Netušené krásy tureckých hor

Do Turecka lákají turisty především azurově modré pláže. Tato orientální země je však ideální - leč zatím neobjevenou - destinací i pro milovníky trekingu a vysokohorské turistiky. Pokud jste také toho názoru, že na Slovensku a ani v Rumunsku již to není, to co bývalo, pak zamiřte právě sem a nebudete litovat. Najdete tu dosud panenské hory mnoha tváří. Nikde v nich nenarazíte na tabulky přikazující neopouštět značené cesty či zakazující táboření. Naopak, cestu zde budete mnohdy marně hledat a spoléhat se v noci můžete pouze na vlastní stan či pohostinnost domorodců.

Nejvyšší horou Turecka je Ararat, kde podle Bible přistál praotec Noe se svou Archou. Ještě v květnu pokrývá vrcholky pohoří Ala Daglar hluboký sníh. Jedno z mnoha tyrkysových jezer v pohoří Taurus. K nejkrásnějším tureckým štítům patří Demirkazik. Tábořiště Yedigöler uprostřed pohoří Ala Daglar. Pohled na severní svahy hory Kaçkar. Vodopády Kapuzbaşi jsou populárním výletním místem. Turecko je skutečným rájem pro milovníky vysokohorské turistiky.

V této galerii je 8 obrázků. Zobraz celou galerii

Turecko je desetkrát větší nežli Česká republika a devadesát procent jeho území pokrývají hory. A nejde o žádné krtince! V zemi obráceného půlměsíce se nachází bezpočet vrcholků o výšce Gerlachovského štítu, asi sto třítisícovek, dvě čtyřtisícovky a jedna kóta tu měří dokonce 5137 metrů. K tomu, aby jste se v možnostech, které turecké hory nabízejí, alespoň trochu zorientovali, jsme pro vás přichystali několikadílný seriál. Cílem je popsat co nejpodrobněji nejvyšší a nejzajímavější pohoří Malé Asie. Součástí všech článků budou i fotografie a rady na cestu. Při jejich přípravě vyžiji nejen vlastních zkušeností z více jak deseti výprav do Turecka v letech 1994 - 2007, ale i rad a doporučení svých tureckých přátel a ostatních cestovatelů.

Všechny výškové údaje berte prosím s rezervou, neboť různé zdroje uvádějí rozdílná čísla i u těch nejznámějších hor a není ambicí těchto stránek dělat v této záležitosti pořádek. Na nějakých pár desítkách metrů snad stejně zas tak moc nesejde. Naopak, pokud má některá hora více názvů, budou všechny uvedeny pro lepší orientaci na mapě.

Téměř všechny hory, o kterých bude řeč, najdete i na běžně dostupných mapách 1:800 000. Tam kde to bude možné, uvedeme odkaz na podrobnější mapky a plánky, které lze nalézt na internetu. V obchodech neseženete tak podrobné mapy, aby byly použitelné pro vysokohorskou turistiku. – výjimkou je plán Araratu. V zahraničí a v Turecku při troše štěstí narazíte na sedmidílný soubor map v měřítku 1:500 000 od nakladatelství Kartographischer Verlag. Jde o nejlepší turistické mapy Turecka, jaké zatím vyšly, cena jednoho kusu se pohybuje okolo 10 EUR. Turistické informační kanceláře v Turecku rozdávají propagační brožury Mountaineering a Wintersport, kde jsou jednoduché plánky hlavních pohoří, jejichž praktická použitelnost je dosti sporná.

Z čeho lze vybírat

Turecké hory se formovaly různým způsobem a v mnoha geologických obdobích. Podrobný popis těchto procesů není námětem tohoto příspěvku. Pokud máte o tuto problematiku zájem, zalistujte např. v knize Zeměpis velehor od A. Černíka. Pro naší potřebu postačí, když si pro začátek ujasníme, jaká pohoří v Turecku vlastně leží a jaké jsou jejich nejvýznamnější vrcholy.

