Jezero Titicaca

Asi po hodině plavby přistáváme u jednoho z plovoucích ostrůvků Uros. Jsme připraveni na to, že se jedná o turistickou atrakci a podle toho ji i posuzujeme. Přes všeobecné pohrdání cestovatelů publikujících na internetu se mi zde líbí. V podstatě se jedná o veliké otepi z rákosu, které sedí na mělkém dně (hloubka vody je něco přes metr). Na rákosovém ostrově jsou postaveny rákosové chýše (v jedné objevujeme hrající barevnou televizi), Indiáni prodávají suvenýry, z rákosu dělají velké čluny a za příslušný obolus na nich vozí turisty - této službě jsme se však ubránili. Na ostrůvcích (je jich pět) vidíme převážně jen ženy a děti, chlapi loví na jezeře ryby a vodní ptáky.

Sobota, 8.7.00

Vstáváme v osm a moje první kroky vedou do vedlejší kanceláře TANS, abych zjistil, jak je to s letenkami. Procedura trvá asi 20 minut, opět mi tvrdí, že žádnou rezervaci nemáme. Už skoro křičím, až mě napadne znovu se odvolat na svůj telefonát z Machu Picchu a opět to funguje. Zaplať pánbůh, že jsem se tehdy dovolal a nadiktoval svoje jméno (pro jistotu se tady představuji jako Čarvat, to už mám vyzkoušené z Kanárů - takto mi jméno nikdy nezkomolili!). Bohužel však platíme těch 73$ a vysvětlují mi, že 59$ platí pouze prvních nevím kolik cestujících, zatímco my jsme až někde na ocase. Mezitím se domlouvám s nějakým agentem místní cestovky, který nás vezme za 12$ na osobu na celodenní okruh po jezeře Titicaca. Zdá se mi to moc a tak šéf ke své nabídce přidává ještě zítřejší přepravu do Juliacy na letiště. Zaokrouhluji cenu na 80$ dohromady a po krátké poradě s kamarády si plácneme. Za chvíli máme přistavený minibus, který nás odváží do přístavu. Tam si v rychlosti dáváme pivo, Helenka kafe a opět dostává hrnek horké vody, jenom místo magoráku sklenici nescafé, takže si může udělat nápoj požadované síly.

V 9:30 vyplouváme motorovou bárkou na jezero Titicaca, už jen ten název voní exotikou. Loď je celá jen pro nás, můžeme sedět v kryté prosklené kajutě nebo nahoře na její střeše. Posádku tvoří el senor capitan trůnící u kormidla a plavčík, jehož funkce spočívá v šukání po palubě. Je nádherné chladné ráno, proti nám fouká lehká bríza, nebe je vymetené. Fotíme, filmujeme, popíjíme rum a jsme nadšeni. Jezero zpočátku reprezentuje úzký pruh špinavé vody mezi rákosím. Poté, co vysekaný koridor opouštíme, voda se čistí a stává se sytě modrou.

Asi po hodině plavby přistáváme u jednoho z plovoucích ostrůvků Uros. Jsme připraveni na to, že se jedná o turistickou atrakci a podle toho ji i posuzujeme. Přes všeobecné pohrdání cestovatelů publikujících na internetu se mi zde líbí. V podstatě se jedná o veliké otepi z rákosu, které sedí na mělkém dně (hloubka vody je něco přes metr). Na rákosovém ostrově jsou postaveny rákosové chýše (v jedné objevujeme hrající barevnou televizi), Indiáni prodávají suvenýry, z rákosu dělají velké čluny a za příslušný obolus na nich vozí turisty - této službě jsme se však ubránili. Na ostrůvcích (je jich pět) vidíme převážně jen ženy a děti, chlapi loví na jezeře ryby a vodní ptáky. Z rákosu je vybudována i malá rozhlednička se žebříkem (dřevěným) a hajzlík pro turisty. Děti jsou kouzelné, po chvíli se zbavuji ostychu a filmuji. Všichni si něco po nezbytném smlouvání kupujeme, nejčastěji malou rákosovou lodičku, snad tu křehkou krásu bez úhony přivezeme domů. Indiánce u suvenýrů se nesmírně zalíbily moje šusťákové kalhoty zakoupené před odjezdem od Vietnamců za 220 Kč. Prý by se nesmírně hodily jejímu manželovi na rybaření. Nabízí mi za ně velký krásně vyšívaný ubrus a musím jí vysvětlovat, že bych sice rád měnil, ale nemám nic jiného na sebe. Později mě napadlo, že jsem se do toho ubrusu mohl zabalit.

