Stopem kolem Jižního ostrova – jih

Druhá část mého putování po Jižním ostrově Nového Zélandu mě vedla od ledovce Franz Josef Glacier směrem na jih. Zde se nacházejí klasická až legendární turistická místa, jako například město Queenstown, nejznámější novozélandský fjord Milford Sound či půvabná zátoka Curio Bay.

V této galerii je 31 obrázků. Zobraz celou galerii

středa 5. ledna 2011 – Přesun Franz Josef → Wanaka. Ráno lilo. Později déšť oslabil, a tak jsem se vydal na stopa. Měl jsem docela štěstí a čtyřmi stopy jsem dorazil do 300 kilometrů vzdálené Wanaky. Nejdéle, celkem asi 200 kilometrů, mě vezli jedni Angličané, kteří mě vzali dokonce dvakrát. Cestou odbočovali k Foxově ledovci, silnice však byla uzavřena, tak jeli dál a nabrali mě znovu. Další byly mladé holky, Holanďanka s Němkou, které však po mně chtěly, abych jim přispěl na benzín. To jsem odmítnul, a tak mě vzaly jen kousek. Poslední úsek mně svezl jeden Australan. Zatím tedy z aut, která jsem stopnul, jasně převažují cizinci nad Kiwis. Cestou byly všude kolem hory, divoké řeky a jezera, do toho ovšem krápalo. Samotné město Wanaka leží na břehu stejnojmenného jezera, Lake Wanaka, které je dlouhé skoro 50 kilometrů. Wanaka má asi 7,000 obyvatel a je to turisticky město docela významné. A taky pěkně drahé. Turistů, hotelů, restaurací, obchodů, kaváren a různých atrakcí je tu jako máku, zato McDonald‘s ani jiné místo s internetem zdarma se mi najít nikde nepodařilo. Okolí jezera vypadá celkem příjemně (hezké hory), ale počasí mi nedovolilo tuto scenérii patřičně vychutnat.

čtvrtek 6. ledna 2011 – Na tři krále o kousíček dále. Když spí devět lidí v jedné místnosti, je statisticky velmi pravděpodobné, že alespoň jeden z nich chrápe. Tak tomu bylo i v naší „ložnici“ v hostelu „base“ ve Wanace, dá-li se za ložnici označit ten shluk paland v malé místnosti. Zůstává pro mě rovněž nerozřešenou fyziologickou záhadou, jak může někdo hlasitě chrápat, když spí na břiše. Už se těším, až si zase postavím stan někde na mezi – výrazně ušetřím a ještě se pravděpodobně vyspím lépe než v přeplněném hostelu. Počasí je ovšem zatím proti a dnes ráno lilo stejně jako včera. Tvrdnul jsem tedy na hostelu ve Wanace až do 13:30. Pak jsem vyrazil na stopa, ačkoliv stále ještě pršelo. Vyšel jsem z města a po pěti minutách jsem stopnul dva sympatické kluky (Francie, Turecko), kteří mě hodili nejen do Queenstownu (vzdálenost Wanaka → Queenstown je 71 kilometrů), ale navíc přímo na hostel BBH, který je levnější než konkurenční base a YHA. Dokonce jsem se s nimi ubytoval ve stejné místnosti. Pak jsem vyrazil do města, kde se mi po dlouhém bloudění podařilo na půl hodiny připojit zdarma k internetu. Také jsem ve městě potkal „moje“ Čechy s Hradce Králové, které tímto srdečně zdravím – viděli jsem se už po čtvrté a jak se ukázalo, i naposledy. Dnes pršelo téměř celý den, ale na zítra je slibná předpověď, tak snad se tu porozhlédnu trochu důkladněji.

Ještě mi to nedá, abych se nezmínil, jak je to na Novém Zélandu s jednotkami. Tak tedy, na rozdíl od USA a Velké Británie, na Novém Zélandu se důsledně používá metrický systém. Vzdálenosti a délky se tedy udávají v kilometrech a metrech, v obchodech se váží v gramech a kilogramech. To je docela příjemné. Na silnicích se ovšem jezdí vlevo, stejně jako ve Velké Británii, Austrálii a téměř celé Oceánii. A ještě jedna maličkost – na Novém Zélandu jsou na každém rohu veřejná WC a vždy jsou zdarma, ve městech i v místech, kde je nějaká přírodní zajímavost, velké parkoviště apod. I díky tomu je všude čisto.

pátek 7. ledna 2011 Že je Jižní ostrov krásný, to jsem věděl zatím převážně z prospektů a průvodců. V posledních dnech bylo hnusně, pršelo, slunce zmizelo z oblohy a nic nenasvědčovalo tomu, že by v brzké době měl nastat obrat k lepšímu. Avšak dnes se stal jeden z těch malých zázraků, kdy se mraky rozplynou a slunce ozáří dokonale krásnou horskou krajinu. A bylo krásně celý den. Stejně je ale dobré nosit s sebou ven věci na převlečení. Když nefouká, je docela teplo, ale jakmile vítr zaduje a slunce se schová za mrak, chce to něco s dlouhým rukávem a větrovku.

