1 krát atd.). Před odchodem si sám spočítá celkovou útratu a zaplatí. Někteří domácí si spočítají, jestli host zaplatil dobře za čaje, jiní zkontrolují dal-bhát (nepálské národní jídlo = rýže s čočkou), jiní nekontrolují nic a prostě vám věří. Ceny jsou zde tak nízké a práce vynést vaše jídlo sem do hor je tak veliká, že si nikdo nedovolí domácího ošidit. To by se pak musel stydět celý zbytek života.

Napsala jsem, že sejdete dolů k domácí a objednáte si večeři. Rukama nohama vysvětlíte, že opravdu nechcete ani chilli papričky ani kilo curry koření do polívky, což domácí nelibě nese. Jídlo, ze kterého nešlehají plameny již při pohledu na něj, není podle zdejších zvyků chutné. A vy domácí nutíte, aby vám uvařila nechutné jídlo. Nedbejte na to a dále chtějte „no chilli, no curry“, pak si na jídle můžete pochutnat. Vaří se tu prostá jídla – rýže na tisíc způsobů, výše v horách brambory na loupačku, bramborové či nudlové polévky, placky z hrubé mouky čapátí, k tomu vejce, med a neodmyslitelný čaj. Maso tady není, protože Nepálci ctí život a zbytečně nic nezabíjejí. Výjimkou jsou jen dny svátků, kdy se bohům obětují domácí zvířata a kdy se lidé nají i masa. Ale to je jen několikrát do roka. Žili jsme celých sedm týdnů na téhle stravě a nic nám nescházelo, šlapali jsme celé dny a bylo nám fajn. Asi se tady v Evropě zbytečně přecpáváme, široká nabídka a přebytek nejrůznějších druhů potravin nám vnucuje představu, že bez klobásy k večeři nepřežijeme, ale opak je pravdou. Jediné, co jsem postrádala, bylo čerstvé ovoce a zelenina. Ne, že by ho Nepálci neměli, ale my ho na doporučení kamarádů lékařů raději nejedli. Všude v těchto krajích voda obsahuje jakési mrňavé breberky zvané améby, které se do ní dostávají z toho, že se zde pole hnojí lidskými výkaly. Tyto améby domácím nedělají žádné potíže, žijí spolu v symbióze. Našinec ale na přítomnost améb v organismu obvykle do dvou let umírá. A tak jsme raději nic z čerstvé zeleniny a ovoce nejedli.

Objednáte si večeři a máte před sebou nejméně dvě hodiny volného času, než domácí na otevřeném ohništi v kotlíku uvaří všechno, co jste objednali. Tyto nádherné podvečerní chvíle trávíte procházkou po okolí, vnímáte krásu vrcholků okolních velikánů měnících barvu od zářivě žluté přes oranžovou do temně červené spolu s tím, jak slunce klesá za obzor. Procházíte kolem budhistických modlitebních mlýnků, v potoce umýváte unavené tělo, posloucháte ticho naplněné jemňounkými hlásky brouků v hlíně, trhlin ve vzdáleném ledovci, větru pod vrcholky hor. Občas někde zacinká zvonek pasoucího se koně, občas řeka pod vámi šplouchne o něco silněji. A vaše duše se koupe v té tůni klidu, rozjímáte a napadají vás spousty úvah a myšlenek, které doma pro hluk civilizace nemůžete uslyšet. A tak ani nevíte jak, začínáte se měnit, vzniká ve vás něco, co vás poznamená natrvalo, co si odvezete s sebou domů a už nikdy nebude váš život stejný jako před tím, než jste sem přijeli.

