Perth - Cape Range NP

Cestou objevujeme u silnice samoobslužné stánky se zeleninou. Zastavíš, vezmeš si připravený sáček zeleniny, vhodíš dolar do kasičky a jedeš dál. Kocháme se krajinou, klokani nikde a najednou velbloudi. Začínáme pochybovat, jestli jsme trefili správný kontinent a jsme rozhodnutí po spatření prvního tučňáka jet zpátky.

Podařilo se mně a mému kámošovi Cirdovi projít hradbou úředníků na australské ambasádě, proto teď sedíme v letadle, pod námi Himaláje a máme namířeno k protinožcům. Australský kontinent nás vítá sluníčkem a postřikem cestujících před přistáním. Na letišti dlouhé čekání na batohy, prohlížecí procedura, pak razítko a jsme tady. Jediná fotka Stáši, co jsme měli, úplně stačila, abychom tohohle cestovatele ve vietnamkách a s boxovacím klokanem v ruce poznali.

Nasedáme do auta, které pro nás sehnal. Je to Nissan Urvan. Jedeme na druhou stranu Perthu k Stášově kamarádce Hance, u které strávíme první čtyři dny. Vyplníme je vyspravováním auta, které bude naším pojízdným domečkem až do Sydney, prvními nákupy, prohlídkou města na kolečkových bruslích a taky samozřejmě první jízdou vlevo. Vyzkoušíme barbecue, která jsou k dispozici skoro v každém parku, pod dohledem černých labutí.

Za hustého deště, konečně vyrážíme na dlouhou cestu a začínáme ukrajovat první kilometry. První noc trávíme v Mooře u plaveckého bazénu. Na koupání není pomyšlení, protože venku je zima a každou chvilku prší. Při snídani se s námi dává do řeči místní mladík a radí nám kudy jet dál na sever a vyhnout se zaplaveným cestám. Přitom kouká do mapy, jako by ani neuměl číst. A taky že jo. Záplavy tu sice byly, ale cesty jsou už dávno průjezdné. Ale uvědomujme si první z odlišných věcí klokánie. Každý tě pozdraví a dá se většinou s tebou do řeči.

V Mooře zůstáváme do oběda, přitom sledujeme Stášu, jak místním prodává maňásky. V obchodech objevujeme další věc. Obchodník se vždy usmívá a ve všem vyhoví. Druhá noc je tak trochu z vynucení. Stášovi upadává kolo u přívěsu. Při nandavání rezervy ve vytrvalém dešti nás napadá, že bychom mohli Stášu zkusit odnaučit sprostě nadávat. Navrhli jsme, že za každé sprosté slovo bude muset udělat 10 kliků. V zápětí jsme ale tuto myšlenku zavrhli, protože v případě neúspěšného pokusu by mohl dojet do Sydney s muskulaturou Arnolda a kdo by to s ním potom vydržel? Nocujeme na odpočívadle asi 20 km od Three Springs a máme tady další odlišnost. Na každém odpočívadle je záchod i s toaletním papírem, většinou pitná voda a někde je i provizorní sprcha. Po opravě kola vlečnáku vyrážíme za teplem dál na sever.

V Dongaře zkoušíme prodávat první pajduláky. Zatím se těžko vyrovnáváme s Australskou výslovností, ale přesto zaznamenáváme první úspěchy. Cestou objevujeme u silnice samoobslužné stánky se zeleninou. Zastavíš, vezmeš si připravený sáček zeleniny, vhodíš dolar do kasičky a jedeš dál. Kocháme se krajinou, klokani nikde a najednou velbloudi. Začínáme pochybovat, jestli jsme trefili správný kontinent a jsme rozhodnutí po spatření prvního tučňáka jet zpátky. V Geraldtonu děláme větší nákup v supermarketu a s údivem zjišťujeme, že některé zboží v menším balení vyjde levněji než v balení velkém. Dopoledne se divíme kolik lidí má čas zajet si na pláž, posnídat, posvačit, přečíst noviny. Stáša nám potvrzuje naše podezření, že jsou to zaměstnanci státních podniků.

Náš úmysl jenom nakouknout do místního muzea a věnovat se dál pajdulákům maří průvodkyně, která nás okamžitě vtahuje dovnitř a my se dozvídáme podrobnou a zajímavou historii ztroskotání holandské lodi Batavia r.1629 a dalších. Večer se vydáváme dál a těšíme se na Hutt River Province a na setkání s knížetem Leonardem.