Jakousi páteří celé země je krasové pohoří Taurus, jež se táhne napříč jižní částí Malé Asie od západu na východ. Jedná se o poměrně vyprahlé vápencové vrcholy, jejichž nejvyšší hřebeny však často zdobí mnoho ledovcových jezírek. Severní svahy zpravidla pokrývá jen sporá vegetace, zatímco na jižním úbočí nejsou vzácností husté borové nebo cedrové lesy. Rozlehlý horský systém kulminuje skalnatým pohořím Ala Daglar, jehož nejvyšším vrcholem je Demirkazik (3734 m). Druhým nejvyšší masív se nazývá Bolkar Daglari a dominuje mu vrchol Medetsiz (3585 m).

Stejně jako všechny hory v jižní části Anatólie patří k pohoří Taurus, tak prakticky všechny vrcholy na severu země náležejí k Pontskému pohoří, které Turci nazývají Karadeniz Daglari (Černomořské pohoří). V této oblasti bohaté na srážky se krajina naprosto liší od zažité představy o vyprahlém Orientu. Svěže zelené hory pokrývají nekonečné listnaté lesy a výhled často kazí husté mraky a mlha. Právě tady se pěstuje pravý turecký čaj. Nejatraktivnější částí Pontského pohoří je jeho východní část, kde se nachází rovněž i nejvyšší vrchol – Kaçkar Dag (3932 m).

Východní Turecko tvoří převážně tzv. Arménská vysočina. Jde o pusté pohoří sopečného původu s vrcholy kuželovitého tvaru s mohutnou základnou. Svahy pokrývají rozpraskané lávové proudy, čedičové úlomky a pemza. Nejvyššími vrcholy jsou Ararat (5122 m), Süphan (4058 m) a Tenderük (3533 m). Za nejzajímavější turistickou lokalitu lze však považovat zejména Nemrut Dag (3050 m), jehož vrchol tvoří 7 km široká kaldera s několika jezírky a horkými prameny.

Sopečného původu jsou také hory tyčící se v samém srdci Anatólie okolo slavné Kapadokie – magické krajiny bizarních tufových hřibů. Nemají kupodivu žádný souhrnný název a v mnohých publikacích jsou označovány za součást Tauru, přestože nemají s tímto pohořím evidentně nic společného. Nejvyšším z těchto vyhaslých vulkánů je Erciyas Dag (3916 m).

Zapomenout také nesmíme na málo známé pohoří na samém jihovýchodě Turecka, jemuž Turci říkají Hakkari Daglari a v některých publikacích je nazýváno Cilo-Sat Mountains. Nachází se zde druhý nejvyšší vrchol země - Uludoruk Tepe (též Resko, 4135 m). Zda tato oblast patří ještě k Tauru či je výběžkem íránského pohoří Zágros, to není zcela jasné. Jisté však je, že se jedná o velmi nebezpečnou pohraniční zónu, kde stále doutná partyzánská válka mezi tureckou armádou a kurdskými separatisty. A zatím vše nasvědčuje tomu, že doba, kdy se Hakkari Daglari otevře turistům, je zatím ještě hodně daleko.

Jak na to?

Pro túry do tureckých hor není třeba řádné zvláštní vybavení. Pro jednodenní výlety vystačíte s lehkou turistickou obuví, slunečními brýlemi a malým batůžkem. Na několikadenní treky jsou potřeba pohorky, kvalitní batoh okolo 60 – 70 l a lehký spací pytel. Stan nemusí být příliš kvalitní, neboť déšť vás během sezóny ve většině tureckých hor zastihne jen výjimečně a obvykle to bude jen krátká bouřka. To však neplatí pro Pontské pohoří, zejména pro oblíbený výstup na Kaçkar Dag. Sem se bez kvalitního a opravdu nepromokavého stanu rozhodně nevydávejte a navíc přibalte ještě pořádnou pláštěnku, kterou lze zakrýt i batoh – nejlépe tzv. pončo. Prší zde totiž pravidelně a vydatně prakticky každý den od odpoledne až do pozdního večera.