Slunce zapadlo, přichází tma a ve vyšších polohách i mráz. Člověk se pak rychle a rád vrací do chaloupky, která je mu pro dnešní noc domovem. Tam už rozsvítili svíčku nebo petrolejku, od ohniště jde příjemné teplo a přichází čas jídla a povídání. Nepál je o kus blíže k rovníku, proto tady slunce zapadá i vychází po celý rok pořád přibližně v šest hodin, v zimě je den o dvě hodiny kratší, v létě zase delší. A tím, že tady není elektřina, musí všechna práce skončit se západem slunce. Člověku se ještě nechce spát a má tak dost času na jídlo, kterému může v klidu věnovat hodinku a vychutná ho, protože celý den „makal" a jídlo si zaslouží. No a po dobrém jídle je doba povídání. Pokud bydlíte u někoho, kdo zná anglicky, je to paráda, protože jen tím, že s domácími mluvíte, se dozvíte, z čeho se radují, co je trápí, co mají rádi, nad čím nechápavě kroutí hlavou. A zjistíte, že Nepálci jsou nádherní, hrdí a přitom skromní lidé, kteří s trpělivostí a mírným úsměvem snášejí svůj z vnějšího pohledu chudobný život v drsných horách. Pochopíte, že člověk může nosit obrovské bohatství uvnitř sebe, i když chodí v obyčejné plátěné košili. A taky že může existovat jiná víra, jiné náboženství, než je to vaše. Hlavním poselstvím hinduismu společně s budhismem je poselství lásky, která je bez podmínek, bez očekávání odměny, ke každému bez výjimky. A tohle vnímáte a vaše duše cítí, že tohle je to, co celý život marně hledá v naší civilizované Evropě. Hinduismus a budhismus jsou náboženství, která se ve svých základních tezích velice odlišují, ale společnou mají ohromnou toleranci vůči všemu živému. A s tím souvisí i to, že v jedné vesnici je jeden dům vyčleněn pro náboženské obřady a ráno tam světí hinduisté a večer po nich klidně přijdou budhisté. Nevadí jim to, dům tím není znesvěcen. Není třeba brát hůl a jít bít souseda, protože věří jiným bohům. Mohu si z něj vzít to dobré a obohatit tak svůj život. Vždyť k moudrosti a pochopení vede tisíce cest a nikdo nemá právo říkat, že jen ta jeho je ta pravá. Ale bohužel ze zkušenosti dobře víme, že někteří si toto právo osvojují natolik, že jsou ochotni za „víru svatou“ i zabíjet.

Lidé v Nepálu jsou obyčejní, žijí obyčejný život plný dřiny a práce. Nejsou nafoukaní, že dokáží nosit náklady, které by nás ztrhaly. Zdá se jim normální, že chodí v „žabkách“ i tam, kde už začíná sníh. A trochu s úsměvem se dívají na nás, kteří měříme o hlavu víc, než oni, ale tady bychom přežili jen ztěží. Proto jsou na sebe hrdí, nevnucují se, ale rádi si popovídají. Díky tomu, že sem chodí dost turistů, mají i poměrně velký přehled o světě. Takže nás mile překvapilo, když tušili, že existuje nějaké Československo (v roce 1991 ještě opravdu existovalo), na několika místech dokonce i znali jméno prezidenta Havla. Jen pro srovnání – vloni jsme byli na cestě po Americe a tam naši zemi znalo podstatně méně lidí a Havla znal jen jeden starý Ir, který se tam vloni přistěhoval.

Povídání končí, svíčka dohořívá a vy jdete spát. Je asi 9 večer a před vámi dlouhá noc. V Nepálu jsem se vyspala do sytosti. Doma je pořád nějaký důvod, proč nejít spát, člověk natahuje noci, ráno vstává po krátkém spánku jako přelomený. V Nepálu ne, tam je to pohoda, protože elektřina není a v noci se nedá dělat nic jiného než spát.

Ráno se probouzíte s prvním rozbřeskem krásně odpočatí, ležíte ve spacáku a posloucháte, jak domácí dole pod vámi rozdělává oheň a dává vařit konvici vody na čaj. Po chvilce lenošení je už venku dost světla na to, abyste se vydali na pouť za hygienou. Je to tady trochu jiné, než jsme zvyklí z domova. Předně – záchody tady v horách nejsou. Chodí se kamkoliv za vesnici, vesničané preferují chození na zahrádku, protože tím mají zajištěno hnojení. My jsme byli plašší, proto jsme hledali místa více ukrytá, dál od domů, nejraději za kamenem či v lese. A když překonáte tento problém, zajdete k nejbližšímu potoku či řece (vesnice jsou podél údolí, proto tady většinou něco najdete) a vykonáte základní hygienu. Moc se to přehánět nedá, protože v nižších polohách má člověk nedůvěru ke kvalitě vody (nevíte, kolik ovcí z toho už pilo a kolik splašků sem vylil někdo bydlící výše proti proudu), no a ve vyšších partiích zase teplota vody není nic moc. Ale nezoufejte, že budete muset být týdny nemytí (to asi vadí i těm nejotrlejším lesním mužům). Nepál je geologicky ještě poměrně dost aktivní oblastí, proto se tady dost často nacházejí místa, kde na povrch vycházejí horké podzemní prameny. A to je pak rozkoš, když se po týdnu šlapání ponoříte do přírodního bazénu vymletého v kamení, která je plná horké vody. Bahníte se, drhnete se, funíte rozkoší a je vám jako v ráji. A když je vám moc horko, odskočíte si pár metrů do sousední ledovcové řeky ochladit se (prameny často ústí na povrch v těsné blízkosti pozemních toků). To pak máte jako pravé skotské střiky na nepálský způsob. A když máte dost vydrhnuté tělo, můžete vydrbat i oblečení, které je po týdnu většinou taky nic moc. Prameny neustále doplňují čistou horkou vodu, takže mydlinky odtečou a další se mohou koupat zase v čisté vodě. My jsme o tomhle pokladu předem nevěděli, proto nás naše první setkání s horkými prameny nadchlo tak, že jsme se čachtali celé odpoledne. A tak vznikl i název naší skupinky „lachtan team“, jak už jsem o tom psala dříve.

