Neznámý Bolkar

Turecký Taurus kulminuje ve své střední části pohořími Aladaglar a Bolkar. Zatímco nepatrně vyšší Aladaglar se pomalu dostává do itinerářů dobrodružně založených cestovatelů, sousední Bolkar zůstává zatím stranou zájmu zahraničních turistů. Přitom tyto málo známé velehory nabízejí více než jen obligátní ledovcová jezírka a divoké skalní soutěsky. Vedle monumentálních skalních bran a ruin byzantských kostelů se zde nachází i tajemná přírodní svatyně zdobená jedním z největších chetitských reliéfů.

V této galerii je 10 obrázků. Zobraz celou galerii

Bolkar Daglari (Pohoří Bolkar) je turecký název pro nejvyšší část oblasti, která byla ve starověku známa jako Kilikijský Taurus. Někdy bývají pod tento název nesprávně zahrnovány i okolní hřebeny, tedy všechny hory tyčící se v prostoru mezi řekami Göksu na západě a Pozanti na východě. Ve skutečnosti tvoří ovšem Bolkar pouze dominantní řetěz třítisícových štítů, jenž převyšují okolí o téměř 1000 metrů. Jedná se o pohoří utvářené především z vápencových a dolomitových sedimentů. Na tvorbě jeho topografie se podílely ledovce, horské bystřiny a intenzivní krasová činnost.

Pustina na vodě

Skutečné ledovce se již dnes v Bolkaru nenacházejí. K tvorbě ledu a rozsáhlých firnových polí tu však stále dochází, zejména na severních svazích hor. Některá firnoviska nestačí zcela roztát ani během léta a jsou zdrojem vody pro několik krásných vysokohorských jezírek. Velké masy ledu zůstávají také skryty po celý rok pod kamennou sutí a zásobují podzemní krasové prameny. Přestože je pohoří nevyčerpatelnou zásobárnou vody pro své okolí, jeho hluboká údolí i náhorní plošiny působí pustě, neboť zde není vytvořena žádná vodní síť. Propustné vápencové skály nenabízejí totiž vodě žádnou možnost se sbíhat. Vsakuje se proto pod povrch a proudí z hor rozsáhlým krasovým systémem, jenž vyúsťuje na několika místech při jejich úpatí.

Relativní nedostatek vody je i důvodem, proč pohoří příliš neoplývá zelení. Na severních svazích, jenž jsou vystaveny drsnému klimatu centrální Anatólie, nenajdeme prakticky žádné souvislé lesy. Opačná strana hor nabízí poněkud utěšenější scenérie, zejména v nižších partiích. Nicméně milovníci přírodních krás by měli dbát při výpravě do pohoří Bolkar zejména na její vhodné načasování. Ideálním obdobím k návštěvě je polovina června. Tehdy obvykle odtává poslední sníh z třítisícových vrcholů, voda v jezerech je ještě křišťálově čistá a většina druhů vzácných vysokohorských rostlin v plném květu. Opozdit se jen o měsíc znamená přijít do zcela jiných hor. Ale i vyprahlé kaňony a všemi barvami hrající skaliska mají také své kouzlo. Zcela vyschlé prameny u většiny tábořišť ovšem v létě značně komplikují delší túry.

Kilikijská Brána

Od sousedního pohoří Aladaglar odděluje Bolkar legendární Kilikijská Brána (1050 m) kudy ve starověku táhly armády mnoha slavných vojevůdců. Právě tady překročil po mnoha útrapách centrální Taurus i Alexandr Veliký. Později tento průsmyk využili stavitelé železnice, která měla spojit Istanbul nejen s Bagdádem, ale i posvátnou Mekkou. Právě po ní jezdila do Orientu spisovatelka Agatha Christie, na kterou udělalo toto místo velmi silný dojem, o čemž se podrobně zmiňuje ve své knize Vlastní životopis. Na dnešních mapách nese Kilikijská Brána turecký název Gülek Bogazi. Navzdory své historii a slávě, není v současné době průsmyk žádnou turistickou atrakcí. Jeho ráz značně narušila strategická dálnice spojující přístavy u Středozemního moře se zbytkem země a nevkusné moderní stavby v jejím těsném sousedství. Snad jen cesta vlakem, který zde projíždí řadu dlouhých tunelů a krkolomných serpentin, může být stále považována za romantický zážitek.