Ráno jsem využil dobrého počasí a třemi krátkými stopy jsem se dopravil do městečka Arrowtown, které se nachází asi 20 kilometrů od Queenstownu. Cestou mě opět, už po několikáté, zarazily vinice. Tak dokonce i tady, na jihu Jižního ostrova, v drsné „norské“ krajině, pěstují víno. Nevídáno, neslýcháno! Arrowtown vzniknul, podobně jako Queenstown, v 60. letech 19. století, kdy zde bylo objeveno zlato. Začala zlatá horečka a hrnuli se sem lidé ze všech koutů světa. Takových měst bylo ostatně tehdy na Novém Zélandu mnoho. Dnes se tu vzpomínky na zašlou slávu této epochy prodávají turistům.

Žije zde 1700 obyvatel, ale samotné centrum je malinké a touhle roční dobou (high season) doslova praská ve švech, tolik je tu turistů. Na hlavní „třídě“ najdete například muzeum a několik historických budov, hlavně však mraky kaváren, restaurací a krámků se suvenýry. Ačkoliv v průvodci se píše, že je zde až 60 historických budov, na mě většinou ty domky působily dojmem, že jsou to nové budovy, postavené ve „starodávném“ stylu. Nějak jsem se v těch davech nemohl dobrat té pravé zlatokopecké atmosféry, kterou bych tu očekával. Kousek dál od centra je hřbitov, rozdělený úzkou pěšinou na část, kde se dnes normálně pohřbívá a na část historickou, kde jsou hroby prvních obyvatel. Jsou tu hroby Angličanů, Skotů, Irů, Francouzů a dalších osadníků, kteří sem přišli z daleka.

O kousek dál je pak zajímavá naučná stezka, která mapuje čínské osídlení v Arrowtownu v době zlaté horečky. Jsou tu základy několika domků a asi tři chatrče, které jsou opravdu mrňavé. Čínským zlatokopem bych tu tedy být nechtěl. Číňané sem přišli v 60. až 80. letech 19. století. Prakticky všichni pocházeli z okolí Kantonu, tedy z tropické jižní Číny, a těžce nesli zdejší podnebí, které je obzvláště v zimě dost drsné. Číňané tu hledali zlato, ale někteří z nich rovněž zakládali farmy a živili se zemědělstvím. Celkem sem přišlo asi 8,000 Číňanů a například v 70. letech tvořili Číňané 40 % všech horníků ve městě. Ačkoliv životní podmínky byly opravdu nuzné, práce se přesto Číňanům relativně vyplácela. Čína byla totiž již tehdy přelidněná a mimořádně chudá. V roce 1871 si rolník v Číně vydělal asi 13 novozélandských liber za rok, ale čínský horník v Arrowtovnu si v průměru vydělal 77 novozélandských liber ročně, a z toho dvě třetiny byl schopen ušetřit a odvézt si pak domů. Číňané se totiž ve své většině po letech vraceli domů do Číny. Zde se jim ovšem poté nevedlo moc dobře, neboť za mořem strávili často 20 i více let a doma v Číně se jim zatím rozpadly tradiční rodinné vazby. Ani na Novém Zélandu to ovšem neměli lehké a stávali se často předmětem rasových předsudků ze strany bělochů. Přesto někteří Číňané na Novém Zélandu zůstali.

Arrowtown je docela hezké malé městečko a asi neuděláte chybu, když se tu cestou zastavíte. Celkově ale musím říct, že Arrowtown mě lehce zklamal. Je to městečko příliš zkomercionalizované a spíše jsem si tu připadal jako na pouti, než v místě, kde by na mě měla dýchat historie. Je to typická turistická past… Z Arrowtovnu jsem pak dojel stopem zpět do Queenstownu, kde jsem zbytek dne strávil nákupem, internetováním, krátkou podvečerní procházkou a prací na počítači.

sobota 8. ledna 2011 – Queenstown. Dnešek jsem celý strávil v Queenstownu, tak už bych konečně také mohl na úvod prozradit něco málo o tomto městě. Na Novém Zélandu není pravděpodobně turističtějšího místa, než je Queenstown. Toto město má v současnosti asi 13,000 obyvatel. Leží v nadmořské výšce 310 m.n.m. na březích velkého jezera Lake Wakatipu, které je dlouhé 84 kilometrů, má rozlohu 291 km2 a je 378 metrů hluboké.

V okolí Queenstownu jsou samé hory, z nichž ty nejvyšší přesahují výšku 2000 metrů. Queenstown nejenom že leží v nádherné krajině, ale je i důležitým komunikačním uzlem, odkud se jezdí do odlehlejších turistických destinací, jako je například světoznámý fjord Milford Sound. Dá se odsud rovněž vyrazit na množství klasických treků. Město bylo založeno už v roce 1860. Nejdřív sem přišli chovatelé ovcí, ale když tu v roce 1862 dva šťastlivci našli zlato, Queenstown doslova populačně explodoval – během jednoho roku narostl počet obyvatel na několik tisíc. V roce 1900 už zde ale zase žilo jen 190 obyvatel, neboť zlato bylo brzy vytěženo a lidé odsud rychle zmizeli.

