Ostrov v Bismarckově moři

V Rabaulu bylo za války hlavní velitelství japonských sil v Tichomoří. V okolních kopcích vykopali Japonci na 500 kilometrů tunelů, které je dokonale chránily před nálety amerických letadel. Uprostřed Rabaulu je velký podzemní bunkr, kde bylo vlastní velitelství. Dnes je to válečné muzeum, nejpodivnější, v jakém jsem kdy byl.

Poslední zatáčka letounu před přistáním a dole vidíme míhající se kokosové palmy, které zcela pokrývají ostrov Nová Británie, součástí to státu Papua New Guinea. První, co nás upoutá v letištní budově v Rabaulu, je velký plakát, upozorňující, že tlučení manželek je protizákonné a že to dává špatný příklad dětem. Snad zapomněli jen dodat, že od toho taky pěkně brní ruka.

V Rabaulu bylo za války hlavní velitelství japonských sil v Tichomoří. V okolních kopcích vykopali Japonci na 500 kilometrů tunelů, které je dokonale chránily před nálety amerických letadel. Uprostřed Rabaulu je velký podzemní bunkr, kde bylo vlastní velitelství. Dnes je to válečné muzeum, nejpodivnější, v jakém jsem kdy byl. Domorodec, který muzeum vlastní, do něj prostě natahal vše, co našel po okolí. A tam to jen tak hodil na podlahu. Z původního vybavení tam zbyly stoly s vysílačkami a na stěnách mapy. Některé z nich německé z roku 1908. Po zemi jsou japonské zbraně, části letadel, bomby a miny všech velikostí. V úzkých chodbách se to musí přelézat. Až když jsem zjistil, že bomby jsou plné trhavin i s nárazovými rozněcovači, pochopil jsem, proč majitel muzea s návštěvníky dovnitř nechodí. Kdyby tam totiž o něco zakopli, je od nich oddělen pět metrů tlustou betonovou stěnou.

V rabaulském přístavu je potopeno více než padesát lodí, z nichž je dvanáct přístupných potápěčům se vzduchem. Naše podvodní průvodkyně Jennie nás odvezla do přístavu starým džípem a upozornila nás, abychom si tam nic nenechali, jinak že nám to bude zcizeno. Bylo to naprosto přesné. Byl jsem odlehčen o sandály a starý kapesník. Náš první ponor byl na malou nákladní loď Mitsu Maru. Byla obalena takovými chuchvalci korálových ryb, že jsme je museli rozhrnovat, abychom se dostali na palubu. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Snad tam měly sjezd. Jedna z nich vypadala jako Myloš.

Na přídi leží část jakéhosi letounu, který byl na ni sestřelen, když už se nalézala pod hladinou. Jinak lod je vybíléna a kromě munice na ní nic není. Na další ponor jedeme na bývalou ponorkovou základnu. Zde je pár metrů od břehu kolmá stěna spadající do stometrové hloubky. Z tunelů nad hladinou zde Japonci zásobovali své ponorky. Dnes už je všechno zarostlé a stěna je plná života a všech typů korálů. Dvě drzé murény nažloutlé barvy se vysoukaly ze svých zatuchlých brlohů a zamířily s vyceněnými zuby přímo na mne. Bez váhání jsem je vzal přes tlamu mojí kamerou. Rozhlédl jsem se, jestli někdo viděl můj hrdinský kousek. Za mnou stál v prostoru Jirka, nevěřícně kroutil hlavou a naznačoval mi, že to jsou ty přátelské ryby, o kterých Jennie mluvila, že je potápěči vždycky krmí. Po mém přesném zásahu ale správně usoudily, že dneska krmení nebude. Tak jsem se jim a také všem ochráncům přírody v duchu omluvil. Byly již zpátky zalezlé ve svých korálových palácích a jejich zoubky nyní vypadaly jako přátelský úsměv.

Příští den nás Jennie naložila do mikrobusu a domorodý nosič tam natahal láhve a zátěžové opasky. Vyjeli jsme džunglí na druhý konec ostrova na potápění na japonský hydroplán Pete. Je to jediný známý dvouplošník ležící pod vodou. Musíme se nejprve brodit asi 300 metrů po nerovném a vše trhajícím korálovém dně. Ve stínu je 35 °C a s aqualungem na zádech, se zátěží olov a kamery, se sálajícím sluncem na prořídlém temeni jsem brzo ochoten se vším seknout a jít chroptět do hotelového bazénu. Nejhorší je chůze po ostrých korálech s půlmetrovými prohlubněmi. Neoprénové botky jsou na cáry, když konečně korálová placka končí. Jennie mě posílá s kamerou dolů prvního, než mi to tam ostatní čuňata zvíří. Říká, abych plaval za útes vpravo a tam že už to uvidím. Sleduji až za útes velikou mantu. Za útesem - kdybych byl Američan - řekl bych WOW, takhle jsem sáhl do poněkud obhroublejšího slovníku. To, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Dole v dálce na svahu stál zaparkovaný hydroplán. Voda byla tak průzračná, že jsem měl nutkání se něčeho chytit, abych nespadl na dno. Pomalu jako na padáku jsem se snášel k téměř nepoškozenému letounu. Už ze vzdálenosti čtyřiceti metrů jsem rozeznal vysílačku položenou na křídle. Byl to tak neuvěřitelný pohled pod vodou, že jsem v kameře vytočil téměř celý film ještě dříve, než jsem se k letounu přiblížil na fotografickou vzdálenost.

