Vzpomínka na Bam

Město Bam jsem poprvé navštívil v roce 2000, kdy jeho okraj ještě zdobila největší hliněná citadela světa. Naposledy jsem tudy projížděl roku 2005, ale to jsem se zde již nijak nezdržoval. Chtěl jsem si uchovat vzpomínku na města takovou, jak jsem jej spatřil před osudným zemětřesením, které toto místo postihlo 26. prosince roku 2003 a zcela změnilo nejen jeho vzhled a atmosféru, ale i počet původních obyvatel. Následující řádky jsou proto nostalgickou vzpomínkou na romantickou hliněnou oázu, která již neexistuje, neboť téměř zcela zmizela jako by to byla jen fata morgana.

K nejúžasnějším místům v Íránu patří oáza Bam, která byla celá postavena z nepálených hliněných cihel. (stav z roku 2000) Celé město obepínají masivní hliněné hradby. (stav z roku 2000) Stavby z hliněných cihel mají v Persii, kde byl vždy nedostatek dřeva i kamene, dlouhou tradici. Jádrem starého Bamu je pevnost Čahar Fasl (Čtyři sezóny), na které se zemětřesení podepsalo nejvíce. Některé části starého Bamu dnes určitě vypadají úplně jinak. (na fotografiích stav z roku 2000) V době největšího rozkvětu žilo prý v Agr-é Bam 9 - 13 000 obyvatel.

V této galerii je 6 obrázků. Zobraz celou galerii

Írán je zemí s dávnou a bohatou historií. Kromě monumentálních zřícenin slavné Persepole se tu nachází řada dalších mimořádně zajímavých památek. K nejúžasnějším do nedávna patřila hliněná oáza Bam. Jednalo se o unikát, který neměl na světě obdoby. Dnes jsou z této rozsáhlé stavby pouze ruiny, stejně jako ze stejnojmenného sousedního města, které bylo již převážně z cihel a betonu. Turistické průvodce přesto návštěvu Bamu doporučují, neboť i zbytky hliněných hradeb a pobořených paláců mají prý stále své kouzlo… Jenže původní Bam, to nebyly jen hliněné zdi, ale i rušné uličky města, usměvaví domorodci pečující o datlové háje. To vše je pryč. Kdo by chtěl provozoval turistiku po místech zmaru a zkázy, mezi čerstvými hroby a krutým osudem zlomenými domorodci?

Hrad v poušti

O tragickém zemětřesení, které postihlo Bam koncem roku 2003 a vyžádalo si desítky tisíc životů, bylo již napsáno hodně. Opusťme proto toto pochmurné téma a vraťme se do minulosti, která sice také nebyla vždy veselá, ale má svůj osobitý orientální půvab, jenž dnešní oáza Bam téměř zcela ztratila.

Než Bam změnilo zemětřesení v jednu souvislou plochu trosek, mělo město dvě části. Moderní obydlené centrum z betonu, kde žilo na sto tisíc lidí, a opuštěné hliněné starobylé jádro, kterému místní přezdívali „Město duchů pouště“. Této opevněné oáze dominoval hrad Arg-é Bam, největší pevnost uprostřed žhavé pouště Dašt-é Lút v provincii Kermán na jihovýchodě země.

Impozantní citadele se říkalo též Čahar Fasl (Čtyři sezóny), neboť byla kvůli mnoha rafinovaným vymoženostem a použitému materiálu obyvatelná po celý rok, tedy jak během letních veder, tak i za chladných zimních nocí. Podle snímků, které uveřejnila média těsně po zemětřesení, byla i tato pohádková stavba vážně poškozena. Z nejvyšší věže paláce, kam vedly jen úzké ošlapané schody, jsem kdysi v úžasu hleděl na staré město. Tak nějak jsem nemohl uvěřit, že to není jen přelud. Před cestou jsem tehdy o starém Bamu přečetl všechnu dostupnou literaturu, viděl mnoho jeho fotografií a tušil jsem proto, že návštěva tohoto místa bude zlatým hřebem mého putování po Íránu. Skutečnost však naprosto překonala všechna má očekávání. Vůbec mne v tu chvíli nenapadlo, že jsem jedním z posledních turistů, kteří si mohou vychutnat tento fantastický pohled.

