Plechové obrazy

Plechové obrazy se ukázaly být neobyčejně populárním artiklem, a moje finanční situace měla vzít povážlivý obrat. Podporu jsem rychle odhlásil, neboť jenom za dobu, kterou bych strávil cestou na úřad každých 14 dní s formulářem, ztratil bych víc za obrazy, které za tu dobu neprodám, než je celá podpora…

Salesmanem jsem se stal ze zoufalství,
zůstal jsem u toho pro peníze.

První dva měsíce své kariéry salesmana s obrazy z měděného plechu jsem strávil ještě v Sydney, než jsem vybudoval kapitál na větší počet obrazů, s kterými by pak mělo cenu vyrazit na cesty. Taky povinnost placení činže se nedala jen tak setřást. Bylo nutno zlikvidovat zásoby automatických praček a náhradních dílů, prodat staré, a koupit nové staré auto, a také Rickovi jsme šťastným řízením osudu právě tou dobou našli partnera (zase čecha), který trpěl podobnou zlatou horečkou jako on sám.

Plechové obrazy se ukázaly být neobyčejně populárním artiklem, a moje finanční situace měla vzít povážlivý obrat. Podporu jsem rychle odhlásil, neboť jenom za dobu, kterou bych strávil cestou na úřad každých 14 dní s formulářem, ztratil bych víc za obrazy, které za tu dobu neprodám, než je celá podpora. Švéd si brzy zavedl vlastní způsob prodeje, který jak se zdálo fungoval velice dobře podle počtu obrazů, které odebíral. Podrobnosti zatím tajil, ale slíbil, že jednou nám o tom poví. Sčuchnul jsem se s kolegou salesmanem ze Sri Lanky, který také chtěl prodejní kariéru využít hlavně k cestování, pomohl jsem mu koupit starší laciný auťák, a vyrazili jsme nejdřív na kratší zkušební výlety. Zjistili jsme brzy, že prodej na venkově jde ještě lépe a rychleji než v Sydney, a plánovali jsme rychle využít neprobádaná teritoria ve Viktorii, kde zatím nikdo plechové obrazy od naší firmy neprodával. Zatáhl jsem do akce ještě jednoho českého kamaráda, a vyjeli jsme na léto všichni tři zaujmout pozice v Melbourne. Neměl jsem tenkrát ještě ponětí, jak se dá po Austrálii všude pohodlně kempovat, takže jsme přespávali v hotelech, které ostatně tou dobou měly ceny velice lidové. Snad protože jejich finanční přínos pochází hlavně z hospody v přízemku, ubytování, v podmínkách, pravda ne příliš moderních, nestálo nikdy víc než dvacku, většinou málo přes deset "baků". Za ty peníze mi tolik nevadilo, musel-li jsem si někdy hodit matraci z postele na zem, aby se na ní vůbec dalo spát. Za pár týdnů v Melbourne se na nás usmálo štěstí, hotel Majestic, který se měl do roka bourat, snad z nějakého naschválu pronajímal pokoje za ceny přímo směšné. Dostali jsme tam dvouložnicový apartment za nějakých $80.- tydně pro všechny tři. Nebylo odsud ani daleko do St. Kilda, kde se v hospodě scházela parta čechů. Nejsem sice vůbec žádný znalec výtvarných umění, připadalo mi však přesto poněkud zvláštní hodnocení kvality obrazů, jak ho podávali mnozí naši zákazníci. "To je pěkné dílo, to muselo dát spoustu práce" říkávali s uspokojením, když prohlíželi jemnou strukturu dřeva, písku, nebo jiného materiálu, ze kterého byl původní model, věrně okopírovanou v mědi elektrolyticky nanesené do silikonové formy. Tahle technologie umožňovala vytvářet obrazy v hlubokém reliefu, který se nevidí na normálních tepaných či lisovaných z plechu. Jak se říká, byl to zkrátka kýč, ale hezký.