Nový populační boom začal až v 50. letech 20. století, kdy se stal Queenstowvn populární turistickou destinací. A tou zůstal dodnes. Počet obyvatel ostatně dále vzrůstá a je tu i poměrně významné letiště, a to dokonce mezinárodní. Dnes je Queenstown hlavním střediskem adrenalinových sportů na Novém Zélandu. Hlavně teď v létě je tu neuvěřitelné množství turistů, ještě mnohem více než ve Wanace. Queenstown je také větší než Wanaka, má více městský charakter a dle mého názoru i mnohem půvabnější okolí. Láká vás bungee jumping, lyžování, sky-diving (tak se tu říká tandemovým seskokům s padákem), jízda na kajaku, jeskyňářství, paragliding, parasailing, jízda na motorových člunech, jízda na horském kole, rafting, horolezectví, projížďka lodí po jezeře či prachsprostá vysokohorská turistika? Aktivit, které zde můžete provádět, je opravdu spousty a rozhodně nehrozí, že byste se tu nudili.

A kdo je pohodlnější, může trávit čas v nesčetných obchodech, barech, kavárnách, restauracích a dalších podnicích. Mimochodem, uvádí se, že v Queenstownu vzniknul bungee jumping (dost často to tu přepisují bungy nebo též bungi jumping, tak si vyberte) jako komerční sportovní disciplína – k prvním seskokům ze zdejšího mostu Kawarau došlo v roce 1988. Vynálezci této zábavy se zřejmě inspirovali obdobnými kousky domorodců na ostrovech Vanuatu, kteří se ovšem „jistí“ při seskocích liánou, která přece jenom pruží méně než gumové lano…

Dnes bylo nádherně, odpoledne pak bylo skoro vedro. Dopoledne jsem vyrazil na „túru“, tj. vyšplhal jsem se na kopec Queenstown Hill nad městem. Ty uvozovky jsou tam proto, že to je spíše příjemná procházka. I když má Queenstown Hill nadmořskou výšku 907 m.n.m. a výškový rozdíl mezi ním a hladinou jezera Wakatipu je nezanedbatelných 600 metrů, cestička nahoru stoupá velmi pozvolna a ani jsem se moc nezadýchal (nutno ovšem podotknout, že jsem ani nijak nepospíchal). Cestou jsem potkával turisty i místní občany, kteří nahoru vyrazili na procházku nebo se proběhnout. Seshora jsou nádherné výhledy na město a hlavně na jezero, které se táhne do dáli na obě strany. Vrchol leží dokonce o něco výše než horní stanice lanovky, která vede na protější vrch. Zdá se mi ale, že z Queenstown Hillu by měl být lepší výhled. A navíc je to zadarmo a ani se moc nezpotíte. Celá vycházka mi trvala něco přes dvě hodinky (ovšem včetně dlouhého focení a kochání se výhledy).

Odpoledne jsem pak vyrazil do místních zahrad Queenstown Gardens, které se rozprostírají na malém poloostrově, vybíhajícím do jezera. Jedná se o nádherný park, kde se můžete sportovně vyřádit nebo jen v klidu odpočívat. Potkal jsem tu běžce, cyklisty, tenisty (jsou tu kurty), lidi procházející se i běhající (na běhání bomba), avšak i lidi slunící se. Na jezeře pak byly vidět lodě a čluny a z dáli se na město snášel jeden paraglidista za druhým.

V zahradách jsem narazil i na dva sporty, o jejich existenci jsem dříve neměl ani tušení. Jeden z nich byl bowling. Že tento sport znáte? To jsem si myslel také, než jsem si všimnul, že tenhle bowling se hraje bez kuželek. Přesněji se tento sport jmenuje lawn bowling, jelikož se hraje na trávníku, i když pravda, trávník je tu umělý. Na něm metalo několik vyšňořených důchodců jakési šišaté hrací koule na velmi dlouhou vzdálenost. Koule se pomalým kutálením přibližovaly k jakési značce a zřejmě vyhrál ten, kdo měl hrací kámen nejblíže. Tím si ovšem nejsem jist. Ptal jsem se hráčů, jestli se tohle skutečně jmenuje bowling, když tu nejsou kuželky. Řekli že ano. Když jsem namítl, že mi to silně připomíná spíše petang, koukali se na mě už trochu s despektem a tvrdili, že to je úplně jiná hra. No, asi vědí o čem mluví, neboť jejich bowling club ve svém vývěsním štítu hrdě hlásá, že byl založen již v roce 1904. Ale stejně, bowling bez kuželek? …

Druhý netradiční sport, který sedá provozovat ve zdejších zahradách, je disc golf (či frisbee golf). Hra má stejnou logiku jako golf. Hřiště je „osmnáctijamkové“, rozprostřené volně v parku a všem přístupné. Každá jamka má svůj par (3–4) a „odpaliště“ se nachází 40–125 metrů od „jamky“. A proč tolikery uvozovky? Protože se nehraje s golfovým míčkem, ale s frisbee, čili s „létajícím talířem“. Ten tedy putuje samozřejmě vzduchem a úkolem je dostat ho ne do jamky, nýbrž vhodit ho do speciálního koše. Vynikající zábava, moc jsem litoval, že nemám s sebou frisbee. Kdybych ho ovšem měl, asi bych musel na hřišti přenocovat, než bych obešel všechny „jamky“, přece jenom to chce trochu cviku…