Město z hlíny

Město Bam bylo založeno už téměř před dvěma tisíci lety, pamatuje tedy vzbouření Sasánovců i dobyvatele Timura, slavného perského vládce Abbáse i krvavé tažení Náder šáha. Přesná historie pouštní pevnosti není známa. O oáze se poprvé zmiňují arabské prameny z 9. století. Jestliže uvěříme starým íránským legendám, pak první hrad zde vybudoval mocný parthský vládce Haftvada z Kermánu již ve 3. stol. n. l. V těchto předislámských dobách hluboko ve středověku byl Bám pohraniční strážní věží. Na skutečné město se změnil teprve později, kdy začal sloužit i jako obchodní stanice a významné překladiště zboží. Až v 18. století se však Bam dostal do středu perských dějin a bylo o něj svedeno několik významných bitev. Dvakrát se města zmocnili afghánští nájezdníci. V roce 1722 dokonce válečníci z východu postoupili přes Bam dále do íránského vnitrozemí a zasadili poslední ránu skomírající safíjovské dynastii. Toho využil k osamostatnění slavný Karím Chán, lokální vládce a hlava lórského kmene Zandů, a následující desetiletí se proto nesla ve znamení krvavých bojů z centrální vládou i se stále dotírajícími Afghánci.

Právě v těchto neklidných dobách pronikl do Bamu jeden z prvních Evropanů, britský poručík Henry Pottiger. Tehdejší oázu popsal takto: „Obklopeny hlubokým vodním příkopem vzdorují asi čtrnáct metrů vysoké pevnostní hradby afghánským útočníkům. Za nimi leží příbytky prostých lidí a strážců. V nitru pevnosti chrání další hradba pohlednější domy šlechtických a zámožných vrstev obyvatelstva. Za třetí hradbou trůní pak palác…“

V minulosti oáza Bam nesmírně zbohatla díky své strategické poloze na jižní větvi legendární Hedvábné stezky. To, co ze starého Bamu zbylo do nedávného zemětřesení či dodnes, pochází převážně ze 16. a 17. století. Už více jak dvě století je město opuštěné, díky suchému místnímu podnebí se však zachovala většina staveb do nedávné minulosti ve velmi dobrém stavu. Na některých cihlách jsem dokonce stále mohl rozeznat originální podpis jejich dávných tvůrců v podobě otisku prstů či celé ruky. Město přestáno mnoho zemětřesení, ale žádné se na něm nepodepsalo tolik jako to poslední.

Přesto většina expertů věří, že se podaří časem toto místo znovu uvést do původní podoby. Hliněné zdi není složité opravit. Problém je spíše v tom, kdo tuto finančně nákladnou akci zaplatí, neboť rozsah poškození památky není malý. Stále je nutno mít na paměti, že jde o největší komplex hliněných staveb na světě, jehož rozloha je 6 kilometrů čtverečních. Jen samotné hradby, které město obepínají, jsou místy až 18 metrů vysoké, přes deset metrů silné a obklopují několik stovek menších staveb, z nichž část měla původně i několik pater. Naštěstí byla památka již před zemětřesením chráněna organizací UNESCO, takže veškeré náklady nenesou Íránci sami, ale dostává se jim značné mezinárodní podpory.

Po vrcholku cimbuří šlo kdysi celý starý Bam obejít, což zabralo téměř hodinu. Dříve stála také uprostřed města další zeď, která oddělovala čtvrť chudých od mohutných paláců bohatých kupců a panských sídel. Tu lze ale dnes už jen stěží rozeznat. Také grandiózní městská brána, dodnes jediný vchod do opevněné oázy, jež vypadala při mé první návštěvě téměř jako nová, neboť byla koncem 90. let pečlivě zrestaurována, stejně jako velká část citadely a několik nejvýznamnějších domů, je dnes v žalostném stavu.

Perské vepřovice

Na rekonstrukci vzácné památky se však již pracuje. Íránští stavitelé používají stejnou techniku jako původní stavitelé Bamu před stovkami let. Smetou jednoduše hlínu z rozpadlých staveb ze země, smíchají ji s vodou a řezankou a z této hmoty pak lisují v ručních formách cihly, které se následně suší na slunci.