Pokračujeme v cestě. Na kamenitých březích jsou občas zemědělské usedlosti s pasoucím se dobytkem, na lodičkách sedí rybáři. Vyplouváme z velké zátoky na volné jezero, voda ještě více zmodrala. Na horní palubě je přes pálící slunce chladno, takže se raději přemísťujeme do kajuty - výška hladiny jezera 3815 m nad mořem se projevuje. Břeh za námi se vzdaluje, vpředu se zvětšuje skalnatý ostrov Taquile a vpravo od něj na obzoru vystupují přímo z hladiny zasněžené vrcholky bolivijské Cordillery Real, viditelnost je v průzračném vzduchu úžasná.

Ve 12:30 přistáváme na ostrově. Kapitán se převlékl do slavnostního - kolem pasu si připnul širokou vyšívanou šerpu a na hlavu si posadil stejně vyšívanou frygickou čapku. Vyrazil napřed po stezce do prudkého kopce. Lapáme po dechu a Olince je špatně. Čím výše stoupáme, tím jsou výhledy hezčí. Cestou procházíme několika typickými klenutými kamennými bránami, skrze které jsou krásné průhledy na jezero. Některé brány jsou zdobené kamennými hlavami s kamennými klobouky. Vylezli jsme na hřebínek a můžeme být tak 150 m nad hladinu jezera. Po ostrově jsou roztroušené kamenné domky s nesmírně ošklivými střechami z vlnitého plechu kazícími celkový dojem. Mohli ten plech alespoň překrýt rákosem. Mezi domky jsou kamenitá políčka rozdělená nekonečnými kamennými zídkami. Stromů je na ostrově málo, ojediněle eukalypty. Chceme si dát doporučovaného titicackého pstruha (truncha), ale přijeli jsme pozdě a pochoutka je od turistů ve všech hospůdkách vyžraná, maximálně někde mají 1-2 porce. Kapitán mě vleče přes půl ostrova do nějaké hospody, se kterou má zřejmě smlouvu o dodávání zákazníků, ostatní se s churavou Olinkou loudají za námi. Hospoda je na malebném náměstíčku s nachýlenou zvoničkou a další kamennou bránou. Je odtud kouzelný výhled přes jezero směrem k bolivijským horám, které neustále přitahují naše pohledy. Pstruha také nemají, tak si dáváme pivo a pejerrey (královskou rybu) s obvyklou rýžohranolkovou přílohou. Ryba je výborná a vypražená tak, že ji chroupáme i s kostičkami. Kapitán dostává provizní porci.

Po pozdním obědě se vracíme přes ostrov a na požádání vede kapitán mě a Miloše cestičkami mezi kamennými zídkami a řídce rozmístěnými domky k nejvyššímu místu ostrova. Cestou ze mě vytáhl, kolik jsme za výlet zaplatili, ale nechce říct, kolik dostane sám. Podle toho jak se však tvářil při zjištění zmíněné sumy bych řekl, že to žádná sláva nebude. Akorát utrousil, že to stačí tak na pokrytí nákladů na pohonné hmoty. Na kopci nám ukazuje pár kamenů, o kterých tvrdí, že jsou předkolumbovskými ruinami, ale památka na kulturu Tiahuanaco je k nerozeznání od okolních zídek. Pak náhle znervózní, ukazuje něco na obzoru a žene nás jak nadmutá prsa rovnou do přístavu. Napřed nechápeme, ale posléze vidíme zlověstně černý mrak nad severním břehem. Kromě toho jsme prý měli přístav zaplacený jen do 15:00, ale nakonec vyplouváme jen s desetiminutovým zpožděním. Mrak nad obzorem se hrozivě zvětšuje, má zvláštní kuželovitý tvar a lítají v něm blesky. Vítr se obrátil, takže opět fouká proti nám, zkrátka "vlny s kocábkou si házely a každý dostal strach…". Vytahuji kytaru a za stylové konzumace rumu pějeme námořnické písně. Posádka se tak moc nebaví, ale napětí opadá po opuštění volného jezera a zaplutí do zátoky. Bouře se nám vyhnula, asi jsme ji zažehnali svým zpěvem.