Většinu potravin lze nakoupit až v Turecku a to za prakticky totožné ceny jako u nás. Snad jen paštiky z vepřového masa tu neseženete. Mohou se hodit tablety na desinfekci vody, tu budete totiž muset při delších túrách brát z horských jezer a potoků. Určitě si nezapomeňte baterku, nejlépe čelovku. Samozřejmostí je krém na opalovaní s více ochrannými faktory. Zdroje pitné vody bývají od sebe někdy velmi vzdálené, proto je třeba mít s sebou dostatek velkých PET lahví na její transport.

Záleží jen na vás, zda si na túru najmete domorodého průvodce, či se do hor vydáte na vlastní pěst. Jelikož podrobné mapy tureckých hor prakticky neexistují, bez průvodce občas určitě trochu zabloudíte, ale to nemusí být vždy na škodu. Orientaci v terénu značně usnadňuje fakt, že téměř všude narazíte na přátelské domorodce, kteří pasou ovce i v třítisícových výškách. Ochotně poradí, kudy máte pokračovat, případně vás i kus cesty doprovodí. Znalost základních tureckých slovíček je ovšem pro takové situace naprosto klíčová.

Anglicky či německy mluvícího průvodce můžete najmout přes místní cestovní agentury nebo vám ho zprostředkují v některých hotelech. To budete však muset sáhnout hluboko do kapsy. Nejlépe je zeptat se ve vesnicích přímo pod horou. Spousta mladíků i staříků bude ochotna vás provázet za symbolický honorář a ještě vás pohostí ve svém domě. Domluvit si odvoz batohů na mule či oslu do cílového místa není také obvykle velký problém. V pohoří Ala Daglar vám budou občas tuto službu vesničané sami aktivně nabízet.

Další možností je vydat se do hor s CK. Výlety do hor jsou součástí poznávacích zájezdů, které pořádají i některé české CK. Opravdoví trekeři sáhnou však spíše po službách některé specializované agentury přímo v Turecku. Doporučit lze např. Sobek Camping Organisation, která se specializuje na několikadenní přechody pohoří Taurus a výstupy na Ararat. Více na www.trekkinginturkeys.com Dobrou adresou je také:www.ararattrek.com, kde mimochodem najdete i vynikající mapy hlavních tureckých pohoří.

Nejkrásnější jsou turecké hory na jaře, kdy jejich svěže zelené zdobí spousta květů a vrcholky mají ještě pocukrované sněhem. Léto, kdy panují v Anatólii značná vedra, se hodí hlavně k výstupům na nejvyšší vrcholy. Podzim má své kouzlo pouze v lesnatých oblastech, většina hor je během tohoto období naprosto vyprahlá a krajina působí velmi pustě a fádně.

Na co si dát pozor

Turecko je bezpečná země a venkovských oblastech to platí dvojnásob. Pokud vás v tomto státě okradou, pak to bude patrně v Istanbulu. O tom, že by byli turisté někde v tureckých horách přepadeni jsem nikdy neslyšel, ale nelze vyloučit, že se to může někdy stát. V málokteré asijské zemi je však tak nízká pravděpodobnost jako právě zde. Rozhodně je ovšem potřeba zvážit cestu do některých problematických pohraničních oblastí, zejména nelze doporučit pohoří Hakkari Daglari u Iráckých hranic, kam se stejně přes kontrolní stanoviště na silnicích běžný turista nedostane.

V tureckých horách hrozí vážná forma výškové nemoci snad pouze při výstupu na Ararat. Také nebezpečí lavin a umrznutí je během sezóny nulové. V Pontském pohoří však zejména po jarních deštích často dochází k sesuvům půdy a bahna. Častá zemětřesení mohou uvolnit kamennou lavinu ve všech tureckých horách, přihlédněte proto vždy k této skutečnosti při výběru místa pro táboření. Nebezpečí může představovat také zásah bleskem při bouřce – pozor na kovové tyčky stanů, hole a další vodivé předměty!