Takto se památka opravovala i před zemětřesením. Tehdy šlo však ve srovnání s dnešní situací spíše o kosmetické zásahy. Přesto jsem si tehdy poznamenal do deníku: „Rozlehlost starého města nedává velkou naději, že dojde v nejbližší době k obnově celého areálu. Naopak, zdálo se, že je to sisyfovská práce, neboť co se na jedné straně města opraví, na druhé zatím spadne.“

Stavby z nepálených hliněných cihel mají na Středním Východě, kde byl vždy nedostatek dřeva i kvalitního kamene, dlouhou tradici. K výrobě cihel se používá hlína podobná jílu, kterou lze dobře hníst a z níž je také možné, má-li správnou kvalitu, polotovary snadno vykrajovat dřevěným tvořítkem. Aby cihly při sušení na prudkém slunci nepopraskaly, přidává se do nich drcená sláma. Cihly se vyrábějí v několika velikostech, což umožňuje i stavbu poměrně složitých prvků jako jsou oblouky a klenby. Nakonec se hotová stavba pokryje tenkou omítkou z hliněné mazanice, která jí chrání před povětrnostními vlivy. V íránských pouštích se hliněné cihly, u nás známé jako „vepřovice“, používají pro své izolační vlastnosti dodnes. Zatímco interiér betonových staveb se ve zdejším horkém podnebí přes den rozpálí jako trouba, uvnitř hliněných příbytků zůstává teplota až o deset stupňů nižší než venku za jejich stěnami. Další výhodou hliněných staveb je nízká pořizovací cena. Nezanedbatelný je i jejich ekologický aspekt. Pokud není hliněný dům pravidelně opravován a doslouží, pak se po několika deštích zcela rozmočí, což nemá žádný dopad na životní prostředí.

Jak se ukázalo po nedávném zemětřesení, oba druhy staveb, hliněné i betonové, mají však bohužel společnou nevýhodu. Při otřesech země se zřítí naráz zcela bez varování a pohřbí své obyvatele, kteří nemají sebemenší šanci uniknout. Dřevo je však v těchto pouštních krajích příliš vzácné, takže se asi na místní architektuře ani v budoucnu nic zásadního nezmění.

Středověká klimatizace

Za zmínku stojí mohutné komíny, které byly součástí několika okázalých budov ve starém Bamu, a zde, uprostřed pouště Dašt-é Lút, na jednom z nejteplejších míst naší planety, působily poněkud kuriózním dojmem. Nejednalo se však vůbec o komíny, nýbrž o větrné věže charakteristické pro původní pouštní stavby jihovýchodního Íránu, kterým se říká bhadgíry. Převyšují dům vždy o několik metrů a jsou zakončené protáhlými svislými otvory. Dole ústí do nejčastěji obývané místnosti, která je důkladně izolovaná od okolí a někdy bývá za tímto účelem i částečně zapuštěná v zemi. Věž zachycuje každý sebemenší závan větru, a ten vytahuje teplý vzduch nahoru a místnost ochlazuje. Jedná se vlastně o jakousi primitivní klimatizaci.

Bhadgíry slouží v mnoha íránských domácnostech dodnes. Často stojí ve čtveřici okolo pravidelných, ze země vyrůstajících kopulí. Tyto podivné stavby jsou nádržemi, kde se chladí pitná voda přiváděná složitou soustavou podzemních kanálů často i z desítky kilometrů vzdálených hor. Nejvíce bhadgírů spatří v Kermánu a ostatních menších městech stejnojmenné provincie. Ukázkové příklady tohoto druhu architektury nabízí také Yazd ve středním Íránu.

Krutý šáh

Existuje několik legend o tom, proč zanikla hliněná oáza Bam. Podle jedné z nich se odtud lidé odstěhovali, když vyschla poslední studna. Podle jiné se tady kdysi ukryl svržený šáh se svými věrnými druhy a početným harémem. Nový šáh ale oázu nakonec po dlouhém obléhání dobyl a kromě toho, že nechal všechny její obyvatele (údajně jich bylo dvacet tisíc) oslepit a potom vyhnat do pouště, přikázal otrávit všechny zdejší zdroje vody.

