Nullarbor Plain

V jednom okamžiku se krajina ještě více mění. Míjíme ceduli: Nullarbor Plain – East End of Treeless Area (východní konec oblasti bez stromů). Vypadá to zajímavě, kam oko dohlédne je jen „placka s keříkama“. Ale po 25 km se vrátila krajinka s občasnými stromy, jako tomu bylo doposavad.

V jednom okamžiku se krajina ještě více mění. Míjíme ceduli: Nullarbor Plain – East End of Treeless Area (východní konec oblasti bez stromů). Vypadá to zajímavě, kam oko dohlédne je jen „placka s keříkama“. Ale po 25 km se vrátila krajinka s občasnými stromy, jako tomu bylo doposavad.

Nejprve jsme se pohybovali územím značeným na mapách jako aboriginal land, územím, které patří původním obyvatelům a mělo by se tudy jen projet bez zastavování. Po něm jsme zase vjeli do Nullarbor NP, ten se táhne až k samé hranici s Western Australia. Poklidnou jízdu si zpestřujeme zastávkami na vyhlídkách - alespoň pět či šest jsme jich navštívili. Silnice se v těchto místech opět přiblížila na dosah k moři a z vyhlídek, ze skalních útesů, je překrásný rozhled.

Zase totiž jedeme po podobné „náhorní plošině“, jakou jsem popisoval u Dvanácti apoštolů – je to rovina, naprostá rovina, posazená celá zhruba 50 m nad hladinu moře a pokrytá jen sporadickým keřovitým porostem. Je zajímavé, že veliké plechové cedule na několika po sobě jdoucích vyhlídkách byly kýmsi prostříleny. Potud to je vandalismus. Ale zdejší věčný vítr toho využil po svém a teď donekonečna koncertuje. Profukuje dírami, a jak se zdá, náramně ho to baví. Vydávaný zvuk je úžasný. Napoprvé jsme si to ani neuvědomili a prošli kolem, teprve po chvilce jsme zpozorněli: „Tady někdo někde píská na flétnu!“ Jenomže kdo a kde? Na kilometry daleko nebylo vidět živáčka. Šli jsme tedy po zvuku a zjistili, co vlastně tu hudbu obstarává. A tím, jak vítr zesiloval a zeslaboval, se tóny měnily a připomínaly „skrytého Stivína“.

V téhle části Austrálie není starost s nocováním. Místa je všude habaděj a stačí přizastavit na jakémkoli odpočívadle, povyndávat nádobí a hodovat, co hrdlo ráčí. Tedy – pokud mouchy dovolí! Jen jsme se přestali klepat zimou (i když stále hrozívá déšť), tak se začala zjevovat hejna much. Často se ani nedá najíst, jak jsou dotěrné, však si s nimi ještě časem užijeme.

Při naší dosavadní smůle na počasí jsme si na poslední noc v Jižní Austrálii přivezli do pustin déšť. V podvečer se objevilo jen pár kapek, a když ustaly, bláhově jsem si myslel, že tím je to odbyto. S tmou pak pozorujeme na jihozápadě četné záblesky. Jsou ale nějak jiné, než jak se u nás projevuje bouřka, až příliš pravidelné a hlavně se ten záblesk vždycky v jednom místě vynoří a putuje oblohou zprava doleva, jako byste ve tmě máchli baterkou. Nebo… jako by tam někde v dáli stál maják a jeho otáčecí světlomet přejel každou chvilku po obloze. Ano, určitě to tak musí být, takhle blížící se bouřka nevypadá. Jenomže na mapách jsme žádnou zmínku o majáku nenašli a logicky se ani nedá předpokládat, že by tu nějaký měl stát. Začalo to vypadat zlověstně, ta intenzita a ty pohyby. Ježek se zdál být vším tím tajemnem poněkud zneklidněn.

Když jsme však vyloučili jak maják, tak UFO, nezbývalo než začít věřit na přírodní úkaz. Ještě než jsme stačili usnout, už nám velké bouřkové kapky otloukají kapotu.

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017