V Limě

Na letišti se setkáváme všichni bez krizovek skoro ve stejnou dobu, koluje rum, nálada je velmi optimistická. Optimismus končí u odbavovací přepážky, když nám sdělují, že nejsme na seznamu cestujících British Airways do Londýna, po půlhodinovém telefonování zjišťujeme, že nemáme rezervaci ani pro let Aviancou z Londýna do Bogoty a dále do Limy. Je to šok, nikdo nečekal problémy v tak raném stadiu expedice.

Čtvrtek, 29.6.00

Deníčku, deníčku, už to zase vypuklo! Po asi měsíčním snášení věcí jsme přes víkend zabalili, kupodivu nám přišlo, že toho není tak moc a tajně jsme přidávali další blbosti. Nicméně můj bágl má 18 kg a Helenčin 14 kg, což je neuvěřitelné!

Na letišti se setkáváme všichni bez krizovek skoro ve stejnou dobu, koluje rum, nálada je velmi optimistická. Optimismus končí u odbavovací přepážky, když nám sdělují, že nejsme na seznamu cestujících British Airways do Londýna, po půlhodinovém telefonování zjišťujeme, že nemáme rezervaci ani pro let Aviancou z Londýna do Bogoty a dále do Limy. Je to šok, nikdo nečekal problémy v tak raném stadiu expedice. Někde se stala chyba, údajně prý NEMO-SELECTA nekonfirmovala objednané letenky. Teď je na nás, zda riskneme odletět do Londýna (místo pro nás mají - poslední výzva k odletu) a čekat, zda se tam vejdeme do příštího spoje Aviancy (létá ve čtvrtek, sobotu a úterý), nebo vlítnout na NEMO-SELECTA a sjednat tam pořádek. Volíme druhou alternativu, která se všem jeví rozumnější z hlediska přímého fyzického kontaktu.

Necháváme bágly v úschovně a přesunujeme se všichni do Panské ulice. Máme štěstí, neboť narážíme přímo na šéfa cestovky a pána, který letenky vyřizoval a inkasoval pozornostní láhev. Oba se tváří nesmírně překvapeně, telefonují na všechny strany a tvrdí, že jsme ten nejkurióznější případ pod sluncem, že prý jsme se stali obětí nejneuvěřitelnějších shod náhod. Zřejmě jsme se před cestou měli poradit s astrologem. Ale určitě prý odletíme nejpozději zítra, akorát musí zjistit zda přes Paříž, Dobříš nebo přes Frankfurt.

Přesouváme se do hospody Pod Smetankou, kterou jsme vybrali jako prozatímní base camp expedice, a čekáme na výsledky. Asi ve 14:00 už víme, že poletíme zítra dopoledne přes Paříž. V cestovce poprvé slyšíme nepříliš přehnaná slova omluvy a dostáváme nové letenky. Následuje přesun do dalšího výškového tábora v hospodě U pošty v Opletalce, kde aklimatizujeme do večerních hodin a teprve potom se vracíme do domácího bivaku vyčkat následujícího rána které jistě bude moudřejší večera.

Pátek, 30.6.00

Po včerejším namáhavém treku bolí nohy a duní hlava. Na letišti se scházíme včas, avšak nervozita je na vysoké úrovni. Vše však probíhá bez problémů. Při odbavování zavazadel je kontrolován pouze Šelíkův hlavní bágl, ve kterém se celníkům nelíbí Juwel. Po pečlivém služebním očichání však může nešťastný vařič cestovat s námi.

Naloďujeme se do malého Boeingu 737, v poledne přistáváme v Paříži na obrovském letišti Charlese de Gaula. Autobus nás mimimálně 20 minut veze na terminál 1 někde na letištním předměstí, odkud zřejmě startují obskurní letecké společnosti včetně Aviancy. Jsme tady včas, jsme na seznamu cestujících a dokonce sedíme skoro všichni pohromadě. Cesta pokračuje Boeingem 767, který je menší než jumbo, spíše připomíná airbus. Sedadla má 2+3+2, bohužel sedíme uprostřed. Letadlo má přes hodinu zpoždění, konečně v 16:00 startujeme.