Kdysi jsem četl, že redaktoři z amerického časopisu Skin Diver naměřili na Barrier Reef v Austrálii viditelnost přes sto metrů, což jsem považoval za trochu přemrštěné, ale zde to na mne udělalo dojem, že nepřeháněli. Jennie, která se zde ráchá skoro denně, mi pak řekla, že to nebylo víc jak šedesát metrů. S podobně destilovanou vodou jsem se nikde už nesetkal.

Po dopotácení se na břeh jsme zjistili, že náš mikrobus zmizel i s domorodým řidičem. Byli jsme dvacet kilometrů od civilizace v Rabaulu a s žízní, že jsme si po ní mohli šlapat. Jennie sebrala pár kokosových ořechů, abychom se zatím napili hnusně teplého a přeslazeného kokosového mléka. Chutnalo jen o něco lépe než kompresorový olej BH 7. Za dvě a půl hodiny jsme byli zachráněni, když s mikrobusem přijela druhá majitelka potápěčského obchodu. Viděla jej stát před policií v Rabaulu, což se jí zdálo divné, protože věděla, že měl být s námi tady. Domorodec si prostě mikrobus vypůjčil, jakmile jsme zmizeli pod hladinou, a jel se ukázat svým známým. Jel ale po chodníku, kudy byl asi zvyklý chodit. Policie ho proto uzamkla do vězení a mikrobus nechala stát náhodou venku. Jinak bychom tam žili o kokosech dodnes.

A pak znovu na letiště a malým letadélkem míříme k nejhezčím útesům na Nové Británii. Letíme do Hoskinsu, poměrně nízko nad džunglí, když tu si jeden z pilotů usmyslel, že si zblízka vyfotí kráter dýmající sopky. Když jsme se k ní začali přibližovat, napadlo Jirku, že se vmáčkne mezi piloty, aby měl lepší výhled. Při vstávání ze sedadla se chytil panelu před sebou a vytrhl jej z úchytů. Panel zůstal viset na drátech a než jej Jirka stačil nacpat zpět, byli jsme u sopky. Pilot měl otevřené boční okénko a závěrečné přiblížení sledoval v hledáčku fotoaparátu. Ten zřejmě dost zkresloval, protože jsme minuli sopku křídlem sotva o pár metrů. Hanka, která seděla na straně u sopky, jen tiše kničela a přestala, až když se vnitřek letounu naplnil sirnými výpary. Já jsem si jen umiňoval, že budu držet zmáčknutou spoušť kamery tak dlouho, dokud se nerozplácneme v kotrmelcích dole pod sopkou. Bylo to o chlup. Nechci žalovat, ale letoun patřil společnosti TALAIR.

Z Hoskinsu nás poněkud pobledlé odvezli asi šedesát kilometrů do Walindi Plantation, odkud jsme pak luxusní lodí vyjížděli za potápěním. Pověstné korálové útesy jsou vzdáleny jednu až dvě hodiny plavby. Při všech ponorech se pohybovala viditelnost mezi třiceti a čtyřiceti metry, a pozoruhodné je tam množství velkých ryb, které nejsou plaché a dají se krmit z ruky. A je tam asi nejvíc barakud na jeden krychlový centimetr.

Jednou jsme dojeli skupinu delfínů a zločinec Jirka přišel s nápadem, abych je šel nafilmovat pod vodu. Všeho schopný člen posádky hned přivázal silné lano, kterého jsem se měl držet a nechat se táhnout mezi delfíny. Oni ovšem nejsou žádní loudalové a tak, aby jim loď stačila, nemohla jet na volnoběh. Proud vody mě rval takovou silou, že nejenže nešlo filmovat, ale nebylo ani možné se udržet na laně. Než se mi pod rukou prosmekl konec lana, stačil jsem ještě napůl strženou maskou zahlédnout záblesk pípajícího delfína. Asi se smál jako kráva. Ve Walindi je přímo před molem potopená plachetnice, jejíž příď ční nad hladinu. Myslím, že tam byla potopena úmyslně jako dekorace pro kýčové fotografie při západu slunce.

Zajímavou lodí, kterou jsme tam navštívili, byl vrak japonské nemocniční lodi. Sedí na dně v sedmi metrech a její nástavby ční nad hladinu. Ve skladištích je velké množství skleněných ampuli s hnědou a žlutou kapalinou a nejpřekvapivější byly role obvazů, které musely být napuštěny nějakým šíleným sajrajtem. Vydržely v tropickém moři skoro půl století, za tu dobu se už v lodi zhroutily i ocelové přepážky. Paluba je pokryta velkým množstvím munice, takže asi těžko šlo o skutečnou nemocniční loď. Říká se jí tak patrně pro náklad, který vezla.

Poblíž vesničky Talasea je zajímavě místo, kde zeměkoule není ještě hotová. Jsou tam gejzíry vařící vody, bublající bahno a otvory obalené krystaly síry. Po několika minutách ale musíme pryč, protože země je zde tak horká, že to pálí do nohou i přes sandály.

Cesta zpět do Austrálie už proběhla na místní poměry hladce. Letadlu se nepodařilo nastartovat jeden motor, a tak se odlet o jeden den odložil. Ale ani druhý den si to motor nerozmyslel, a tak se pro nás zastavilo Jumbo na cestě z Tokia. Protože na letišti se jim rozpadla jedna pumpa na palivo, trvalo tankování přes jeden a půl hodiny. Pak už nám zmizela Nová Guinea pod chuchvalci tmavých mraků.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-ostrov-v-bismarckove-mori.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-ostrov-v-bismarckove-mori.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Potápění v Pacifiku. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017