Ze zahrad jsem se pak vydal do hostelu. Cestou jsem šel podél pláže, která je pokrytá štěrkem. Na trávníku, rozprostírajícím se pár metrů od břehu, polehávalo mnoho opalujících se návštěvníků, neboť bylo opravdu pěkně, v jezeře se však koupali jen asi tři šílenci (evidentně předtím něco popíjející na kuráž), neboť voda je teď počátkem léta přece jenom dost studená. Celkově musím říct, že Queenstown mě téměř uchvátil.Četl jsem o něm tolik superlativů, až mi to bylo podezřelé. Ale průvodce a prospekty nepřehánějí. Queenstown je nádherný a přestože jsem se neúčastnil žádné adrenalinové aktivity, vůbec jsem se tu nenudil. Dá se tu velmi krásně odpočívat aktivně i pasivně a mít víc času a peněz, klidně by se tu dalo lenošit třeba 14 dní. Chce to samozřejmě hlavně jednu věc – hezké počasí. A jak jsem na něj měl smůlu v minulém týdnu, tak v Queenstownu bylo fakt nádherně!

neděle 9. ledna 2011Milford Sound. Dnes jsem na Cestě přesně rok a půl! Když si vzpomenu, jak jsem odlétal z Ruzyně, připadá mi to, jakoby to bylo před celými věky… V Queenstownu bylo krásně, ale musím se posunout o něco dále, a tak jsem opět vyrazil na stopa. Nejdříve jsem ovšem podniknul jeden a půl hodiny trvající pochod z Queenstownu, než jsem se dostal na odbočku na hlavní silnici. Za tuto námahu jsem však byl bohatě odměněn, neboť následující stopování během celého dne bylo super. Poměrně rychle jsem absolvoval třistakilometrovou trasu z Queenstownu k Milford Soundu. Vzdušnou čarou je sice vzdálenost mezi oběma místy poměrně malá, ale silnice opět vede obrovskou oklikou. Mezi Queenstownem a Te Anau jsem mimo jiné projížděl přes městečko Garston, které se honosí zajímavým titulem – je to nejvnitrozemštější místo na Novém Zélandu, neboť se nachází ze všech míst nejdále od moře, celých 128 kilometrů. Nejhezčí částí mé dnešní trasy byl jednoznačně 119 kilometrů dlouhý úsek z Te Anau k Milford Soundu. Cestou není ani jedna vesnice, ani krámek či benzínová pumpa, jen několik tábořišť. Kolem silnice se tyčí impozantní hory. Ty sice nejsou nějak extrémně vysoké (kolem 2000 metrů), působí ale ohromným dojmem a připomněly mi obdobná panoramata z horských oblastí USA a Kanady (která znám ovšem pouze z fotografií). Sem tam byla vidět i sněhová pole a malé ledovce a samozřejmě vodopády, které jsou často několik set metrů vysoké, nemají však momentálně moc vody, neboť poslední tři dny ani nekáplo.

V nejvyšším bodě trasy Te Anau – Milford Sound usoudili dokonce i novozélandští inženýři, že jaksi překonat horské sedlo v téměř kolmé skalní stěně asi bude nad jejich síly, a vyhloubili zde tunel, stavbu toť v horském terénu Nového Zélandu velmi ojedinělou. Tunel nese název Homer Tunnel, je dlouhý 1,219 metrů a stavěl se v letech 1935 – 1954. Stavba byla dost náročná a kromě technických obtíží ohrožovaly stavbu především laviny, které dokonce zabily tři dělníky. Nicméně nakonec se dílo povedlo. Tunel je ovšem pouze jednosměrný a jsou zde semafory. Vtipné je, že po 18:00 jsou semafory vypínány a tak musíte jet dovnitř naslepo (na druhý konec není vidět) a doufat, že se protijedoucím autům vyhnete. Není to zas takový problém, silnice v tunelu je docela široká. Mimochodem, téměř všechny mosty na Novém Zélandě jsou rovněž projektovány jako jednosměrné. Jsou-li krátké a je-li vidět na jejich konec, postačí dopravní značka uvádějící, ze kterého směru mají řidiči přednost. U delších mostů jsou pak opět semafory, propouštějící automobily střídavě z obou směrů.

V 16:30 jsem se ocitnul u fjordu, na konci silnice. Poslední loď s turisty zrovna odjela, a tak jsem se alespoň chvíli coural okolo pobřeží. Milford Sound je nejznámějším novozélandským fjordem a obvykle je považován i za nejkrásnější. Byl poprvé řádně prozkoumán britskými velrybáři, kteří sem začali jezdit počínaje rokem 1793. Jeden z nich, kapitán John Grono, se narodil poblíž města Milford Haven ve Walesu, což dalo pravděpodobně fjordu jeho název. Milford Sound se nachází na jihozápadním pobřeží Jižního ostrova a co se týče silničních komunikací, je to asi nejodlehlejší místo na Novém Zélandu vůbec, takový novozélandský konec světa. Stěny fjordu jsou vysoké v nejvyšších úsecích 1200 – 1700 metrů. Světoznámá je především špičatá kulisa hory Mitre Peak (1682 m.n.m.), vypínající se nad fjordem.