Během čtyř měsíců jsme s klukama prochodili Melbourne křížem krážem včetně okolí do nějakých 200 km. Konta se nám utěšeně plnila, a každý už měl svoje plány na co ty prašule použije. Já jsem si hlavně potřeboval za každou cenu dokázat, že v případě levicového puče, je jistá možnost odcestovat. V plánu byla Amerika, kde v Kalifornii, kromě bratrance žije většina mých emigrovaných kamarádů z Houtyše. Certifikát o občanství a pas už jsem měl v kufru, zbývalo jen našetřit co nejvíc peněz, abych se nemusel zbytečně brzo vracet. Strávil jsem ještě měsíc prodáváním v Adelaide, a chtěl jsem se dostat na západ, kde jak jsem kdysi četl ještě doma, odtrhl se jakýsi farmář od Austrálie a ustanovil vlastní knížectví. Moc mě tenhle případ zajímal, ale nikde na cestách jsem o tom nemohl sehnat jakoukoliv informaci. Nicméně obrazová firma mi nedovolila na západ odjet, že už někdo má výhradní práva na distribuci jejich obrazů v téhle oblasti. Rozhodl jsem se tedy podlehnout nutkání, a vydat se do té velké země americké. Slušná část mých peněz byla ještě vázaná v zásobě obrazů, kterých jsem postupně nakoupil a vozil sebou skoro dva metráky ukonejšen slibem firmy, že až bude kdokoliv z nás chtít skončit, vezmou je nazpět. Jenže když jsem je teď přivezl k vrácení, dozvěděl jsem se novou verzi, že tohle prý platilo jen na těch prvních 5 zapůjčených. Hm, zajímavá taktika, pamatoval jsem si dobře, jak nám majitel firmy říkal, ať jen se nebojíme si nakoupit zásoby, že je můžeme kdykoliv vrátit. Inu, nezbylo než se rychle ještě vrhnout do prodeje v místech už několikrát prochozených. Moc dobře to tam nešlo, a tak obrazy, které se nevešly do váhového limitu zavazadel, jsem svěřil Bansovi, s tím, že až je prodá, nechá mi za ně peníze u firmy. Dodneška nevím, zda mi těch šest stovek od té doby dluží Bans, nebo mi je zapřela firma.

Za nejdůležitější věc k cestě do americka jsem považoval víza, a tak ještě než jsem sbalil kufry, navštívil jsem US ambasádu. Jakožto svobodný občan svobodné země s našetřeným "majlantem" nějakých šest tisíc, jsem si byl naprosto jist, ze mě Amerika s úsměvem pozve tam své peníze utratit. Tím větší šok jsem zažil, když můj pas přišel zpátky za pár dní se zamítacím dopisem, zdůvodněným skutečností, že jelikož nevlastním v Austrálii žádné statky, domy, zem, nebo neuvěřitelně výhodné zaměstnání, nemají záruku, že bych odtamtud po ukončení své návštěvy odcestoval. Nebylo mi vůbec jasné, co si imigrační úředníci představují, že bych asi dělal v zemi, kde nemám pracovní povolení (ne že bych tam či kdekoliv jinde chtěl pracovat), nárok na podporu, a doktory zdarma, tak jako tady, věděl jsem však, že existují lidé podobného postavení jako já, kteří už v USA byli. Někdo mi poradil koupit si letenku dřív než zažádám o víza. Vzpomněl jsem si, jak ještě v ČSSR kdo měl potíže dostat příslib, koupil si zájezd s Čedokem. Obtelefonoval jsem par cestovek kvůli letence, zmínil se o vízech, a nakonec získal oboje najednou přes jednu z nich.

Ještě než jsem odletěl, potkal jsem se s Rickem, když se vrátil sám ze zlatokopecké výpravy. Kamarád, kterého jsme mu přistrčili od něj utekl už po měsíci, a po téměř půlročním putování si Rick hrdě přivezl špetku zlatého prachu ve zkumavce, v hodnotě asi $20.-. Aby měl co jíst, prodával silně pod cenou svůj terénní auťák, a hledal zaměstnání. Jak se zdálo, s těmi obrazy jsem našel přece jen lepší zlatý důl.

Tento článek je součástí seriálu Cancy. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017