Ale zpět k ránu – umytí usedáte ke stolu, pijete čaj, snídáte chapátí s džemem či tibetský chléb, čtete průvodce, počítáte útratu, platíte a kolem osmé vyrážíte zase na cestu. S postupujícími dny opouštíte pásmo terasovitých rýžových polí, banánovníků a obřích bambusů v nížinách, projdete oblastí sadů jablek a přes pásmo nádherně vonících borovicových lesů se dostanete do posledních osídlených míst, kde se daří už jen bramborám. A dál už je jen vysokohorská poušť s řídce rostoucími trnitými keříčky, kameny porostlé mechem a lišejníky, nekonečné hromady a hromady suti – no a nakonec ledovec a sníh. Za pár dnů tak projdete z tropů až do ledovcových pustin. Každý den si pro vás okolní příroda připraví další své divadlo, každý den máte co obdivovat, čím se kochat. A tak člověk jde a ani nemá moc chuť si povídat. Ne, že by ho ta chůze tak zmáhala, tady každý může jít, jak mu to vyhovuje, ale spíš nechce být rušen při naslouchání přírodě a sobě, svému vnitřnímu já. Člověk má najednou strašně moc času na to, aby vnímal nejen okolí, ale i sám sebe, tady se sám o sobě dozví spoustu věcí a na řadu vnitřních otázek najde odpovědi. Ač jsem nikdy nebyla vychovávaná ve víře v žádného boha, tady jsem najednou cítila, že musí existovat cosi moudrého, co nám pomáhá přežít maléry a co nás nutí, abychom žili čestně a v pravdě. Jestli to dobro někdo nazve Ježíš, Alláh, Budha nebo třeba moudrost přírody, je to jeho věc, ale tady v těchhle velkých horách má každý k tomu svému bohu opravdu hodně blízko.

Píšu tady o království hor, ale ve skutečnosti jsem tady našla království duše. A právě pro ně by si sem měl každý tzv. civilizovaný člověk přijet. Ale pokud ho chce najít, musí sem, vysoko do hor, k oblakům. Musí jej vykoupit potem a troškou nepohodlí, otevřít srdce a naslouchat. A pokud ho najde, pak mu najednou připadnou všechny spory, hádky, neshody či pomluvy jako malicherné a zbytečné. Valná většina problémů se dá řešit úsměvem a nabídnutou rukou k dohodě. Pokaždé, když se do mě pustí někdo se vztekem, že jsem mu něco (byť nechtěně) provedla, nebo je jen naštvaný a potřebuje se na někom vybít, nezlobím se na něj. Nechám jej, případně mu přátelsky vysvětlím, o co jde, a jdu si dál svou cestou, nezasažena jeho zlobou. Moje duše totiž ví, že zloba je tam dole, v nížině, ale moudrost a porozumění je tam nahoře na horských loukách Nepálu s pasoucími se jaky a hlasy trub z lámaistických klášterů. Tak proč se nechat zatahovat tam dolů.

Ale pokud chcete jet do Nepálu a najít tyhle poklady, musíte rychle, protože i Nepál se strašně rychle mění. My jsme byli v údolí řeky Marsyandi a Kálí Gandaki, kde život a příroda vypadaly tak, jak jsem to popsala. Byli jsme tam před šesti lety. V letošním roce však byli moji kamarádi v Nepálu a jeli se podívat do oblasti Everestu, kde našli už jen maličké zbytečky tohoto klidu a míru a není jasné, jestli je to způsobeno tím, že k Everestu táhnou karavany bílých s cestovními kancelářemi (a tudíž vyžadují luxusnější hotely, jídlo a další služby), nebo je to tím, že je zase o šest let více a naše takzvaná „civilizace“ zasahuje do Nepálu stále hlouběji. Já však pevně doufám, že v srdci nepálských hor přece jen zůstanou místa, kam cestovní kanceláře se svými klienty nedojdou a která zůstanou jako nabídka všem těm, kteří hledají sami sebe a své místo na naší krásné planetě.

Tento článek je součástí seriálu Nepál 91. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Misha (2010-06-17 16:14:15 | 217.117.217.146)
výborný článek, krásně se četl :)
[2] alena (2011-07-03 21:54:57 | 213.195.200.115)
To je moc hezky napsaný článek. Úplně si představuji ,jak to tam musí být krásné. Mám moc ráda hory a můj sen byl vždycky Nepál. Po přečtení vašeho článku mně to utvrzuje, abych si svůj sen splnila. Děkuji.

Diashow Aljaska 2017