Přímo nad Kilikijskou Bránou se vypíná i nejvyšší vrchol pohoří Bolkar, kterým se svými 3524 metry skalnatá štít Medetsiz. Směrem na západ se v zákrytu za ním nacházejí i ostatní hlavní velehory této části Tauru: Keşif (3475 m), Koyunaşagi (3426 m), Tahkaya (3372 m) a Egerkaya (3347 m). Zdolat některé tyto vrcholy není žádný horolezecký výkon, ale dostat se k nim, lze jen po několikadenním namáhavém pochodu. Protože zatím hlouběji do pohoří Bolkar nevedou žádné silnice, začíná většina trekařů výpravu sem přímo z vysoko položené a snadno dostupné Kilikijské Brány.

Po pasteveckých stezkách

Většina komerčních expedic, které vypravují koncem jara některé místní CK, začíná túru do pohoří Bolkar ve vesničce Tekir (1600 m), což je jediná větší osada uvnitř Kilikijské Brány. Odtud vede první etapa údolím Elmali k tábořišti ve výšce 2200 m. Další úsek stoupá přes sedlo Koca Gedik (3050 m) pod hlavní hřeben Bolkaru, kde leží pod štítem Kiziltepe stejnojmenné tábořiště (2800 m). Okolní rozlehlá vrcholová planina slouží v létě domorodcům z vesnic pod horami jako pastviny. Jejich sezónní ležení se nachází poblíž plesa s oblíbeným tureckým názvem Karagöl (Černé jezero) a tvoří jej tradiční bílé stany a primitivní přístřešky.

Z Kiziltepe lze pokračovat k tábořišti Yalaklar, které je nejvhodnější základnou pro výstup na nejvyšší bod pohoří - Medetsiz (3524 m). Horolezci se mohou pokusit rovněž o sousední Kopukgöl (3441 m) a další vrcholy hlavního hřebene. Hlouběji do pohoří Bolkar, kde leží většina ledovcových jezer, odtud však proniknout nelze. Je třeba použít dvoudenní okliku přes vesnici Maden, což znamená sestoupit do výšky 1665 metrů a pak se znovu vyšplhat do hor údolím Arpalik, které končí u tábořiště jménem Meydan (2400 m). Klasická vysokohorská túra přes Bolkar odtud pokračuje kolem dalšího velkého jezera s názvem Karagöl a končí u ples Çini Göl a Ala Göl pod vrcholem Geyik Tepe (3277 m). Z tábořiště Meydan se lze poté snadno vrátit do civilizace sestupem podhorské osady Darbogaz, která má pravidelné spojení s městečkem Ulukişla. Celý trek zabere čtyři až pět dnů poměrně náročného pochodu. Nejstrmější úseky si lze usnadnit najmutím osla nebo muly na nesení batohů. Pokud nechcete hory přecházet celé, ale pouze do nich nahlédnout, pak se jako nejlepší alternativa jeví dvoudenní výlet z tábořiště Meydan k některému z jezírek.

Chetitská svatyně

Cílem naší výpravy nebyly nejvyšší partie Bolkaru, ale jeho méně navštěvovaná severozápadní část. Tady jsme chtěli prozkoumat okolí tajemné chetitské svatyně Ivriz a možnosti přístupu k nejodlehlejší třítisícovce celého pohoří, kterou je vrchol na většině map označovaný jako Aydos Dag (3480 m). Za základnu nám posloužila vesnice Aydinkent, oblíbený cíl rodinných pikniků pro obyvatele nedalekého města Eregli. Žádný hotel ani penzion tu sice není, ale přilehlé údolí s bystřinou plnou pstruhů je jako stvořené pro stanování. Rodinky tureckých výletníků nás navíc po celý víkend hostili ze svých bohatých zásob.

Hlavní chloubou Aydinkentu je mohutný pramen na horním konci vesnice. Ze skaly na úpatí hor zde z ničeho nic prýští rovnou malá podzemní říčka s ledově studenou vodou. Životodárný vývěr je obestřen mnoha pověstmi. Turci si zde plní ve velkém přinesené nádoby, neboť věří v léčivé až zázračné účinky zdejší vody. Ve skutečnosti jde o typický krasový úkaz, jakých se nachází podél pohoří Taurus mnoho.

