Pinnacles - zajížďka 600 km

Náš úplně původní záměr jet z Perthu hned dolů na jih jsme nahradili nový plánem a to zajet se podívat ještě severně nad Perth na velkou australskou zajímavost - geologické útvary Pinnacles. Ani jsme mapu nijak důkladně nestudovali, neboť plán byl jasný - chceme tuto raritu vidět. Naší hostitele nám jen tak mezi řeči řekli, že je to od nich nějakých 150 km. A tak jsme tedy počítali celkem s 300 km a 3-4 dny jízdy. Realita byla ovšem jiná.

V této galerii je 4 obrázků. Zobraz celou galerii

festival Cyklocestování Frýdek Místek

Cesta na sever

Směrem tam jsme se rozhodli pro pobřežní silnici Ocean Reef Road vedoucí z přístavu Fremantle podél oceánu směr Lancelin. Zpět jsme zvolili vnitrozemskou Brand Highway, abysme pokaždé nejeli to samé. Pobřežní cesta se různé klikatila přímořskými letovisky a my se cítili jako v botanické zahradě. Parky jsou totiž všude plné nádherných stromů a květin. První noc jsme nocovali v krásném jehličnatém lese na písečném podkladu. Spali jsme si jako v bavlnce. Další dny se již krajina mění, stromů ubývá a my projíždíme převážně nekonečnými úseky australského buše.

Počasí a klimatické poměry

Počasí se nám hned při startu umoudřilo a celý týden jsme měli v podstatě jen slunečno. Jen občas nějaké ty obláčky. I když je přes den jen nějakých 25°C, síla slunečních paprsků je tu u protinožců obrovská. Je nutné se stále mazat krémem a dávat si pozor. Jenže když celý den šlapete na kole a tělo je v podstatě jen v jedné poloze, nějakému tomu drobnému spálení jen těžko uniknete. Některé partie jsou totiž celý den vystaveny bez hnutí přímému záření. Teplota přes noc ale hodně klesá a pohybuje se kolem 10°C, takže v mém slabém spacáku je občas zima a musím se řádně obléknout.

Denní harmonogram

Vstáváme kolem 5:30-6:30. Obvykle hodinku nám trvá, než se vždy sbalíme, složíme stan a naložíme vše na kolo. Poté se snažíme ujet vždy nějakých 10-30 km a pak teprve snídáme. Další pauzy jsou pak vždy po 15-30 km. Kolem 13.-15. hodiny si dáváme delší obědovou pauzu, při které kromě baštění a odpočívání sušíme také stan, který vždy přes noc navlhne hodně rosou. Vzhledem k tomu, že se tady v Austrálii stmívá už kolem 18:30 hodin, jsme nuceni už takto brzy končit jízdu. Spát chodíme tedy nejpozději kolem 19:30-20:00. Spánku máme tedy zatím až až. Radši bysme chodili spát později a ještě něco ujeli.

Noční jízda na kole se tady zásadně nedoporučuje, neboť hrozí střety s kamióny, tzv. Road Trains. Nocujeme stále volně v přírodě. Zatím jsme neměli problém vždy nějaké vhodné místo najít. Denní plán 80 kilometrů překonáváme. Průměr nám zatím vychází přes 100 km denně, což při daných teplotách a váze plně naložených kol je celkem dost.

Potraviny a voda

Obchody s potravinami a místa s vodou tu nejsou tak běžnou věcí jako u nás v Evropě. S tím se musí počítat a podle toho také plánovat kolik vody tahat s sebou na další úsek. Zatím jsme narazili na úseky, kde třeba na 150 km nebyla možnost žádného nákupu. Nejdelší úseky bez vody měly zatím max 50 km. To se ještě dá. Bude to ale horší - hlavně pak na jihu v poušti.