Letadlo je plné, letí spousta dětí včetně kojenců. Tvrdě se přešlo na španělštinu, angličtina v kapitánových komentářích je silně redukovaná. Letušky jsou středně ošklivé. Následuje první vzdušné kuře, pospáváme, pijeme pivo s nesmyslným varováním na plechovce, že alkohol škodí zdraví, pak opět jíme nějaké mleté maso s kečupem, sýrem, mrkví a fazolkami - nic moc. A zase spíme, až najednou jsme v Americe. Přistáváme v Bogotě, podle našeho času ve 2:30, podle místního teprve v 19:30 (10 1/2 hodiny letu). Vítají nás poutače "Bogota - 2600 m más cerca de las estrellas", tedy o kolik jsme tady blíže ke hvězdám. Sedíme v tranzitu, vytahuji kytaru a aby to bylo stylové, zpívám Medvídka z Bogoty. Po tříhodinovém čekání se naloďujeme zase do B 737. Okamžitě usínáme, ale po chvíli jsme buzeni na další, tentokrát obzvláště hnusné kuře - vedle nás sedí jakási belgoameričanka, která si stěžuje, že to je dnes už její třetí vzdušné kuře. Rozdávají nám k vyplnění vstupní formuláře a plechovkové pivo Aguila, asi jako že ty plechovky lítají vzduchem stejně jako orel.

Sobota, 1.7.00

Téměř po 24 hodinách cestování, v 10:00 pražského a 3:00 místního času, přistáváme za husté mlhy v Limě. Odbavení je rychlé, bez problémů. Pak nastává zajímavá loterie (spíše ruská ruleta) - zda nám přijedou či nepřijedou bágly. Jak jsem se dočetl na internetu, opožděný přílet báglů až o několik dnů je velmi častou taškařicí i věhlasných leteckých společností. Neuvěřitelné se však stalo skutečností - bágly jsou tady! Snad nám tím Pánbůh naznačuje, že to špatné už je za námi!

Dohadujeme se co dál, naznáváme, že nemá cenu jet teď do města a nad ránem shánět nocleh. Z příletové haly nás vyhánějí, přemísťujeme se tedy k odletům a čekáme na ráno. Během přesunu na nás za plotem pokřikují davy taxikářů a hotelových naháněčů. V hale je však klid, pamětliví bezpečnostních rad máme zavazadla na hromadě a hlídáme.

Můj časově nadupaný itinerář utrpěl hned z kraje ránu pod pás, takže ihned improvizujeme - zítra ráno se letí do Cuzca. Při obchůzce leteckých společností zastoupených zde v hale rovněž zjišťujeme, že ceny letenek jsou vyšší než jsme předpokládali. Za letenku do Cuzca chce Aerocontinente 79$, LanPerú 69$ a nejlevnější je vojenská společnost TANS za 59$. Takže u TANS rezervujeme letenky na zítřek na 9:40 přes Arequipu. Měníme peníze v kurzu 3,42 solu za 1$, poté najímáme dva taxíky a jedeme na českou ambasádu, kde máme domluvené zanechání depozitu. Cesta trvá asi 1/2 hodiny.

Cestou se snažím srovnávat Limu se Santiagem de Chile, ale města jsou nesrovnatelná. Peru je daleko chudší než Chile, což se obráží prakticky ve všem. Předměstí Limy působí bezútěšným šedivým až špinavým dojmem. Vozový park Peruánců tvoří omšelé ojetiny převážně japonské provenience, většinou více či méně omlácené, často bez blinkrů či světel. Nejpoužívanějším vybavením je klaxon. Řidičské umění je svérázné, rychlost v obci se zásadně nedodržuje, semafory jen podle uvážení řidiče. Rychlost však korigují četné retardéry ("mrtví policajti"). Předjíždí se ze všech stran (i mimo obec!), ale řidiči se vzájemně respektují a vždy se nějak na silnici porovnají. Neviděli jsme vážnější dopravní nehodu.