Pramen Ivriz byl považován za významné místo již v dávných dobách, o čemž svědčí obrovský chetitský reliéf na přilehlé skalní stěně. Ten vznikl podle historiků asi v 8. stol. př. n. l. a jeho pojetí je do jisté míry ovlivněno asyrskými motivy i dalšími cizími vlivy. Chetitský bůh Tarhunzas (Tarhu) na něm podává vinné hrozny a snopy obilí vládci sousedního království Tuvanuva (přibližně jih dnešní Kapadocie), kterým byl tehdy král Warpawalas. Skalní reliéf nezvyklých rozměrů měl patrně zaručit úrodnost roviny zavlažované zde pramenící říčkou. Díky své odlehlosti zůstala tato unikátní památka dodnes naprosto nepoškozená a je mimo jiné důkazem o dlouhé tradici pěstování vína na území Malé Asie.

Průzkumná výprava

Z odborné literatury jsme věděli, že reliéfy jsou vlastně u Aydinkentu dva. Jeden přímo nad pramenem a další několik kilometrů výše v horách. Místní venkované nám tuto informaci potvrdili, ovšem jejich instrukce ohledně polohy druhé památky byly dosti nejasné. Nakonec jsme se pustili do pátrání po ní spolu s dvěma mladými tureckými inženýry, kteří zde byli právě na výletě. Podle rad domorodců jsme nepokračovali kaňonem přímo nad vesnicí, který je prý stejně neprůchodný, ale pustili se po svahu po jeho pravé straně. Asi po dvaceti minutách jsme na vystouplém skalním ostrohu našly nepatrné ruiny jakési stavby či opevnění. Snad zde stála nějaká středověká strážní věž. Možná však jde o pozůstatky mnohem starší. V Turecku člověk nikdy neví a u Aydinkentu navíc zcela prokazatelně leželo jedno z náboženských center říše Chetitů.

Po menším bloudění ve skalním svahu jsme pokračovali do nitra hor po dně úzké soutěsky. Pokud jsme pochopili rady místních horalů správně, tak druhý chetitský reliéf by se měl nacházet někde zde. Objevit se nám ho však nepodařilo. Možná proto, že je dnes již měně čitelný než ten dole u pramene a navíc se prý nachází téměř stále ve stínu. Neúspěch nás však příliš nemrzel. Oba reliéfy u Ivrizu jsou totiž naprosto totožné. Proč, to je tak trochu záhada. Snad si dávný umělec chtěl svůj námět nejprve vyzkoušet na nečisto. Ale to je jen jedna z mnoha hypotéz. Klíč k pochopení možná skrývá skutečnost, že reliéf výše v horách (podle jména soutěsky někdy nazývaný Amambarderesi relief) není na rozdíl od své kopie dole u pramene doplněn žádným nápisem.

Pátrání jsme ukončili u ruin byzantského kostelíka, které byly nečekaným ale vítaným zpestřením výletu. Dále již se nám zdám postup soutěskou příliš nebezpečný.

Na zpáteční cestě jsme ještě provedli malou odbočku ke skalní bráně, jejíž mohutné okno jsme spatřily na vrcholu jedné z okolních skal. Výstup byl dosti náročný a bylo nutné zapojit všechny čtyři končetiny. Výhled skrz přírodní monument do anatólské roviny pod námi, byl však dostatečnou odměnou za vynaloženou námahu a prodřené kalhoty.

Pohostinný horal

Druhý den jsme se pokusili o výstup na vrchol skalnaté pyramidy nad vesnicí. Nástup na túru přímo z kaňonu nebyl pro strmost svahů možný. Vzali jsme to tedy pěšinou do vedlejšího údolí. Postup nám usnadňovali pěšinky vyšlapané stády koz. Doufali jsme, že horu obejdeme a snadno vystoupíme na vrchol z méně exponované východní strany. Cesta vedla zpočátku podél sotva znatelného potůčku, potom odbočovala směrem na hlavní vrcholový hřeben. Její snadnost nás mile překvapila. Rozhodli jsme se proto změnit cíl. Vrchol, který jsme měli původně v plánu, nevypadal z této výšky již dost impozantně a zajímavě. Hřeben, který se před námi objevil, sliboval naproti tomu úžasný pohled do nitra hor. Navíc kousek od něj trčela pravidelná silueta vrcholu Aydos Dag, jenž jsme dosud neměli možnost si prohlédnout.