V přístavu u mola už na nás čeká opět kombis a veze nás do hotelu. S šéfem se domlouváme, že pro nás přijede zítra v 11:00 a šofér nám slibuje, že nás cestou vezme do Sillustani, kde je dávné pohřebiště kultury Colla. Šofér se vyznačuje zvláštním zlatým zubem - zlato dělá kolem zubu jenom rámeček. Je to zřejmě zdejší móda, ovšem největší prďáci v tom rámečku nemají zub, ale drahý kámen. Na večeři jdeme do vedlejší pizzerie. S výjimkou nejžravějšího Miloše si dáváme tu nejmenší pizzu, je výborná. Miloš si objednává střední, která už vypadá jak kolo od vozu. Já jsem se však na rozdíl od Miloše přežral a mám těžké spaní.

Neděle, 9.7.00

Po špatné noci jsem jak převálcovaný. Pokoj je sice pěkný, ale lezavě vlhce studený, k ránu mi byla zima. Průvodce uvádí, že v červenci a srpnu tady mohou noční teploty dosáhnout až -25°C, ale obvykle prý bývají jenom kolem -5°C, no pěkně děkuji. Helenka vstala dříve a šla telefonovat domů, prý zcela bez problémů. Telefonní kartu za 10 solů prohovořila asi za 3 minuty a to ještě na mobilní telefon. Jdeme všichni do kavárny na kafe a mate de coca, které jsme si záhy oblíbili, pak měníme nějaké peníze a procházíme se po městě.

Kousek odtud už začíná tržnice, která se vyznačuje velkým hlukem a smradem. Zbožím se příliš neliší od našich tržnic, s výjimkou ovoce a zeleniny - kokové lístky ve velikých pytlích, papáje, mango, zelené kokosy, avokádo či sladké brambory a jiné neznámé plodiny u nás běžné nejsou. Kupodivu se nikdo se svým zbožím příliš nepodbízí. Zajímavé je sledovat lidi. Fascinují mě indiánky s klobouky, které jsou v okolí Titicacy trochu jiné než jinde v Peru. Celkově jsou menší, mají úzké a nahoře se ještě zužující dýnko, takže ženám sedí na šošolce hlavy a nepřišel jsem na to, jak tam drží. Snad je mají přichycené k nějakému drdůlku, který je pod kloboukem schovaný. Nikdy jsem si netroufl do klobouku cvrnknout. Ponča, šátky a další doplňky oblečení mají krásně vyšívané. Mimina zásadně nevozí v kočárcích, ale nosí je ve velikých šátcích na zádech (kočárky jsme viděli zřídka, spíš v něm maminka vezla nákup, např. pytel rýže). Obvykle mají upletený jeden či dva copy, takže se Helenka moc neliší. Tedy účesem. Tržištěm se proplétají rikši (asi tomu tady říkají jinak, ale nezjistil jsem jak) - trojkolky se dvěma koly a dvoumístným sedadlem pro cestující vpředu, vzadu pak šlape provozovatel. Je to mezi místními hodně používaný způsob přepravy. Šelík si to později vyzkoušel v roli přepravce a říkal, že to je pěkná makačka. O něco méně četné jsou trojkolky motorové.

Po procházce tržnicí jdeme balit a platíme hotel. Snažím se ještě usmlouvat cenu za neúplnou první noc, ale recepční s úsměvem ukáže na ceduli za sebou, kde je uvedena cena v dolarech, čímž naznačuje, že všechny slevy jsme už vyčerpali. Sklopím uši a platím 30 solů na osobu, jak bylo dohodnuto předem. Před jedenáctou je tady auto se včerejším šoférem, dnes vzal na výlet ještě paničku. Nakládáme bágly na střechu a odjíždíme.