Ambasáda je ve vilové čtvrti San Isidro, což je vedle Miraflores honosnější městská část. Pěkná vilka s českou vlajkou je obehnaná plotem s elektrickými dráty a objekt střeží dva po zuby ozbrojení vojáci ve strážní budce - zřejmě opatření peruánské vlády po obsazení japonské ambasády teroristy před 3 roky. Na ambasádě, kromě horomateriálu a rezervního oblečení, necháváme letenky, šeky, část hotových peněz a kopie všech dokladů. Pan velvyslanec se přitom nepokrytě těší na to, až budeme v Ecuadoru, který je již mimo jeho kompetenci. Říká, že se u něj každý den objevují okradení turisté a žádají o pomoc. Nejsme jediní, kteří tu nechávají věci, vedle našich pytlů je hromada materiálu expedice k pramenům Amazonky Mirka Jánského - mého bývalého kolegy geografa.

Odcházíme do doporučeného hostalu Las Vegas, je to pěšky asi půl hodiny. Cestou míjíme proslulou japonskou ambasádu, která dnes připomíná spíše pevnost obklopenou kordónem vojáků. Na Avenidě Brasil, přímo před hotelem, se koná fiesta. Za břeskné muziky ulicí pochodují řady svátečně vystrojených mladších i starších dětí, mažoretky a muzikanti převážně s žesťovými nástroji a velkými bubny, že se ani nedá přejít ulici. Přímo naproti hotelu stojí tribuna a do mikrofonu hřímají papaláši - těžko říct, co se děje. Pracně překonáváme ulici a ubytováváme se za 5$ na osobu a noc. Zde chci poznamenat, že v Peru lze často platit jak místní měnou (sol) nebo americkými dolary, případně kombinací obou měn. Hostal (tj. malý hotel) je docela pěkný, máme 2 a 5 lůžkový pokoj s hajzlíkem a sprchou. Postele jsou povlečené, traumatizující je však společná pokrývka manželské postele, kterou s Helenkou sdílím. Všichni jsme v těžkém rozpoložení způsobeném časovým posunem a nevyspáním. Den je však ještě mladý.

Jdeme na oběd do blízkého restaurantu. Poprvé se dostáváme k peruánskému jídelnímu lístku, takže se ještě neorientujeme v nabídce - znalost španělštiny se nezdá větší výhodou. Nakonec si někdo dává rybu, někdo maso (bistec je jasný a corvinu jsme si pamatovali z Chile). Přílohy jsou skoro všude stejné (posléze i v Ecuadoru) - kopec rýže, hromada pomfritů a trocha zeleniny. Normálně se to nedá sežrat (po čase jsem si začal říkat o jídlo sin aroz). Ceny jídel se zde pohybují v relacích 10-12 solů, ryby 15-18 solů, pivo 0,62 l je za 5,5 solu - teprve později zjišťujeme, že jsme byli v nějaké "lepší" hospodě.

Přecpaní táhneme po obědě k blízkému Pacifiku. Někteří ho vidí poprvé, někteří po 3 letech. Hučí, kalné šedivé vlny se valí na šedivou pláž, šedivá stráň nad pobřežím je posetá hromadami odpadků a vzduch čpí močí a výkaly. Pochmurný pohled dokresluje šeď trvale zatažené oblohy a v nízké oblačnosti zahalené kopce nad městem. V Limě se slunce objevuje prý jen v letních měsících (prosinec - únor).

Z nábřeží si bereme taxíky do centra. Necháváme se odvézt na Plaza de Armas (snad každé město v Jižní Americe má hlavní náměstí téhož jména, z čehož vyplývá vřelý vztah latinoameričanů k šavličkám). Jakoby se Lima omlouvala za svůj vzhled, na chvíli se objevilo tak vzácné slunce a s kouskem modré oblohy hned vše vypadá veseleji.