Převážně se stravujeme podobnými věcmi, na které jsme zvyklí od nás z domova nebo jiných cest po Evropě. Na jídelníčku máme tedy chléb (bohužel toustový, jiný tu nemají), sýry, salám, corn flakes, rýže či nudle s nějakou omáčkou, muesli, ovoce a samozřejmě nějaké ty sladkosti na dobytí energie.

První setkání s klokany

Než jsme prvně narazili na divoce žijící klokany, viděli jsme jedno stádo za ohradou nějaké farmy - asi je zde chovají na maso. Mimo to bohužel denně míjíme podél silnice plno přejetých klokanů a jiných zvířatech. Jsou to opravdu smutné pohledy. Klokani se prý rádi v noci válí po vyhřátém asfaltu a pak to pro ně končívá takto tragicky.

V národním parku Nambung nocujeme volně v buši. Probouzíme se do krásného rána a když vylézáme ze stanu, nestíháme se divit. Kousíček za naším stanem "panáčkují" tři klokani a pozorují vetřelce (nás). Je to úžasný zážitek vidět tyto australské symboly takto volně v přírodě. Jsme nadšeni. Později nám dokonce několik klokanů přeskákalo přes cestu. Viděli jsme již také několik divokých emu, králíky a též asi 50 cm velké ještěry zvané bobtails.

Renča terčem agresivního útoku

Na jedné že zastávek na benzínové pumpě byla Renča opakovaně napadána agresivním ptákem magpie vypadajícím trošku jako česká straka. Straka neustále nalétávala na její hlavu. Když už jsme odjížděli, byl jeden nálet tak silný, že Renča dokonce spadla z kola. Nic se ale naštěstí nestalo. Žádná újma na zdraví ani na vybavení. Později jsme se dozvěděli, že tito ptáci v době hnízdění takto hlídají své teritorium a je třeba mít se před nimi na pozoru.

Pinnacles

Tyto pozoruhodné a tajuplné vápencové útvary připomínající les vížek a sloupců se nacházejí asi 270 km severně nad Perthem poblíž městečka Cervantes. Pinnacles vznikly podpovrchovou erozí a vlivem stálých JZ větrů se zbavily písku, který je pohřbíval. Největší z útvarů dosahují až 4 metrů na výšku. Mezi těmito útvary vede dokonce 3,5 km dlouhý okruh, kde se smí jezdit autem. To nás absolutně šokovalo. Ihned bychom to zakázali, být správci parku. Taková geologická zajímavost a oni zde povolí v bezprostřední blízkosti dopravu.

Bohužel lenivost a pohodlnost mají přednost před ochranou přírody. No ale když už tudy tedy vedla cesta, projeli jsme si to celé na kole, abychom mohli nafotit pár snímků i s našimi koly. Jako důkaz toho, že jsme tam opravdu dojeli. U Pinnacles jsme celkem strávili 3,5 hodiny. Byl to opravdu fascinující zážitek. Vůbec nelitujeme té dlouhé zajížďky sem.

Martin a Renata obětí tasmánského čerta

V parku Pinnacles jsme narazili na mladého Tasmánce a po kratším rozhovoru jsme se s ním domluvili, že nás i s koly vezme těch skoro 300 km do Perthu autem. Byli jsme moc rádi, neboť, tahleta neplánovaná zajížďka navíc nám sebrala hodně času a nechtěli jsme jet zpět tou samou trasou, kterou jsme již znali. Domluvili jsme se s ním, že si nezávisle prohlídneme Pinnacles a pak se setkáme na parkingu před parkem. Když jsme se ho ptali, v kolik tam máme být, tak furt jen odpovídal: "No stress, don't worry" (žádný stres, buďte v klidu). Jaké bylo ale naše zklamání, když jsme přijeli na parking a on tam nebyl. Byl to šok! Tak moc jsme se těšili, že si ušetříme 3 dny šlapání po nám již známé trase. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než šlápnout do pedálů a vyrazit zpět na vlastní pohon. Po pár km jsme chytli navíc ještě defekt, takže nálada byla o to horší. Ve skrytu duše jsme doufali, že by na nás nás Tasmánec mohl ještě čekat v o 17 km vzdáleném Cervantes. Nestalo se. Nečekal. Čert jeden, Tasmánec!