Milford Sound je také nejdeštivějším místem Nového Zélandu a jedním z nejdeštivějších míst světa, která leží v mírném podnebném pásu. Ročně zde napadne v průměru kolem 6800 mm srážek. Během zvlášť vydatného deště tu může spadnout až 250 mm srážek za den. Není tedy divu, že přestože Milford Sound leží v mírném pásu, rostou v jeho okolí místy deštné pralesy. Ze stěn okolních hor pak stéká spousta vodopádů, jejichž počet se po zvláště vydatných deštích ještě dočasně zvyšuje. Milford Sound se nachází v Národním parku Fiordland. Ten je nejenom největším národním parkem Nového Zélandu, ale dokonce i největším národním parkem celého světadílu Austrálie a Oceánie. Nachází se na jihozápadním pobřeží Jižního ostrova a zaujímá plochu 12500 km2 (což je více než polovina rozlohy Moravy).

Jak již název napovídá, najdeme zde mnoho fjordů (kromě Milford Soundu patří k nejznámějším Doubtful Sound a Dusky Sound). Zdejší krajina tak silně připomíná Norsko. Okolo mořského pobřeží se tyčí vrcholky Jižních Alp, z nichž některé přesahují výšku 2000 m.n.m. V areálu národního parku se také nachází mnoho velkých jezer. Největší z nich je Lake Te Anau, na jehož březích leží stejnojmenné městečko. Te Anau je druhé největší jezero Nového Zélandu (po Taupu). Zaujímá rozlohu 352 km2, je 61 kilometrů dlouhé a 417 metrů hluboké. Dalším velkým jezerem v této oblasti je Lake Manapouri. Pobřeží NP Fiordland je rovněž lemováno řadou ostrovů. Největší z nich jsou Secretary Island a Resolution Island, oba neobydlené. V roce 1990 byl NP Fiordland zapsán, spolu s s dalšími územími na jihu a západě Jižního ostrova, na Seznam světového dědictví UNESCO.

Některé průvodce tvrdí, že nejlepší je navštívit Milford Sound za silného deště, kdy se ze stěn fjordu hrnou stovky vysokých vodopádů. Já byl ale rád, že jsem měl slunečné počasí. Nutno ovšem říct, že večer je fjord trochu proti světlu, takže nejlepší dobou návštěvy, pokud chcete pořídit kvalitní fotografie, bude patrně dopoledne. Přímo poblíž fjordu je jeden hotel, letiště a pár budov a přístaviště lodí, jinak je tu ale docela pusto. Kempovat volně se tu jednak nesmí a navíc jsem tu ani nějaké pěkné ilegální místečko nezahlédl. Rozhodl jsem se tedy, že na drahou vyjížďku lodí (musel bych jet zítra) rezignuji a svezl jsem se stopem zpět před Homerův tunel, kde je několik velice pěkných neplacených tábořišť. Na jednom z nich jsem rozbil stan. Večer bylo nádherné počasí, ale bohužel jsem dost rychle musel zalézt do stanu, neboť okolí se hemží krvežíznivými muškami. S těmi jsem ostatně měl už tu čest v chilské Patagonii, kde jsou krajina, vegetace a podnebí velmi podobné – fjordy, vydatné srážky, deštné pralesy mírného pásu, ve kterých převažují pabuky (listnaté stromy s droboučkými lístečky, z dálky někdy připomínající borovice) – a k tomu ty mušky.

Jak celkově zhodnotit Milford Sound? Krásné místo, bezpochyby, avšak asi ještě hezčí místa jsou cestou z Te Anau k Milford Soundu. Pokud máte auto, doporučuji vyhradit si nějaký den navíc a strávit ho ve zdejší krásné krajině. Já bych nejraději zastavil každých pět minut a kochal se nádhernou scenérií, avšak jsem pouhý stopař, jsem rád že jedu a nemám obvykle ve voze hlasovací právo. Samotný Milford Sound je ovšem fjord jako každý jiný. V Norsku, v jižním Chile, či jinde na Novém Zélandu, jsou stovky podobných (a možná ještě hezčích) fjordů, avšak žádný z nich nemá tak dokonalý marketing jako Milford Sound. Novozélanďané mají krásnou přírodu, kterou umí také náležitě prodat. V tom máme třeba u nás doma velké rezervy.

O spoustě krásných míst v Česku se turisté nikdy nedozví, protože je na ně nikdo neupozorní. Zato na Zélandu se na Vás řítí údaje a zajímavosti ze všech stran, až je toho kolikrát moc. V informačních centrech je kupříkladu tolik informací, že byste mohli strávit dlouhé hodiny či dny studiem zdejší živé přírody, geologie, podnebí či historie pouze z informačních tabulí a dalších materiálů. Lepší je však tu krásu vidět přímo venku, na vlastní oči. A na Milford Sound jeďte. Není tak jedinečný, jak se tvrdí v průvodcích a prospektech. Ale hezký každopádně je.