Plaza de Armas a Plaza San Martín jsou jediná místa v Limě, která stojí za shlédnutí. Mají obdélníkový půdorys, jsou vystavěna v typickém koloniálním slohu s uzavřenými dřevěnými vyřezávanými balkóny, domy zdobí podloubí a náměstí jsou lemována vysokými palmami. Rázem je také vedro, jinak je kolem 20°C, možná i méně. Plaza de Armas vyniká pěknou katedrálou, kášňou uprostřed a prezidentským palácem, před kterým pochodují vojáčci vyfešákovaní jak od Theodora Pištěka. Pan Fujimori vyhrál nedávné prezidentské volby a bouřlivou kampaň připomínají pomalované zdi po celém Peru. Volby byly pokládány demokratickým světem za zmanipulované (jedině Fujimori měl všechny volební nápisy malované přes šablonu - malůvky ostatních kandidátů byly vyvedeny ručně), nicméně hlavní protikandidát indiánského původu Toledo byl taxikáři označen za mluvku, čemuž věřím, neboť taxikáři po celém světě jsou hlásnými troubami svého národa.

Taxíkem se přesunujeme k muzeu zlata, které je dost daleko na jižním předměstí, na úpatí vysokých kopců, které se při pohledu z centra rýsovaly v oparu na obzoru. Kopce jsou holé a na většině z nich jsou antény vojenských objektů. Opět se mezi mraky občas objevuje modrá obloha a vykukuje slunce. Vstupné do muzea je 7$, což je více než 2x tolik než uvádí průvodce. U vchodu nám berou foťáky, kameru a báglíky, co jsme měli připravené na to zlato, budou muset stačit kapsy.

Muzeum má dvě části. Začínáme sbírkou nejrůznějších zbraní - od pravěku po současnost. Jsou to soukromé sbírky, poněkud neuspořádané, ale obrovské a zajímavé. Vedle nejrůznějších druhů ručních palných zbraní (těch je nejvíce) jsou tady shromážděny osobní zbraně (především pistole, revolvery, nože a šavle) všech možných generálů, které Latinská Amerika nosila a významnější hrdlořezové (např. generál Pinochet) jsou vyvedeni v životní velikosti v parádní uniformě. Nevím, jak k trofejím sběratel přišel, když jsou mezi nimi i osobní dary státníkům jako kupříkladu Mao Ce Tungovi.

Po prohlídce šavliček se dostáváme k archeologii. V podzemí objektu je nesmírně rozsáhlá sbírka nejen zlatých předmětů nalezených po celém Peru a okolí, ale i dalších předmětů po Incích a jejich předcích, především keramika. Naše prohlídka se vyznačuje stále se zvyšujícím tempem, abychom to stačili alespoň proběhnout. Řada keramických předmětů má erotické motivy, spousta sošek má obrovské bimbasy a ztvárněny jsou četné šoustací polohy. Nechybí ani prarobertky a prakouřicí prahlavy. Zlata je na metráky, ale umělecká úroveň vystavovaných předmětů je nízká, jedná se spíše o naivní umění, které se těžko dá srovnat s nálezy ze starého Egypta, Řecka, Mykén či Kréty. Další rozsáhlá expozice, především textilu, je v horním patře budovy, ale tu doslova jen prolétáme, je už šest hodin a necítíme nohy.

Venku se mezitím citelně ochladilo a fičí studený vítr. Před muzeem se podbízejí taxikáři za nesmyslné ceny, kousek dál zastavujeme taxi za cenu poloviční, i když se řidiči poněkud cukají. Vracíme se na hotel za 10 solů, což je na tu vzdálenost cena opravdu solidní. Na tribuně naproti hotelu připravují obří reproduktory a ladí hudba, nejspíš bude v noci veselo. Pak za ryčných zvuků muziky padáme do postelí a myslím, že nikomu ten kravál nevadí.

Tento článek je součástí seriálu Peru a Ekvádor. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017