Doprava

Hustota dopravy je celkem velká, neustále je třeba mít se na pozoru. Síť silnic tady není nijak velká. Nedá se tedy jednoduše jet po vedlejších, jak jsme tomu zvyklí z Evropy. Denně se setkáváme s kamióny Road trains (silniční vlaky). Jedna se o tahače, které za sebou táhnou několik návěsů či vleků. Doposud jsme narazili na nejdelší, který měl celkem kolem 35 metrů. Jsou to obrovské kolosy, které se jen tak před něčím nezastaví a trvá jim několik set metrů než zabrzdí.

Příroda

Krajina je tu na západě zatím velmi různorodá. Jsou tu lesy, háje, pastviny, sady, ale hlavně nekonečné úseky australské buše. Je právě jaro a tak tu kvete plno nádherných rostlin. Ve dvou dolinách s potoky jsme objevili stovky květů podobných nám známým bílým kalám. Byla to nádhera. Velmi nás také zaujala kytička "Klokaní tlapka" - takový zajímavý červenozelený chlupatý květ.

Setkání

V neděli jsme potkali první dálkové cyklisty jako jsme my. Byl to holandský pár okolo čtyřicítky. Jejich cílem cestování je objetí celé Austrálie na kole - asi 20.000 km! Mají na to ale celý rok. Oproti nim jsme tedy s našimi 6-7 tisíci km jako začátečníci. Holanďani prý už na své cestě potkali více "dálkoplazů", ale Renča prý je první ženou. Ostatní byli vždy muži.

Nevysvětlitelné

Na jednom asi 1 km dlouhém úseku, který evidentně vedl mírně z kopce a ani nefoukal žádný vítr, jsme i při nejvyšším nasazení mohli jet maximálně 12 km/hod. Nedokážu si to vysvětlit. Vedlo to z kopce, vítr nebyl, asfalt se nelepil... Jako kdyby nás nějaká magnetická síla nechtěla pustit vpřed. Pak to najednou zničehonic zmizelo a už jsme šlapali rychlosti 25 km/hod.

Návrat do Perthu

Zpáteční cesta z Pinnacles vedla co nejrychleji do Perthu. Po trase nebylo už nic zajímavého, navíc většinu úseků jsme již znali z cesty na sever. Cesta dolů nám trvala 2 dny. Delší zastávku jsme udělali pouze v samotném centru hlavního města západní Austrálie. Tady jsme si prohlédli pár zajímavostí: London Court - obdoba naší Zlaté uličky, mrakodrapy v centru Perthu, park se zajímavým kostelem atd. Pak už jsme frčeli k naším známým do Attadale, kde nás po týdnu "strádání" čekala tepla sprcha, měkká postýlka a trošku civilizovaného života.

Máme za sebou tedy prvních 6 dní šlapání a ujeto 616 kilometrů. A tak si dnes dáváme volno a zítra vyrazíme na jih směr Bunbury.

Zajímavosti, postřehy, nevšednosti:

  • směrové cedule podél silnici velmi často neukazují na města, ale na názvy hlavních silnic
  • směrové tabule většinou neobsahují údaj o kilometrové vzdálenosti do dalšího místa
  • automobily značky Opel se zde prodávají pod jménem Holden
  • v Austrálii jsou helmy pro cyklisty zákonnou povinností
  • příkopy podél silnic jsou hodně zaházené odpadky od projíždějících řidičů - stejný problém jako v Česku
  • jezdí tu velké množství velkých aut typu combi a pick-up
  • v západní Austrálii je plno lomů a dolů - těží se písek, titan, zirkon atd.

p.s. – fotky budou, až se je podaří stáhnout z foťáku...

Tento článek je součástí seriálu Kolmo napříč Austrálií. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017