Hutt River Province Principality je místo pohody a klidu, přátelských a vstřícných lidí. Trávíme tu tři dny, většinou ponoření v motoru našeho auta při jeho opravě. Jsme pozvaní na noční lov prasat. Bude prý zima a tak mám za chvíli v ruce půjčeného kulicha a někde vyhrábli i dveře na džípa. Cirda se Stášou jsou ponecháni osudu na korbě. Vidíme první klokany. Tak přeci jen jsme na správném kontinentu. Při večerních debatách se kníže Leonard mimo, jiné, zajímá o naše zaměstnání. Dává mi trochu zabrat vysvětlit mu, k čemu je vůbec dobrá teplárna, kde sekretařím. Při loučení nám připomíná, že musíme určitě přijet příští rok na oslavu 30. výročí založení jeho státu. Do té doby na mě bude prý myslet, kdykoli se bude koupat. Nechápala jsem proč, tak to upřesnil. Teplá voda = teplárna.

Cestou na skalnaté pobřeží Kalbari se seznamujeme s ještěrem bluetonguem. Na moři vidíme velryby, jak vyfukují gejzíry vody. Nocujeme dál ve vnitrozemí u roadhousu a přetrpíme zatím nejchladnější noc. Další den se zastavíme na Shell beach. Nikde písek, jenom pětimetrový nános bílých mušliček. Odpoledne dorazíme na Monkey Mia natěšení na delfíny, ale je nám řečeno, že připlouvají na krmení dopoledne. Je tu krásně, teplá sprcha a pračka budou fajn, takže zůstáváme do druhého dne v caravan parku. Vyplatilo se. Kolem desáté dopoledne připlouvá ke břehu sedm delfínů, jsou na dosah, ale protože to tu moc organizují, nemůžeme si na ně sáhnout.

Krmení začíná. Stojíme po kolena ve vodě a sledujeme, jak si tři pomocníci hlavní organizátorky vybírají z davu vyvolené. Každý má v kbelíku jenom pět ryb. Zbývá poslední ryba. “Lady with yellow camera“. A je to tady. Strčím foťák Cirdovi a jdu nakrmit delfína. Dám mu rybu a i přes poznámky pomocníka “don´t touch“ si ho pohladím.

Od delfínů se vracíme trochu na jih a po cestě vidíme sluneční kolektory otočené na sever. Říkáme si, jací jsou ti místní divní, ale po chvilce si uvědomujeme, že na jižní polokouli chodí slunce po severní straně, takže chyba není na jejich přijímači. Zastavujeme u naleziště stromatolitů, což je jedna z prvních forem života na zemi. Za tmy přijíždíme do Carnavonu a trochu déle nám trvá, než najdeme místo na spaní. Při projíždění městem se setkáváme s jednou ze stinných stránek Austrálie. Potácí se tu několik opilých aboriginců. Žebrají o peníze na pivo a když se s nimi člověk dá do řeči, už se jich nezbaví.

Když usínáme, tak se už na nebi potuluje měsíc a přitom přicházíme na další zvláštnost jižní polokoule. Měsíc když dorůstá, tak je ve tvaru C a když ubývá tak je ve tvaru D. Chvilku přemýšlíme a dorůstání měsíce nazveme jako že se cpe, ale na písmeno D nás nic česky nenapadá… Druhý den si v Carnavonu prohlížíme museum starých vláčků. Mnoho z nich je tak starých, že drží pohromadě silou vůle a je jen otázkou času, kdy je rez rozloží. Při odjezdu se ještě zastavujeme u obrovského satelitu, který využívali Američani při projektu Apollo.

Před námi je dlouhá cesta na Exmouth, na které překračujeme obratník Kozoroha. Volání přírody nás zahání do nejbližších keřů. Ale po chvilce zjišťujeme, že to nebyl nejlepší nápad. U obratníku zastavuje skoro každý a často se stejným úmyslem prohlédnout si keře z druhé strany. Proto raději rychle nasedáme a pokračujeme dál na sever. Po cestě si všímáme nejčastější dopravní značky v klokánii - Floodway - malý brod místo mostu. Na Exmouth si ze břehu prohlížíme vrak lodi, kde utonulo 480 býčků. Voda je tu ještě dost studená a tak musíme potápění odložit až na východní pobřeží. Teplotu vody nám dokazují velryby, které se tu vesele prohánějí.

Noc strávíme na pláži, kam připlouvají mořské želvy klást svoje vajíčka. Bohužel jsme žádnou nepotkali. Druhý den se chceme alespoň projet na lodi se skleněným dnem a prohlídnout si zdejší faunu pod vodou. Ale při takových vlnách tu nikdo nejezdí. Vodní zklamání si vynahrazujeme prohlídkou rokle v Cape Range National Parku. Auto dostává slušně zabrat, chvílemi si musí připadat jako 4WD, ale drží se statečně. Nocujeme trochu více ve vnitrozemí a je to tu jak na poušti. V noci zima, přes den vedro.

Tento článek je součástí seriálu 20000 km po Klokánii. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017