Nůžky na plech a jiné kulturní odlišnosti

Zvolna mi začínalo svítat, že australská verze anglosaských zvyklostí a logiky bude něco podstatně jiného, než co mě donedávna učil život ve střední Evropě. Dokud si udrží člověk jistý nadhled, dokážou nové zkušenosti v tomto směru být docela zábavné. Jestliže se ale příliš do nějaké situace vžijete, mohli byste také vyletět z kůže tak jako já kvůli nůžkám na plech…

Onen "Kulturní šok" trvající u většiny příchozích ne déle než 1-2 týdny, je nejspíš způsoben jakýmsi mimosmyslovým podvědomým vjemem odlišností, které teprve později pozorováním a osobními zkušenostmi nabývají konkrétní podoby. Zvolna mi začínalo svítat, že australská verze anglosaských zvyklostí a logiky bude něco podstatně jiného, než co mě donedávna učil život ve střední Evropě. Dokud si udrží člověk jistý nadhled, dokážou nové zkušenosti v tomto směru být docela zábavné. Jestliže se ale příliš do nějaké situace vžijete, mohli byste také vyletět z kůže tak jako já kvůli nůžkám na plech.

Nevím jak se těmhle nůžkám říká česky, za blahé totality tam k mání nebyly, půjčovával jsem si je od přítele, který je myslím zdědil. V Německu se tomuhle typu říká "durchgang", a osobně si bez nich práci s plechem umím těžko představit. Hned jsem si jich tam také pořídil několik v různých velikostech, jenže jak jsem se už zmínil, před odletem jsem je s ostatní "přebytečnou" zátěží rozdal kamarádům.

Když začalo po četných pokusech v období jazykového kurzu být zřejmé, že s prací na vlastní noze to tady nebude tak snadné jako v Evropě, utekl jsem před zimou do Brisbane, vstoupil do pracovního poměru jako kotlář (po menším úplatku odborářskému funkcionáři), a začal se zvolna vybavovat nářadím. Dokázal jsem 10 let soukromničit za totality, tak to by v tom byl čert, aby to nešlo tady.

Kromě cen, tenkrát vyšších než v Německu, se sháněním většiny nářadí nebyl problém. I na zdejší "ševcovský" tvar kladiva si člověk časem skoro zvykl. Ale po "durchgang" nůžkách jsem přes půl roku pásl marně. Bylo také obtížné vysvětlit místním prodavačům, o co mi vlastně jde. Německé pojmenování nikdo neznal, a ani ve specializovaných prodejnách jsem je v katalogu nenašel. Došel jsem až tak daleko, že jsem od obchodních zastupitelství zjistil několik výrobců nářadí v Německu a Švédsku, odkud se mi nakonec povedlo koupit jedny nůžky "na vzorek". Do dobré výbavy jsou však potřeba pravé a levé, zašel sem s nimi tedy do firmy, která sama dovážela nářadí a předvedl jsem jim jak tyhle nůžky dovedou střihat plech bez toho, že by ho bylo nutno ohýbat. Všichni byli ze zázračných nůžek celí vedle, opsali si značku, moje telefonní číslo, a přislíbili, že je s příštím zbožím dovezou. Asi po měsíci mi to nedalo, a zastavil jsem se znova v jejich kanceláři. Kochal jsem se trochu nadějí, že nůžky bych od nich mohl kupovat za velkoobchodní cenu a jezdit je předvádět a prodávat autoklempířům a pokrývačům, kteří po nich jen skočí. V kanceláři mi však stručně vysvětlili, že se rozhodli je nedovážet, protože po nich není poptávka!?!?!