Cesta z Puna vede do kopce, otevírá se hezký výhled na modré jezero se zeleným rákosovým kobercem kolem břehů. Dostáváme se na altiplano - širou vyprahlou rovinu, jen mírně zvlněnou. Tu a tam stojí finca - malá zemědělská usedlost s hospodářskými zvířaty, kolem ní pastviny a vyschlá políčka s řídkým strništěm. Kolem jsou sice zavlažovací systémy, ale moc vody v nich není. Kousek jedeme souběžně se železnicí do Cuzca. Asi v polovině cesty do Juliacy odbočujeme vlevo na úzkou silnici do Sillustani (14 km). Vzhled krajiny se mění v šedé kamenité sucho.

Sillustani je malá vesnička na břehu jezera Ullanta ve výšce přes 4000 m. Do jezera vybíhá dlouhý vysoký poloostrov ve tvaru palce (sillustani znamená v kečuánštině palec, alespoň to tvrdí řidič). Již z dálky na poloostrově vidíme válcovité stavby chulpas - hrobky velmožů indiánů kultury Colla. Celkem jich tady je prý 89. Ty nejstarší jsou nižší, vybudované z neopracovaných kamenů, novější, až 12,8 m vysoké, jsou vystavěny z přesně opracovaných kamenných bloků. Mají kónický tvar - zužují se směrem k základně, ale jsou většinou pobořené, nebo těsně před zřícením. Platíme vstupné 5 solů, v ceně je i návštěva malého muzea (3 mumie a něco málo keramiky a drobných předmětů). Šofér nám dělá průvodce a v rámci jazykových možností nám vykládá různé zajímavosti. Indiánské kultury vyznávaly jako božstva pumu (vláda na zemi), hada (vláda pod zemí) a kondora (vláda ve vzduchu). Na četných místech vidíme v kameni vytesané právě znamení hada. Zemřelí byli do hrobek zasouváni jednou pohřební partou shora, druhá jí pomáhala prostřednictvím ponechaného tunýlku odspodu, ten byl po funuse zazděn. Suchý vzduch těla mumifikoval, mumie jsou dnes po různých muzeích. Stavební materiál hrobek je hornina evidentně vulkanického původu, což je s podivem, neboť na altiplanu není široko daleko žádný vulkán. Přitom na pláních leží spousta balvanů, které vypadají jako sopečné pumy nebo typické pillow lávy. Rovněž je zajímavé, že výrazná většina domků ve vesničkách je postavena z vepřovic, i když kolem je kamenného materiálu více než dost.

Přijíždíme do Juliacy na letiště Manco Capac (podle legendy syn Slunce, který s dcerou Měsíce Mama Ocllo vystoupili z vod Titicacy a založili Cuzco) a nastává problém, který jsem předvídal. Řidič a jeho madam dost tvrdě vyžadují 5$ na osobu za své služby, ač odvoz měl být v ceně včera zaplacených 80$. Vyžaduji fakturu, oni že ji mají v kanceláři v Punu, odvolávám se na jejich šéfa, ale jsou dost neoblomní. Kolem se začínají shlukovat lidé, takže nakonec měkneme a dáváme jim 70 solů. Zdá se, že jsou spokojeni, evidentně to jde do jejich kapsy.

Stojíme frontu na odbavení, pak si dáváme kafe a mate de coca, platíme letištní poplatek 12 solů a jdeme do odletového prostoru. Hlučně zde vyhrává místní folklórní skupina, složená zřejmě z letištních zaměstnanců. A pak přichází pohůnek, vytahuje všechny cestující TANS a žene nás zpět k přepážce, kde se dovídáme, že let byl zrušen. U přepážky je rušno, propukají vášně, stejně jako my se vzteká i skupina Francouzů, ale je nám to k ničemu. Letadlu prý netěsnily dveře, které je nutno opravit. Zkoušíme, zda by nás nevzala společnost Aerocontinente, ale její letadlo je plné. TANS nám nabízí buď vrácení peněz (slečna za přepážkou má už v ruce 511$ - je to pro ně jednodušší), nebo let zítřejším spojem ve stejnou dobu s tím, že nám zaplatí hotel, stravu a dopravu. Rychle zvažujeme ještě alternativu dopravit se do Limy buď autobusy přes Arequipu nebo jet nočním busem do Cuzca a ráno chytit letadlo. Jenže i kdybychom sehnali letenky a spoje na sebe navazovaly, trvalo by to v lepším případě minimálně stejnou dobu. Navíc mám dojem, že letadla z Cuzca do Limy létají jen odpoledne. Veškeré argumenty hovoří pro vyčkání do zítřka. Do hotelu nás veze autobus ještě s párem amerických mlaďochů, kteří naprosto netuší, která bije, protože nerozumí ani slovo španělsky (pokus o angličtinu u přepážky skončil drtivou porážkou anglofilů). Alespoň ve stručnosti jim vysvětlujeme, co se stalo a co se (zřejmě) bude dít.