Z divokých zvířat může být potencionálně nebezpečný medvěd a některé druhy zmijí. Bodnutí štírem ani jiným v Turecku se vyskytujícím hmyzem není životu nebezpečné.

Jediným skutečně reálným nebezpečím, se kterým se velmi často potkáte, jsou pastevečtí psi. Tito obrovští hafani jsou v Turecku od nepaměti postrachem všech cestovatelů. Přísloví, že pes, který štěká nekouše, se na tyto cholerické bestie rozhodně nevztahuje. Na první pohled vypadají tak trochu jako kříženci vlkodlaka a psa baskervilského. Ve skutečnosti jde většinou o různé příbuzné obávaných kavkazským ovčáků, z nichž byly vyšlechtěny některé rasy velkých bojových psů. Často se lze také setkat s plemenem Kangal, speciálním velkým a silným psem vyšlechtěným poblíž stejnojmenného městečka v centrálním Turecku, o jehož odvaze a zuřivosti koluje mnoho krvavých historek. Na krku mívají obojek s velkými kovovými hroty, aby se při svých bitkách vzájemně nezabili. Úkolem psů je chránit stádo před vlky, medvědy a zloději. Při setkání s nimi nikdy neutíkejte. Obvykle je lze udržet v bezpečné vzdálenosti házením kamenů. Psi chtějí většinou vetřelce pouze zastrašit, zaútočí jen pokud se dostanete mezi ně a stádo. Jste-li už jednou v táboře, očichají si vás a více je nezajímáte.

Ararat? No problem!

Nejznámější horou v Turecka je bezpochyby biblický Ararat, turecky Agri Dagi. Výstup na tuto horu je popsán na mnoha webových stránkách a nebudeme se mu proto nijak podrobně věnovat. Začít však vyprávění o tureckých horách jinak nežli zmínkou o tomto bájném vrcholu, to prostě nelze. A tak přesto, že náš seriál má být zaměřen především na málo známá pohoří ležící „ve stínu Arartu“, připojuji závěrem několik informací o této hoře.

Zdolání Araratu je podnikem, který se naprosto liší od výstupu na všechny ostatní hory v Turecku. A to zejména tím, že je k výstupu třeba speciální povolení a povinný průvodce, což celou akci značně prodražuje. Zatímco ještě před pár lety se cizinci na Ararat dostali jen vzácně, dnes je z tohoto podniku velký byznys. O povolení proto nežádejte v Praze na tureckém velvyslanectví s předstihem, jak radí některé knižní průvodce. Je to zbytečně zdlouhavě a komplikované. Vše lze vyřídit takřka na počkání přímo pod horou v městečku Dogubayazit. Třídenní výprava přijde na 100 - 200 EUR na osobu, záleží na velikosti skupiny a vašem umění smlouvat. Zapůjčit si lze i mačky a cepín. Všichni turisté začínají výstup z místa zvaného Yesil Camp na jižním svahu. Dostat se na vrchol není žádný heroický výkon, pokud nepodceníte aklimatizaci. Během sezóny je výstupová cesta značně frekventovaná, což trochu kazí celkový zážitek. Pokud vám nejde o posunutí osobního výškového rekordu, pak najdete určitě na mapě Turecka horské túry, které slibují více dobrodružství a skutečně objevitelské zážitky. Pár tipů na nejodlehlejší a nejméně navštěvovaná pohoří v Anatólii naleznete již v příštím dílu.

Tento článek je součástí seriálu Ve stínu Araratu. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Petr (2007-11-09 12:29:34 | 195.113.87.10)
Moc pěkné, hlavně fotky jsou nádherné!

Diashow Aljaska 2017