Už se zdálo, že pořizování nůžek budu muset odložit do nejbližší návštěvy Evropy, když mi při svačině v práci kamarád Olda povídá: "Hele, včera jsem byl támhle v železářství, a zrovna tam dostali ty nůžky co pořád sháníš, levé i pravé, tak jsem si párek koupil" "Ježíšmarjá, tos mi moh taky hned dvoje koupit!" vylít jsem jak papírovej čert. "Není spěch, zrovna je dostali, byl jich plnej koš, ty tam budou ještě za týden." ujišťoval mě Olda. Do konce šichty jsem stejně neměl stání, a z práce jsem mazal rovnou do zmíněného železářství. V jednom z regálů byla řada košů s ručním nářadím, také nůžkami na plech, všechny pěkně plné, jen jeden zel prázdnotou. Teda skoro. Na dně se krčily poslední "durchgang" nůžky, zrovna levé. Okamžitě jsem se jich zmocnil a utíkal za vedoucí. "Prosímvás" povídám, "nemáte ve skladě další tyhle nůžky?" "Všechny co přišly jsou v regále" povídá. "Tohle jsou ale poslední, a já bych potřeboval ještě ty pravé" vysvětluju. "Žádné jiné jsme neměli než tyhle modré" ona na to. "Barva je mi fuk, jen bych chtěl ještě ty opačné - pravé" snažím se upřesnit. "Žádné opačné jsme neměli, povídám, jenom modré" už důrazně mě instruovala vedoucí. "Prokristapána, kamarád je tu včera koupil oboje, můžu je přinést ukázat" ujišťuju. "To bych chtěla vidět!!" uchechtla se sebejistě. Co se dá dělat, říkám si, jestli chci zjistit kdy je znova dostanou, musím jí vysvětlit o co jde. Zajel jsem k Oldovi, vypůjčil oboje nůžky i s účtem, aby bylo jasné, že byly odtamtud, a přinesl je oboje ukázat vedoucí. "Koukejte" povídám "tyhle jsou levé, tyhle pravé! Vidíte ten rozdíl ?" Ani nemrkla a povídá s klidem: "Ale stejně jsou modré!" Nevím do kolika jsem musel napočítat, než jsem se zmohl na skromný dotaz: "Můžete mi aspoň říct, kdy dostanete další?" "To nemám vůbec tušení" mávla vedoucí rukou směrem k regálu plnému kombinaček, sikovek, štípaček a jiného běžného nářadí "dokud se to nevyprodá všechno nebudu přece nic objednávat."

Podobných příběhů o záhadném chování místních obchodníků by se daly nasbírat tisíce. Většinou není možné zvláštní logiku za tím skrytou zjistit, ba ani vytušit. V jednom případě se to však podařilo příteli, který si zde otevřel keramický ateliér a začal vyrábět velice zajímavou uměleckou keramiku. Krámek, který pronajal blízko pláže Bondi vydělal na vlastní činži, ale ne moc navíc. Aby business fungoval, bylo nutno hledat další obchody, které by jeho výtvory prodávaly, což se ukázalo ne právě jako nejsnadnější. V jednom takovém exklusivním obchodě v centru Sydney přítel nabídl keramickou soupravu do komise, aby obchodník vyzkoušel jaký bude zájem.

Dva dny na to projížděl centrem, a rozhodl se podívat, jak soupravu v obchodě vystavili. Nikde ve výloze ani uvnitř nebyla k nalezení, zeptal se tedy prodavače, kde jeho soupravu mají. "Jó, ta se prodala už včera." informoval prodavač "No a nechcete teda další?" táže se přítel, v bláhovém domnění, že obchodník, který právě vydělal 400.- za 2 dny prodejem jeho keramiky si jistě takový kšeft rád zopakuje. "Ani né" odtuší prodavač "my tady máme ještě spoustu jinejch věcí a ty nám tak nejdou na odbyt." Přítel si nebyl jist může-li věřit vlastním uším, nicméně zanedlouho se mu přihodilo něco podobného, tentokrát s obchodníkem na venkově.

Obchodník napoprvé zakoupil bednu keramiky. Když od něj během dalších 4 měsíců nepřišla žádná další objednávka, rozhodl se přítel keramik zatelefonovat, aby zjistil jaké potíže má obchodník s prodejem. Třeba tohle umění je na venkov moc moderní? "Á, tamta keramika" rozpomněl se prodavač "To se všecko prodalo hned v prvním měsíci." "No a nechcete už něco dalšího?" zjišťuje přítel. "No zatím ani ne" obchodník na to. Tohle už keramikovi připadalo skoro jako pravidlo. Obchodník byl tentokrát o něco sdílnější než většina ostatních a po několika minutách rozhovoru z něj přítel vytáhl jisté vysvětlení: "Podívej" povídá obchodník "já tu mám taky místní dodavatele sádrových trpaslíků, porcelánových kachen na zeď a podobných věcí, a to není tak populární jako ty tvoje věci, čili kdybych tu měl tvoje zboží, tak by to každý kupoval, a kachny s trpaslíkama by sotva někdo chtěl, a to by nebylo fér k těm co je dělaj."

Tento článek je součástí seriálu Cancy. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017