Ještě k dnešnímu autostopu. Poprvé na Novém Zélandu jsem stopnul karavan, a to dokonce dvakrát! V obou případech to byli Angličané – jednou ve velikém klasickém karavanu a druzí v malém karavanu, což je v podstatě takový větší minivan s nástavbou. Tato událost je zvláště zaznamenáníhodná, neboť karavanů jezdí po Novém Zélandu spousty, ale stopařům prakticky nikdy nezastaví. Převažují karavany z půjčoven nad soukromými, což se celkem jasně pozná z názvů společností na nich uvedených. V karavanech jsou bohužel většinou jen čtyři místa k sezení a pasažéři nesmí sedět za jízdy v obytné části. Policie to údajně dost přísně kontroluje. Autostop je jinak na Novém Zélandu dost rozšířený a občas jsou na silnicích vidět kolegové a kolegyně.

pondělí 10. ledna 2011 V noci byla docela zima. Ráno jsem na tábořišti potkal dokonce dvě dvojice Čechů, se kterými jsem prohodil pár slov. Pak jsem stopnul jednoho Kanaďana do Te Anau. Zde jsem se naobědval, doplnil jsem zásoby potravy (supermarket) a vody (kohoutek před supermarketem), dobil jsem v informačním centru laptop a poté jsem se dvěma stopy posunul do městečka Tuatapere. Toto finsky znějící město se honosí prapodivným titulem „nejjihozápadnější město“ Nového Zélandu, jelikož nejzápadnější není a nejjižnější také ne, a navíc slovo „město“ je dosti nadsazené, neboť tu žije jen asi 750 obyvatel. Tuatapere je také „hlavním městem párků“ (sausage capital) na Novém Zélandě.

Na Novém Zélandě se totiž snad každé městečko (a jistě i kdejaká vesnice) honosí nějakým titulem, aby se pokud možno zviditelnilo. V Tuatapere lze zahlédnout i turisty, kteří vyráží na treky do zdejšího okolí. Nedaleké jezero Hauroko je se svou hloubkou 462 metrů nejhlubší nejen na Novém Zélandu, ale dokonce i v celém světadílu Austrálie a Oceánie. Z Te Anau do Tuatapere vede silnice, kde není zrovna nejrušnější provoz, auto tu projelo asi tak jednou za 5 minut. Z Tuatapere jsem chtěl stopovat dále na jih, ale lenost nade mnou nakonec zvítězila a já jsem dal přednost pohodlí před dalším postáváním za krajnicí a ubytoval jsem se v hostelu. Zítra je taky den!

úterý 11. ledna 2011 Dnes jsem se přesunul z Tuatapere do Curio Bay. Jednou jsem stopoval asi jeden a čtvrt hodiny, jinak to šlo jako po másle. Více mě zdrželo město Invercargill. Jelikož jsem byl vysazen před centrem, musel jsem projít asi dvě třetiny tohoto docela velkého města (50000 obyvatel). Centrum je docela zajímavé, je tu hodně historických domů s krásnými štíty.

V Invercargillu je také několik památníků novozélandským padlým z první a druhé světové války. Tyto pomníčky jsou snad v každém městečku a v mnohé větší vesnici, je jich patrně více než u nás. I když Nový Zéland nebyl ani v jedné válce bezprostředně ohrožen, bojoval vždy loajálně po boku Britů. Brity Nový Zéland podpořil i v búrské válce (1899 – 1902) a při suezské krizi (1956). Skutečně lze na světě těžko najít lepší příklad loajality než v případě Nového Zélandu, který, ač už byl dávno samostatným státem, vždy cítil povinnost nenechat Brity ve štychu. A zaplatil za to nemalou cenu, neboť válečná účast Novozélanďanů rozhodně nebyla jen symbolická.

Během první světové války například bojovalo v zahraničí 100000 novozé­landských vojáků. Nejvíce se jich účastnilo bojů ve Francii, avšak nejvíce o nich bylo slyšet v bitvě u Gallipoli v roce 1915. Při této největší britské porážce v první světové válce, kdy se Britové a jejich spojenci snažili neúspěšně ovládnout průliv Dardanely a dobýt Istanbul, zahynulo obrovské množství Novozélanďanů a Australanů. Na památku těchto padlých se v Austrálii i na Novém Zélandu slaví ANZAC Day, který připadá na 25. dubna, kdy se bitva u Gallipoli odehrála. Zkratka ANZAC znamená Australian And New Zealand Army Corps. a ANZAC Day je na Novém Zélandu i v Austrálii státním svátkem. V druhé světové válce pak dokonce bojovalo 200,000 Novozé­lanďanů, což tehdy činilo 67% mužské populace ve věku 18–45 let.

V Invercargillu jsem také konečně našel McDonald’s, který mě rovněž značně zdržel (internet). Krajina v této části ostrova už není tak hornatá jako kolem Milford Soundu, je ovšem dost kopcovitá a je to jedna velká pastvina – ovce, ovce, ovce a sem tam nějaké krávy. Celý Jižní ostrov je dost pustý a prakticky všude je buď národní park, nebo pastvina, případně obojí dohromady, jako je tomu například v případě Národního parku Catlins, ve kterém se zátoka Curio Bay nachází. I zde najdete pastviny, také ale lesy a především nádherné pobřeží, které oplývá zajímavou faunou. Národní park byl pojmenován po kapitánu Edwardu Cattlinovi, který si v této oblasti koupil v roce 1840 pozemek.