Asi v polovině cesty jsme narazili na primitivní tábořiště pastevců, kterému se turecky říká „jajla“. Nejdříve jej prozradila hejna much a kyselý zápach ovčího trusu. Pak se za terénní vlnou objevila dřevěná napajedla a do trubky svedený pramen vody. Po mnoha neblahých zkušenostech s cholerickými pasteveckými psy, volíme raději z opatrnosti okliku. Nechceme potkal tyto vzteklé bestie dříve, než-li nás spatří jejich páni. Ale tábořiště je prázdné. Hlídá zde jen jeden sympatický horal. Zve nás na maso, které právě dopéká na skomírajícím ohýnku a nabízí jogurtový nápoj ayran. Ostatní jsou prý s ovcemi na pastvě výše ve svahu.

Prohlížíme si tábořiště a malého osedlaného oslíka. Kromě dvojhlavňové kulovnice má k němu náš hostitel připevněn také srolovaný plášť kepenek. Jedná se o tradiční výrobek anatolských horalů, na který se již dnes narazí jen v těch nejodlehlejších oblastech. Je vyroben z tlusté vrstvy plsti a často ozdoben magickými obrazci. Slouží jako ochrana proti chladnému větru, ale i zastane i funkci spacího pytle.

Kam příště?

Od tábořiště, které prý nese jméno Karacahisar Yayla, je to na nejvyšší bod hřebene již jen asi půl hodiny. Bohužel jde pouze o předvrchol, takže výhledu hlouběji do nitra pohoří Bolkar se musíme pro tentokrát vzdát. Ovšem malebnou horu Aydos Dag máme odtud jako na dlani. Při příští výpravě do Kilikijského Tauru se určitě pokusíme tuto třítisícovku zdolat.

Informace na cestu

Doprava

Aydinkent: Z Eregli, které má dobré spojení ze všemi velkoměsty ve středním Turecku, jezdí směrem k Aydinkentu denně několik mikrobusů. Většinou je nutné přesednout v Halkapinaru, který leží asi v polovině cesty. O víkendu bývá spojení velmi špatné, ale do vsi zas míří spousta výletníků, jejichž vozy je možné stopovat. Taxi z Eregli přijde asi na 25 EUR.

Tekir: Tato vesnice je lépe dostupná nežli Aydinkent, neboť leží poblíž dálnice spojující velkoměsto Adana a přístavy u Středozemního moře s vnitrozemím. Patrně se ostanete jen do blízkosti vesnice, přímo do obce zajíždí velmi málo přímých spojů a to převážně z nedalekého městečka Pozanti. Pokud nasednete v Istanbulu nebo Ankaře do busu jedoucího do Adany, pak stačí jen požádat řidiče, ať vám zastaví u příslušné odbočky, případně se nechat vysadit na jiném vhodném místě, odkud lze do vesnice dostopovat či dojít pár kilometrů pěšky. Železnice vede od Kilikijské Brány opačným směrem, než leží Tekir, takže jí nelze použít.

Darbogaz: Tato zapadlá vesnice má nejméně jednou denně spojení s městečkem Ulukişla. Mikrobus jezní obvykle ráno do města a pozdě odpoledne zpět. Cesta z Darbogazu k tábořišti Meydan je sjízdná terénním automobilem, jehož najmutí však není levnou záležitostí (asi 30 EUR).

Ubytování

V Tekiru, Darbogazu ani Aydinkentu není žádný hotel. Stan je jedinou alternativou, pokud se vám nepodaří dojednat nějaké jednoduché ubytování v soukromí, s čímž nelze počítat.

Stravování

Ve všech výše zmíněných jsou obchody, kde koupíte základní potraviny. V Aydinkentu funguje během sezóny několik venkovních restaurací. Pitnou vodu lze cestou doplňovat z četných pramenů.

Mapy

Jediným dostupným plánkem je jednoduchý náčrtek centrální části Bokaru, na kterém bohužel chybí západní část pohoří včetně třítisícovky Aydos Dag a vesnice Aydinkent. Najdete jej např. na www.ararattrek.com.

Tento článek je součástí seriálu Ve stínu Araratu. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017