Hotel Royal Inn je v centru Juliacy a patří k těm "lepším", což se pozná podle portýra, který otevírá dveře. Ubytovávají nás ve dvoulůžkových pokojích (15$ za osobu a noc) a nesou nám tam zavazadla. Hned se odebíráme na večeři, nějak nám vyhládlo. TANS platí vše s výjimkou nápojů, stačí, když podepíšeme účet. Dáváme si do nosu - polévka, lomos, postres, kafíčko a jelikož jsme ušetřili, cusqueňa teče proudem. Všimli jsme si, že místní chodí do restaurace v čepicích a rukavicích, které nesundávají ani při jídle. Olinka ještě volá do Limy panu velvyslanci, že si depozit vyzvedneme opět o den později.

Tento článek je součástí seriálu Peru a Ekvádor. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] richard (2007-08-01 14:28:46 | 88.100.219.67)
Krásně vše popisujete, ale bohužel uvádíte o jezeře Titicaca pár nepřesností. Předně ostrovy neleží na dně, ale plavou, proto jsou to ostrovy. Neustále je musí \"obalovat\" novými svazky rákosu. Můžu zaslat foto. Chýše a loďky mají životnost půl roku, ale nyní do lodí dávají plastové barely a láhve, takže loďky díky civilizaci prodloužily životnost až na jeden rok.)) A chlapi určitě neloví ryby ani ptáky, jelikož to mají zakázáno, protože jezero je chráněná oblast, domorodci maximálně pytlačí, většinou vykrádají hnízda a berou vajíčka nebo je střílí vzduchovkou. Držel jsem ji v rukách )). No a pak rybaří - pytlačí, ale jen v noci. navíc v jezeře žijí snad největší žáby na světě, velikosti až půl metru, ale byly téměř vyhubeny a viděl jsem jen dvě malé žabky v místním muzeu na jednom ostrůvku, byla velká jak naše ropucha, ale viděl jsem fotky a byly to fakt macíčci. Dále ještěš před asi 20-ti lety pohřbívali mrtvé nedaleko svých ostrůvků, mrtvoly jen zatížili kameny. Proto je voda v jezeře kromě obyvatel Uru nepitná, ale oni ji v pohodě pijí. tyto informace a další mám přímo od obyvatel ostrovů. Stačí se nestydět a ptát se, jsou velice vstřícní. Takže chapi jsou ve městě, většinou v Punu a pracují. V chýších dnes nemají jen televizi, ale vloni začala vláda připojovat i internet, proto jsou téměř na každé chýši solární panely. V Juliace je dobré dát si místní specialitu CUY, po česku morče. Za předkolumbovské doby uměli vyšlechtit až 3 kilová morčata, dnes bohužel už jen asi 3/4 kila. Tuším že i se dvěma pivky Cusqueňa stál oběd něco kolem 18 solů. Počasí je celý rok prakticky stejné, vymetená obloha a čerstý vítr.
[2] Jana (2007-08-30 14:27:03 | 82.150.170.250)
Ráda bych je někdy videla - úžasné
[3] Jana K. (2007-09-15 00:05:08 | 62.177.76.81)
Mám procestováno na své možnosti dost a Machu Picchu je zatím !! jeden z mých neuskutečněných cílů.Tan hlavní z několika.Při čtení vašeho článku vidím ten propastný rozdíl mezi ženským a mužským vnímáním světa - vedle vašeho reálného popisu cesty,já bych popisovala vnímání okamžiků a dojmů.Přeju hodně zážitků z cest. J.
[4] helenka kosičková (2008-01-18 14:29:00 | 88.102.248.13)
Máte to velice pěkné a stručné. vaše práce se mi docela líbila. vaše ctěná Helenka :)

Diashow Aljaska 2017