Jelikož jsem do Curio Bay dorazil poměrně pozdě (v 19:00), měl jsem smůlu – jediný zdejší hostel byl už plně obsazen. Nedaleko od hostelu je ovšem tábořiště. Pohrdnul jsem místečkem v závětří agávové džungle, kde už se tísnilo mnoho stanů a karavanů, a postavil jsem si stan na větrném kopci, kde to občas dost fičelo, ale zase tu byl pěkný výhled na oceán. Nebylo to příliš moudré… Večer jsem ještě stihnul zajít na jednu menší pláž, kde je něco jako jurský park. Ne, neprohánějí se tu velociraptoři či tyranosauři, zdejší pobřeží však zdobí zkamenělý les (Petrified Forest) z jurského období. Před 160 miliony lety vybouchla sopka, která tento les velice rychle přikryla vrstvou sopečného popela, pod nímž ten les tak krásně zkameněl. Po pravdě řečeno, čekal jsem lepší podívanou. Ale některé zkamenělé kmeny jsou dobře identifikovatelné. Zkamenělý les je vidět jenom za odlivu, protože leží na přílivem zaplavované plošině.

Na stejném pobřeží jsem pak večer viděl tučňáky. Bylo jich ale jenom asi sedm, žádná záplava jako v Antarktidě nebo na Jižní Georgii. Vztah Novozélanďanů k těmto tvorečkům je až přehnaně úzkostlivý. Doporučuje se udržovat od nich vzdálenost nejméně 10 metrů (v Antarktidě stačilo metrů pět a nezdálo se, že by to tučňáky stresovalo) a když jsem neopatrně šlápnul na suchý mořský kelp a zapraskalo to, nějaká nervózní dáma mě probodávala pohledem, jako by snad ten zvuk mohl tučňáka zabít… Zdejšímu druhu se v angličtině říká Yellow-eyed Penguins nebo přezdívkou Hoiho (česky tučňák žlutooký, latinsky Megadyptes antipodes). Tito tučňáci váží okolo 5 kilogramů, dorůstají do výšky 70 centimetrů a patří k nejvzácnějším druhům tučňáků.

středa 12. ledna 2011 Příště už nebudu dělat frajera, tedy alespoň ne co se týče stanování. Asi ve tři hodiny v noci začal foukat ostrý vítr, který řádně cloumal mým stanem. Když pak po páté hodině vítr ještě zesílil a vypadalo to, že budu odvát i se svým příbytkem směrem do oceánu, kapituloval jsem, za hrozného vichru jsem sbalil stan a dospával jsem skryt v údolíčku pod malou stříškou, jen tak na karimatce. Musím říct že ráno byla pěkná zima. Ani ne tak vůli teplotě, ale kvůli tomu vichru. Pak jsem se ubytoval v hostelu Lazy Dolphin Lodge. Konečně teplo!

Curio Bay je zátoka, respektive vlastně zátoky dvě. Zátoku Porpoise Bay tvoří dlouhá písčitá pláž, kde se hojně vyskytují delfíni, kdežto zátoka Curio Bay je skalnatá a je to ta, kde jsem včera pozoroval tučňáky a kde se rovněž nachází zkamenělý les. Obě zátoky odděluje skalnatý poloostrůvek. Je to ten, na jehož vrcholu jsem si včera tak neprozřetelně postavil stan. Zjednodušeně se ovšem název Curio Bay používá pro oblast obou dvou zátok dohromady a tak tomu bude i dále v tomto článku. Asi deset kilometrů na západ od Curio Bay leží Slope Point, což je nejjižnější místo Jižního ostrova (nikoliv však nejjižnější bod Nového Zélandu, protože ještě jižněji leží ostrov Stewart Island). Slope Point leží přibližně na 46°40’S (odhad z mapy, přesný údaj jsem nikde nenašel). Vede sem nepříliš frekventovaná silnička, takže návštěvu tohoto místa jsem vzdal.

Vyrazil jsem samozřejmě na procházku po okolí. Krátce jsem ve vodě zahlédl delfíny. Místní druh má anglický název Hector’s Dolphins (latinsky Cephalorhynchus hectori). Tito delfíni plavou zejména podél písečné pláže Porpoise Bay a jsou dobře pozorovatelní ze břehu. Je to nejmenší druh delfína na světě, dorůstá délky jen asi 1.4 metru. Patří také k nejohroženějším delfíním druhům, neboť jejich celková populace, žijící pouze u pobřeží Nového Zélandu, čítá jen asi 7000 jedinců. S delfíny se dá i plavat a dovádět ve vlnách (prý se člověka vůbec nebojí, naopak, chtějí si s ním hrát), ovšem jelikož voda je ještě opravdu hodně studená a do toho ostře foukalo, nechal jsem si zajít chuť.Ve vodě plavali, kromě delfínů, pouze surfaři, ti ovšem měli neopreny.