Historikové však mají na zánik města jiný názor. Bam se podle nich vylidňoval postupně během 17 století, kdy byl několikrát dobyt různými nájezdníky. Definitivně pak bylo město opuštěno po krvavé afghánské invazi roku 1722. Některé jeho budovy ale možná ještě sloužily příležitostně až do 19 stol. jako skladiště a vojenská kasárna.

Později vyrostl poblíž nový Bam, za zdi „strašidelného města pouště“, jak oázu nazývají některé turistické průvodce, se však už nikdy nikdo nenastěhoval. Lidé zkrátka přestali důvěřovat jeho na údržbu velmi nákladným hradbám, které už tolikrát v minulosti zklamaly. Navíc byly vně hradeb nalezeny mnohem vydatnější prameny. A ty byly v době úpadku Hedvábné stezky, kdy zemědělství pomalu začalo nahrazovat příjmy z obchodu, pro obyvatele pouště životně důležité. Ale podobných hliněných měst bylo v této části světa několik, tak proč se do 20. Století dochoval pouze Bam, zatímco stavby v ostatních oázách smazal čas? To je tak trochu záhada. Ale říká se, že lidé z okolí o město pečovali i poté, co bylo opuštěno. Byla to taková zvláštní tradice. Pamětníci dokonce tvrdí, že do 70. let 20. století neprovdali domorodci z Bamu dceru za žádného muže, který se svědomitě nestaral o jemu svěřený hradní prostor.

I nový Bam stál před lety rozhodně za prohlídku. Jeho úzké uličky měli fantastickou orientální atmosféru a tak trochu připomínají labyrint. Stálo zde několik zajímavých mešit a pestrobarevných bazarů, kde člověk občas narazil na tradičně oděné příslušníky pouštních kmenů, kteří sem jezdili na nákupy z dalekého okolí. Zážitkem byla také procházka nebo projížďka na velbloudu po rozsáhlých datlových hájích lemujících město po všech stranách.

Informace na cestu

Vhodná doba pro cestu: Bam je nejlépe navštívit během zimních měsíců nebo brzy na jaře. V létě je tu nesnesitelné horko a teploty se přes den mohou vyšplhat až na neuvěřitelných 50°C.

Ubytování: Ve městě je několik hotelů všech kategorií (10-40 EUR). Nejlevnější lůžko seženete ve společných ubytovnách zvaných musafercháne (3-5 EUR).

Doprava: Nový Bam leží přímo na velmi frekventované hlavní silnici z Kermánu do Záhedánu a denně tudy projíždí desítky autobusů. Cesta přímým busem z Teheránu zabere okolo 20 hodin. Železnice sem nevede. Ve městě se nachází malé letiště a obvykle jednou týdně tu přistává letadlo z Teheránu. Letenku v ceně asi 30 EUR (!) je třeba rezervovat s velkým předstihem. Starý Bam leží jen několik kilometrů od centra dnešního Bamu a lze k němu dojít pěšky nebo dojet taxíkem za směšně nízký poplatek.

Varování: Po zemětřesení se atmosféra v Bamu výrazně změnila k horšímu. Značně se zde rozmohla drobná kriminalita, užívaní opia i dalších drog. Kvůli distribuci humanitární pomoci se sem také začaly stahovat bezdomovci, narkomané a další pochybné živly z celé země. Centrum Prahy je sice určitě nebezpečnější, ale pokud někde v jinak bezpečném Íránu hrozí okradení, pak je to vedle Teheránu právě zde.

Ostatní: Další informace o Bamu a cestování po Íránu najdete v anglicky psaném průvodci Iran - travel survival kit od nakladatelství Lonely Planet. Vyzkoušet můžete také internetové adresy: www.netiran.com a persia.org.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Aleš Nevtípil (2010-01-28 14:49:48 | 81.19.3.222)
Dobrý den z Iránu jsem se vrátil 4 dny před zemětřesením. Vracel jsem se domů na Vánoce po 9 měsících. Pracoval jsem ve městě Iranshahr. V Bamu jsem se byl podívat jen jednou, ale bylo to opravdu úžasný. Mám spoustu fotek a jsem za ně moc rád, protože další už nebudou. V Bamu to bylo také poprvé, kdy jsem potkal cizince (Poláky). A také poprvé (mimo Teherán), kdy na mě každý nekoukal jako na zjevení.

Diashow Aljaska 2017