Dalšími zástupci místní fauny, které se mi podařilo spatřit, byli dva lachtani. Pravděpodobně se jednalo o druh s anglickým názvem New Zealand Fur Seal. Pobřeží je v Curio Bay nádherné. Zvláště působivé byly veliké vlny, tříštící se o skály. Počasí se celý den měnilo. Bylo dosti větrno, občas svítilo sluníčko, jindy se honily mraky nebo i krátce sprchlo. Občas je pořádná zima. Tohle že má být léto? Cítím se podveden! Večer jsem si chtěl opět prohlédnout tučňáky, ale viděl jsem jen asi dva ze vzdálenosti nějakých 100 metrů. Na pláž blíže k nim se jít nesmělo, neboť byl velice bouřlivý příliv.

čtvrtek 13. ledna 2011 Docela jsem včera nastydnul. Už abych byl v Austrálii, kde snad už konečně bude teplo. Během dne se naštěstí oteplilo, ale fouká tu víceméně pořád. Při dopolední procházce jsem viděl spousty surfařů, avšak žádné delfíny, někam se vypařili. Prý připlouvají blíže ke břehu pouze tehdy, když nejsou velké vlny. Zato oba lachtani byli zaparkováni na stejných místech jako včera. Večer jsem pak opět pozoroval tučňáky žlutooké. Tentokrát jsem jich viděl asi deset.

Jižní ostrov II. – praktické informace

orientační kurs v lednu 2011: 1 novozélandský dolar (NZD) = 15 Kč

Ubytování: Wanaka: Mapka YHA slibovala ubytování už od 18 NZD, ale jednak tomu nevěřím (je high season a ceny jsou obvykle o pár dolarů vyšší) a především měli plno. Ubytoval jsem se tedy v konkurenčním hostelu „base Wanaka“ za 28 NZD na noc v dormitory pro 10 osob. Hostel je to velikánský, vybavení (například kuchyňky) je o něco horší než bývá obvyklé v YHA. Hned naproti hostelu je supermarket. Ceny v něm jsou vyšší než je na Zélandu běžné, ale i zde se dají najít některé levné položky. Queenstown: Hostel „Bungi Backpackers“ (řetězec BBH) – 24 NZD za noc v dormitory pro 7 osob (bez členské karty). Menší zařízení, hezčí než neosobní base a na místní poměry velice levné, doporučuji. Internet ovšem stojí v hostelu 1 NZD za každých 10 minut, drahota. Tuatapere: Shooters Backpackers – 28 NZD za noc v dormitory pro 4 osoby. Příjemný menší hostel, wifi připojení je za 5 NZD na hodinu. Curio Bay: Lazy Dolphin Lodge Backpackers (řetězec BBH): 26 NZD na noc v dormitory pro 3 osoby, s vlastním spacákem. Pokud chcete klasické povlečení, cena je 28 NZD. Pokud máte průkazku BBH, cena je v obou případech o 3 NZD nižší. Hezký malý podnik, i když s cenou internetu (2 NZD za každých 10 minut) to trochu přeťápli.

Vůbec začínám zjišťovat, že řetězec BBH se mi líbí víc než konkurenční YHA a base. Hostely BBH jsou totiž ve srovnání s konkurencí obvykle levnější, menší, a přitom je jich víc a jsou rozesety na více místech. Bohužel nemám průkazku BBH a 45 NZD se mi do ní investovat nechce. Nejméně ze tří řetězců se mi naopak líbí base, která je většinou trochu neosobní, YHA je pak něco mezi. YHA má asi nejlepší vybavení, co se týče kuchyně a dalšího příslušenství, většinou jsou to však hodně velké ubytovny. Nicméně všechny novozélandské hostely jsou pěkné, čisté a z hlediska kočujícího backpackera, jakým momentálně jsem, velice komfortní.

Vstupy: Arrowtown – muzeum: vstup 7 NZD (nenavštívil jsem). Lodě – Milford Sound: Turistické lodě jezdí po fjordu nejméně 10× denně. Jezdí různé společnosti, lišící se cenou, délkou jízdy i komfortem. Nejlevnější loď stojí 54 NZD a vyjížďka trvá 1.5 hodiny. Loď jsem nepoužil, spokojil jsem se pohledem ze břehu.

Internet – wifi: Na rozdíl od Jižní Ameriky, kde bylo ve většině hostelů wifi připojení pro hosty zdarma, se na Zélandu za internet prakticky všude platí. Ceny jsou kolem 5 NZD na hodinu. Nakonec se mi ale podařilo přece jen objevit v Queenstownu internet zdarma, a to dokonce na dvou místech. V místním McDonald’s není neomezené připojení jako jinde, ale když si zde cokoliv koupíte (kupoval jsem si zmrzlinu, která je tu dobrá a velmi levná – 0.60 NZD), dostanete lísteček s přístupovým heslem a můžete surfovat po síti půl hodiny. Ne všechny stránky ale šly otevřít. Lepší připojení mají v jedné kavárně hned vedle pošty. Zdejší připojení je zdarma na půl hodiny denně a kupovat v kavárně není nic potřeba, neboť není potřeba zadávat žádné heslo.

Tento článek je součástí seriálu Nový Zéland a Austrálie. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017